Seržant Pieter Rousseau věděl, proč se na tuhle práci přihlásil; v mnoha ohledech se tak uskutečnil jeho chlapecký sen. Když mu bylo šest nebo sedm roků, fascinovaly ho dalekohledy a velkou část svého mládí strávil sbíráním čoček všech tvarů a velikostí. Ty potom zasazoval do lepenkových trubic a vyráběl si přístroje se stále silnějším zvětšením, až se dokonale seznámil s Měsícem a s planetami, bližšími kosmickými stanicemi a s veškerou krajinou do třiceti kilometrů od svého domova.
V rodišti, uprostřed coloradských hor, si připadal šťastný; ať se podíval takřka jakýmkoli směrem, byla to nevyčerpatelná pastva pro oči. Trávil celé hodiny tím, že v naprostém bezpečí prozkoumával vrcholky, jež si každoročně vybíraly svou daň na neopatrných horolezcích. Ačkoli i tak toho viděl hodně, ještě více si vysnil, rád si představoval, že se za každým skalním hřebenem, mimo dosah jeho dalekohledu, rozkládají pohádkové říše plné úžasných tvorů. A proto se po celá léta vyhýbal tomu, aby navštěvoval místa, jež mu přibližovaly jeho čočky, protože věděl, že sny by střetnutí s realitou nepřežily.
Teď, z místa, kudy procházela Rámova hlavní osa, pozoroval divy, přesahující i ty nejdivočejší fantazie jeho mládí. Rozprostíral se před ním svět — malý, pravda, nicméně člověk mohl strávit průzkumem těchto čtyř tisíc čtverečních kilometrů celý život, a to dokonce i v tom případě, kdyby byly mrtvé a nepodléhaly žádným změnám.
Avšak nyní v Rámovi povstal život se všemi svými neomezenými možnostmi. Jestliže biologičtí roboti nebyli živí tvorové, docela určitě je velice dobře napodobovali.
Nikdo nevěděl, kdo vymyslel slovo „biot“, vypadalo to tak, že přešlo do všeobecného používání jakousi spontánní tvorbou. Pro svou výhodnou pozorovací pozici na Středu byl Pieter hlavním pozorovatelem biotů a začínal rozumět — nebo si to aspoň myslel — některým prvkům jejich chování.
Pavouci byli pohyblivá čidla používající zrak — a pravděpodobně i hmat — , aby zkoumali celý vnitřek Rámy. Jednu dobu jich tu značnou rychlostí pobíhaly kolem dokola stovky, ale netrvalo ani dva dny a zmizeli; teď už bylo naprosto neobvyklé zahlédnout třeba jen jednoho jediného.
Nahradil je celý zvěřinec tvorů, kteří dělali ještě mnohem větší dojem; nebyl to zrovna snadný úkol vymyslet pro ně vhodná jména. Objevili se Čističi oken s ohromnýma, měkce polštářkovanýma nohama, kteří se pohybovali po celé délce Rámových šesti umělých sluncí a zjevně je leštili. Jejich ohromné stíny, vrhané přesně ve směru průměru planetky, působily čas od času na opačné straně přechodná zatmění.
Krab, který zlikvidoval Vážku, se zdál být Metař. Celý řetězec stejných tvorů se přiblížil do tábora Alfa a odnesl pryč všechny trosky, které na jeho okraji lidé skládali do úhledné hromady; a odnesli by i všechno ostatní, kdyby se jim Norton s Mercerem pevně nepostavili a nevzepřeli se. Došlo ke vzrušenému, leč krátkému střetnutí; potom se zdálo, že Metaři pochopili, na co smějí sahat a na co ne, a docházeli v pravidelných intervalech, aby se poohlédli, zda není zapotřebí jejich služeb. Byla to dohoda nanejvýš pohodlná a ukazovala vysoký stupeň inteligence — jak na straně Metařů samotných, tak i u nějaké řídící entity, ať už se nalézala kdekoli.
Se smetím se na Rámovi zacházelo jednoduše, všechno se házelo do Moře, kde se pravděpodobně rozložilo do podoby, v níž se dalo použít znovu. Tenhle proces probíhal rychle; Resolution k velké mrzutosti Ruby Barnesové zmizela přes noc. Když jí Norton vyjadřoval soustrast, podtrhl, že loď odvedla znamenitou práci a že by stejně už nikdy nikomu nedovolil, aby ji použil znovu. Žraloci by třeba nedokázali tak dobře rozlišovat věci jako Metaři.
