Tháis nevyšla pět dní z domu. Ležela natažená na břiše v zešeřelé ložnici a pouštěla k sobě jenom Hésionu, která se snažila přimět svou paní, aby aspoň něco pojedla. Přátelství mezi oběma ženami sílilo, i když Hésiona stále dávala najevo, že je v domě služkou. V těchto krutých dnech zpevnilo a změnilo se ve skutečnou příchylnost. Bylo těžké nezamilovat si odvážnou, čistou a krásnou dceru Boiótie.
Teprve šestý den večer Tháis vyšla, aby navštívila Néithin chrám. Ale ke svému zármutku zjistila, že délský filozof a jeho žák, básník, odjeli do Helady už před novoluním. Odjeli i Sparťané. Memfis, rozbouřená trojí vraždou, na ni brzy zapomněla: nové události, spojené s Alexandrovým postupem k Egyptu, zajímaly stejně Helény jako Egypťany.
Tháis najala pro Hésionu koně a obě teď skoro každý den dělaly dlouhé vyjížďky. Tháis cvičila Salmaach. Hésiona nikdy netušila, že s koněm se dají dělat takové neobyčejné kousky a že si s ním jezdkyně může tak dobře rozumět. Tháidě se zalíbilo spouštět se po nemožně příkrých písečných srázech na nilských březích. Salmaach klouzala s podklesnutýma zadníma nohama a jezdkyně se nakláněla dozadu s hlavou takřka na koňově zadku; kolena měla až na vysokém záhřivku. Vypadalo to, že kůň se každou chvíli zvrátí a zřítí se a že jezdkyně si zpřeláme kosti. Na Hésioniny naléhavé prosby si Tháis vyhledala vhodné rovné prostranství a učila Salmaach tancovat. Hésiona uvázala svého koně, postavila se na okraji prostranství, zpívala táhlou thessalskou melodii a doprovázela ji údery bubínku. Salmaach se nejdříve vzpouzela, ale po několika dnech přece jen přišla na to, co se od ní chce. Všichni ušlechtilí koně mají vrozený smysl pro rytmus, vypěstovaný milióny let, během nichž se přizpůsobovali pravidelnému běhu. Bez přesného rytmu není možné udržet koně dlouho v klusu. Klapot kopyt dobrého běhouna musí být rovnoměrný jako zvuk kapek v klepsydře, vodních hodinách. I člověk musí při běhu udržovat pravidelný rytmus. Je to nezbytné všude, kde živý organismus musí snášet dlouhé vypětí a projevovat mimořádnou vytrvalost.
Zakrátko Salmaach do taktu Hésionina bubínku tancovala jako opravdová tanečnice a není divu, vždyť ji vedla sama „čtvrtá Charitka“ Helady. Starobylý tanec žen na koni — hippogynnis — prý podle báje vynalezly Amazonky. Mytické thermódontské ženy jej tančily na rovině Themiskýry, na paflagonském pobřeží Euxinského pontu, a to vždycky o půlnoci za svitu jasného měsíce, ve dnech Hellótií, svátků na Artemidinu počest. Nyní už hippogynnis takřka upadl v zapomenutí, jenom zřídka ho tančí thessalské profesionální akrobatky na koních v Attice nebo Spartě na zvláštní přání bohatých pořadatelů oslav. Tháis se marně snažila najít v této zábavě zapomnění a naplnění životní prázdnoty; ta se s uplývajícími dny nijak nezmenšovala, spíš prohlubovala. Helén nezná víru v radostnou záhrobní existenci, která poskytuje národům jiné víry útěchu v ubohém životě a slibuje, že se na onom světě opět setkají s těmi, koho milovali. Důstojnost, s níž synové a dcery Helady očekávají svůj konec, pramení z pocitu, že až do dna vypili pohár vlastního života, horoucí lásky k zemi a moři, tělu a vášni, kráse a rozumu.
Mimořádná statečnost a fyzická zdatnost Sparťanů, podivuhodně těsné sepětí s mořem u Kréťanů, vynalézavost, důvtip a věčná žízeň po novém u Athéňanů se staly příslovečné a byly proslulé po celé oikuméně.
Ale Tháis teď neměla pocit plnosti života ani radost. Její někdejší elán pohasl a vystřídaly ho smutné úvahy o budoucnosti. I Hésiona o ni měla starost a snažila se všemožně vyléčit poraněnou duši své paní a přítelkyně. Teď dokonce litovala, že Tháidin tajemný učitel, na něhož dříve tak žárlila, odjel. Délský filozof by jistě dokázal „uzdravit“ její paní, kterou neviditelný zásah osudu a bohů tak těžce zranil. Hésiona svým ženským instinktem tušila, že Tháis se určitě opět vzchopí. V jejím mladém těle bylo příliš mnoho sil a po athénských předcích podědila příliš živý zájem o všechno, co se děje na světě.
Vody velké řeky poklesly a valily se pomalu jako v zimě, Nil zprůzračněl. Tháis dělila čas mezi Salmaach a úzký, lehký člun. Jezdily ve třech: paní domu, „Hadem zrozená“ a Klónaria. Hetéra neodpovídala ani jednomu z mnoha ctitelů, kteří byli stále naléhavější. Hésiona odmítala vůbec všechny muže a jenom Klónaria se zamilovala do staršího řeckého kupce. Chtěl ji u Tháidy vykoupit, otrokyně to však sama odmítla, protože se bála opustit Tháidin dům, v němž se cítila bezpečná a zvykla si na laskavé zacházení. Tháis pozvala kupce a oznámila mu, že ožení-li se s Klónarií, dá mu ji bez výkupu. Kupec slíbil si to rozmyslet. Byl vdovec, ale mezi Rhodem, odkud pocházela Klónaria, a jeho rodnou Lydií neexistovala epigamie. Ovšem nic nestálo v cestě tomu, aby uzavřeli dohodu o „převzetí“ Klónarie, a Tháis se rozhodla na tom trvat. S domem bylo nutné se rozloučit. Jeho majitel chtěl zvýšit už beztak nepřiměřený nájem. Jedině nejistá situace v Egyptě před Alexandrovým příchodem bránila majiteli, aby si místo Tháidy vzal do domu bohatší nájemníky.
Hésiona znepokojeně pozorovala, jak z paniny velké schránky mizely skvosty jeden za druhým.
