V Memfidě, kterou Egypťané nazývali Váhy obou zemí, žila odedávna spousta Helénů. Tháis si toto město oblíbila, bylo to jedno z nejstarších měst staré země stojící na rozhraní nilské delty a Horního Egypta, mimo oblast deštivé zimy na dolním toku Nilu a letních veder v jižní části země.
Mezi memfidskými Řeky, zvláště mládeží, vzbudil příjezd dvou krasavic z Athén rozruch. Básníci, malíři a hudebníci se předháněli, aby získali Tháidinu přízeň, a připisovali jí své básně a písně, prosili, aby jim stála modelem, ale Athéňanka se všude objevovala buď společně s Égésichorou, nebo v doprovodu nesmělého siláka, s nímž raději nikdo nesoupeřil. A majestátní Sparťanka se pevně upjala k vůdci lakónských žoldnéřů a neměla zájem o nic než o své neslýchaně rychlé koně. Lidé tu vůbec poprvé spatřili ženu řídící tethrippon. Mladé Egypťanky se jí klaněly div ne jako bohyni, neboť v ní viděly zosobnění oné svobody, které byly zbaveny dokonce i v nejurozenějších domech.
Tháis někdy přijala pozvání k účasti na symposiích jako tanečnice, ale jakmile se společnost rozjařila sladkým Abydovým vínem, rychle ji opouštěla. Mnohem častěji vyjížděla z Memfidy do proslulých měst a chrámů, aby se brzy seznámila se zemí, jejíž četné mýty a báje okouzlovaly Helény od dětství. Égésichoru i Hésionu, která se i nadále považovala za hetéřinu otrokyni, udivovalo, jak bezstarostně Tháis žije a nijak nepospíchá opatřit si bohatého milence a jen utrácí peníze na cesty po zemi.
Mnémé, matka všech Múz, přidala Tháidě k Afrodítiným darům ještě skvělou paměť. Paměť, která uchovávala všechny detaily, vedla přirozeně k zvídavosti, podobné zvídavosti vynikajících helénských filozofů. Tháis se setkávala na každém kroku s něčím novým a neobyčejným, a přesto se její první dojem ze země nezměnil a kupodivu houževnatě v ní oživoval jeden dávný, silný dětský zážitek.
Matka ji přivezla do Korintu, aby ji zasvětila Afrodítině chrámu a dala ji do školy hetér. V městě, které se rozkládalo u úpatí obrovité hory, bylo strašlivé vedro. Maličké Tháidě se cestou do horní části Korintu chtělo nesmírně pít. Navždycky jí zůstala v paměti velmi dlouhá úzká stoa. Vedla k posvátnému, v celé Heladě proslulému prameni. Mírně zastíněnou galerií vál slabý větřík, ale po obou stranách dštilo vysoké slunce na kamenité svahy záplavu světla a horka. Vpředu, pod kopulí na dvojitých sloupech, mile zurčela přetékající čistá a studená voda. A dál, za vodojemem, u úpatí vysoké hory, uhodil ji do očí odraz světla. Žár a vůně rozpálených skal byly silnější než vlahý dech pramene.
Také v Egyptě se táhl desítky tisíc stadií pás vody a zeleně a v porovnání s malými helénskými státečky působil dojmem nesmírné rozlehlosti. Zahrady a chrámy, chrámy a zahrady, blízko u vody pole a na vnějším, západním okraji tohoto pásma života nekonečné nekropole — města mrtvých — s nesčelnými hroby. Nebyly tu žádné pomníky, zato se tu stavěly zesnulým domy: boháčům a vznešeným lidem veliké jako normální lidská obydlí, chudákům a otrokům jakési psí boudy. A veškerou představivost překonávaly sedmdesát stadií na jih od Memfidy tři královské hroby-pyramidy s obrovitou sfingou. Tháis už hodně slyšela o hrobkách faraónů, ale o jejich skutečné velikosti si nedovedla učinit představu.
Geometricky pravidelné hory byly obloženy zrcadlově vyhlazenými kameny, které k sobě byly přilícovány tak přesně, že švy mezi jednotlivými kvádry byly sotva znatelné. V jitřních hodinách vyzařovala každá velká pyramida vzhůru k tmavé obloze vír růžového světla. Jak slunce stoupalo, zrcadlové boky kamenných kolosů planuly stále jasněji, až v poledne se pyramida stala hvězdou — ohniskem, z něhož sálaly nad rovinou do všech světových stran čtyři oslnivé paprskovité proudy. A při západu se nad hrobkami faraónů zdvíhaly široké sloupy rudých plamenů, které šlehaly k světlefialové večerní obloze. Pod nimi hořely prudkým ohnivým ostřím hrany na hrobkách králů-bohů Černé země, jak říkali Egypťané své zemi. Tyto s ničím nesrovnatelné výtvory se zdály dílem Titánů, třebaže znalci Tháidu ujišťovali, že pyramidy postavili docela obyčejní otroci.
„Je-li člověk hodně bit,“ s cynickým úsměvem vyprávěl héliopolský kněz, znalec historie, „udělá i to, co se bude zdát jeho potomkům neuvěřitelné.“
„Největší stavby jsou v Egyptě, takže tady asi bili lidi nejvíc,“ zaútočila Tháis.
Kněz se po ní ostře podíval a stiskl rty.
„Cožpak Heléni své otroky nebijí?“
„Ovšemže bijí. Ale ten, kdo je hodně bije, nemá příliš dobrou pověst!“
„Chceš tím říci, ženo,“ začal kněz.
„Nic nechci!“ rychle ho přerušila Tháis. „Každá země má své zvyky a člověk v ní musí dlouho žít, než je pochopí.“
„A co nechápeš?“
„Nesmírnou složitost moci. U nás je všechno prosté, buď jsi svobodný, nebo otrok. Svobodný člověk je buď bohatý, nebo chudý, získal si pověst svým uměním nebo znalostmi, válečným hrdinstvím či atletickými výkony. Ale u vás je každý svobodný člověk o nějaký stupínek výš či níž než druhý. Jeden si smí dovolit leccos, druhý méně, třetí vůbec nic, a všichni jsou plni závisti a všichni své příkoří tají. Jako by tu byli jenom otroci, uzavření mezi dvěma pouštěmi jako ve velké kleci. Nepotkala jsem se skoro s nikým, kdo by byl navštívil jinou zemi oikumény. Jsem tu ovšem krátký čas.“
„Jsi všímavá, Helénko, dokonce až příliš,“ výhružně poznamenal kněz, jenž mluvil řecky s lehkým cizím přízvukem. „Raději se vzdálím.“
Egyptské chrámy Tháidu nesmírně udivily tím, jak velmi se lišily od řeckých.
Každý řecký chrám, snad až na ty nejstarší, stál na vyvýšeném místě, zdálky viditelný, lehký a světlý, jako by se vznášel v prostoru mezi mořem a oblohou. Sochy bohyň, bohů a hrdinů okouzlovaly svou krásou. Hranice mezi bohy a smrtelníky se zdála docela nepatrná, neznatelná. Heléni věřili, že bohové se k smrtelníkům sklánějí, naslouchají jejich prosbám, vyslyší je a užuž sestoupí ze svých podstavců jako v oněch mytických dobách, kdy byli ve styku se všemi lidmi, od rolníků až po vojáky, a nejednali jenom s kněžími jako teď.
Ale egyptské chrámy? Ty jsou chmurné, obehnané silnými zdmi a shlukem masivních sloupů, popsaných a pokreslených spoustou kreseb a znaků. Svatyně byla útočištěm před prostranstvím země a nebe, před větrem i oblaky, zurčením potoků i hukotem vln, před písněmi i hlasy lidí. V chrámech nepozorovaně přecházejících do podzemí vládlo mrtvé a hrozivé ticho. Každým krokem ubývalo skomírajícího světla a houstla tma. Člověk jako by se nořil do temnot minulých věků. Dělila-li v helénských chrámech jen nepatrná hranice smrtelníky od obyvatel zářivého vrcholku Olympu, pak zde jako by byl jenom krok do Hadovy říše, kde od nepaměti bloudí ve tmě duše zemřelých. Tento pocit nekonečné noci smrti mladou ženu tísnil. Tháis toužila pryč, do světla a do života. Chrámy a paláce střežily řady děsivě jednotvárných soch lvů s lidskými nebo beraními hlavami. Sfinx, strašlivá utiskovatelka z helénských mýtů, nabyla tady v Egyptě mužské podoby a stala se oblíbeným symbolem moci a síly. Nejenom sfingy, všichni egyptští bohové, včetně nejvyšších, měli zvířecí či ptačí podobu, podivuhodně v sobě spojovali lidské a zvířecí rysy. Tháis viděla už dříve egyptské amulety, sošky a šperky, ale vždycky se domnívala, že Egypťané chtěli podobou zvířete jenom vyjádřit, k jakému účelu jsou talismany nebo různé trety určeny. Ve skutečnosti měly obrazy bohů jen vzácně lidskou podobu. Mnohem častěji se věřící klaněli pololidem-polozvířatům nebo ptákům, někdy až groteskně zrůdným, jako byla hrochovitá Tueris. Hroši a krokodýli vzbuzovali v Tháidě hnus a strach, vzdávat jim božské pocty jí připadalo nedůstojné. Oškliví byli také Anubis s šakalovitou hlavou, Thot s dlouhým zobákem ibise, zlá lvice Sachmet, kráva Háthor a beraní ztělesnění Chnúma. Obrovské sochy dravých ptáků — luňák Ra a sokol Hór, jak se zobrazovali v nejdávnějších časech — vyvolávaly poněkud vznešenější dojem. Složitá hierarchie bohů zůstala Athéňance stejně nepochopitelná jako přemíra hodností a titulů a komplikovaný žebříček společenského postavení Egypťanů. Každé jen trochu významnější městečko mělo vlastního boha a velké chrámy, jimž patřily obrovské rozlohy půdy a spousta otroků, dávaly rovněž přednost některému z mnoha božstev, která se v průběhu tisícileté existence země mnohokrát změnila a poztrácela své prvenství.
