Když Jimmy Pak znovu přišel k sobě, ze všeho nejdřív si uvědomil, že mu hlava třeští bolestí. Téměř to uvítal; přinejmenším to dokazovalo, že je stále ještě naživu.
Potom se pokusil pohnut a okamžitě se dožadovala jeho pozornosti široká škála bolestí a bolístek. Ale pokud se odvážil hádat, nezdálo se, že by měl nějakou zlomeninu.
Nato se odvážil otevřít oči, avšak okamžitě je zase zavřel, když zjistil, že zírá přímo do pásky světla, táhnoucí se po Rámově stropě. Jako léčba bolení hlavy se takový pohled rozhodně nedoporučoval.
Tak tam pořád ležel, sbíral síly a zvažoval, za jak dlouho dokáže oči otevřít bez úhony, když se náhle na dosah ruky ozval skřípavý zvuk. Velice zvolna otočil hlavu směrem ke zdroji a odvážil se vzhlédnout — a málem ztratil vědomí znovu.
Nanejvýš pět metrů od něho veliké, krabu podobné stvoření nepochybně pojídalo trosky nebohé Vážky. Když se vzpamatoval, tiše a pomalu se odkutálel od monstra pryč. Očekával, že ho každým okamžikem uchopí do klepet, jen co přijde na to, že by si mohlo opatřit chutnější stravu. Avšak monstrum si ho ani nevšimlo; když Jimmy zvětšil vzdálenost, která je od sebe oddělovala, na deset metrů, opatrně se posadil.
Z větší vzdálenosti mu ten tvor už nepřipadal tak hrozný. Měl nízké, široké tělo asi dva metry dlouhé a jeden široké, podpírané šesti tříčlánkovýma nohama. Jimmy se přesvědčil, že se mýlil, když se domníval, že Vážku požírá; ve skutečnosti ani v náznaku nespatřil žádná ústa. Stvoření ve skutečnosti uklízelo, svých nůžkových klepet používalo k tomu, že šlapací letadlo rozštípalo na malé kousky. Pomocí celé řady manipulátorů, které vypadaly tajemně jako malé lidské ručky, si pak zvíře přemísťovalo úlomky na záda na stále narůstající hromádku.
Ale bylo to vůbec zvíře? Byla to sice Jimmyho první myšlenka, ale teď ho napadlo něco jiného. Krab se choval naprosto účelně a prozrazoval dost vysokou inteligenci; Jimmy neviděl žádný důvod, proč by mělo stvoření řízené pouhými instinkty tak pečlivě sesbírat rozmetané kusy jeho šlapacího letadla — pokud by snad neshromažďovalo materiál na stavbu doupěte.
Upíraje ostražitý pohled na kraba, který ho stále naprosto ignoroval, Jimmy se těžce zvedl na nohy. Několik potácivých kroků ho přesvědčilo, že stále ještě umí chodit, třebaže si nebyl jistý, zda by rychlostí předčil těch šest noh. Potom zapjal rádio, aniž by ho přepadly sebemenší pochybnosti, že nebude fungovat. Náraz, který dokázal přežít on, integrované elektronické obvody jistě ani nepostřehly.
„Řídící středisko,“ řekl tiše. „Slyšíte mě?“
„Díky bohu! Jsi v pořádku?“
„Jenom trochu otřesený. Podívejte se na tohle.“
Obrátil kameru na kraba zrovna včas, aby zachytila závěr likvidace křídla Vážky.
„Co to k čertu je — a proč to přežvykuje tvoje letadlo?“
„To kdybych věděl! S Vážkou to udělalo krátký proces. Budu se držet opodál, pro případ, že by se tomu zachtělo pustit se do mne.“
Jimmy se pomalu dal na ústup, aniž spustil z kraba oči. Ten se teď pohyboval dokola a dokola ve stále se rozšiřující spirále a zjevně pátral po úlomcích, které třeba přehlédl, a tak si ho Jimmy mohl poprvé prohlédnout od hlavy až k patě.
Teď, když pominul počáteční šok, uznával, že je ta bestie nakonec docela hezká. Pojmenování „krab“, které jí dal úplně mechanicky, možná trochu zavádělo; kdyby nebyla tak nemožně velká, dalo by se jí říkat brouk. Jeho vrchní krunýř měl nádherný kovový lesk; vlastně by mohl odpřísáhnout, že to je kov.
To byl zajímavý nápad. Co když je to robot, a žádné zvíře? S touhle myšlenkou v hlavě se na kraba upřeně zahleděl a zkoumal všechny detaily jeho anatomického uspořádání. Tam, kde měl mít ústa, se nacházela série manipulátorů, které Jimmymu výrazně připomínaly mnohoúčelové nože, pravé potěšení všech horkokrevných chlapců; byly tu kleště, vzorkovnice, rašple, a dokonce cosi, co vypadalo jako vrtačka. Ale tohle samo o sobě ještě nic neznamenalo. Na Zemi je hmyzí říše také vybavena podobnými nástroji a ještě mnoha dalšími. Argumenty, zda robot, anebo zvíře, se mu tím v hlavě dostaly do dokonalé rovnováhy.