I v dobách, kdy byla Tháis velmi bohatá, žila skromně ve srovnání s nesmyslně rozhazovačnými význačnými hetérami. Égésichořina smrt jí vzala půlku srdce a ztráta Menedéma ji připravila o lásku a spolehlivou oporu. Tháis, jako kůň když ve skoku zavadí o překážku, ztratila z očí cestu a točila se v kruhu pomalu plynoucích dní, nic ji netěšilo, neviděla smysl dalšího pobytu v Egyptě a nevěděla, co dělat, aby co nejdříve zaplnila svou duševní prázdnotu. Jenom rychlá jízda a složité cviky se Salmaach z ní na čas dělaly dřívější Tháidu s planoucími tvářemi a s leskem v nezbedných a zároveň vážných očích. Tato směsice oduševnělé důstojnosti a dívčího nadšení jí dodávala neodolatelný půvab.
V „mrtvých“, „těžkých“ dnech (tři poslední dny každého měsíce) pyanepsiónu si Tháis obzvlášť jasně uvědomila, že dřívější svět je pro ni navždy ztracen. Už nikdy se nevrátí ten bezstarostný a klidný život, plný očekávání něčeho ještě lepšího, ještě krásnějšího, božské sebevědomí, že je krásná, pocit zdraví a šťastného osudu, provázející člověka jen v rozpuku mládí. Tháidě bylo všehovšudy třiadvacet roků, u helénské ženy a dokonce u tanečnice nejkrásnější věk. Ale jí připadalo, že mládí odchází a s ním že odchází i někdejší krása. V neschopnosti na něco se těšit viděla děsivý příznak budoucího stáří. Kdyby byl délský mudrc neodjel! Jak teď potřebovala přítele a učitele! Našla by v sobě snáz potřebné síly a vzchopila by se k novému životu.
Svěřila dům Hésioně a opět se uzavřela do samoty Néithina chrámu. Kněží ji přijali vlídně, zřejmě zpraveni délským filozofem. Hetéra si oblíbila knihovnu v hořením poschodí pylonu a našla si mezi řeckými knihami Platónův dialog Gorgiás. Vzpomněla si na ironický úsměv délského filozofa, když se přezíravě vyjádřila o Platónovi. Tehdy ještě nepochopila, že udělala chybu, a tak se rozhodla příležitostně si velkého filozofa přečíst. A skutečně, v jeho dialozích našla dříve jí nepochopitelnou hlubokou starostlivost o Athéňany a snahu zušlechtit Helény tak, aby každý v sobě nesl ducha Pannina města. Procítila mudrcův smutek, tak blízký její nynější náladě, smutek nad athénskou minulostí, z níž po válce se Spartou zůstal jen zbytek někdejší slávy. Tam, kde dříve viděla jen nudné poučování, objevila pevné přesvědčení, že jedině vysoká morálka a vzájemná ohleduplnost lidí mohou vytvořit skutečně vzornou pospolitost. Podle Platónova názoru bylo nejdůležitějším úkolem zdokonalování lidí. Vládcové, kteří Helény zbavovali práv a učili poddané jenom nenávisti a zradě, nedosáhli ničeho než hanby a pohrdání. Bude zajímavé, jak se zachová Alexandr. Kam zamíří se svou ničivou armádou? Na co vynaloží svou velkou moudrost a vytrvalou ochranu bohů? Ostatně, co je Tháidě do toho? Co bude dělat ona sama, co jí přinese touha po dobrodružství a cestování? Je načase opustit Memfidu, třebas jen proto, aby zapomněla na ztrátu Égésichory a Menedéma. V posledních dnech se o ni vytrvale uchází jakýsi Stemlos, jediný syn velmi bohatého memfidského kupce. Teprve odrostl efébskému věku, bude sotva starší než Tháis. Cítí se před ní jako chlapec před bohyní. Ale vždyť obrovitý Menedémos byl často taky jako dobrý, důvěřivý a nebojácný chlapec! Neměla by přijmout Stemlovy nabídky? Ó nikoliv, nikoho nepotřebuje!
Při čtení sedmého Platónova dopisu Tháis dobře vytušila, že učenec ctí staré a podle jeho slov svaté náboženství orfiků. Ale dřívější nechuti k Platónovu učení se přece jen nezbavila. Především proto, že v něm bylo pohrdání lidskou tělesností a přirozeností; zastaralé myšlenkové a citové pojetí zapřisáhlého otrokáře se jí příčilo, měla na svět a na lidi svobodnější názor. Několik dní neopustila chrám, přemýšlela a četla, dokud se toho nenabažila a nevzdala se pokusů nahlížet do své budoucnosti. S úlevou a skoro s dřívějším nádherným pocitem zdraví a síly zaslechla volání kněze, který jí vyřizoval, že „krásná dívka v růžovém chitónu prosí Tháidu, aby vyšla k bráně vnitřního nádvoří“.
„Krásnou dívkou“ byla Hésiona, oblečená tak půvabně, až to u přísné Thébanky bylo nezvyklé. Hésiona se od té doby, co se dostala z otrokářského trhu do Tháidina domu, k nepoznání změnila a velmi zkrásněla.
Hésiona si všimla údivu své paní a začervenala se.
„Všichni memfidští obyvatelé se mají podle nařízení obléci do nejlepších šatů.“
„Cože? Alexandr?“
„Ano!“
Tháis tleskla, aby přivolala sloužícího chlapce.
„Vyřiď ctěným kněžím, že jim děkuju za pohostinství. Musím odejít. Ale brzy se zase vrátím.“
Ani netušila, jak se mýlila. Práh Néithina chrámu přestoupí znovu až za devět let, kdy už bude egyptskou královnou.
Memfidské ulice už dlouho nebyly tak oživené. Tháis s Hésionou se vzrušenými davy jen stěží prodraly domů. Egypťané, obvykle na ulicích zdrženliví a zdvořilí — v tom se podobali Sparťanům — , nebyli dnes k poznání. Neustupovali z cesty starším lidem a ženám a strkali do sebe jako Athéňané na agoře. Tháidu nikdo nepoznal, dokonce utržila urážlivé poznámky za to, že není oblečena v nových a pestrých šatech. Neodpovídala na ně, jen sklopila hlavu a zastřela si tvář závojem.
Memfiďané uvítali Alexandra nadšeně a chtěli na jeho počest uspořádat všeobecnou oslavu. Ale velký vítěz zmizel stejně rychle, jako se objevil, jakmile přijal přísahu poslušnosti od satrapy a kněží, kteří mu oznámili svržení faraóna.