Nejvíc udivovaly Tháidu zvířecí podoby bohů, a to u národa, před jehož moudrostí a tajnými naukami se Heléni skláněli! Věděla, že v Saisu studovali velcí helénští učenci Solón, Pythagoras a Platón. Rozsáhlé vědomosti získal v Egyptě i Hérodotos. Jak se mohl egyptský občan kořit nestvůrám, například krokodýlovi, hloupému a hnusnému stvoření? Cožpak charakter boha nebylo možné vyjádřit jinak než tím, že se na lidské tělo posadila šakalí nebo jestřábí hlava? Kdyby nebyli Egypťané tak skvělí výtvarníci, bylo by možné se domnívat, že neumějí duch božství jinak vyjádřit.
Ale brzy spatřila Tháis i živé božstvo — posvátného býka Apise, ztělesnění hlavního memfidského boha Ptaha. Apise nacházeli kněží podle devětadvaceti poznávacích znaků mezi tisíci býky klidně se pasoucími na lukách po celé zemi a vzdávali mu pak až do smrti božské pocty. Potom hledali nové ztělesnění svého boha a zemřelého býka balzamovali, stejně jako jiného živého boha — faraóna. Mumie býků byly pochovávány v obrovském chrámu Serápeionu, chráněném stovkami kamenných sfing.
Podle zápisů na stěnách hrobek bylo možné sledovat celé generace bohů-býků do tak dávných dob, že Serápeion byl už zpoloviny zasypán písky.
Černý býk s bílou skvrnou na čele byl uctíván v Memfidě i nyní. Místní Řekové se snažili zlidštit Apisův kult a sloučili ho s Osirisem v jedno božstvo a tomu dali jméno Serápis. Helénské náboženství se vzdálilo prvotnímu zbožšťování zvířat, dokonce i na Krétě, která se co do dávnověkosti mohla takřka měřit s Egyptem, byli obrovští posvátní býci uctíváni pouze jako symboly Poseidona. Byli zabíjeni a přinášeni v oběť na oltářích nebo hřištích. Avšak v Egyptě se Apis považoval za skutečné božstvo, stejně jako odporný krokodýl nebo celé noci vyjící rysec bažinatý. To všechno se neshodovalo s helénskou zakořeněnou vírou v neobyčejnou moudrost Egypťanů. Athéňanka se odvážila svěřit se se svými pochybnostmi hlavnímu Ptahovu knězi na slavnosti uspořádané na její počest helénskými ctiteli Serápida. V zápalu sporu vyjádřila příliš příkře svůj odpor k Sobekovi, bohu-krokodýlovi. Dva služebníky tohoto boha, přítomné sporu, to pobouřilo. A Tháidě byla hanba. V Korintu byla vychována v úctě k náboženstvím východních zemí. Až po létech prožitých v Athénách začala pohrdat vším cizím a Helénovi nepochopitelným. Ani netušila, jak draze zaplatí za tento pro ni neobvyklý projev athénské nadřazenosti nad celou ostatní oikuménou.
Zanedlouho se Tháis rozhodla, že se vydá do domu Bílé antilopy, proti proudu Nilu, aby si prohlédla druhý div světa popsaný Hérodotem, egyptský Labyrint. Přítelkyně cestu rozhodně odmítla a Tháis se tedy vypravila jen v doprovodu Hésiony a věrného Menedéma, kterého na Égésichořinu prosbu stratégos uvolnil.
Pluli nepříliš dlouho, celkem čtyři sta stadií proti proudu a asi sto stadií průplavem směrem k proslulému jezeru Moiris.V té době se spojovací průplav a říční rameno zanášely bahnem, takže cesta byla nesplavná. Tháis s průvodci musela vystoupit z člunu a plout rákosím po mělké vodě na malé lodičce.
Tlumočník, kterého si na tuto cestu zvlášť najali, memfidský Řek, se neklidně rozhlížel a ujišťoval je, že v okolí Krokodilopole je spousta súchosů, ztělesnění boha Sobeka, a že někteří dosahují délky i dvaceti loktů. A dva šedí krokodýlové třicet loktů dlouzí tady žijí od nepaměti.
Menedémos se naivně zeptal, proč za ta léta škodlivá zvířata nepobili. Dozvěděl se, že krokodýlové, zvláště mladí, uvíznou-li za nečekaného opadnutí vody ve vyschlém bahně a zajdou, jsou balzamováni. Ve zvláštních místnostech Sobekových chrámů v Krokodilopoli, starém Chetep-Senusertě i v Labyrintu jsou celá skladiště krokodýlích mumií.
I když se veslaři snažili, aby cestující byli v Labyrintu co nejdřív, neboť si ho chtěli prohlédnout za světla, připluli tam teprve v půli dne. Tady, na posvátné půdě, nebylo cizincům dovoleno přenocovat, měli povoleno ubytovat se jenom v xenónu — v hostinci — osm stadií severněji, na téže šíji mezi bažinou a řekou, na níž stál i Labyrint a dvě pyramidy. Učený kněz z Hérakleopole vysvětlil Tháidě, že Labyrint si postavil jako zádušní chrám Amenemhet III. Podle výpočtů kněze zemřel velký faraón čtyři sta let před zbořením Knóssu a nastoupením Thésea na královský trůn v Athénách, šest století před trójskou válkou a půldruhého tisíciletí před Tháidiným narozením.
Nebylo divu, že do nekonečných řad síní Labyrintu, přimykajícího se k bílé, o polovinu menší pyramidě, než byla pyramida memfidská, vstoupila neohrožená hetéra rozechvěna. Obrovská chodba rozdělovala Labyrint na dvě poloviny. Jeho stěny byly vyzdobeny úchvatnými malbami, jejichž barvy za patnáct století vůbec nevybledly. Nebyly na nich obvyklé kanonické postavy bohů a faraónů přijímajících dary, ubíjejících nepřítele a pokořujících zajatce. Místo toho tu byly výjevy ze života, zcela přirozené, namalované s pozoruhodnou živostí a jemnocitem: hon, rybolov, koupání, vinobraní, pastva dobytka, tance a oslavy svátků za účasti hudebníků, akrobatů a zápasníků.
Tháis jako by se ocitla v Egyptě v době, kterou na příkaz moudrého krále zachytili vynikající malíři.
