Z napětí Jimmy dostal žízeň a pronikavě si uvědomoval skutečnost, že tady na celé pevnině není ani kapka vody, které by se mohl napít člověk. S obsahem své polní láhve mohl přežít řekněme týden — ale jaký by to mělo smysl? Brzy se sice na jeho problém zaměří nejlepší mozky na Zemi; kapitán Norton bude nepochybně bombardován návrhy. Avšak Jimmy si nedokázal představit způsob, jímž by se mohl spustit dolů z půlkilometrového srázu. Dokonce i kdyby měl dostatečně dlouhé lano, nebylo tu nic, k čemu by je mohl připevnit.
Nicméně je pošetilé — a zženštilé — vzdávat se bez boje. Jakákoli pomoc musela přijít od Moře, a zatímco bude pochodovat tím směrem, může plnit své poslání, jako by se nic nestalo. Nikdo jiný nebude už nikdy pozorovat a fotografovat různorodý terén, jímž musel procházet, a to mu zaručí nesmrtelnost. Ačkoli by dal přednost jiným poctám, bylo to lepší než nic.
Byl od Moře vzdálen jenom tři kilometry- poněvadž až tak daleko dolétla chudák Vážka, zdálo se však nepravděpodobné, že by se k němu dalo dospět nejkratší cestou; některé části terénu před ním vypadaly jako příliš neschůdné překážky. S tím si ovšem nelámal hlavu, poněvadž se naskýtalo množství alternativních cest. Jimmy je viděl všechny jako rozprostřené na velikánské zakřivené mapě, která se širokou vlnou táhla směrem k němu i od něj po obou stranách.
Měl spoustu času; mohl začít s nejzajímavější scenérií, i kdyby ho svedla z přímé cesty. Asi kilometr vpravo se rozkládalo šachovnicové políčko, které se třpytilo jako broušené sklo — anebo gigantický výklad klenotnictví. Snad tohle pomyšlení obrátilo Jimmyho kroky právě tam. Dokonce i o člověku, který propadl záhubě, se nakonec dalo očekávat, že projeví mírný zájem o několik tisíc čtverečních metrů šperků.
Nebyl nijak zvlášť zklamaný, když objevil, že to jsou krystaly křemene, celé milióny, zasazené do písečného lůžka. Sousední pole bylo ještě zajímavější, pokryté zjevně nahodilým uspořádáním dutých kovových sloupů, sesazených velice těsně k sobě, jejich výška se pohybovala od méně než jednoho do více než pěti metrů. Bylo dokonale neprůchodné, takovým trubkovým lesem se mohl probourat jedině tank.
Jimmy kráčel mezi krystaly a sloupy tak dlouho, až dorazil k první křižovatce. Čtverec vpravo tvořila ohromná pokrývka či gobelín z propletených drátů; pokusil se jeden volný konec ukořistit, ale nedokázal ho odlomit. Nalevo byla mozaika šestihranných dlaždiček, přikládaných k sobě tak rovně, že mezi sebou neměly viditelné spáry. Kdyby dlaždičky nebyly ve všech duhových barvách, vypadalo by to jako jednolitý povrch. Jimmy strávil řadu minut ve snaze nalézt dvě sousedící dlaždičky stejné barvy, aby uviděl, jestli potom dokáže rozlišit jejich rozhraní, avšak nedokázal najít ani jediný takový zvláštní případ.
Když pomalu obhlédl celou křižovatku, naříkavě řekl řídícímu středisku: „A co vy si myslíte, že to je? Mám pocit, že jsem spadl do pasti v podobě obrázkové skládačky. Anebo je to rámanská galérie?“
„Překvapuje nás to stejně jako tebe, Jimmy. Ale zatím nikde nebylo ani známky, že by se Rámané zabývali uměním. Počkejme, dokud nebudeme mít víc vzorků, a nepouštějme se do ukvapených závěrů.“
Dva vzorky, na které narazil na následující křižovatce, jim moc nepomohly. Jeden byl dokonale bezvýrazný — klidná, neutrální šeď — tvrdý, avšak kluzký na omak. Druhý byl měkká houba, perforovaná miliardami a miliardami maličkých dírek. Vyzkoušel ji nohou a celý její povrch se pod ním propadl jako tekutý písek, až se mu z toho udělalo nanic.
Na následující křižovatce se střetl s čímsi nápadně podobným zoranému poli — až na to, že brázdy byly jedna jako druhá metr hluboké a materiál, v němž byly udělané, měl povrchovou strukturu pilníku nebo rašple. Věnoval jim však malou pozornost, protože hned přilehlý čtverec v něm vzbudil nejvíce úvah ze všech, s nimiž se dosud setkal. Konečně tu bylo aspoň něco, co dávalo smysl, jenže tím víc ho to znepokojovalo.
Celý čtverec obklopoval plot tak obvyklého vzhledu, že kdyby to bylo na Zemi, další pohled by mu nevěnoval. Byl tvořený sloupky — očividně kovovými — pět metrů od sebe, se šesti prameny drátěných strun nataženými mezi nimi.