Tháis se s Alexandrem nechtěla setkat a osud jí v tom vyhověl. Pozdě večer druhý den po návratu vyhledal Tháidu Nearchos. Athéňanka mořeplavce ihned poznala, třebaže se značně změnil a v jeho řeči zněly panovačné a tvrdé tóny. Jeho plnovous, na rozdíl od módy Alexandrových důstojníků, trčel vyzývavě kupředu. Kréťan jako by ani nebyl překvapen, že vidí dávnou přítelkyni, vykročil k Tháidě, která mu vyběhla vstříc, pevně jí stiskl ruku a vyřkl jediné slovo:
„Égésichora?“
Hetéře se zachvěly rty a oči se zalily slzami. Zatajila dech a sklopila hlavu. Tak stáli mlčky proti sobě. Nearchovy ruce si pohrávaly s náramky z měkkého zlata na jejích zápěstích. Konečně se Tháis vzpamatovala a zavolala Hésionu
„Sedni si a napij se vína.“
Nearchos se poslušně, na svou letoru velmi pomalu posadil do těžkého vyřezávaného křesla a mechanicky si nalil neředěné víno.
Zmatená Hésiona přinesla se sklopeným zrakem skříňku s Égésichořinými skvosty, která zůstala u Tháidy.
Kréťan se při pohledu na své dary zachvěl. Když se Hésiona chtěla vzdálit, Tháis ji chytila a přistrčila k Nearchovi.
„To je svědkyně poslední Égésichořiny hodiny. Povídej!“
Hésiona spustila pláč, sklesla na koberec, ale brzy se ovládla a poměrně souvisle vypověděla Nearchovi všechno, co chtěl vědět.
Ze sklopených víček mladého námořního velitele skanulo několik slz. Kréťan se ani nepohnul, jenom ruka spočívající na opěradle křesla se chvěla a štíhlé prsty se zatínaly do šíje vyřezávaného lva. Hésiona v náhlém poryvu vstala z koberce a přitiskla se tváří k této ruce. Nearchos ji neodtáhl, ale druhou rukou začal hladit Thébance vlasy, a Tháidu, která její vyprávění doplňovala, sledoval jen napůl.
„A můj Menedémos odešel doprovodit Égésichoru do Hádovy podsvětní říše…,“ rozplakala se Tháis.
„A prokletý Eositeos je tam také! Ó Sparťané!“ zvolal drsně a výhružně Nearchos, když vstával.
„Égésichora byla také Sparťanka,“ tiše namítla Tháis a Kréťan na to marně hledal odpověď.
„Zítra za svítání přinesu oběť k uctění její památky. Zvu tě,“ řekl Nearchos po chvíli mlčení. „I tebe,“ obrátil se k Hésioně. „Pošlu vám dvoukolku nebo nosítka.“
„Dobrá,“ odpověděla Tháis za obě. „Ale zapomněl sis tohle.“ A podala mu Égésichořinu skříňku.
Nearchos ucouvl a odstrkoval skříňku rukou.
„Ne, není třeba. Věnuju ji té, která odvezla Égésichoru, aby se nedostala do rukou vrahů — tvé přítelkyni.“
Ohromená Hésiona se vzrušením zapýřila.
„Co je s tebou, nauarchu? Cožpak je možné darovat tak drahé věci ubohé dívce, vždyť nejsem otrokyně jen díky dobrotě své paní. Nemohu to vzít!“
„Jen si je vezmi! Na památku strašlivé chvíle, kterou jsi prožila s mou zlatovlasou milou. A soudit o tvých přednostech přenech mně.“
Hésiona váhavě pohlédla na Tháidu. Hetéra jí obočím naznačila, že si věci má vzít, a Thébanka, sledována Kréťanovým chmurným pohledem, si skříňku z jejích rukou vzala.
Nearchos se zastavil u prahu.
„Ještě ti mám vyřídit něco od Ptolemaia. Hledal tě hned první den, ale teď odplul s Alexandrem k moři. Nezapomněl na tebe. Chceš-li uvidět jeho, Alexandra a Héfaistióna, vyplujeme spolu. Čekám na posla ze Zálivu hrdinů a mám se připojit k Alexandrovi. Náš božský vojevůdce a přítel chce založit nové město, možná příští hlavní město své říše, a to právě na místě, kde byl před tisíciletím krétský přístav.“
„Kde je to?“ zajímala se Tháis.
„Na pobřeží. Odtud se pluje na Naukratidu a dál na Kanoibos, potom podél mořského břehu na západ. Ostatně, znáš to z Homéra: — příbytek mořského starce Prótea.“
„,V příboji mořských vln se rozkládá jakýsi ostrov, lidé mu říkají Faros, a před zemí egyptskou leží,’“ okamžitě si vzpomněla a recitativem zazpívala Tháis.
„Ano, Faros. A toto homérovské místo se Alexandrovi neobyčejně líbí. Víš přece, jak má rád Homéra. Tak pojedeme?“
Tháis upadla do rozpaků.
„Máš velkou loď?“
Nearchos se poprvé za celý večer usmál.
„Má největší loď stojí na náměstí v Tyru před hlavním chrámem. Na znamení našeho vítězství. Zrovna tak byl obléhací stroj Deiada, velitele Alexandrových mechaniků, na znamení vítězství vystaven uvnitř chrámu v Gaze.“
Tháis nadšením zatleskala.
„Proč tě zajímá, jak velká je má loď?“ pokračoval Kréťan. „Dám ti zvláštní loď, nebo dvě, tři, kolik budeš chtít.“
Athéňanka si až teď uvědomila, jak veliká je moc mladého makedonského krále a jeho neméně mladých spolubojovníků.
„Souhlasíš tedy a popluješ se mnou k Faru? Ale proč potřebuješ velkou loď? Máš tady méně věcí než v Athénách.“ Nearchos přehlédl zrakem chudé vybavení skromného Tháidina domu.
„Musím si vzít s sebou svého koně,“ odpověděla v rozpacích Tháis, „nedokážu se s ním, rozloučit nadlouho.“
„Chápu. Jenom to? A co ještě?“
„Kromě mne ještě stájník a dvě ženy.“
Nearchos hrdě řekl:
„Budeš mít k dispozici celou loď se zkušenými námořníky. Čekám posla za dva dny. Pak vyplujeme na Ešmun a Malou Hermopolis, kolem Naukratidy. Bylas tam přece?“
Tháis se ve vzpomínkách přenesla do jednotvárných rovin s nesčetnými slanými jezery, písečnými přesypy a nekonečnými porosty rákosí, do celé té ponuré hradby nilské delty, která oddělovala Egypt od zářivého modrého moře.
Nearchos považoval její mlčení za projev nerozhodnosti a řekl:
„Ptolemaios mě požádal, abych ti dal tolik dáreiků, kolik budeš chtít. Zítra ti je pošlu.“
Tháis zamyšleně zavrtěla hlavou.
