Podle historických knížek — ačkoli tomu stejně nikdo doopravdy nevěřil — bývaly doby, kdy stará Organizace spojených národů mívala 172 členů. Organizace spojených planet měla pouhých sedm, ale i to se někdy zdálo ažaž. V pořadí podle vzdálenosti od Slunce do ní patřil Merkur, Země, Měsíc, Mars, Ganymedes, Titan a Triton.
Seznam členů obsahoval mnoho opomenutí a nejasností, jež pravděpodobně napraví budoucnost. Kritikové neúnavně poukazovali na to, že větší část Organizace spojených planet nejsou vůbec žádné planety, nýbrž měsíce. A jak je směšné, že nejsou zastoupeni čtyři giganti, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun…
Jenže na plynných gigantech nikdo nežil a je docela možné, že nikdy ani žít nebude. To samé mohla být pravda o další velké nepřítomné, o Venuši. Dokonce i ti největší nadšenci mezi planetárními inženýry se shodovali, že než se zkrotí Venuše, potrvá to ještě celá staletí; mezitím už padla do oka Merkuřanům a ti s ní nepochybně ve svých dlouhodobých plánech počítali.
Separátní zastoupení Země a Měsíce bylo také jablkem sváru; ostatní členové namítali, že to soustřeďuje příliš mnoho moci do jedné končiny sluneční soustavy. Jenže na Měsíci žilo víc lidí než na všech ostatních planetách s výjimkou Země samé — a byl sídelním místem OSP. A co víc, Země se s Měsícem sotvakdy na čemkoli shodla, a tak nebylo pravděpodobné, že by utvořili nějaký nebezpečný blok.
Mars měl pod svou správou asteroidy — vyjma skupiny Ikara, kterou měl pod dohledem Merkur — a hrstky těch s perihéliem až za Saturnem, na něž si dělal nároky Titan. Jednoho dne se větší asteroidy, jako Pallas, Vesta, Juno a Ceres, stanou dost důležité na to, aby měly své vlastní vyslance, a členství v OSP pak dosáhne dvouciferného čísla.
Ganymedes zastupoval nejen Jupitera — a tudíž více hmoty, než dělal celý zbytek sluneční soustavy dohromady — , ale také zbývajících asi padesát Jupiterových měsíců, pokud člověk započítával momentální kořisti z pásu asteroidů — o tohle se neustále přeli právníci. Stejným způsobem pečoval Titan o Saturn, o jeho prstence a o dalších třicet plus ještě pár satelitů.
Triton měl postavení dokonce ještě složitější. Veliký Neptunův měsíc byl nejvzdálenějším tělesem ve sluneční soustavě se stálým osídlením; tím pádem seděl jeho ambasador na značném počtu židlí. Zastupoval Uran a jeho osm měsíců (dosud žádný obydlený), Neptun a jeho tři další satelity, Pluta, jeho jediný měsíc a osamělou Persefonu bez satelitu. Pokud by byly planety ještě za Persefonou, také by za ně přebíral odpovědnost Triton. A jako by to pořád ještě nestačilo, velvyslanec Vzdálených temnot, jak se mu také někdy říkávalo, byl občas slyšen, jak se kňouravě dožaduje: „A co komety?“ Všeobecně se usuzovalo, že tenhle problém se může odložit, aby jej vyřešila budoucnost.
Jenže v jednom konkrétním ohledu, budoucnost už nastala. Podle některých nomenklatur Ráma byl kometou; to byli jediní návštěvníci z mezihvězdných hlubin a mnozí putovali po hyperbolických drahách ještě bližších ke Slunci než Rámova. Kdejaký expert na kosmické právo by z toho dokázal vytřískat velice krásný případ — a merkurský velvyslanec byl jedním z nejlepších.
„Udělujeme slovo Jeho Excelenci velvyslanci z Merkura.“
Jak byli delegáti rozmístěni zprava doleva v pořadí podle vzdálenosti od Slunce, Merkuřan seděl hned po prezidentově pravici. Až do poslední chvilky se domlouval se svým počítačem; teď sňal synchronizační brýle, jež dovolovaly jen jemu, aby přečetl informace na obrazovce. Sebral svůj poznámkový blok a křepce vyskočil na nohy.
