Když Jimmy obrátil směrem k domovu, připadal mu severní konec Rámy neuvěřitelně daleko. Dokonce i tři gigantická schodiště byla sotva viditelná, jen jako nezřetelné Y na kopuli, která uzavírala svět. Stuha Válcového moře byla široká a hrozivá překážka, vyčkávající, aby jej pohltila, kdyby mu stejně jako Ikarovi selhala jeho křehká křídla.
Avšak celou cestu zatím prolétl bez problémů, a ačkoli se cítil trochu unavený, teď mu připadalo, že si s ničím nemusí dělat starosti. Potravin a vody se ještě ani nedotkl a byl příliš rozrušený, než aby odpočíval. Oddechnout si chtěl až na zpáteční cestě, absolvovat ji v mírnějším tempu. Také se utěšoval pomyšlením, že cesta domů by mohla být o dvacet kilometrů kratší než opačným směrem, neboť jakmile překoná Moře, může nouzově přistát kdekoli na Severním kontinentu. Byla by to otrava, protože by musel dlouho pochodovat — a co hůř, musel by opustit Vážku — ale dávalo mu to velice solidní doplňkovou šanci.
Nabíral teď výšku a šplhal nazpátek k ústřední špici; zužující se jehla Velkého rohu vyčnívala na kilometr dopředu a on čas od času pociťoval, že to je osa, kolem níž se celá tahle planetka otáčí.
Dospěl téměř na koneček Velkého rohu, když si uvědomil zvláštní duševní stav; přepadl ho pocit jakési předtuchy a dokonce fyzického i duševního neklidu, sklíčenosti. Náhle se mu vybavilo úsloví — i když mu to ani v nejmenším nepomohlo — , s nímž se kdysi setkal: sáhla na mě smrt.
Nejprve nad tím pokrčil rameny a pokračoval v rovnoměrném šlapání. Rozhodně neměl chuť hlásit řídícímu středisku cosi jako lehký a neurčitý pocit nevolnosti, jenže jak rychle narůstal, Jimmy začínal být v pokušení, aby to udělal. Snad to ani nemohla být jenom psychická záležitost, pokud ano, pak byla jeho mysl mnohem mocnější, než se zatím domníval. Neboť doslova cítil, že mu začíná naskakovat husí kůže…
Nyní už vážně znepokojený se ve vzduchu zastavil a začal zvažovat situaci. Všechno bylo ještě o to zvláštnější, že tenhle depresívní, tíživý pocit nebyl pro něho něčím naprosto novým, setkal se s ním už dříve, ale nemohl si vzpomenout kde.
Rozhlédl se kolem. Nikde žádná změna. Ohromná špička Velkého rohu čněla o pár set metrů nad ním, za ní se klenula obloha opačné Rámovy strany. O osm kilometrů níž se rozkládala složitá změť Jižního kontinentu, plná divů, jaké už žádný jiný člověk nikdy nespatří. Ani v téhle sice naprosto cizí, nicméně teď už známé krajině nemohl objevit žádnou příčinu zneklidňujícího pocitu.
Něco ho polechtalo zespodu na ruce, na okamžik si pomyslil, že se mu tam usadil nějaký hmyz a aniž se podíval, smetl ho pryč. Uprostřed rychlého pohybu si však uvědomil, co to provádí, a ovládl se, ale stejně se cítil trochu jako blázen. V Rámovi samozřejmě ještě nikdo žádný hmyz nespatřil…
Zvedl ruku a prohlížel si ji, mírně v rozpacích, protože lechtivý pocit zůstával. Potom postřehl, že má všechny chloupky zježené vzhůru. Jeden jako druhý po celé délce předloktí — stejně jako vlasy na hlavě, jak si ověřil pátravou rukou.
Tak tohle byla ta potíž! Byl v úžasně silném elektrickém poli; tísnivý, těžký vjem, který pociťoval, byl přesně týž, jaký předchází bouřce na Zemi.
Náhlé vědomí, že jsou jeho nesnáze skutečné, přivedlo Jimmyho na pokraj paniky. Nikdy v životě se nenacházel ve skutečném fyzickém nebezpečí. Stejně jako všichni kosmonauti zažil těžké chvilky, když nechtěla poslouchat výstroj, a okamžiky, kdy se člověk mylně či z nezkušenosti domníval, že se nachází v nebezpečné situaci. Avšak žádná z těch epizod netrvala déle než pár minut a obvykle se tomu byl schopen téměř okamžitě zasmát.