„Ne, není třeba. Ještě jsem Ptolemaia neviděla. A on mě také ne.“
Nearchos se usmál.
„Máš zbytečné pochybnosti. Ptolemaios ti padne k nohám, jakmile tě spatří!“
„Mám pochybnosti o sobě. Ale půjčím si od tebe tři sta dáreiků.“
„Jistě, jen si vezmi, přivezl jsem spoustu peněz.“
Jakmile utichlo řinčení zbraní jeho doprovodu, vrhla se Hésiona prudce k Tháidě a podle svého zvyku jí padla k nohám a objala jí kolena.
„Paní, máš-li mě ráda, vezmeš si tento královský dar,“ ukázala na Égésichořinu skříňku.
„Mám tě ráda,Hadem zrozená’,“ něžně jí odpověděla Tháis, „ale nemohu si vzít něco, co už bylo jednou darováno. Podle vůle osudu i bohů to patří tobě.“
„Nemám šperky kam uložit!“
„Nech si je zatím u mne. Ostatně, už je načase, aby sis zařídila vlastní pokoj. Dám ti jeden malý, chceš?“
„Ó paní, chtěla bych spát na koberci před tvou postelí!“
„Za tohle oslovení ti vždycky nasekám,“ a Tháis ji opravdu pořádně plácla. „Spát společně v jedné ložnici je nevhodné. Tuším, že se brzy probudíš.“
Smuteční obřad obětin k uctění památky zemřelé za zvuků truchlivých řeckých písní netrval dlouho. Všichni odešli, dokonce i Tháis, ale Nearchos ještě dlouho stál na místě, kde byla Égésichora spálena.
K Tháidě zašel až za dva dny.
„Přišel posel od Alexandra,“ spustil hned, „takže teď můžeme beze spěchu vyrazit k Faru. Už tam byla založena Alexandrie a sám velký stratégos s Ptolemaiem, Héfaistiónem a ostatními spolubojovníky je na cestě do Libyjské pouště, k oáze, kde stojí proslulé Ammónovo orákulum a jeho posvátný dub.“
„Je to daleko.“
„Víc než tři tisíce stadií pouští.“
„A tři tisíce zase nazpět? Pak to je cesta na celý měsíc!“
„Pro Alexandra méně.“
„Proč potom poplujeme k Faru?“
„Ty nemusíš. Ale mně Alexandr nařídil, abych vyhlédl místo pro přístav. Já pojedu. Ne nadlouho.“
„Vezmeš mě s sebou? Na svou loď? Bez koně, jenom mě a Hésionu?“
„Velmi rád. Ale proč chceš jet?“
„Prohlédnout si Faros. Chtěla jsem zase jednou vidět moře a vůbec ne Ptolemaia. Kůň zůstane tady a otrokyně taky.“
Klónaria vyprávěla svému kupci o blížícím se odjezdu a ten si pospíšil „vzít si ji“ do svého domu a podepsat manželskou smlouvu. V kupcově hospodářství se na čas najde místo i pro Salmaach.
Rychlá loď velitele loďstva unášela Tháidu a Hésionu západním ramenem Nilu dolů. Nearchos plul s vojenským spěchem a nikde se nezdržoval, dělal jenom krátké zastávky na doplnění čerstvých zásob. Velkou část cesty trávila Tháis na palubě, kde seděla pod přístřeškem na zádi s Kréťanem a halila se před dosti prudkým větrem do perského modrého pláště z jemné vlny, který Nearchos přivezl Égésichoře. Hésiona seděla vedle ní ve své oblíbené pozici, nohy pod sebou, na třech vrstvách měkkých koberců, což byl přepych v tehdejších Athénách nevídaný a dokonce i v Egyptě dostupný snad jenom velmožům a nejvyšším kněžím. Tři otroci — dva urostlí Mýsové a hubená zlá Foiníčanka — se drželi opodál, připraveni splnit každé Tháidino přání.
Nearchos jí vyprávěl o všem, co považoval v Alexandrově tažení za pozoruhodné. Nebyl ani tak povahou voják jako spíš badatel a mořeplavec, a tak víc než na boje vzpomínal na iónské a foinícké pobřeží, která ho udivila svou krásou a bujnou přírodou. Vyprávěl o zálivech mezi bílými vápencovými útesy, které jsou jako mramorové číše naplněné modravou, křišťálově průzračnou vodou; o hlubokých zátokách uprostřed purpurových hor, s tajemně se černajícími podmořskými skalami, na nichž jsou uchyceny obrovské houby nebo krvavě rudé koraly; o úzkých horských kilikijských stržích, kde rostou obrovité platany; o cypřiších šedesát loktů vysokých a v Heladě nevídaných; o pohořích a údolích připomínajících Krétu a Heladu, jenomže rozsáhlejších a liduprázdnějších a porostlých nesmírnými, netknutými sosnovými a cedrovými lesy, světlými a čistými, provívanými horskými větry. Trochu níž se po svazích táhly jako zahrady bohů háje smole voní se vzedmutými korunami, podobajícími se zeleným oblakům; a jako Titány vysázené řady kaštanů, mohutných ořechů a marhaníků. A ještě níž, až u pobřeží, rostly mandlovníky, obrovité keře jedlých lísek, vonné myrty a vavřínu, pistácií a rohovníku s červenými šešulkami, sladkými jako datle. Všechno toto bohatství potravy, nedotčené člověkem ani poblíž měst, mohlo poskytnout obživu mnoha lidem, aby se jim žilo poněkud lip než na peloponéském nebo krétském pobřeží, kdyby ovšem nebylo stálých nájezdů pirátů. Avšak městské státy potřebovaly věčně nové a nové otroky pro stavby a na práce v hospodářství, takže asijská pobřeží se vylidnila, zpustošena lovci „živých nástrojů“.
Nearchos vyprávěl i o městech. Některá s radostí otevírala brány vítězným Makedoncům. Jiná se zoufale bránila a za to byla vydrancována, jako Mílétos, Halikarnássos, Tyros a Gaza.