„Pane prezidente, vzácní kolegové delegáti, rád bych začal stručným přehledem situace, které nyní musíme čelit.“
U některých delegátů fráze „stručný přehled“ vyvolala vzpomínku na tichý povzdech mezi všemi posluchači; avšak každý věděl, že Merkuřané udělají přesně to, co řeknou.
„Gigantická kosmická loď anebo umělý asteroid, pokřtěný Ráma, byla zjištěna už déle než před jedním rokem v oblasti za Jupiterem. Nejprve jsme se domnívali, že je to přírodní těleso, pohybující se po hyperbolické dráze, po které se přežene okolo Slunce a nazpátek ke hvězdám.
Když jsme odhalili jeho skutečnou podstatu, loď Průzkumu sluneční soustavy Endeavour dostala rozkaz, aby na něm přistála. Jsem si jistý, že všichni budeme blahopřát kapitánu Nortonovi a jeho posádce k tomu, jak zdatně zvládli svůj unikátní úkol.
Zpočátku jsme se domnívali, že je Ráma mrtvý — zmrzlý po tolik stovek tisíců let, že už nemá možnost znovu ožít. To je možná pořád pravda, ve smyslu přísně biologickém. Panuje, zdá se, všeobecná jednota názorů mezi lidmi, kteří se těmito záležitostmi zaobírají, že žádný živý organismus na jakékoli úrovni vyspělosti nemůže přežít v anabióze více než několik málo století. Dokonce i při teplotě absolutní nuly způsobují reziduální pochody vyhlazení příliš mnoha buněčných informací, než aby to umožňovalo oživení. Tudíž se zdálo, ačkoli byl Ráma nesmírně důležitý po stránce archeologické, že nepředstavuje žádný významnější problém astropolitický.
Teď už je zřejmé, že to byl postoj velice naivní, třebaže se už od samého počátku nacházeli takoví, kteří poukazovali, že Ráma směřuje ke Slunci příliš přesně, než aby to byla pouhá náhoda.
Zrovna tak se mohlo dokazovat — a ve skutečnosti také dokazovalo — , že je to pokus, který se nezdařil. Ráma sice dosáhl zamýšleného cíle, avšak řídící inteligence cestu nepřežila. Tento názor se také zdá velmi prostoduchý, dozajista podceňuje entity, s nimiž máme co dělat.
Co jsme opomenuli vzít v úvahu, je možnost nebiologického přežití. Jestliže přijmeme velmi pravděpodobnou teorii doktora Perery, která je nepochybně v souladu se všemi skutečnostmi, tvorové pozorovaní uvnitř Rámy před krátkým časem ještě neexistovali. Jejich vzory, či šablony, byly uloženy do jakési ústřední banky informací, a když čas dozrál, byli sériově vyráběni z dostupných surovin — pravděpodobně z organokovového roztoku ve Válcovém moři. Takový výkon je pořád ještě něco, co přesahuje naše schopnosti, ale nepředstavuje to žádné problémy po stránce teoretické. Víme, že obvody z pevné fáze, na rozdíl od živé hmoty, dokáží uskladnit informaci bez jakýchkoli ztrát po nekonečný časový interval.
Takže Ráma se teď plně nachází v provozních podmínkách a slouží zájmům těch, kteří je vybudovali — ať už je to kdokoli. Z našeho hlediska nezáleží na tom, jestli jsou Rámané mrtví už milióny roků, či zda také budou v jednu chvíli znovu stvořeni, aby se přidali ke svým služebníkům. Ať s nimi nebo bez nich, jejich záměr se realizuje — a bude realizován i nadále.
Ráma nyní podal důkaz, že jeho pohonný systém stále ještě funguje. V průběhu několika dní dosáhne perihélia, kde bude logické místo k tomu, aby provedl jakoukoli podstatnější změnu dráhy. Tudíž už brzy budeme možná mít novou planetu — pohybující se ve sférách sluneční soustavy, jež patří do pravomoce mé vlády. Ovšemže může provést další korekce a zaujmout výslednou oběžnou dráhu v libovolné vzdálenosti od Slunce. Dokonce by se mohl stát měsícem některé větší planety — třeba takové Země…
Jsme tudíž postaveni, kolegové delegáti, před celou škálu různých možností, a některé z nich jsou skutečně velmi nebezpečné. Je bláznovstvím předstírat si, že ti tvorové určitě přicházejí v dobrém a jistě nás neohrozí. Jestliže přilétají do naší sluneční soustavy, je jim k něčemu dobrá. I kdyby to dokonce mělo být jen vědecké poslání — uvažte, jak se dá vědomostí využít…
Co teď stojí proti nám, to je technika o stovky — a možná o tisíce roků pokročilejší než naše, a kultura, s níž možná nemáme vůbec žádný styčný bod. Studovali jsme chování biologických robotů — biotů — uvnitř Rámy, jak je zachycují filmy, které nám předal kapitán Norton, a dospěli jsme k jistým závěrům, které bychom vám rádi předložili.