Za tímto plotem byl druhý, úplně stejný — za ním třetí. Tohle byl jiný typický příklad rámanské redundance; ať bylo uvnitř ohrady uvězněné cokoli, nemělo to šanci uniknout. Nebyl tu žádný vchod — žádné branky, kterými by se sem mohla zavést zvířata nebo dobytek, jenž se tu, připusťme, choval. Namísto nich zela uprostřed čtverce jedna jediná jáma, něco jako Koperník ve zmenšené podobě.
Dokonce i za jiných okolností by Jimmy pravděpodobně nezaváhal, ale teď neměl co ztratit. Rychle přelezl všechny tři ploty, došel k jámě a zahleděl se do ní.
Na rozdíl od Koperníka tahle studna byla hluboká jenom padesát metrů. U dna byly tři tunelovité východy, z nichž každý vypadal dost veliký na to, aby v něm přebýval slon. A to bylo všechno.
Když na to nějakou dobu hleděl, Jimmyho napadlo, že celé uspořádání má smysl jenom za jednoho předpokladu, jestliže je na dně výtah. Ale co vozil, to se pravděpodobně nikdy nedozví; mohl se jedině dohadovat, že je to dost veliké a zřejmě i dost nebezpečné.
V průběhu několika následujících hodin ušel podél okraje Moře víc než deset kilometrů a políčka šachovnice už mu v paměti začala jedno s druhým splývat. Spatřil taková, jež byla úplně obehnaná stavbami podobnými stanům z drátěných sítí, jako by to byly gigantické klece. Jiná vypadala jako nádrže zmrzlé kapaliny, plné stop po vírech; když je váhavě vyzkoušel, byly úplně pevné. A jedna hladina byla tak naprosto černá, že ji dokonce ani zřetelně neviděl, jenom vjem, že se čehosi dotýká, mu potvrzoval, že tam skutečně něco je.
Přitom se čtverce pozvolna proměnily v cosi, co mu bylo blízké. Jedno za druhým mířila směrem k jihu skupina — žádné jiné slovo se pro ně nehodilo — polí. Stejně dobře mohl procházet okolo pokusné farmy na Zemi; na každém čtverci ležela uhlazené plocha pečlivě navrstvené hlíny, vůbec první, jakou v kovové Rámově krajině spatřil.
Rozlehlá pole byla panenská, bez života — očekávající úrodu, jež ještě nebyla zaseta. Jimmy by byl rád věděl, jakému slouží účelu, poněvadž se zdálo neuvěřitelné, že by se tvorové tak vyspělí jako Rámané zabývali zemědělstvím, ať už v jakékoli podobě; dokonce i na Zemi už nebylo zahradničení nic jiného než oblíbený koníček a zdroj exotické a luxusní stravy. Přesto by mohl odpřísáhnout, že jsou to potenciální farmy, připravené a ještě neposkvrněné. Dosud nikdy nespatřil půdu, aby vypadala tak úhledně; každé pole přikrývala veliká plachta z tuhého, průhledného plastiku. Pokusil se jej proříznut, aby získal vzorek, ale nožem jenom poškrábal povrch.
Hlouběji do vnitrozemí se rozkládala další pole a na mnoha z nich stály složité konstrukce z tyčí a drátů, zamýšlené pravděpodobně jako podpěry pro popínavé rostliny. Vypadaly velice smutně a opuštěně, jako stromy s opadaným listím uprostřed zimy. Zima, kterou však zakusily tady, musela být skutečně dlouhá a krutá, a těch pár týdnů světla a tepla byla možná jenom kraťoučká mezihra než zima přijde znovu.
Jimmy nikdy nepochopil, co jej zastavilo a přimělo, aby se pozorněji zahleděl do kovového bludiště na jihu. Jeho mozek musel podvědomě registrovat všechny okolní detaily; a postřehl — v této fantasticky cizokrajné krajině — něco dokonce ještě zvláštnějšího.
Asi čtvrt kilometru daleko, uprostřed sítě z drátů a z tyčí, zářila osamělá barevná skvrnka. Byla tak malá a bledá, že byla téměř na samé hranici viditelnosti; na Zemi by se po ní nikdo podruhé neohlédl. Ačkoli nepochybně jedním z důvodů, že ji teď vůbec postřehl, bylo právě to, že mu připomněla Zemi…
Řídícímu středisku na Středu neohlásil nic, až měl jistotu, že se nemýlí, že přání není otcem myšlenky. Dokud se nepřiblížil na pouhých pár metrů, stále si nebyl zcela jistý, že se život, takový jak ho znal, doopravdy vloudil do tohoto sterilního aseptického světa Rámova. Neboť tady, u okraje Jižního kontinentu, opuštěně a zářivě kvetla rostlina.