Vždycky když přišla řeč na dobytá města a bitvy, mluvil Nearchos o Alexandrovi. Někdejší druh jejich dětských her, mladistvých dobrodružství a do nemilosti upadlý králevic se před očima svých blízkých přátel, nemluvě už o oddaných hetairech, výkvětu makedonské jízdy z urozených rodů, proměňoval z nezkušeného vojáka v božského vojevůdce. Alexandr dokázal to, o čem se žádnému Helénovi nesnilo, dokonce ani jeho otci Filipovi, jenž už dávno pomýšlel na válku s Persií. Přes rady zkušených politiků zřekl se Alexandr lstivých prostředků svého otce a jednal vždy přímočaře, dodržoval též slovo a přesně plnil sliby. Schopností bleskově rozhodovat překonával i Themistoklea. Nikdy neodstoupil od toho, co si zamanul, a podnikal všechno s takovou důvěrou ve zdar svého díla, že to jeho důstojníci považovali za božskou prozíravost. V první velké bitvě — na Gráníku — mu ještě mohli vysocí důstojníci vytknout neopatrnost. Ale po obrovské bitvě u Issu, kdy Alexandr s pětatřiceti tisíci Makedonci a thessalskými jezdci rozprášil jen s nepatrnými ztrátami statisíce Dáreiových vojáků, začali se k němu i jeho důvěrníci chovat s posvátnou úctou. Dřívější prostotu a dokonce familiárnost, s níž se k němu chovali, vystřídal obdiv. Alexandrův zvyk vrhat se do nejnebezpečnějších úseků bitvy připomínal Achillea, jehož považoval za svého předka. A bil se stejně urputně: během krátké doby utrpěl dvě těžká zranění — v boku a v rameni — , ale zahojila se mu nadlidsky rychle.
„Jistě jsou kolem něho největší iónské, syrské a egyptské krasavice?“ vyzvídala Tháis.
Nearchos se dobromyslně rozesmál.
„Budeš se divit! Představ si, Alexandr nikoho nemá, když pomineme jakousi nevzhlednou vdovu, kterou si vzal k sobě do stanu až potom, co mu staří důstojníci domluvili, aby si opatřil nějakou milostnici a nevzbuzoval u vojáků zbytečně údiv
Desetitisíce mladých žen bylo prodáno do otroctví — mohl si vzít kteroukoliv. V bitvě u Issu padl do jeho rukou veškerý Dáreiův majetek i jeho rodina včetně matky, ženy a dvou dcer. Dáreiova žena Stateira byla pokládána za první krasavici Asie a také princezny jsou krásné.“
„A on si ji nevzal?“
„Ne. A nedovolil to ani žádnému ze svých důvěrníků, řekl, že to jsou jeho rukojmí.“
Tháis si vzala z hliněné mísy hrst kárských mandlí, které jsou v Heladě běžné a které jí v Egyptě hodně chyběly.
„Takže on vůbec nemá rád ženy?“ vyzvídala dál.
„Neřekl bych. Když Ptolemaios poznamenal, že Peršanky z královské rodiny jsou krásné, Alexandr skoro vyštěkl: — Ano, a dívat se na ně jsou pro mě muka! — Ne, on má smysl pro ženskou krásu a koří se jí!“
„Proč se tedy vyhýbá ženám?“
„Myslím, že není tak docela obyčejný člověk. Jídlo a pití je mu lhostejné. Viděl jsem, jak se mu příčí obžerství druhů, kteří pořádají hostiny po každém vítězství. Nebaží po bohatství, třebaže ještě nikdo v Heladě neměl takové poklady jako on. Jeho zálibou je v noci si číst a ve dne hovořit s krypty, průzkumníky, a debatovat s filozofy.“
„A co vdova?“
„Nemá ho ráda, bojí se ho a je zalezlá v zadní části stanu jako myš.“
Tentokrát se zase zasmála Tháis.
„A co o něm soudíš ty, jeho blízký přítel? Nebo má ještě bližší přátele? Ptolemaia? Héfaistióna?“
„Asi Héfaistióna, ale jenom proto, že je jeho úplným protikladem. Ptolemaios má svou hlavu, ale přesto si Alexandr vysoce cení jeho důvtipu a rychlého rozhodování. Já znám moře, a jemu je moře cizí. My, jeho nejbližší přátelé, jsme mu v poslední době nějak vzdálenější. Alexandrova rozhodnutí je těžké předvídat a jeho činy jsou často nevysvětlitelné.“
„Například?“
„Někdy se chová jako moudrý vladař, který je milostivý k poraženým, ctí cizí obyčeje a chrámy a je pln dobrých úmyslů vůči obyvatelstvu dobytých měst. A jindy je jako divoký, nespoutaný barbar, boří města do základů a pořádá krvavé řeže. Makedonci ukázali už v Thébách, čeho jsou schopni.“
„Ó ano!“ vydralo se z Hésiony.
Nearchos se na ni pozorně zadíval a pokračoval:
„Stejný osud stihl Mílétos a Halikarnássos, nemluvě už o Gaze. Odpor uvádí Alexandra v zběsilost, jedná s nepřítelem jako divoch a zapomíná na svá krásná slova o rovnosti lidí v Asii a v Heladě. Mám za to, že statečnost a odvaha si zaslouží alespoň úctu. Vždyť přece stateční dokáží být jenom nejlepší lidé. Jak je možné zabíjet statečné a odvážné a ponechat naživu úplné slabochy duší i tělem? Žádný dobrý hospodář to takhle nedělá s dobytkem, natožpak s lidmi.“
„Tahle zběsilost má ještě horší stránku,“ promluvila pojednou Hésiona a silně zrudla, „mezi lidmi zabíjenými a prodávanými jako dobytek jsou i výjimeční jedinci: umělci, lékaři, filozofové, zpěváci a herci. Každou polis, městský stát, proslavili její mistři, krásná umělecká díla, znalosti a řemesla. Nemusím ti přece připomínat, že to všechno si vyžaduje celá staletí, ba dokonce tisíciletí postupného zdokonalování, jako tomu bylo v Egyptě, Heladě a zaniklé Krétě. Vyhlazením nějakého města i se všemi jeho umělci a vědci okrádáme sami sebe a celou oikuménu, připravujeme se o moudrost a krásu, jež vznikaly celá staletí.“
Nearchos zdvihl obočí a po chvíli přemýšlení energicky přikývl.
„Řekni, pokusil ses o tom někdy s Alexandrem promluvit?“ položila mu otázku Tháis.
„Pokusil. Zpočátku mě vyslechl, protože věděl, že málo mluvím, a když, tak jen o důležitých věcech.“
„A později?“
„Při dalším záchvatu achilleovské zuřivosti na všechno zapomněl. Nepodobá se Filipovi, ale mnohem víc své matce Olympiadě.“
„Jaká byla?“
„Proč byla? Ještě přece žije, je jí něco málo přes čtyřicet a je jako dřív krásná, ale je to zvláštní, divoká krása. Jestlipak víš, že je královnou ze starého rodu z horské Tymfaie, sirota zasvěcená Dionýsovi, a že se stala jeho kněžkou a ovšem i mainadou?“
„To znamená, že upadá do šílené extáze? A Alexandr po ní tuto vlastnost zdědil. Teď už víc chápu jeho často nevysvětlitelné chování.“
„Asi je to tak! Zmocňuje se ho zuřivost, jakmile narazí na odpor, ať už jde o srážku s nepřítelem nebo o spor s přáteli. Snaží se překonat každou překážku prudkým útokem a nelituje přitom ani života svého, ani životů cizích, nešetří důstojnost člověka, o níž v klidných chvílích hodně mluví, čímž odporuje svému učiteli Aristotelovi.“
„Takoví bývají velmi úspěšní lidé, miláčci Tyché, osudu,“ zamyšleně hlesla Tháis.