Žádný astronom, který objevil neznámou planetu, nemohl být šťastnější než Pieter, když zpozoroval nový typ biota a pomocí dalekohledu si zajistil jeho kvalitní fotografii. Bohužel se zdálo, že všechny zajímavé druhy byly až tam u Jižního pólu, kde plnily záhadné koly okolo Rohů. Cosi, co vypadalo jako stonožka s přísavkami, se čas od času dalo spatřit, jak ohledává samotný Velký roh, zatímco v okolí nižších vrcholů zahlédl Pieter hřmotného tvora, který mohl být křížencem mezi hrochem a buldozerem. A byla tam dokonce i dvoukrká žirafa, která očividně plnila funkci pohyblivého jeřábu.
Ráma pravděpodobně vyžadoval, stejně jako kterákoli jiná loď, aby jej někdo v průběhu vesmírné poutě přezkušoval, kontroloval a opravoval. Posádka už tedy byla v pilné práci, kdy se objeví cestující?
Pietrovo hlavní zaměstnání však nebylo třídit bioty, měl za úkol dohlížet na dvě či tři výzkumné skupiny, jež byly neustále venku, pozorovat, zda nemají žádné obtíže, a varovat je, kdyby se k nim cokoli přibližovalo. Střídal se každých šest hodin s kýmkoli, koho mohli postrádat, ačkoli víckrát než jen jednou se mu služba protáhla na dvanáct hodin v jednom zátahu. Výsledkem toho bylo, že nyní znal geografii Rámy lépe, než ji bude znát kdokoli na světě. Seznámil se s ním tak důvěrně, jak s coloradskými horami v dobách svého mládí.
Když se z přechodové komory Alfa vynořil Jerry Kirchoff, Pieter okamžitě pochopil, že s děje něco neobvyklého. Během doby vyhrazené spánku žádný člen posádky nikdy nepřecházel z místa na místo, a teď už bylo po půlnoci lodního času. Potom si Pieter uvědomil, jaký je na lodi nedostatek lidí, a tohle ještě děsivější vykolejení jím otřáslo.
„Jerry — kdo drží službu na lodi?“
„Já,“ řekl chladně zástupce kapitána, když trhnutím otevřel přílbu. „Přece si nemyslíš, že bych opustil můstek, zatímco bych měl hlídku, nebo snad ano?“
Sáhl do velkého kapsáře na svém obleku a vytáhl malou plechovku, stále ještě nesoucí nálepku ZAHUŠTĚNÁ POMERANČOVÁ ŠŤÁVA, POSTAČUJE NA PŘÍPRAVU PĚTI LITRŮ.
„Ty to umíš dobře, Pietře. Kapitán už na ni čeká.“
Pieter potěžkal plechovku, potom řekl: „Doufám, žes dal dovnitř dost velkou zátěž — někdy se věci shazují z První plošiny.“
„No, ty jsi na to odborník.“
Byla to celkem pravda. Pozorovatelé na Středu už měli rozsáhlou praxi, posílali dolů drobnější předměty, na které se zapomnělo, anebo které byly naléhavě zapotřebí. Celé umění bylo v tom, věci bezpečně dostat přes partie s nízkou gravitací, a potom se přesvědčit, že je Coriolisova síla, zatímco se koulely dolů z výšky osmi kilometrů, neodnesla daleko od tábora.
Pieter se pevně zapřel, uchopil plechovku a prudce ji vrhl ze srázu dolů, Nemířil přímo ve směru tábora Alfa, ale téměř o třicet o třicet stupňů od něho.
Odpor vzduchu plechovku téměř okamžitě oloupil o počáteční rychlost, ale potom ji převzala Rámova pseudogravitace a začala ji unášet konstantní rychlostí dolů. Plechovka narazila nedaleko pod vrcholem na žebřík a přenesla se pomalým obloukem přes první terasu.