Tháis, Menedémos a Hésiona chodili neúnavně ze sálu do sálu mezi bílými sloupy, na nichž byly reliéfy v obvyklém egyptském stylu, pokoji, vyzdobenými neobyčejně krásnými vlysy a ornamenty — modrými čarami, bílými a fialovými vzory na způsob hrubě tkaných koberců a ještě složitějšími mnohabarevnými malbami. Unavené oči už nebyly s to vnikat do umně spletených spirál, do kotoučů kol s dvanácti špicemi a do pohádkových lotosů s červenými kalichy na vysokých stvolech. Mistrně provedené průzory v kamenných stropních deskách poskytovaly dost světla, takže v hořeních místnostech Labyrintu se nemuselo používat pochodní. Podle tlumočníkových slov odpovídal hoření části chrámu naprosto stejný labyrint dolních sálů, v nichž byly mumie posvátných krokodýlů a zároveň obzvlášť zajímavé staré svatyně, vyzdobené kresbami nyní už vyhynulých zvířat, obrovitých hyen a jednorožců. Duchovní, který je provázel po Labyrintu, jim dolení místnosti neukázal, což vysvětlil starým zákazem: cizinci tam neměli přístup. Začalo se stmívat. V sálech a zvláště v chodbách se zešeřilo. Bylo načase z této tisícisálové budovy vyjít. Kněz je vedl k východu a unavení poutníci se tomu ochotně podvolili. Poblíž severního hlavního schodiště, kam širokými průzory ve zdech pronikalo večerní narudlé světlo, se Tháis zastavila a prohlížela si reliéf mladé ženy, vytvořený v nažloutlém kameni s mistrovstvím i v Egyptě nevídaným. Žena v jemném, průsvitném rouše, podvázaném pod odhalenými ňadry uzlem, držela neznámý hudební nástroj. Její tvář, rámovaná hustou sítí schematicky naznačených vlasů, měla nepochybně etiopské rysy a zároveň se v ní zračila taková ušlechtilost, s jakou se Tháis nesetkala ani u nejurozenějších Egypťanek. Zatímco přemýšlela, z jakého národa asi pochází dávnověká hudebnice, její společníci šli dál. Vtom se kdosi lehce dotkl její obnažené paže, až se zachvěla. Z šera temné chodbičky povystoupila žena, oblečená podle zvyku egyptských žen v dlouhých šatech, v bílé plátěné stole. Za ní stál kněz s náhrdelníkem z modrých fajánsových a zlatých korálů. Pokývl ostříhanou hlavou a lámanou řečtinou zašeptal: — Tam dolů možno, já dovedu. — Tháis přistoupila k ženě, přikývla na souhlas a otočila se, aby zavolala také Menedéma a Hésionu, kteří už byli na konci dlouhé chodby. Ale už to nestačila: zezadu ji uchopily silné ruce, do úst jí vrazily roubík, zdusily její křik a kamsi ji nesly. Tháis se zoufale bránila, ale chytil ji někdo další, zkroutil jí ruce a svázal ji cáry z jejích rozervaných šatů, takže se vzdala a už bez odporu se nechala táhnout dál. Únosci zřejmě znali cestu a klusem běželi do neproniknutelné tmy, aniž potřebovali pochodně.
Vpředu prosvítalo tmou slabé světlo a zavoněla vlhká tráva a voda. Konečně jí vyndali z úst dusivý roubík a vlekli ji ke kamenné zdi. Ve vzdálenosti ne víc než půl plethra se v posledních paprscích sluneční záře leskla nehnutá temná voda. Jakmile mohla Tháis mluvit, rozhořčeně a s údivem se zeptala únosců, co po ní chtějí. Avšak šest tmavých postav — muži s tvářemi v chabém světle nerozeznatelnými — vytrvale mlčelo. Žena, která Tháidu vlákala do léčky, kamsi zmizela.
Athéňanku postavili na nohy těsně ke zdi, zbavili ji pout a zároveň z ní servali poslední zbytky šatů. Tháis se pokoušela bránit, ale rána do břicha jí vyrazila dech. Unosci rozmotali jakési cinkající předměty, které s sebou přitáhli — byly to tenké, pevné řetězy s přezkami jako na koňském postroji. Zápěstím připoutali Tháidu ke kruhům zapuštěným do zdi ve výši hrudi, omotali ji řemenem a protáhli jí ho mezi nohama a pak ho přivázali ke skobě za jejími zády. Zděšená hetéra se znovu ptala, co s ní míní dělat.
Tu se k ní jeden z mužů přiblížil. Podle hlasu poznala Tháis kněze, jenž stál za onou ženou a promluvil na ni řecky.
„Bratři, kteří tě slyšeli rouhat se na slavnosti, nařídili, abys byla postavena před tvář boha. Tak poznáš jeho moc a ve své poslední hodince se před ním skloníš!“
„Jakého boha? O čem to mluvíš, ničemo?“
Kněz neodpověděl, obrátil se k ní zády a řekl několik nesrozumitelných slov svým společníkům. Všech šest odešlo směrem k vodě, poklekli a zdvihli ruce. Z hlasitých, hymnicky zpěvavých slov Tháis pochopila pouze jedno: „Ó Sobeku, přijď a vezmi si“, ale i to jí stačilo. Domyslila si ihned, oč jde, a strnula. Takřka v bezvědomí chraplavě a slabě zaúpěla, potom křičela stále hlasitěji a silněji a volala o pomoc Menedéma nebo kohokoli, kdo není v moci těchto temných postav, klanějících se u vody za zpěvu slavnostních písní. Kněží vstali. Ten, který mluvil řecky, řekl:
„Křič hlasitěji, Sobek uslyší. Přijde dřív. Nebudeš se muset mučit čekáním.“
V knězových slovech nebyl ani náznak úsměšku nebo škodolibosti. Tháidy se zmocnila naprostá beznaděj. Prosit o smilování, vyhrožovat nebo se snažit přesvědčit tyto lidi bylo stejně zbytečné jako prosit kruté zvíře, jemuž sloužili, polozvíře a polorybu, neznající žádný cit. Kněz si ještě jednou prohlédl oběť, dal svým společníkům znamení a všech šest tiše zmizelo. Tháis osaměla.
Prudce sebou trhla, pocítila, jak jsou řemeny neobyčejně pevné, a v zoufalství svěsila hlavu. Rozpuštěné vlasy jí zahalily tělo a Tháis se zachvěla pod jejich teplým dotekem. Poprvé pocítila smrtelná muka. V blízkosti nevyhnutelné smrti představoval pro ni celý svět jen nepatrnou jiskřičku naděje. Menedémos! Menedémos je zkušený a nebojácný voják a vášnivě ji miluje, ten ji nemůže nechat napospas osudu!
Tháis ve tmě dobře viděla. Rozhlédla se pozorně a poznala, že je připoutána k podstavci nějaké sochy u polokruhovitě rozšířeného východu z podzemní chodby, který vedl k jezeru nebo k rameni řeky. O kousek dál, zprava, mohla rozeznat obrovitou sochu. Byla to jedna ze dvou kolosálních sedících soch, jež čněly poblíž pyramidy třicet loktů nad vodou. Tháis usoudila, že chodba je obrácena k severozápadu a je blízko severního vchodu. Hřejivá jiskřička naděje se v ní začala rozhořívat, ale hned uhasla, jakmile si uvědomila, že v Labyrintu je tři tisíce místností. Je-li k ní vůbec možné najít cestu, pak až dávno poté, co ji nestvůrní krokodýli roztrhají na kusy, sežerou a pak zmizí v rákosí.
Začala sebou zmítat, aby se zbavila pout. Celá její mladá bytost protestovala proti blížící se smrti. Bolestí, způsobenou staženými řemeny, se vzpamatovala. Stiskla zuby, přestala vzlykat a znovu se rozhlížela v instinktivní touze po záchraně. Podlaha rozšířeného konce chodby se povlovně svažovala k úzkému pruhu mokrého břehu. Dva tenké sloupky podpíraly přečnívající střechu, pro kterou neviděla oblohu. Sloupový ochoz zřejmě vedl k vodě. Ale proč je bez schodů? Znovu ji prostoupil pudový strach. Pochopila, proč podlaha spadá až k vodě.
„Menedéme, Menedéme!“ zakřičela ze všech sil. „Menedéme!“ A zděsila se, když si uvědomila, že na její volání přijde ten, jemuž je obětována. Celá ztuhlá povisla na řemenech. Kámen ji mrazil na zádech, nohy zdřevěněly.
Když pohasly poslední sluneční paprsky na černé vodě, Tháis ztratila pojem času.
Měla dojem, že uslyšela slabé zašplíchnutí vody v neproniknutelné tmě, až kdesi tam v rákosí, kde už se matné hvězdy nezrcadlily. Nad bažinou se rozlehl dutý, hluboký řev podobný bučení. Zněl zdálky a zdušeně, ale byl příšerný, neboť vzbuzoval hrůzu tím, že se nepodobal žádnému zvuku, jaký vydávají zvířata, na něž je člověk zvyklý. Tháis roztřesena sevřela pěsti a napjala všechny své síly, aby nepodlehla temnému strachu. Nesmírná byla odvaha jejích předkyň bojujících s býky; Amazonek nebojících se ran; Athéňanek neochvějných jako Leaina.
Ale ty se přece všechny bily volné, v otevřeném boji
Kromě Leainy, která byla rovněž spoutána, a přesto se nevzdala těm, kdo falešně vykládali zákony
A ona tady, o samotě a v mrazivém mlčení bažin, v očekávání netvora se znovu snažila rozpoutat řemeny, až pak vysílena ztratila vědomí a přilehla znovu k vlhkému kameni. Noc mlčela, šplíchání vody z bažin už nebylo slyšet.