Všichni tři dlouho mlčeli a naslouchali šplouchání vody pod kormidelními vesly.
Loď plula pod plachtami. Vytrvalý východní vítr cestu urychloval. Zdálky bylo slyšet tesklivé volání honáků a hýkání oslů. Kam oko dohlédlo, prostíraly se porosty donaxu, rákosiny, vlnící se v poryvech větru jako hnědozelené moře. Blíž k břehům v slepých ramenech a starých řečištích rostlo rákosí s mohutnými latami, zachvívajícími se v proudění vody.
„A viděl jsi tu nejkrásnější ženu, Dáreiovu manželku?“ zeptala se znenadání hetéra.
„Viděl. Je nesmírně krásná.“
„Krásnější než já? A Égésichora?“
„To rozhodně ne. Je vysoká, štíhlá. Pod hustým černým obočím má temné černé oči. Velká ústa s úzkými rty, tváře trochu vpadlé, krk dlouhý a nohy — nohy nejsou v jejich šatech, které je celé zahalují, vůbec vidět. A pak má černé cůpky, tenké jako háďata, a to je všechno. Podle mne není tak krásná jako ty nebo
“ Nearchův pohled zavadil o Thébanku, kterou polil žhavý ruměnec, „jako Hésiona.“
„Hadem zrozená“ si skryla obličej v dlaních a Tháis vesele vyskočila, objala Nearcha a políbila ho na tvář pod očima, aby se nepopíchala o jeho plnovous.
„Zasloužíš si odměnu. Zatančím ti. Zavolej hudebnici. Myslím, že je tu flétnistka, a s kitharou si poradí Hésiona.“
Nearchos a všichni cestující byli nadšeni nečekanou podívanou, neboť pro Helény, Foiníčany a Egypťany není v životě větší potěšení než tance krásných žen.
Tiché „ledňáčkové“ dny skončily s nástupem zimního slunovratu, ale počasí zůstávalo nadále klidné i pak, když Nearchova loď vyplula z nilského ramene a obrátila se podél břehu na západ, poháněna vytrvalým východním větrem. Dva zkušení kormidelníci neopouštěli kormidelní vesla. V tomto širokém pruhu nažloutlé vody, zkalené bušícím příbojem, se poloha mělčin stále měnila. Dno lodi mohlo narazit na mělčinu a zapadnout do řídkého písku smíšeného s nilským bahnem a sebevětší úsilí veslařů ani plachty by ji nevyprostily. Proto kormidelníci raději v noci plavbu přerušovali a zakotvovali v malých zátokách.
Tháis a Hésiona byly pod Afrodítinou ochranou: bohyně jim umožnila lehkou a rychlou plavbu. Brzy vplula loď do čistých vod, mimo písčiny zanášené sem Nilem, a blížila se k zdaleka viditelnému bílému pruhu pěny za ostrovem Farem. Na kose mezi limanem jezera Mareótidy a širokou zátokou, tam, kde ještě před měsícem stála ubohá rybářská osada Rhakótis, kotvilo osm lodí s dřívím a kamením. V této ranní hodině se nesl z kuchyní ve vojenském táboře a v chatrčích otroků hustý kouř; vítr ho unášel na západ podél pustého libyjského pobřeží.
Alexandrův architekt Deinokratés stačil už hodně udělat. Na místě budoucího města se táhly příkopy a řady do země zatlučených tyčí, vytyčující obrysy příštích budov, chrámů, ulic a náměstí.
Velitel města, starší Makedonec samý šrám, uvítal Nearcha s velkými poctami. U zdi ještě vonící syrovým vápnem postavili dva stany, utkané z jemné vlny pamfylských horských koz. Na lodi velitele loďstva bylo dost postelí, polštářů i závěsů, takže Tháis i Hésiona se zařídily přepychově.
Setkání s mořem vyvolalo v Tháidě vzpomínky na minulá léta. Trochu posmutnělá prožívala znovu nezapomenutelné okamžiky svého krátkého, ale na dojmy bohatého života, znovu vnímala hukot moře, bušení mohutného přílivu a věčně se měnící pruhy pěny. Objevila se tu spousta racků, jejichž klouzavý let a hlasitý pokřik připomínaly ostrov Aiaiu — ostrov pláče, sídlo Kirké uprostřed pustého Iónského moře.
Aby zahnala náhlý smutek, požádala Tháis Nearcha o člun a veslaře. Kréťan se nabídl, že své hosty doprovodí, a tak vypluli průlivem k legendárnímu sídlu mořského starce. Slunce se přehouplo přes poledne a vítr znenadání utichl. Z oblohy sálal žár a na uklidňující se vodě se pokojně chvěl prudký třpyt. Člun se blížil k nízkému, písečnatému a úplně pustému ostrovu. I rackové utichli. Nearchos se stočil vlevo, k západnímu cípu Faru. Příď narazila na písečnou hráz. Nearchos seskočil do vody a přenesl obě ženy na břeh. Veslařům nařídil, aby čekali, a vedl Tháidu a Hésionu po rozžhavených písečných dunách, porostlých suchým bodláčím. Široký pás příbojem upěchovaného písku oddělovala od pobřeží rovná kamenná zeď. Obrovité kvádry, ještě mohutnější než v athénském Pelasgikonu, byly opracovány s pečlivostí, připomínající egyptské nebo krétské stavby.
„Co je to? Kdo tu před dávnými časy žil?“ polohlasně se zeptala Tháis Nearcha.
Nearchos vedl Athéňanku bez odpovědi k okraji zdi a ukázal jí na balvany ležící v průzračné vodě, které sem rozmetalo zemětřesení. Na jejich hladkém povrchu byla vidět kresba v podobě mřížek, pravidelně a hluboce rýhovaných. Některé čtverce byly vyryty do hloubky, jiné tvořil povrch kamene. Vznikla tak síť tmavých a světlých čtverců.
Tháis si okamžitě vzpomněla, kde viděla něco podobného.