„Tak, a je to dobré,“ řekl Pieter. „Chceš se vsadit?“
„Ne,“ zněla okamžitá odpověď. „Ty už víš, jak to chodí.“
„Nemáš sportovního ducha. Můžu ti říct už teďka — dopadne nejdál tři sta metrů od tábora.“
„To se nezdá zas tak blízko.“
„Můžeš si to někdy zkusit. Jednou jsem viděl Joea, jak se netrefil o dva kilometry.“
Plechovka už neletěla obloukem, gravitace zesílila natolik, že ji přitiskla k zakřivenému povrchu Severního dómu. Ve chvíli, kdy dosáhla Druhé plošiny, už se převalovala rychlostí dvacet či třicet kilometrů za hodinu a těsně se přiblížila maximální rychlosti, jakou jí dovolovalo tření.
„Teďka si budeme muset počkat,“ řekl Pieter a posadil se k dalekohledu, takže mohl sledovat dráhu poselství. „Dopadne za deset minut. No, támhle přichází kapitán — už jsem se naučil rozeznávat lidi i z tohoto zorného úhlu — teď se dívá nahoru směrem k nám.“
„Myslím, že ti dalekohled dodává pocit moci.“
„No, to ano. Jsem jediná osoba, která ví všechno, co se v Rámovi děje. Anebo aspoň jsem si myslel, že to vím,“ připojil smutně a vrhl na Kirchoffa vyčítavý pohled.
„Jestli ti to pomůže ke štěstí, kapitán zjistil, že mu došla zubní pasta.“
Po těchto slovech konverzace uvázla, Pieter nakonec řekl: „Škoda, žes tu sázku nepřijal… kapitán k ní bude mít jenom padesát metrů… už ji uviděl… úkol splněn.“
„Díky, Pietře — dobrá práce. Teď můžeš zase usnout.“
„Usnout! Držím hlídku do čtyř nula nula.“
„Je mi líto — tys musel spát. Jak jinak by sis mohl tohle všechno vysnít?“
VEL. KOSMICKÉHO VÝZKUMU KAPITÁNU KV ENDEAVOUR. PŘEDNOST AAA. KATEGORIE PŘÍSNĚ TAJNÉ. NEPOŘIZOVAT ZÁZNAM. VESMÍRNÁ OCHRANA HLÁSÍ PŘED DESETI AŽ DVANÁCTI DNY ZJEVNĚ Z MERKURA VYPUŠTĚN ULTRA RYCHLÝ NOSIČ K DOSTIŽENÍ RÁMY. POKUD NENASTANE ZMĚNA DRÁHY PŘEDPOKLÁDANÝ PŘÍLET 322. DEN V 15. HODIN. PŘEDTÍM MOŽNÁ NUTNO EVAKUOVAT. DALŠÍ POKYNY NÁSLEDUJÍ.
VRCHNÍ VEL.
Norton přečetl zprávu půltuctukrát, aby si vštípil datum. Uvnitř Rámy bylo obtížné sledovat, jak ubíhá čas; musel se podívat na datumku na hodinkách, aby zjistil, že dnes je 315. den. Takže jim možná zbýval jen jediný týden…
Ze zprávy šel mráz po zádech, nejen pro to, co se v ní říkalo, ale pro všechno, co z ní dál vyplývalo. Merkuřané tajně odpálili raketu — už to samo o sobě bylo porušením Kosmické charty. Závěr byl zřejmý, jejich „nosič“ nemohl být nic jiného než řízená střela.
Ale proč? Bylo nemyslitelné — téměř nemyslitelné — , že by riskovali ohrožení Endeavour, a tak pravděpodobně obdrží důrazné varování od Merkuřanů samotných. V nouzovém případě by mohl vzlétnout během několika hodin, ačkoli by to byl udělal opravdu jenom z donucení, na přímý rozkaz vrchního velitele.
Pomalu a velice zamyšleně přešel přes improvizovaný komplex zajišťující podmínky k životu a vhodil zprávu do elektrohygu. Oslnivé vzplanutí laserového paprsku, který s třesknutím vyšlehl pod destičkou, ho ujistilo, že požadavkům na utajení bylo učiněno zadost. Je nanejvýš zlé, řekl si, že se s ostatními problémy nedá naložit stejně, takhle rychle a hygienicky.