Procitla bolestí křeče v oteklých nohách. Kolik asi uplynulo času? Kdyby alespoň spatřila nebe nad sebou a pohyb hvězd. Škubala sebou a zmítala se, až si opět prokrvila údy. Vzadu, v podzemní chodbě jako by zaslechla pomalé, kradmé a takřka nepostřehnutelné kroky. Krev se jí nahrnula do hlavy, zaplavila ji radostná naděje. Menedémos? Ale ne, cožpak ten by se přikrádal a zastavoval se po každém kroku? Ne, ten se přiřítí jako rozzuřený býk a všechno, co mu bude v cestě, rozdrtí. Nad noční bažinou se znovu ozvalo hlasité zaúpění. Co je to? A teď jakoby slabá ozvěna. Tháis zatajila dech. Ne, nic! A co kroky vzadu? V podstavci sochy byl skryt vchod do chodby. Tháis se zaposlouchala a pochopila, že za ní v chodbě nikdo není: zvuky přicházely z bažiny a odrážely se ozvěnou v podzemí. Ó mocná Afrodíto a Die Ochránce! Kroky těžkých tlap na měkké jílovité půdě, za sloupky ochozu vedoucího k jezeru
Občas po dlouhé přestávce něco nerovnoměrně zašplíchá. Tu se u břehu vynořil hřebenovitý hřbet a červeným světlem zahořely dvě oči pod kostěnými nadočnicovými hrbolky. Velmi pomalu, takže chvílemi se zdálo, že zvíře se ani nepohybuje, vylézalo na úzký břeh nekonečně dlouhé tělo, kyvadlovitě se kývající vlevo a vpravo podle kroků široko roztažených tlap. Obrovský ocas byl ještě ve vodě.
Červená světýlka zmizela. To krokodýl zdvihl hlavu, takže jeho oči nebylo vidět. Pak otevřel tlamu, plnou kalně bílých zubů. Netvor nadlouho znehybněl, jako by čemusi naslouchal. Tháis se napjala, mrazilo ji, ale hlavu měla jasnou jako nikdy; jakmile překonala první smrtelný strach, trochu se uklidnila a ještě se v ní chvěla slabá naděje. Ó kdyby nebyla spoutána řemeny, věděla by, jak obrovitému krokodýlovi uniknout! Tlama se s klapnutím zavřela a ve tmě znovu zahořely červené body. Tháis na sobě ucítila chladný a lhostejný pohled. Krokodýl nepospíchal, zvykal si na tmu a jako by si Tháidu prohlížel. Za svého dlouhého života už tu mnohokrát požíral přivázané bezmocné oběti. Nadzdvihl se na tlapách a s hlasitým mlasknutím odtrhl břicho od bahna. Tato hnusná zvířata běhala i po zemi rychle, kolikpak času bude potřebovat, aby proběhl vzdálenost jen o něco větší, než je jeho tělo?! Krokodýl jako by zaslechl její myšlenky, udělal k ní dva rychlé kroky! Tháis zavýskla tak vysoko, že netvor sebou znovu plácl na břicho a potom se náhle poněkud stočil vpravo. Ze tmy se ozval pleskot běžících nohou. Ticho podzemí roztrhl strašlivý, nelidský výkřik: „Tháido, jsem tady!“
Před vchodem se mihl matný obrys postavy.
„Menedéme!“ jak ve snu ho volala Tháis.
Ano, byl to Menedémos. V mžiku byl u podstavce sochy, nahmátl řemeny a zběsilou silou je rozerval. Ráz — a přetrhl se řemen na levé ruce; pravý řemen vydržel, ale zato praskl starý bronzový kruh. Třetí řemen roztrhl rozběsněný Menedémos jako nitku. Tháis zbavená pout upadla slabostí a na vteřinu ztratila vědomí. Menedémos se obrátil k netvorovi. Byl beze zbraně, nahý — šaty odhodil, aby mohl rychleji běžet — a od hlavy až k patě postříkán blátem. Byl tak nesmírně rozzuřen, že učinil dva kroky k zvířeti a roztáhl prázdné ruce.
Bylo slyšet pleskání nohou běžících blátem a na vodu u břehu padl temně rudý pruh. Světlo vzplanulo jasněji a před ochozem se objevila s pochodní v ruce Hésiona, polomrtvá z vysilujícího běhu a strachu. Jakmile spatřila obludného krokodýla, vyrazila úděsný výkřik. Příšera jako by ji ani neviděla, upřela pohled na Menedéma. Pochodeň v Hésionině ruce se zachvěla, dívce se strachem a slabostí podlomila kolena stejně jako její paní.
„Sviť!“ vykřikl Menedémos. Očima těkal na všechny strany, zda by nenašel něco, čím by přivítal netvorův útok. Pojednou se rozhodl. Jedním skokem se vrhl k Hésioně, vytrhl jí pochodeň, vyrazil s ní proti súchosovi, a ten ucouvl. Menedémos hodil pochodeň zpátky Hésioně, ale chytila ji už Tháis, která se postavila na nohy. Sparťan se opřel do dřevěného sloupku ochozu, až zapraskal. Trhl vší silou a staré suché dřevo povolilo. Pak už šlo všechno tak rychle, že o tom Tháis měla jenom matnou představu. Krokodýl se vrhl na Menedéma, ale ten mu zasadil ulomeným sloupkem mocný úder do čenichu. Netvor neustoupil, ale roztáhl tlamu a zaútočil. Na to Menedémos právě čekal. Mocně se rozmáchl a vrazil sloupek plazovi do chřtánu, nemohl ovšem zastavit výpad nesmírně těžkého, pětadvacet loket dlouhého súchosa a ztratil rovnováhu, ale přece jen stačil nohou opřít volný konec tyče o stěnu podstavce. Krokodýl z rozběhu vzpříčil sloupek o tvrdý kámen a vrazil si ho ještě hloub do chřtánu. Chodba se otřásala zuřivými údery ocasu. V mžiku roztříštil druhý sloupek ochozu na kousky a stříška spadla. Krokodýl se v křeči svalil na bok, ale vzápětí už zase stál na všech čtyřech, rozvířil ocasem celý gejzír bláta a zmizel v bažině.
Menedémos a Tháis se třásli nervovou zimnicí. Tháis se vzpamatovala a běžela k Hésioně. Ta ležela tváří k zemi až u vchodu do podzemí, celá zablácená, rukama si zakrývala obličej a uši. Sotva se jí Tháis dotkla, Hésiona s výkřikem vyskočila, ale když spatřila svou paní nezraněnou, vrhla se k ní.
Menedémos je vzal za ruce.
„Utíkejme! Tohle je zlověstné místo. Ještě se súchos vrátí nebo přijde jiný. Anebo kněží.“
„Ale kam?“
„Tam, odkud jsem přiběhl, podél břehu kolem chrámu.“
Všichni tři se rozběhli blátem kolem vnější zdi Labyrintu. Brzy se pobřežní pruh rozšířil a půda byla suchá, šlo se jim lehčeji, ale tu opustily Tháidu síly. Ani Hésiona na tom nebyla o nic lépe. Menedémos věděl, že zůstat zde je nebezpečné, a tak obě ženy chytil kolem boků a obratně si je hodil na ramena, pak zhasil pochodeň a zvolna běžel pryč od temného masívu Labyrintu tam, kde v dálce blikalo světýlko Domu poutníků, jenž se už dávno proměnil v xenón — hostinec.
Aby Tháis nevzbuzovala pozornost, neboť jejím jediným rouchem byly rozpuštěné vlasy a na nohou jí zůstaly sandály, schovala se za palmami. Menedémos a Hésiona se narychlo omyli u závlahové studny a přinesl jí šaty z těch věcí, které už předtím donesli do xenónu jejich průvodci. Řecký tlumočník, vyděšený zmizením Tháidy a Menedémovou zběsilostí, se někam propadl.