Když Jimmy přistoupil blíž, bylo jasné, že něco nesouhlasí. V ochranném obalu, pravděpodobně chránícím vrstvu zeminy před kontaminací nežádoucími formami života, byla díra. Z otvoru se zvedal zelený stonek, silný asi tak jako mužský malíček, který se vinul vzhůru po podpěrné síti. Metr nad zemí z něho vyrážely modravé listy, tvarem mnohem podobnější peří než listoví kterékoli rostliny, jakou Jimmy znal. Stonek končil ve výšce očí čímsi, co nejprve považoval za jeden jediný květ. Teď viděl, aniž ho to v nejmenším překvapilo, že ve skutečnosti to jsou tři květy těsně přitisknuté k sobě.
Okvětní plátky byly jasně zbarvené trubičky dlouhé asi pět centimetrů; na každém květu jich bylo aspoň padesát a tak se třpytily modrým, fialovým a zeleným leskem, že vypadaly mnohem víc jako motýlí křídla, než cokoli z říše rostlin. Jimmy nevěděl o botanice prakticky nic, přesto ho však překvapilo, že nespatřil ani stopy po jakýchkoli částech, jež by připomínaly pestíky či tyčinky. Byl by rád věděl, zda podobnost pozemským rostlinám může být pouhá shoda okolností; tohle třeba bylo mnohem spřízněnější s korálovými polypy. V každém případě se zdálo, že z toho vyplývá existence malých, létajících tvorů, aby sloužili buď k opylování — anebo jako potrava.
V podstatě to bylo jedno. Ať je vědecká definice jakákoli, pro Jimmyho to byla květina. Byl to podivný zázrak, náhodný jev, který do Rámy nepatřil, avšak květina mu připomněla všechno, co už nikdy nespatří; a rozhodl se, že se jí zmocní.
To nebude snadné. Byla od něj víc než deset metrů, oddělená mřížovím vyrobeným z tenkých tyček. Tvořilo krychle o hraně kratší než čtyřicet centimetrů, jednu vedle druhé. Jimmy by nelétal na šlapacím letadle, kdyby nebyl štíhlý a vytáhlý, a tak věřil, že by se mohl mezerami v mřížoví protáhnout. Dostat se ven, to však mohl být úplně jiný problém; určitě se nebude moci otočit, takže bude muset ustupovat pozpátku.
Když květinu popsal a zabral kamerou ve všech možných úhlech, řídící středisko jeho objev potěšil. Nemělo námitek, když řekl: „Půjdu pro ni.“ Ani neočekával, že by nějaké byly; jeho život teď už patřil jenom jemu a mohl s ním nakládat, jak se mu zachtělo.
Stáhl ze sebe všechno šatstvo, chytil se hladkých kovových tyček a začal se soukat do konstrukce. Byla velice těsná, cítil se jako vězeň prchající mezi mřížemi své cely. Když se protáhl mřížovím celý, pokusil se prolézt zase nazpátek, čistě jenom proto, aby poznal, jestli s tím budou nějaké problémy. Bylo to podstatně obtížnější, poněvadž se teď musel napjatými pažemi odstrkávat, namísto, aby se přitahoval, neviděl však žádný důvod, proč by měl v pasti bezmocně uvíznout.
Jimmy byl muž činu snadno podléhající vznětům, nikoli člověk hloubavý. Když se namáhavě kroutil v úzkém průlezu mezi tyčkami, nemarnil čas otázkou, proč se takového donkichotství dopouští. Za celý život si květin ani nevšiml, a přece teď nasazoval poslední síly, aby jednu utrhl.
Pravda, byl to unikátní druh a měl nesmírnou vědeckou cenu. Ale Jimmy ji ve skutečnosti chtěl jenom proto, že byla posledním článkem, jenž ho spojoval s životem a s jeho rodnou planetou.
A přece když už měl květinu na dosah, náhle se v něm ozvalo svědomí. Byla to možná jediná květina rostoucí na celém Rámovi, co ho opravňuje k tomu, aby ji urval?
Kdyby chtěl omluvu, mohl by se utěšovat myšlenkou, že ani sami Rámané ji nezahrnovali do svých plánů. Očividně to byla zrůda, opožděná o celé věky — anebo o celé věky se předbíhající. Ale Jimmy ve skutečnosti o žádnou omluvu nestál a zaváhal jenom na okamžik. Natáhl ruku, uchopil stonek a krátce škubl.
Květina povolila dost snadno; s květem utrhl i dva listy, potom se pomalu pustil mřížovím nazpátek. Teď, když měl jenom jednu volnou ruku, lezlo se mu nesmírně obtížně, dokonce to bylo bolestivé, a brzy se musel zastavit, aby nabral dech. Tehdy postřehl, že se peří připomínající listy zavřelo a stonek bez vrcholku že se zvolna odvíjí od podpěr. Jak ho napůl užasle a napůl se strachem pozoroval, viděl, že se celá rostlina pozvolna stahuje do země, stejně jako se smrtelně zraněný had plazí nazpátek do své nory.
Zavraždil jsem cosi nádherného, říkal si Jimmy. Ale Ráma přece zabíjí mě. Vzal jsem si jenom tolik, nač mám naprosté právo.