Oči, podle nichž by se mohla celá záležitost rozhodnout, ji ponechaly rozpolcenou dokonce ještě víc. Byly zasazené v ochranných důlcích tak hluboko, že se nedalo říct, zda jsou skleněné, anebo ze sklivce. Byly naprosto nevýrazné a překvapivě jasně modré. Ačkoli se proti Jimmymu obrátily několikrát, nikdy se v nich neobjevila ani sebemenší jiskřička zájmu. Podle jeho mínění, které se možná nedokázalo oprostit od předsudků, to odráželo úroveň inteligence tvora. Bytost — ať už robot nebo zvíře — , jež ignoruje lidské stvoření, nemůže být zas tak skvělá.
Krab teď ustal v kroužení a na několik sekund se zastavil, jako by naslouchal jakémusi neslyšitelnému pokynu. Potom se vydal, kuriózním valivým krokem, směrem k Moři. Pohyboval se dokonale po přímce rovnoměrnou rychlostí čtyři či pět kilometrů za hodinu a ušel už asi dvě stě metrů, než Jimmyho stále ještě mírně otřesená mysl zaregistrovala skutečnost, že mu odnáší pryč poslední ubohé pozůstatky jeho milované Vážky. Pustil se do horlivého a rozhořčeného pronásledování.
Jeho počínání nebylo tak naprosto nelogické. Krab mířil k Moři — pokud byla nějaká záchrana vůbec možná, mohla přijít jenom odtamtud. A co víc, Jimmy chtěl zjistit, co podnikne stvoření se svou trofejí; to by možná pomohlo poodhalit něco o motivech jeho počínání a o jeho inteligenci.
Protože byl stále ještě rozbolavělý a ztuhlý, Jimmymu několik minut trvalo, než cílevědomě se pohybujícího kraba dostihl. Když se mu to podařilo, sledoval ho z uctivé vzdálenosti, dokud se neujistil, že nenese nelibě jeho přítomnost. Potom zpozoroval mezi troskami Vážky svou polní láhev a balíček se železnou zásobou, a okamžitě dostal žízeň a hlad.
Před ním utíkalo nemilosrdnou rychlostí pět kilometrů za hodinu jediné jídlo a pití na celé této půlce Rámy. Ať je to seberiskantnější, musí se ho zmocnit.
Opatrně, přímo zezadu, se ke krabovi přiblížil. Zatímco od něho udržoval odstup, studoval složitý rytmus jeho nohou, dokud nedokázal předvídat, kde se která bude kdy nacházet. Když se na to dostatečně připravil, zamumlal rychle „s dovolením“, a prudce vyrazil, aby uchvátil svůj majetek. Jimmymu by se nikdy ani nesnilo, že si někdy vyzkouší, co musí umět kapesní zloději, a úspěch ho potěšil. Celá akce trvala sotva vteřinu a krab ani na okamžik nezvolnil své rovnoměrné tempo.
Zůstal o tucet metrů nazpátek, smočil rty v láhvi a pustil se do žvýkání tyčinky masového koncentrátu. Malé vítězství způsobilo, že se cítil mnohem spokojeněji; teď se dokonce mohl odvážit přemítat i o své ponuré budoucnosti.
Pokud dýchal, měl naději; třebaže si neuměl představit žádný způsob, jímž by ho snad mohli zachránit. Dokonce i kdyby jeho kolegové přepluli přes Moře, jak by se k nim dostal, o půl kilometru níž? „Nějaký způsob už vymyslíme,“ slibovalo mu řídící středisko. „Sráz přece nemůže běžet podél celého Rámy bez přerušení.“ Byl v pokušení odpovědět „Proč ne?“, ale přece jen se mu o tom přemýšlelo snáz.
Jednou z nejpodivnějších věcí při putování uvnitř Rámy bylo, že jste neustále mohli vidět cíl své cesty. Tady zakřivení planety věci neskrývalo — naopak odhalovalo. Za nějakou chvíli Jimmy pochopil, kam krab míří; tam nahoře na pláni, která se zdála před ním stoupat, byla půl kilometru široká jáma. Byla jednou ze tří na Jižním kontinentu; ze Středu se nedalo spatřit, jak jsou hluboké. Všechny nesly pojmenování po význačných měsíčních kráterech a Jimmy se blížil ke Koperníku. Stěží to bylo vhodné pojmenování, neboť scházely krátery obklopující kopce a špička uprostřed. Tenhle Koperník byl pouze hluboká šachta či studna s dokonale svislými stěnami.
Když Jimmy přišel dost blízko, aby mohl nahlédnout dovnitř, spatřil nádrž zlověstné, pochmurně zelené vody přinejmenším půl kilometru hluboko. Ležela asi tak na úrovni hladiny Moře byl by se rád dozvěděl, jestli je s Mořem navzájem propojená.