„Kréta, že ano?“ zvolala s rozzářenýma očima.
Nearchos odpověděl širokým, spokojeným úsměvem.
„Ještě hlouběji jsou rozvaliny. Podívej se: jako by tam byl sloup!“
„Chci se tam podívat,“ prohlásila Tháis. „Voda není studená, i když je už zima. To není jako u nás v Heladě.“
„Nikoho zdejšího nepřinutíš, aby se potopil!“ zažertoval Nearchos, ale znenadání se zachmuřil.
Tháis se domyslela, že si vzpomněl na Égésichoru. Jemně mu pohladila ruku.
„Já tam skočím.“ Rozběhla se k břehu.
Hésiona utíkala za ní, ale obě předběhl Nearchos.
„V tom případě půjdu já první. A-e-o!“ zvolal a nabíral dech do plic, jak to dělají lovci mořských hub.
Sundal si šaty, ponořil se a za ním hned Tháis, k jejímuž údivu se vedle ní objevila i Hésiona. Tháis sice věděla, že Thébanka neplave špatně, ale domnívala se, že na víc nestačí. Znepokojena naznačovala jí, aby vyplula na povrch, ale dívka umíněně pohodila hlavou a spustila se ještě hloub, do ponurého stínu, kam je Nearchos posunky volal. Na šikmé ploše nesmírně velkého kamenného kvádru byl v pruhu světla jasně vidět velký obraz chobotnice s podivně zkroucenými chapadly. Sloup, který spadl širokou hlavicí dolů, se podle krétského způsobu k základu zužoval. Na to, aby si ho prohlédli zblízka, jim však nestačil dech. Tháis se začala vynořovat. Hésiona pojednou zaostala a pohyby rukou jí zmalátněly. Na pomoc jí přispěchal Nearchos, energicky ji vytlačil vzhůru a právě včas ji stačil na hladině zachytit. Když přišla Hésiona k sobě, provinile sklopila oči a už se nepokoušela rovnat se plavcům, jako byli Nearchos a Tháis. A ti se potápěli, dokud neprokřehli. Pak se Tháis vyšplhala na suchý, sluncem prohřátý plochý kámen a musela se ten den už podruhé podivit. Hésiona totiž s oblečením nespěchala, klidně si sušila vlasy a bozivědíproč se vůbec nestyděla Nearcha, který poskakoval a běhal po rukou, aby se zahřál, přičemž si bez vzrušení prohlížel své společnice, jak se slušelo na řádně vychovaného gymnofila.
Tháidina vyzývavá snědost, která kdysi tak udivovala athénské fifleny, v Egyptě vybledla, její měděná kůže zesvětlela. Hésiona, sluncem trochu dozlatova opálená, vypadala nádherně i vedle proslulé hetéry. Její nohy, stejně pevné, jako měla Tháis, se mohly zdát příliš silné, kdyby nebyly tak skvěle tvarovány. Vítr jí čechral vlasy, jejichž bujná hříva, příliš těžká na něžnou dívčí šíji, jí lemovala hlavu. Proto Hésiona také nakláněla hlavu na stranu. Hluboké stíny, v nichž byly zapadlé její velké oči, dodávaly dívčinu obličeji výraz únavy a smutku. Opřela si jednu ruku o oblý bok a druhou si stírala písek z těla pomalými, klidnými, hladivými pohyby. Krátký závan pobřežního větru jí shrnul vlasy do čela, zachvěla se chladem a zdvihla hlavu. Najednou upadla do zmatku, zahalila se do vlasů a utekla se pod pochybnou ochranu vysokých trsů suché trávy.
Nearchos pocítil vůči nešťastné, něžné a vznětlivé Hésioně podivnou lítost a náklonnost. Jemu, od dětství vyhnanci a rukojmí, připadalo, že tato dívka, z níž vyzařovala ušlechtilost a jemnost, je s ním nějak spřízněna. Podle lesku v jeho očích Tháis vytušila, co se v něm děje, a při oblékání mu pošeptala:
„Nepospíchej, mořeplavče, a budeš mít dobrou přítelkyni.“
„Nebudu pospíchat. Je mi jasné, že se musí nejdřív probudit. A dáš mi ji?“
„Jak ti ji mohu dát? Není to otrokyně, ale svobodná a vzdělaná žena. Mám ji ráda a přeju si její štěstí. Jenom dávej pozor i ty. Stačí jediný nesprávným krok a prožila výjimečný osud, ji si nemůžeš vzít tak jako jiné ženy.“
„A pomůžeš mi?“
„Především ti nebudu překážet.“ Nearchos k sobě Tháidu přivinul a políbil ji na obnažené rameno.
„Nepospíchej s vděčností,“ zasmála se Tháis, vtom si na cosi vzpomněla a zlehka Nearcha odstrčila.
Zavolala Hésionu a prudkým trhnutím rozepjala náramek na její levé ruce, znak otrokyně, strhla jí ho z ruky a hodila do moře. Thébanka ze sebe nebyla s to vypravit slovo a Nearchos třikrát zatleskal, aby vyjádřil svůj souhlas.
Propluli průlivem směrem k vysokému sloupu, který označoval místo budoucího vlnolamu, a na západní straně průlivu našli další zbytky kretských staveb.
Nearchos řekl, že ho vždycky znovu udivuje, jakým neomylným citem se Alexandr řídí při svých rozhodnutích. Přístav, postavený tak důkladně před tisíciletími, byl jistě důležitou základnou obchodních cest velké námořní mocnosti. A teď bude sloužit říši Filipova syna.
Tháis zůstala v budoucí Alexandrii až do novoluní a koupala se dokonce i za větrných dnů. Přibyla sem část makedonského oddílu provázejícího Alexandra k Ammónově oáze. K všeobecnému údivu zamířil Alexandr z oázy rovnou na Memfidu obtížnou a nebezpečnou cestou přes Libyjskou poušť. Zůstal s ním Ptolemaios, Héfaistión a bratr Alexandrovy chůvy, nesmírně silný obr Kleitos, zvaný Černý. V zimě nebyl pochod k Ammónově svatyni přece jen tak obtížný, vodu nacházeli v každé velké proláklině. Cesta na východ, k Memfidě, byla nebezpečnější a namáhavější. Obrovské hory písku ve větru vířily, přesýpaly se a nekonečné přemisťování valů jim vytvářelo překážky po celé cestě, dlouhé čtyři tisíce stadií. Nikdo si neuměl vysvětlit, proč se Alexandr rozhodl pro takový hrdinský čin, který k jeho slávě přidal jen pramálo.