Hésiona natírala Tháidě rány léčivou mastí a vyprávěla jí, že když ji Sparťan marně hledal v hořeních sálech Labyrintu, popadl nějakého kněze, přirazil ho ke sloupu a přísahal při Erebovi, že ho zmrzačí, neřekne-li mu, jak se mohla Helenka ztratit a kde ji má hledat. Podařilo se mu dostat z kněze polopřiznání a polodomněnku, že Tháidu unesli ti, kdo slouží Sobekovi. Přinášejí mu oběti v podzemí, tam, kde chodba vede k jezeru, v západní části svatyně. Obejde-li se Labyrint z jezerní strany a zamíří-li se nalevo od hlavního vchodu, objeví se východy chodeb dolního podlaží. Menedémos neztrácel ani okamžik, strhl ze sebe šaty, aby se mu lépe běželo ve vodě, a vyrazil podél masivních chrámových zdí. Zbraň neměl žádnou po ruce a svou zanechal veslařům, aby neporušoval zákony chrámu. Křičeli za ním, že si musí bezpodmínečně vzít svítilnu, ale Menedémos už byl tentam. Tu popadla Hésiona dvě pochodně připravené k zapálení v bronzových držácích, jednou se dotkla plamene svítilny ve výklenku a pustila se za Menedémem, lehká a rychlá jako antilopa. Tak běžela v houstnoucím šeru a orientovala se podle ponuré zdi vlevo, která se neustále stáčela od západu k jihu. Ostatní už paní v
Tháis věrnou Hésionu vděčně zlíbala. Ještě něžnější odměnu dostal Menedémos. Na zkrvavělé dlaně mu dali léčivé byliny a ovázali je, takže se podobaly tlapám krokodýla, jenž Tháidu div nerozsápal,
Spartský voják se zadíval na Labyrint, tyčící se kousek odtud v prvních slunečních paprscích. Tháis uhodla jeho myšlenky a řekla:
„Můj milý, nech toho. Kdopak by našel ty ničemy ve třech tisících sálech, v chodbách a v podzemí?“
„A kdyby přišel celý Eositeův oddíl? Vykouříme je odtamtud jako pouštní lišky z nor.“
„A proč? My, cizinci, kteří pojídáme krávy, jsme stejně v očích původních egyptských obyvatel nečistí. Jenom bychom jejich svatyni nesmírně znesvětili. Viníci utečou, jestli už neutekli, a pykat budou jako obvykle ti, kdo o ničem nevědí a za nic nemohou. Vinna jsem především já. Neměla jsem se pouštět do sporů s kněžími a dávat najevo helénské pohrdání cizinci a jejich náboženstvím. A potom — musíme být mnohem opatrnější při návštěvách chrámů. Jsou plny nástrah, zlých lidí a strašlivých božstev, jimž se pořád ještě tajně přinášejí lidské oběti.“
„Konečně slyším správná slova. Už bylo na čase, má milovaná! Už jsi nás nepotěšila tancem víc než měsíc a na jízdu na koni sis nevzpomněla, co jsme tady.“
„Máš pravdu, Menedéme! Tance a jízda na koni vyžadují neustálý cvik, jinak člověk ztratí pružnost a bude nemotorný jako Tueris.“
„Tueris!“
Když si Menedémos představil tuto egyptskou bohyni sedící na tlustých zadních tlapách, s povlslým pupkem a ohyzdnou hroší hlavou, dlouho se smál a otíral si slzy hřbetem ovázané ruky.
V Memfidě čekaly Tháidu novinky z východu. Došlo k bitvě mezi Alexandrem a Dáreiem u řeky Issu na foiníckém pobřeží. Makedonci vyhráli na celé čáře. Veliký perský král se projevil jako zbabělec. Utekl dál do nitra země a zanechal na bojišti veškerý majetek, své stany i své ženy. Alexandr táhne Foiníkií na jih a obsazuje město za městem. Před vítězným hrdinou, synem bohů, se všechno sklání. Makedonce předchází neobvyklá pověst. V Dolním Egyptě se objevili bohatí kupci, kteří uprchlí z přímořských měst. Vytvořili spolek a skupují lodi, aby mohli odplout do dalekého Kartága. Egyptský satrapa Mazakés je vyděšen a samozvaný faraón Chabbaš dal spartským žoldnéřům rozkaz k pohotovosti. Oddíl byl vyslán do Búbastidy, kde začaly nepokoje mezi syrskými vojáky.
Přívrženci mladého makedonského krále v něm vidí záchranu před perskou mocí. Svou pevnou rukou podepře slabého, před Dáreiem se hrbícího syna dědičného faraóna Nektanéba.
Égésichora celá vzrušená svěřila Tháidě tajemství, že Alexandrovu loďstvu velí Nearchos a že jeho lodi jsou u Tyru. Starý Byblos s proslulým chrámem Afrodíty Libanonské neboli Anaity se vzdal bez odporu a stejně tak Sidón. Všichni říkají, že Alexandr určitě přijde do Egypta. Zachmuřený Eositeos se dlouho radil se svými důvěrníky a poslal do Sparty rychlého posla
Tháis se pozorně zadívala na přítelkyni.
„Ano, miluju ho,“ odpověděla Égésichora na nevyřčenou otázku, „je to zvláštní muž, jiný než ostatní.“
„A Eositeos?“
Égésichora sevřela prsty způsobem, kterým hetéry vyjadřovaly lhostejnost vůči ctiteli: — Když ne ten, tak onen.
„A ty na něj čekáš?“
„Čekám!“ přiznala se Égésichora.
Tháis se zamyslila. S Alexandrem přijde i Ptolemaios, podle kolujících pověstí patří teď mezi nejlepší velitele makedonského krále a je mu patrně ze všech nejbližších, snad s výjimkou Héfaistióna. Ptolemaios!
Tháidě se silněji rozbušilo srdce. Její přítelkyně byla stejně všímavá a okamžitě se zeptala:
„A Menedémos?“
Tháis neodpovídala a snažila se vyznat se sama v sobě — v nezapomenutelné minulosti, v citových zmatcích posledního roku v Athénách i v tom, čím ji teď obdařila obětavá láska lakónského atleta, důvěřivého jako dítě a statečného jako mytický hrdina.
„Nemůžeš se rozhodnout?“ popíchla ji Égésichora.
„Ne, ale vím jedno: buď on, nebo jiný. Nedokážu podvádět.“
„Bylas vždycky taková. Proto nejsi a nikdy nebudeš bohatá jako Frýné nebo Théró. Ty ani bohatství nepotřebuješ, neumíš prostě utrácet peníze. Máš málo vrtochů a malou f antazii.“
„Opravdu malou! Nejsem schopna si vymyslet, čím ohromit své soupeřky nebo ctitele. A tak je mi líp, když.“
„Ano, Menedémos není nijak bohatý, ba spíš je úplně chudý!“
Svou chudobu Tháis poznala, když si chtěla koupit jezdeckého koně. Na prodej byla vzácná kobyla z Aziridy, onoho libyjského plemene, které prý sem dovezli už Hýksosové. Koně z Aziridy byli proslulí tím, že výtečně snášeli horko a nedostatek vody. Salmaach, jak se kobyla jmenovala, neoplývala krásou, byla popelavě zbarvená a měla přední kotníky vysoké a nízký zadek. To však pro jezdce znamenalo měkký krok, a dokonce ani chvění bělma v koutcích očí — příznak potměšilé povahy — kupce neodrazovalo. Když se ukázalo, že Salmaach je triabéma, že běží zvláštním „třínohým“ klusem, koupil ji ihned za vysokou cenu taneoský obchodník. Tháidě se divoká libyjská kobylka zalíbila a Salmaach zřejmě v Tháidě rozpoznala onu klidnou, podmanivou a dobrou vůli, již zvířata a zvláště koně vyciťují. Nakonec se přece jen Tháidě podařilo vyměnit koně za chryzolit, který měl dostat Aristoteles za pomoc Hésioninu otci.
Menedémos vzal levhartí kůži, aby přikryl koni boky, a přehodil ji přes malý sedlový přehoz, užívaný jezdci v bojových plátových holeních nebo úzkých asijských kalhotách. Tháis jezdila bosá jako dávnověké thermódontské ženy a určitě by si jinak zničila lýtka. Při jízdě za velkého horka způsobuje koňský pot při doteku s lidskou kůží záněty a vředy.
Měkká kůže kočkovité šelmy, příjemná na omak, přece jen ale ztěžovala jízdu. Tháidin amazonský sed se silně dozadu ohnutýma nohama, kdy paty ležely takřka na ledvinách koně a opíraly se o kyčle, vyžadoval mimořádnou sílu v kolenou. Jezdkyně svírala nohama hoření část koňova trupu. S měkkou, poddajnou levhartí kůží musela ji však při cvalu tisknout dvojnásob. Tháis tomu byla dokonce ráda. Po dvoutýdenním strádání měla zase dřívější železný stisk v kolenou, za nějž ji učitel jízdy, Paflagonec, nazýval skutečnou dcerou Thermódontu. Třebaže Salmaach klusala rovnoměrně, jezdila Tháis raději cvalem a závodila s rychlonohým Égésichořiným čtyřspřežím, kterému blahodárné suché egyptské podnebí neobyčejně prospívalo. Na hlavních silnicích v okolí Memfidy bylo vždycky plno pomalých oslů, povozů, procesí poutníků a otroků-nosičů. Ale hetérám se podařilo objevit posvátnou silnici podél Nilu vedoucí na jih, jen místy zanesenou písky. Na čistých úsecích v délce stovek stadií bylo možné jezdit bez překážek, a Égésichora se s nadšením oddávala zběsilé jízdě. Když Tháis vyjížděla na Salmaach, Égésichora brala Hésionu na svou dvoukolku.
Končil čtvrtý rok sto desáté olympiády. V Egyptě nastalo období padesátidenního západního větru — vanul nelítostný Set, vysušující zemi a vyvolávající v lidech popudlivost.
Helenky netušily, co Set umí, a dál podnikaly vyjížďky. Jednou se přiřítil červený mrak, z něhož sálal žár jako z pece. Písečné víry kolem nich kroužily a stáčely se sem a tam, slunce zmizelo a vyděšení Égésichořini koně se vzepjali na zadní. Hřebce bylo obtížné zkrotit, proto Hésiona musela seskočit z dvoukolky a odvážně chytit pár u oje za udidla; pomohla tak Égésichoře obrátit je k severu, k městu. Salmaach zůstala naprosto klidná, poslušně se postavila k bouři zadkem a měkce klusala vedle dvoukolky skřípějící pískem v nápravách.