Vnitřkem studny se vinula dolů spirálovitá rampa, zcela se zařezávající do strmé stěny, takže vzbuzovala velice podobný dojem, jako by to byla drážka v ohromné dělové hlavni. Zdálo se, že má pozoruhodné množství závitů; když je však Jimmy sledoval po několik otáček a byl z toho čím dál víc a víc zmatený, uvědomil si, že to není jedna rampa, nýbrž tři, naprosto nezávislé jedna na druhé a po sto dvaceti stupních od sebe. V jakýchkoli jiných souvislostech než tady v Rámovi by celý záměr působil jenom jako úchvatná architektonická tour de force.
Všechny tři rampy vedly dolů do nádrže a mizely pod neprůhlednou hladinou. Nad místem, kam až dosahovala voda, Jimmy uviděl skupinku černých tunelů či jeskyní; vypadaly dost zlověstně a rád by se byl dozvěděl, jestli jsou obydlené. Co když jsou Rámané obojživelní…
Jak se krab přiblížil k okraji studny, Jimmy se začal domnívat, že sestoupí po jedné z ramp — snad aby přinesl trosky Vážky nějaké bytosti, jež bude schopna vyhodnotit, co to znamená. Namísto toho tvor přistoupil rovnou k okraji, bez známky zaváhání se natáhl téměř polovinou těla nad propast, ačkoli by několikacentimetrová chyba skončila katastrofou — a udělal rychlý, krátký pohyb. Úlomky Vážky se zatřepetaly dolů do hlubiny; když je sledoval, jak letí, objevily se v Jimmyho očích slzy. Je to příliš, pomyslel si hořce, na inteligenci tohoto tvora.
Když se krab vypořádal s odpadky, otočil se a pustil se přímo proti Jimmymu, stojícímu jenom asi deset metrů opodál. Se mnou chce zacházet stejně? zauvažoval. Doufal, že kamera ukazující řídícímu středisku na Středu, jak se přibližuje monstrum, se příliš nechvěje. „Co mi radíte?“ zašeptal s úzkostí, bez velkých nadějí, že by dostal odpověď, která by mu pomohla. Vědomí, že jde o historický okamžik, bylo slabou útěchou, jeho mysl horečně probírala schémata schválená pro takové setkání. Až dosud byla všechna čistě teoretická. Bude prvním člověkem, který ji ověří v praxi.
„Neutíkej, dokud si nebudeš jistý, že to má nepřátelské úmysly,“ zašeptalo mu v odpověď řídící středisko. Utíkat kam? ptal se Jimmy sám sebe. Pomyslil si, že by si před tou věcí mohl udržet náskok ve sprinterském závodě na sto metrů, ale cítil temnou jistotu, že by ho na dlouhé trati uštvalo.
Jimmy zvolna zvedl roztažené ruce. O tohle gesto se lidé přeli už dvě stě roků; vyloží si je každý tvor kdekoli ve vesmíru jako „Podívej — nejsem ozbrojený?“ Ale nikdo na nic lepšího nepřišel.
Krab však vůbec nezareagoval, ani tempo nezpomalil. Jimmyho dokonale ignoroval, prošel přímo kolem něho a cílevědomě zamířil k jihu. Úřadující zástupce druhu Homo sapiens sledoval, jak si to jeho První kontakt rázuje dlouhými kroky přes rámanskou pláň, naprosto lhostejný k jeho přítomnosti, a cítil se jako dokonalý blbec.
Zřídkakdy ho v životě něco takhle ponížilo. Potom však Jimmyho zachránil jeho smysl pro humor. Koneckonců, nebylo zas tak hrozné, že ho ignorovalo oživlé auto na odvoz odpadků. Bylo by přece mnohem horší, kdyby se s ním pozdravilo jako se ztraceným bratrem…
Vrátil se k okraji Koperníka a zahleděl se dolů na neprůhlednou vodu. Poprvé postřehl, že se pod hladinou sem a tam pohybují nezřetelné siluety — a některé i dost veliké. Zanedlouho jedna z nich zamířila k nejbližší spirální rampě a něco, co vypadalo jako tank o mnoha nožkách, se pustilo do dlouhého výstupu. Rychlostí, jakou šplhalo, spočítal si Jimmy, mu potrvá skoro hodinu, než se dostane až sem; pokud to byla hrozba, pak tedy velice pomalá.
Potom postřehl, jak dole u těch jeskyňovitých otvorů u vodní hladiny prokmitl mnohem rychlejší pohyb. Cosi velice rychle přelétlo po rampě, ale nedokázal přesně postřehnout co, ani rozpoznat nějaký konkrétní tvar. Vypadalo to, jako by se díval na malý vzdušný anebo prachový vír, vysoký asi tak jako člověk…
Zamrkal, potřásl hlavou a ně několik sekund zavřel oči. Když je opět otevřel, zjevení zmizelo.
Snad s ním náraz otřásl víc, než si uvědomoval; tohle bylo poprvé v životě, co trpěl vizuálními halucinacemi. Řídícímu středisku se o tom zmiňovat nebude.
Stejně tak se nebude ani obtěžovat průzkumem těchhle ramp, jak si původně napůl usmyslel. Jasně by to bylo mrhání energií.
Vířící přízrak, který viděl jenom ve fantazii, neměl s jeho rozhodnutím nic společného.
Vůbec nic, samozřejmě, neboť Jimmy přece na duchy nevěřil.