Na Merkuru jsme pomalu nešťastní z toho, že nemáme žádné vlastní, původní formy života, které bychom mohli zkoumat. Samozřejmě, máme kompletně zaznamenanou pozemskou zoologii a v ní jsme odhalili jednu nápadnou paralelu k Rámovi.
Ta paralela je termití kolonie. Podobně jako Ráma je to umělý svět s řízeným životním prostředím. Podobně jako v případě Rámy jeho fungování závisí na celé řadě specializovaných biologických strojů — samců, samic, dělníků a — vojáků. A ačkoli nevíme, jestli má Ráma královnu, tuším, že ostrov označovaný jako New York slouží podobnému účelu.
Dále, bylo by očividně absurdní, dovádět tuto analogii příliš daleko, v mnoha ohledech pokulhává. Předložil jsem vám ji však z tohoto důvodu.
Jaká míra spolupráce i dorozumění bude vůbec kdy možná mezi lidskými tvory a termity? Když nedochází ke střetnutí zájmů, jedni druhé ponecháváme na pokoji. Pokud však jedni potřebují území či prostředky těch druhých, počínají si nemilosrdně.
Díky své technice a inteligenci jsme zatím vždycky zvítězili, když jsme si počínali dostatečně rozhodně. Ale nebývalo to vždycky snadné a najdou se i takoví, kteří věří, že v dlouhodobé perspektivě připadne konečné vítězství přece jen termitům…
Jestliže si tohle všechno uvědomujeme, uvažme teď, jaké úděsné ohrožení může — netvrdím že musí — Ráma představovat pro lidskou civilizaci. Jaké kroky jsme podnikli, abychom čelili tomu, že by mohla nastat i ta nejhorší eventualita? Vůbec žádné, jenom jsme řečnili a spekulovali a sepisovali učená pojednání.
Nuže, mí kolegové delegáti, Merkur udělal víc než jenom tolik. Počínajíce si v souladu s ustanovením článku 34 Smlouvy o vesmíru z roku 2057, jenž nás opravňuje podniknout veškeré kroky potřebné k ochraně integrity prostoru sluneční soustavy, vyslali jsme k Rámovi nosič opatřený jadernou hlavicí s velkým výbušným potenciálem. Budeme doopravdy šťastní, jestliže ji nebudeme muset nikdy použít. Teď však přinejmenším nejsme bezmocní — jako jsme byli předtím.
Budete možná namítat, že jsme si počínali jednostranně, bez předchozího projednání. Připouštíme to. Avšak umí si někdo z vás představit — se vší úctou, pane prezidente — , že bychom dokázali zajistit takovou dohodu za dobu, kterou jsme měli k dispozici? Domníváme se, že jsme nejednali jen pro blaho nás samých, nýbrž pro blaho všeho lidstva. Všechny budoucí generace nám možná jednoho dne vzdají dík za naši předvídavost.
Uznáváme, že by to byla tragédie — nebo dokonce zločin — zničit výtvor tak úžasný, jako je Ráma. Pokud se naskýtá způsob, jak bychom se tomu mohli vyhnout, aniž bychom dali v sázku lidské pokolení, budeme nesmírně šťastní, když o něm uslyšíme. My jsme na žádný nepřišli, a čas letí.
Volba bude muset padnout už v několika málo příštích dnech, dříve než Ráma dosáhne perihélia. Endeavour samozřejmě budeme varovat s dostatečným předstihem — , ale doporučovali bychom kapitánovi Nortonovi, aby byl neustále připraven do hodiny vzlétnout. Umíme si dobře představit, že k dalším dramatickým proměnám může u Rámy dojít prakticky kdykoli.
To je všechno, pane prezidente, kolegové delegáti. Děkuji vám za pozornost. Těším se na další spolupráci.“