Koně se pomalu uklidňovali a dali se do rovnoměrného klusu. Égésichora letěla v hukotu a svištění větru předhánějíc prašné mraky, podobná bojovnici Athéně. Dojely k místu, kde se silnice stáčela kolem chmurné strže. Stál tu polozbořený zádušní chrám, na jehož schodišti někdy odpočívaly. Tháis první zpozorovala na bílých kamenech muže v dlouhém plátěném egyptském šatě. Ležel s obličejem na pokrčené ruce a levou si chránil hlavu. Athéňanka seskočila z koně a sklonila se nad ztěžka dýchajícím starochem. Stačila trocha rozředěného vína a on se shrbeně posadil. K údivu obou přítelkyň jim stařec nejčistším attickým nářečími vysvětlil, že se mu udělalo nevolno v prašné bouři, a protože nablízku nebyla žádná pomoc, rozhodl se ji tady přečkat.
„Spíš bych se tu dočkal smrti, vítr Set fičí s vytrvalostí hodnou tohoto boha,“ uzavřel stařec.
Tři páry silných ženských rukou ho vynesly do dvoukolky, Hésiona se posadila za Tháidu na Salmaach a všichni čtyři se šťastně dostali do Memfidy.
Stařec poprosil, aby ho zavezly k chrámu bohyně Néith u velkého parku na břehu řeky.
„Ty jsi kněz toho chrámu?“ vyzvídala Égésichora. „Vždyť jsi Řek, i když máš na sobě egyptský šat.“
„Jsem tu hostem,“ odvětil stařec a velitelským gestem k sobě přivolal Tháidu. Athéňanka poslušně přiklusala ke schodišti, po němž stařec pomalu stoupal.
„Ty jsi athénská hetéra, která byla předhozena krokodýlům a zachránila se? Co hledáš v chrámech Černé země?“
„Teď už nic. Doufala jsem, že v nich najdu moudrost, jež dává duši víc útěchy než filozofické úvahy o politice, válce a poznání věcí. Naposlouchala jsem se jich dost v Attice, ale já nepotřebuju válku ani státní zřízení.“
„A nenašla jsi tu vůbec nic?“
Tháis se opovržlivě ušklíbla:
„Tady se klanějí zvířatům. Co se dá očekávat od národa, jehož bohové se ještě nestali ani lidmi?“
Stařec se pojednou vzpřímil, výraz jeho očí se změnil. Tháis pocítila, jak jí pohled neznámého pronikl do hloubi duše a nemilosrdně odhaluje její utajované myšlenky, naděje a sny. Nevyděsila se. Ve svém krátkém životě, přestože byl bohatý na dojmy a setkání, se nedopustila ničeho, zač by se musela stydět nebo co by jí nebylo ke cti, nikdy se nezachovala podle a neměla ani zlé myšlenky. Erós, radost z vědomí, že je stále krásná a žádoucí, věčná zvídavost
Dívčiny šedé oči se odvážně střetly s jeho pronikavým pohledem a stařec se poprvé usmál.
„Zasloužila sis vlastně dozvědět se o trochu víc, než ti umožnili egyptští kněží. Děkuj svému jménu, že s tebou vůbec tak shovívavě hovořili.“
„Svému jménu?“ podivila se hetéra. „Proč?“
„Cožpak nevíš, že na Helenku máš velmi staré jméno? Je egyptské a znamená Ósidina země, a navíc se sem dostalo ze staré Kréty. Slyšelas někdy o Britomartidě, dceři Dia a Karmé? Připomínáš mi její podobu.“
„Otče, mluvíš velmi zajímavě! Kdo jsi a odkud pocházíš?“
„Jsem z Délu, Helén a filozof
Ale podívej se, tvá přítelkyně sotva zadržuje koně a i s tvou Salmaach to jen hraje.“
„Ty víš dokonce, jak se jmenuje můj kůň?“
„Nebuď naivní, dítě. Ještě jsem neohluchl a tys ho nejméně dvacetkrát okřikla.“
Tháis zčervenala, zasmála se a řekla:
„Chtěla bych se s tebou ještě sejít.“
„To je nezbytné. Přijď kdykoli brzy ráno, kdy je Set mírnější. Až vstoupíš do sloupového ochozu, třikrát zatleskej — a já k tobě vyjdu. Chaire!“
Ryšaví a bílí koně letěli zběsilou rychlostí nekonečným palmovým stromořadím do severní části města. Salmaach, zbavená dvojité tíže, vesele cválala vedle vozíku. Tháis zamyšleně pozorovala kalnou vodu velké řeky a cítila, že setkání se starým filozofem významně zasáhne do jejího života.
Égésichora nemohla pochopit, čím ten slaboučký a bezvýznamný stařeček Tháidu tak zaujal. Když uslyšela, že Tháis se hodlá znovu „vláčet po chrámech“, jak se Sparťanka vyjádřila, prohlásila, že se Tháis přece jen nakonec zahubí. Neměla by si postěžovat Menedémovi, aby ji nepouštěl do chrámů nebo aby ji nezachraňoval, až ji zase předhodí lvům, hrochům, obrovským hyenám nebo kdovíjaké jiné božské obludě? Ale ani to by nepomohlo, atlet je přes svůj hrozivý vzhled v prstech své zbožňované tvárný jako měkká hlína.
Égésichora měla pravdu. Setkání s filozofem podnítilo Tháidinu zvídavost. Příští den přišla do Néithina chrámu, sotva se olovnatá obloha rozhořela načervenalým odleskem.
Filozof nebo kněz se objevil okamžitě, jakmile pod sloupovým ochozem zaznělo tlesknutí drobných dlaní. Byl oblečen do svého bílého lněného šatu, kterým se lišili Egypťané a zvláště Egypťanky od cizinců. Tháidin příchod ho nějak potěšil. Opět do ní zabodl pronikavý pohled a dal jí znamení, aby ho následovala. Vlevo ve zdi z obrovských kamenných kvádrů byl vchod, osvětlený shora pouze úzkou štěrbinou. Protivné hvízdání větru tu nebylo slyšet, Tháidu obklopily klid a samota. Vpředu se rozzářilo světlo. Vstoupili do čtvercového pokoje s okenními otvory úzkými jako škvíry. Nebyl tu cítit prach jako teď v celém městě. Vysoký strop s temně barevnými malbami budil dojem noční oblohy. Tháis se rozhlédla a podotkla:
„Jak podivně stavěli Egypťané!“
„Tento chrám stavěli ovšem už velmi dávno,“ opravil ji filozof, „sice nedokonale, ale dbali přitom, aby v sobě měl tajemství samoty, záhadnost mlčení a zázrak nepředvídanosti.“
„Naše dokořán otevřené a světlé chrámy jsou stokrát krásnější,“ namítla Athéňanka.
„Mýlíš se. I v nich je tajemství, jenomže není zahaleno šerem dávných časů, je to tajemství našeho sepětí s nebem. Ve dne se sluncem, v noci s hvězdami a měsícem. Cožpak tě neprostoupil pocit jasu a radosti mezi sloupy Parthenónu a v délských nebo korintských sloupových ochozech?“
„Ano, ano!“
Na masivních truhlách ležely svitky papyru, pergamenu a popsané destičky. Uprostřed pokoje stál velký široký stůl, od jehož kamenné šedé desky se ostře odrážely jasně modré pěticípé hvězdy a spirály. Délský filozof odvedl Athéňanku ke stolu a posadil ji proti sobě na nepohodlné egyptské sedátko. Dlouho mlčel a upřeně ji pozoroval. A kupodivu, celé její tělo zaplavil nádherný klid. Bylo jí najednou tak dobře, že k tomuto vážnému, bezúsměvnému a na slovo skoupému starci pocítila naprostou důvěru.
„Překvapila jsi mě svou poznámkou o zvířecích bozích Egypta,“ promluvil konečně filozof, „co víš o náboženství? Zasvětili tě do nějakého tajemství?“
„Nikdy. Nevím nic,“ Tháis chtěla před tímto mužem vypadat skromně, „jsem od mládí hetéra a nesloužila jsem v žádném chrámu kromě chrámu Afrodíty Korintské.“
„Odkudpak víš, že bohové se povznášejí spolu s člověkem? To přece znamená, že člověk hledá, bohy v sobě, a takové názory by pro tebe byly značně nebezpečné.“
„Zbytečně mě považuješ za tak moudrou, filozofe. Jsem prostě.“
„Jen pokračuj, má dcero. Já nemám potomky a nenazývám tě tak zbytečně. Svědčí to o blízkosti našich duší.“
„Když jsem uvažovala o mýtech, zjistila jsem, jak se bohové Helady postupem doby stávali dobrotivějšími a lepšími. Lovkyně a násilnice Artemís se stala léčitelkou. Její bratr Apollón začínal v nepamětnu jako nenasytný a závistivý zabíječ a ukrutník, teď je z něho jasný bůh, dárce života, jehož každý rád vzývá. Má bohyně Afrodíté stávala ve starých chrámech s kopím jako Athéna. Ted je Uranií přinášející lidem svatou nebeskou lásku,“ zahořely Tháidě tváře.
