Kapitán Norton tvrdě spal, když ho z příjemného snu vytrhlo komunikační zařízení. Trávil právě dovolenou s rodinou na Marsu, přelétávali děsivý, sněhovou čepičkou pokrytý vrcholek Nix Olympiky — největší sopky v celé sluneční soustavě, malý Vilda se zrovna chystal, že mu něco řekne; teď se už nikdy nedozví, co to bylo.
Sen se rozplynul, realitu představoval důstojník, který ho nahoře na lodi zastupoval.
„Promiňte, že vás budím, kapitáne,“ řekl zástupce pro výzkum Kirchoff. „Blesková zpráva z hlavního stanu, přednost tři A.“
„Tak mi to pověz,“ odvětil ospale Norton.
„Nesmím. Je kódovaná — pouze k rukám kapitána.“
Norton se okamžitě probral. Takovou zprávu obdržel za celou svou kariéru jenom třikrát, a pokaždé z toho byly potíže.
„Sakra!“ řekl. „Co budeme dělat?“
Jeho zástupce se nenamáhal s odpovědí. Oba dokonale chápali, v čem je problém; s něčím takovým Lodní řády prostě nepočítaly. Za normálních okolností se kapitán nikdy nevzdálil od své pracovny a od šifrovacího sešitu ve svém příručním sejfu déle než pár minut. Kdyby Norton vyrazil nyní, mohl se dostat zpátky na loď — vyčerpaný — za čtyři nebo pět hodin. Tohle nebyl ten pravý způsob, jak naložit s bleskovou zprávou o přednosti AAA.
„Jerry,“ řekl po chvíli. „Kdo sedí v ústředně?“
„Nikdo, přijal jsem ten hovor sám.“
„Vypnul‘s záznam?“
„Podle výjimky v Řádech, ano.“
Norton se usmál. Jerry byl ten nejlepší zástupce, se kterým kdy spolupracoval. Myslel na všechno.
„Výborně. Víš, kde je můj dešifrátor. Pak mi zavolej.“
Následujících deset minut čekal jak nejtrpělivěji uměl, pokoušel se — bez velkého úspěchu — myslet na jiné starosti. Přímo nenáviděl, když se duševní úsilí vynakládalo zbytečně; bylo krajně nepravděpodobné, že by dokázal uhodnout obsah zprávy, která právě dorazila, a dost brzy se ho dozví. Potom se může začít starat účinněji.
Když zástupce zavolal znovu, v hlase se mu zřetelně ozývalo napětí.
„Není to zas tak naléhavé — kapitáne — hodina sem, hodina tam nehraje roli. Ale radši bych se vyhnul rádiovému spojení. Pošlu do dolů po poslovi.“
„Ale proč — no tak dobře — věřím, že máš správný odhad situace. Kdo ponese zprávu přes přechodovou komoru?“
„Půjdu sám; ozvu se, až dorazím na Střed.“
„Jenže pak zbude zastupování na Lauru.“
„Nanejvýš hodinu. Okamžitě se vydám zpátky na loď.“
Šéflékařka neprodělala speciální výcvik v zastupování kapitána, stejně jako se neočekávalo, že velitel lodi bude kdy operovat. V kritických situacích se občas obě funkce úspěšně prohodily, jenže se to stejně nedoporučovalo. Ale budiž, dnes v noci se Lodní řády už i tak jednou porušily…
„Pro Lodní řád jsi ovšem loď nikdy neopustil. Už jsi Lauru vzbudil?“
„Ano. Docela se na to těší.“
„Doktoři jsou naštěstí zvyklí zachovávat tajemství. Ach — a potvrdil‘s příjem?“
„Ovšem, vaším jménem.“
„Tak čekám.“
Teď už se teprve nemohl oprostit od zlých předtuch. „Není to zas tak naléhavé — ale radši bych se vyhnul rádiovému spojení…“
Jedna věc byla jistá. Tuhle noc už toho kapitán moc nenaspí.