Nearchos pokrčil rameny:
„Mně je to jasné.“
„Mně ne. Vysvětli mi to.“
„Alexandr má v plánu táhnout za Dáreiem hluboko do nitra Asie rozpálenými pouštěmi a stepmi. A potřebuje sám sebe vyzkoušet a zocelit se.“
„A co mu zvěstovalo Ammónovo orákulum?“
„Nikdo neví. Kněží věštírny a Garamantové, ochránci posvátného dubu, uvítali Alexandra s největšími poctami. Ráno vstoupil sám do chrámu a doprovod na něj čekal venku celý den a celou noc. Za svítání opustil Ammónovo sídlo a řekl, že se od boha dozvěděl všechno, co chtěl a potřeboval.“
„Co budeme teď dělat?“
„Vrátíme se do Memfidy. Hned dnes. Nebo chceš ještě zůstat u moře?“
„Ne! Stýská se mi po Salmaach.“
A znovu se ukázaly nekonečné roviny nilské delty, které jim připadaly po čistých mořských prostorách ještě tesklivější. Kréťan opět vyprávěl o Alexandrových taženích. Jenomže teď Tháis často odcházela na příď a nechávala ho s Thébankou o samotě. Všimla si, že Hésiona se na Nearcha dívá něžněji a zasněněji. Jednou večer Hésiona tichounce vklouzla do jejich společné kajuty, kam Tháis odešla už dřív a kde ležela nemohouc usnout. Když poznala, že dívka zadržuje smích, zeptala se jí, co se stalo.
„Podívej se,“ odnesla Hésiona ke světlu lychnosu obrovskou mořskou houbu.
„To je dárek od Nearcha,“ dovtípila se Tháis, „vzácná věc, hodí se právě k téhle míse.“
V rohu jejich kajuty stála obrovská postříbřená okrouhlá mělká mísa (nebo spíš bazének) na omývání, kterou unesli jen dva silní otroci.
„Zkusíme to?“ zvesela navrhla Hésiona. Odkoulela mísu jako kolo a povalila ji na podlahu.
Loď se zakymácela a do kajuty vběhl vylekaný kormidelníkův pomocník. Okouzlen úsměvy žen poslal jim dva námořníky, aby doplnili mísu vodou.
Tháis ponořila do bazénku houbu a ta do sebe vsála skoro všechnu vodu, přikázala Hésioně, aby si do nádrže stoupla, pak s námahou houbu zdvihla a vyždímala ji na ni. Hésiona vyrazila nadšený výkřik a ve spršce studené vody lapala po dechu.
„Dej pozor, aby ses Nearchovou láskou nezalkla jako tou houbou,“ zažertovala Tháis a dívka rezolutně zakroutila hlavou.
Avšak čtvrtý den plavby Hésiona nevyšla na záď a zůstala v kajutě. Tháis si zavolala velitele, aby jí vysvětlil, co se stalo.
„Zamiloval jsem se do ní. Jenomže ona bojím se, že se neoblomí. Jen abych všechno nezkazil. Pomoz mi nějak. Vy, zkušené Afrodítiny kněžky, se musíte v takových věcech vyznat.“
„Spolehni se na mě,“ uklidnila ho Tháis. „Je sice trochu podivné, že jsem mužovým spojencem, ale věřím, že mou Hésionu nezklameš.“
„Snad tě o tom nemusím ujišťovat.“
„Nemusíš!“ A Tháis odešla za závěs do kajuty.
Uplynuly další dva dny. Za bezměsíčné noci se loď blížila k Ešmunu. Tháis ležela v kajutě a nespala, přemýšlela o Nearchových slovech, žs Alexandr hodlá dojít až k východním hranicím světa. Co má teď dělat ona?
Nečekaně vběhla do kajuty Hésiona, vrhla se rovnou na koberec před jejím lůžkem a skrývajíc obličej natáhla k Tháidě po hedvábné přikrývce ruce.
Tháis k sobě Hésionu pevně přivinula, několikrát ji políbila na planoucí tváře, pak ji od sebe zlehka oddálila a podívala se s němou otázkou do jejích kaštanových očí.
„Ano, ano, ano!“ vášnivě zašeptala Thébanka. „Navlékl mi tenhle náramek a tenhle prsten. Sám je koupil v Naukratidě, nemysli si, nepatřily Égésichoře!“
„A půjdeš k němu zase?“
„Půjdu. A hned!“
„Počkej chvíli. Ukážu ti, jak se staneš ještě krásnější. I když nejsi zrovna ošklivá
Sundej si exomidu!“
Tháis vzala soupravu líčidel a vonné esence. Kriticky si přítelkyni prohlédla a potutelně se zeptala:
„Je mužská láska tak špatná?“
„Ó ne!“ rozohnila se zčervenalá Thébanka a dodala: „Jenom nevím, jak to udělat, aby i jemu bylo dobře.“
„Musíš se k němu sklánět jako k básníkovi, podobná bohyni ochotné oddat se cele, bez obav a netrpělivosti posvátnému mystériu. Musíš mu sloužit láskyplně a horoucně jako Afrodítě na mořském břehu. Dokážeš-li to.“
„Ano, ano! Já vím, on je velitelem loďstva velkého Alexandra, a já?! Stejně jsem ale šťastná, a kdoví, co nám chystá osud! Kdo se mu může postavit na odpor?“
„To nemohou a nesmějí ani bohové,“ souhlasila Tháis. „Jenomže my smrtelníci musíme být duševně silní, abychom mu nepodlehli.“
„A co nám k tomu dodává sílu?“
„Dlouhá příprava, tvrdé otužování a přísná výchova.“
„A hetérám taky?“
„Nám obzvlášť. Mnoho dívek, které Afrodíté obdařila víc než jiné, se povzneslo tak, až se dávaly uctívat jako královny, ale skončily jako ubohé otrokyně mužů a vína, jako zlomené květy. Každá hetéra, která se stane slavnou, skončí špatně, není-li na to předem duševně připravena — v tom tkví smysl učení v chrámu Afrodíty Korintské.“
„Nechápu.“
„Brzy pochopíš. A až zjistíš, že žena nemůže získat proslulost jenom láskou, bude ještě dost času na to, aby ses naučila tančit a být příjemnou společnicí a vypravěčkou.“
„Chtěla bych umět tančit tak jako ty!“
„Nu což, uvidíme. Znám v Memfidě jednu Foiníčanku, ta tě do oněch tajemství zasvětí.“
„Ó, já nepotřebuju znát žádná tajemství. Miluju Nearcha a nikoho jiného nebudu už nikdy milovat.“
Tháis se na Thébanku upřeně zadívala.
„Stává se to, ale zřídka!“