Kněz a filozof se na ni podíval ještě laskavěji a Tháidě to dodalo odvahu.
„Četla jsem také Anaxagora. Znám jeho učení o ,Nús’, světovém rozumu, o věčném boji dvou protikladných sil, dobra a zla, přátelství a protivenství. Znám Antifónta, jenž učil, že lidé jsou si rovni, a varoval Helény, aby nepohrdali cizími národy
“ Tháis se zajíkla, když si vzpomněla na svou chybu, za niž div nezaplatila životem.
„A nedokázala jsi toto pohrdání překonat,“ dovtípil se filozof, „a proto jsi byla předhozena krokodýlům.“
„Neschvalovala jsem a neschvaluju odporné uctívání bohů ve zvířecí podobě, hnusných hrochů, ohavných súchosů, hloupých krav a nerozumných ptáků. Jak mohou moudří lidé a vůbec lidé se zdravým rozumem.“
„Zapomnělas nebo spíš nevíš, že egyptské náboženství je o několik tisíciletí starší než helénské. Čím hloub jdeme do šera věků, tím větší temno je kolem člověka a v jeho duši. A tato temnota ovlivnila všechny jeho city a myšlenky. Člověka ohrožovala nesčíslná zvířata. Byl vydán napospas náhodám a dokonce ani osud nechápal tak, jak mu dnes rozumíme my, Helénové. Každý okamžik života mohl být jeho okamžikem posledním. Byl stále obklopen nekonečnou řadou bohů — zvířaty, stromy, kameny, potoky a řekami. Potom jedni zapadli a druzí se zachovali až podnes. A jak je tomu dávno, co jsme my, Helénové, uctívali řeky, které mají pro naši zemi chudou na vodu takový význam?“
„Ale ne zvířata!“
„Stromy a zvířata taky.“
K Tháidinu údivu jí filozof vykládal o kultu posvátných cypřišů na Krétě, patřících Afrodítě. Ale nejvíc ji překvapilo dávnověké uctívání bohyň v podobě koní. Sama Démétér čili krétská Rheia v svatyni ve Figaleii na řece Nedě v Arkádii je zpodobena s koňskou hlavou. Posvátná kobyla měla obzvláštní sílu v noci a byla zvěstovatelkou zkázy. Ani filozof, ani Tháis neměli potuchy, že za víc než dva tisíce let po jejich setkání se bude v jednom z nejrozšířenějších světových jazyků stále říkat nočnímu přeludu, děsu — „noční kobyla“.
Bohyně v podobě kobyly se změnila v božskou Múzu trojí tváře. Její tři tváře odpovídaly Přemítání, Paměti a Písni. Teprve později, když ženská božstva ustoupila mužským, stala se Múza trojí tváře Hekatou a počet panenských Múz se rozmnožil na devět a byly podřízeny svému vůdci Apollónovi.
„Teď už chápu, proč stará jména nymf a Amazonek znějí: Leukippé — Bílá kobyla, Melanippé — Černá kobyla, Níkippé — Vítězná kobyla, Ainippé — Milosrdně zabíjející kobyla.“
„A později, když zvířecí božstva ztratila význam, změnila se i jména,“ potvrdil filozof. „Už za Thésea to byla Hippolité či Hippodameia — vládkyně, zkrotitelka koní, ty obě už byly lidské bohyně a nikoli nymfy beroucí na sebe zvířecí podobu. Taky tady se náboženství dostalo na vyšší stupeň, jak jsi správně poznamenala.“
„Ale proč potom,“ zarazila se Tháis. „Jen mluv, mně můžeš říci všechno.“
„Proč potom tvář Bohyně matky, Velké bohyně, je něžná a laskavá, třebaže je mnohem starší než mužští vraždící bohové?“
„Zase se mýlíš, když ji považuješ jenom za bohyni lásky a plodnosti. Cožpak jsi neslyšela o bassaridách, pološílených thessalských a thráckých ženách opojených posvátnými listy, jež v zuřivosti rozsápávaly jehňata, kůzlata, děti a dokonce i muže? Ve svém rozjaření mávaly jedlovými větvemi, omotanými břečťanem, znakem Artemidy a Hekaty. Stejně tomu bylo v Athénách o Lénajích, slavnostech,divoženek’ za zimního slunovratu v měsíci poseideónu. Podoba bohyně lásky a bohyně smrti byla dávána do protikladu k podobě matky. Jejich pojítkem byl výraz lásky, který jediný znáš.“
„To je na mne příliš složité. Byly snad v těch dávných temných dobách i ženské bohyně stejně kruté jako pozdější mužští bohové?“
„Kruté nikoli. Nemilosrdné, to ano, tak jako sám život, neboť co jiného byly než odrazem života, vyšších osudových sil, které vládnou právě tak bohům jako lidem
Nemilosrdné a milosrdné zároveň.“
Tháis seděla zmatená a ztichlá. Filozof vstal a položil svou velkou teplou dlaň na kadeře jejích neposlušných vlasů na čele. A zase se hetéřiným tělem rozlil neobyčejný klid; důvěra a pocit naprostého bezpečí jí umožnily vnímat všechno mnohem intenzivněji.
„Poslouchej pozorně, Athéňanko Tháido. Pochopíš-li, co ti zjevím, staneš se mou duchovní dcerou
Věřit se dá ve všechno, co ti libo, ale víra se stává náboženstvím až tehdy, když do sebe vstřebá pravidla života, hodnocení činů, moudré jednání a starost o budoucnost. My Helénové jsme ještě značně nezralí, nechápeme morálku ani lidské city tak jako na Dalekém východě. Víra Egypťanů nikdy nedozraje v náboženství, my máme přece jen filozofy, sama jsi dva jmenovala, ale zapomnělas na Platóna a ještě na několik dalších.“
„Na Platóna jsem nezapomněla. Ale veliký mudrc opomenul ve svém plánu ideálního státu ženy a jejich lásku. Zdá se mi, že uznával jen lásku mezi muži, a proto ho nepovažuju za normálního, ačkoli je vynikající filozof, účastník olympiády a státník. Ale máš pravdu, zapomněla jsem na Aristotela, třebaže se s ním znám osobně,“ usmála se Tháis záhadně.
Muž z Délu se zachmuřil.
„Ne. Tento znalec přírodních jevů je v morálním ohledu stejně primitivní jako Egypťané. Můžeš ho vynechat. Důležitější je něco jiného: každé náboženství je životadárné a ovládá lidi, i ty nejmoudřejší a povahově nejsilnější, pouze na počátku svého vývoje. Potom nastupuje místo víry výklad, místo bohabojného života obřady a všechno končí pokrytectvím kněží a jejich bojem za blahobytný život a postavením
„Co to říkáš, otče?!“
„To, co slyšíš, Tháido! Není snad jedno, vzývá-li se ženská bohyně či Apollón, Artemis nebo Asklépios? Sním a usiluju teď o pozemský život bez bázně, život krásný a prostírající se v šíř i v dál jako světlá, mramorem vykládaná cesta.“
„A přišel jsi z Délu do Egypta.“
„Abych poznal kořeny naší víry, původ našich bohů, abych se dopídil, proč Heléni až dosud nechápou povinnosti a cíle lidí jiného národa a v okolní oikuméně. Už víš, že v Egyptě je zbytečné hledat zákony morálky, neboť nemohou existovat v náboženství dávných lovců, které se u nilských rolníků dosud zachovalo. Ale jsou jiné národy.“ Filozof zmlkl a přetřel si rukou čelo.
„Jsi unavený, otče,“ vstala Tháis a dotkla se při úklonu jeho kolen.
„Máš pravdu. Mých sil ubývá. Cítím, že už neuvidím svůj Délos a nenapíšu všechno, co jsem v Egyptě poznal.“
„Nenamáhej se, odpočiň si, jez zdejší růžové hroznové víno a chutné plody pichlavých palem,“ projevila starost hetéra a stařec se usmál. „Ano, ano, příště ti je přinesu. Kdy mi dovolíš, abych tě zase navštívila?“
Když nedostala odpověď, vydala se sama tmavým; chodbami, které jí děsivě připomínaly to, co prožila v Labyrintu.
Světlo a polední žár ji rázem ovanuly horkou vlnou, takže skličující hukot „padesátidenního větru“ jí zprvu připadal docela příjemný. Ale už k večeru v domě, kde to všude profukovalo, v znepokojivém mihotání stínů vrhaných lampičkami chvějícími se v průvanu, táhlo to Tháidu opět do šera chrámu, k podivnému starému Helénovi, asi proto, že jí poprvé v životě ukázal, co je to klid, který přináší odloučenost od světa. Jako mladá dívka viděla Tháis ve snu Afrodítu Uranii. V posledních letech se jí několikrát opakoval takovýto sen: bosá a nahá stoupala po nesmírně širokém schodišti k zelené stěně z hustých myrt, prodírala se mezí jejich propletenými větvemi, až vyšla do zářivého, ale nikoli oslňujícího, do teplého, ale nikoli horkého jasu. Blížila se k soše Afrodíty Uránie. Bohyně z poloprůzračného růžového rhodského mramoru prozářená světlem oblohy sestoupila z podstavce a objímala Tháidu kolem ramen svou hebkou, úchvatně krásnou rukou. Urania se na Tháidu zadívala a mladé hetéry se zmocnil pocit zvláštní uvolněnosti a klidu. Ale neměla tento sen ráda, s přibývajícími lety ji stále víc znepokojoval protiklad mezi čistou klidnou láskou, vyzařující z Uránie, a rafinovaným uměním a nároky oné lásky, která proslavila ji, vzdělanou hetéru a vynikající tanečnici nejznamenitějšího národa světa, za jaký se Athéňané považovali. A teď tedy radostný klid, který dříve cítila jenom v polodětských snech o Uranii, zažívá v bdělém stavu při setkání s filozofem.
V Memfidě se šířily pověsti o božském synovi makedonského krále Filipa. Alexandr obléhá Tyros, jehož obyvatelé se zoufale brání, ale důmyslní makedonští mechanici postavili hráz z pevniny na ostrov, na němž město stojí, a pád starého foiníckého přístavu je nevyhnutelný. A až padne Tyros, pak kromě Gazy už se vítěznému Alexandrovi nebude moci postavit na odpor nikdo. Mohou ho čekat v Egyptě.
Alexandrovo loďstvo proniká stále dál na jih, a tím odřezává Tyros, nedávno jedna helénská lod plující do Naukratidy potkala pět lodí, jimž prý velel sám Nearchos.
Égésichora byla najednou podrážděná a neklidná, což dříve nebývala. Snad žhavý libyjský vítr pronikal svým vytrvalým náporem do duší lidí a činil je netrpělivými, náchylnými k násilnostem, netečnými a hrubými. Tháis už si dávno všimla, že snáší horko líp než Égésichora. Setův vítr na ni měl menší vliv, a tak se snažila styky s přítelkyní omezit, aby náhodou nevznikly mezi nimi spory. Vycházela s věrnou Hésionou nebo Menedémem na říční břeh a tam dlouho vysedávala na plovoucím přístavišti. Spousty tekoucích vod Helény hypnotizovaly a každý se hroužil do svých myšlenek, hlubokých, utajených a záhadných
Jednou dostala Tháis pozvání od délského kněze, které jí předal ústně chlapec sloužící v Néithině chrámu. Tháis se příští den za svítání vzrušeně chystala na cestu a oblékla si jen prosté šaty.
Délský filozof seděl na chrámových schodech vedoucích k Nilu a zamyšleně pozoroval rozbřesk.
„Byla jsi v Thébách, jimž my Heléni říkáme Diospolis?“ uvítal Athéňanku otázkou, a když přitakala, pokračoval: „Vidělas tam základ zlatého kruhu, kterého se před dvěma staletími zmocnil Kambýsés při dobytí Egypta?“
„Viděla. Vysvětlili mi, že loket silný kruh byl z čistého zlata a že měl v průměru třicet loktů. Je něco takového vůbec možné?“
„Ano. Kruh vážil asi třicet tisíc talantů. Kambýsés potřeboval pět tisíc velbloudů, aby ho mohl rozřezaný na deset tisíc kusů odvézt do Persie.“
„Proč odlili tak nesmyslnou horu zlata?“
„Bylo to hloupé, ale nikoli nesmyslné. Největší faraón-dobyvatel chtěl celé oikuméně dokázat věčnost Egypta, jeho moci a jeho víry ve velkém koloběhu věcí. Jakmile mužští vládci, bohové a hrdinové, převzali vládu, začali zoufale bažit po zvěčnění. Ženy vědí, jak křehký je život a jak blízká je smrt, ale muži sní o nesmrtelnosti a zabíjejí napořád a z jakéhokoli důvodu. Je to odvěký protiklad a je neřešitelný. Každý muž si vytváří pro sebe a pro druhé, a může-li i pro celou zemi uzavřený kruh, v jehož středu stojí on a nad ním všemohoucí a hrozný bůh.“
„A čeho tím, chtějí dosáhnout?“
„Zajistit pro krále a velmože neměnnost vlády a blahobyt, pro kněze pevnou víru a u lidí ustálené myšlení a mlčenlivou pokoru otroků.“
„Proto tedy si Egypt udržel svou víru po celá tisíciletí?“
„Nejenom Egypt. Jsou země, které se zcela uzavřely, aby si zachovaly své krále, bohy, zvyky a život na tisíciletí. Říkám jim kruhové. Takový je Egypt a pak ještě Persie a Sýrie. Na západě pak Řím a velmi daleko na východě Říše středu šikmookých lidí se žlutou pletí.“
„A co my, Helada? My jsme si vědomi, že všechno plyne?“
„Počínaje Krétou, celá Helada, Iónie a s námi i Foiníkie jsou otevřené země. Náš život není uzavřen v kruhu, my se pohybujeme po spirále.“
„Slyšela jsem o stříbrné spirále.“
„Ty o ní víš? Ještě není čas o tom mluvit. Dědictví po zmizelých Mínóových dětech je nesmírně rozlehlé. Prostírá se na západ až do Libye, ale ještě mnohem dál na východ, kde desítky tisíc stadií za Hyrkánií leží stará města. A dál za Parapamisos, za pouště Arachósie, až k řece nazývané Indus. Říká se, že z nich zůstaly jen rozvaliny jako po Krétě, ale citlivá duše těchto národů žije v jiných lidech i po tisíciletích.“
„Otče, proč mi otvíráš bránu poznání? Čím ti mohu být prospěšná já, služebnice Afrodítina?“
„Sloužíš Erótovi a v našem helénském světě neexistuje mocnější síla než jeho. Máš hojné styky, časté rozhovory a znáš tajná slova. Jsi moudrá, silná, zvídavá a toužíš se duchovně povznést.“
„Jak to víš, otče?“
„Dovedu číst v lidských srdcích. A myslím si, že brzy půjdeš s Alexandrem na východ, do nedozírných dálek asijských stepí. Každá moudrá žena je v duši básníkem. Nejsi filozof, historik ani umělec, ti všichni jsou zaslepeni svým posláním. A nejsi ani bojovnice, protože jediné, co máš v sobě z Amazonek, je tvé jezdecké umění a odvaha. Nedokážeš zabíjet. Proto jsi svobodnější než kterýkoli voják v Alexandrově armádě a já si z tebe udělám své oči. Uvidíš, co já nikdy už neuvidím. Ceká mě brzy smrt.“
„A jak ti to vypovím?“
„Mně už ne. Ale jiným. Kolem tebe budou vždycky vzdělaní, významní lidé, básníci a umělci, neboť je láká tvá osobnost. A ti budou vyprávět líp, než bych to dokázal já. Všechno, co uvidíš ty, utkví v paměti lidí, vejde to do písní básníků, do výkladu historiků a do legend, které to roznesou po oikuméně ke všem, kdo by o tom měli vědět.“
„Obávám se, otče, že se mýlíš. Já nejsem ta, kterou potřebuješ. Nejsem moudrá, jsem nevzdělaná, podléhám volání Eróta, láká mě tanec, písně, uctívání mužů, závist žen, zběsilá jízda.“
„To jsou jen přechodné projevy tvé síly. Zasvětím tě, naučím poznávat vnitřní smysl věcí a zbavím tě strachu.“
„A co mám tedy udělat?“
„Přijdeš zítra večer s průvodcem, oblečená jen do nové linostolie, a počkáš na schodech, až se Nyktúros, Strážce nebes, začne zrcadlit v Nilu. Zařídíš si věci tak, abys mohla být mimo domov devět dní.“
„Rozumím, otče. Ale kdo mi bude dělat průvodce?“
„Ohlásí se ti v pravý čas. Vycházejí ti měsíčky podle Luny?“
„Ano,“ přitakala Tháis po chvíli váhání se zajíknutím.
„Nestyď se. V zdravém ženském těle není nic tajného a nedůstojného, snad jedině pro hlupáky. Podej mi levou ruku.“
Tháis uposlechla. Muž z Délu položil její dlaň na stůl, roztáhl jí prsty a několik vteřin se přehraboval v malé truhlici ze slonoviny. Pak vyňal prsten z elektronu s červeným hyacintem neobvykle tmavorůžového odstínu. Do plošky kamene byl vyryt rovnoramenný trojúhelník s širokou základnou, s vrcholem dole. Filozof jej Tháidě navlékl na ukazovák a pravil: „To je znamení velké ženské bohyně. A teď jdi!“