Tentokrát se nějak rychle uniknout nedalo. Cítil se nahý a osamělý v náhle nepřátelském nebi, obklopený titánskými silami, jež mohly každým okamžikem rozpoutat své běsy. Vážka — už tak dost křehká — se teď zdála ještě nehmotnější než nejjemnější pavučina. První vzplanutí propukající bouře by ji rozervalo na kusy.
„Řídící středisko,“ řekl naléhavě. „Okolo mne narůstá náboj statické elektřiny. Myslím, že každým okamžikem vypukne bouřka.“
S posledním slovem za ním vyšlehlo světlo; dřív než napočítal do deseti, dorazilo k němu první třaskavé zarachocení. Tři kilometry — to znamená tam vzadu u Malých rohů. Ohlédl se k nim a spatřil, že každá ze šesti jehel vypadá jako v ohni. Chomáče výbojů, dlouhé stovky metrů, tančily na jejich hrotech, jako by to byly gigantické hromosvody.
Co se dělo vzadu, to by se mohlo přihodit dokonce v ještě větším měřítku na zužující se špičce Velkého rohu. Jeho nejlepší tah proto bude dostat se pokud možno co nejdál od tohoto nebezpečného zařízení a najít si čistý vzduch. Znovu začal šlapat, tak rychle, jak se jenom dalo, aby příliš nenapínal síly Vážky. Současně začal klesat; ačkoli to bude znamenat, že vstoupí do oblasti větší přitažlivosti, vědomě podstupoval takové riziko. Osm kilometrů, to bylo příliš vysoko nad zemí, než aby měl klidnou mysl.
Ze zlověstné černé špičky Velkého rohu stále ještě nepřeskakovaly viditelné výboje, bylo však nepochybné, že strašlivé napětí dál narůstá. Čas od času se za ním ještě ozýval hrom, převalující se znovu a znovu po celém Rámově obvodu. Jimmymu náhle vytanulo, jak je zvláštní, že se taková bouřka strhne na dokonale čisté obloze; potom si uvědomil, že to vůbec není jev meteorologický. Ve skutečnosti to možná bylo pouhopouhé unikání energie z jakéhosi skrytého zdroje, v hloubi jižní Rámovy čepičky. Ale proč právě teď? A — to bylo ještě důležitější — co bude dál?
Nyní už měl konec Velkého rohu kus za zády a doufal, že se brzy dostane z oblasti bleskových výbojů. Avšak teď mu vyvstal další problém; vzduch začínal vířit a Jimmy měl s pilotováním Vážky potíže. Zdálo se, že vítr vzniká odnikud, a kdyby se podmínky ještě zhoršily, už by to ohrožovalo křehkou kostru letounu. Zarputile pokračoval dál, nárazy se snažil vyrovnávat tím, že šlapal různou rychlostí a měnil polohu těla. Protože Vážka byla téměř pokračováním jeho samého, měl do jisté míry úspěch; ale nelíbilo se mu ani protestující skřípění, vycházející od hlavního podélného nosníku křídel, a ani způsob, jakým se křídla při každém nárazu větru zachvěla.
A ještě něco jiného mu působilo starosti — slabý, rychle se blížící zvuk, neustále sílící, který se zdál přicházet směrem od Velkého rohu. Znělo to jako plyn, unikající pod velkým tlakem z ventilu, a Jimmy by byl rád věděl, jestli má zvuk něco společného s turbulencemi, s nimiž zápasil. Ale ať už to bylo cokoli, poskytovalo mu to jenom další důvod ke znepokojení.
Čas od času podával o těchto jevech zprávy řídícímu středisku na Středu, značně stručně a sotva popadaje dech. Neexistoval nikdo, kdo by mu mohl dát radu, či kdo by mohl říct, co se bude dít dál; ale povzbuzovalo ho, když slyšel hlasy svých přátel, ačkoli se teď už začínal strachovat, že je nikdy víckrát nespatří.
Turbulence stále narůstaly. Pociťoval je už téměř tak silně, jako by se dostal do proudu vzduchu za tryskovým motorem — což kdysi podnikl, při pokusu o rekord, když letěl na výškovém kluzáku na Zemi. Jenže odkud by se vzalo proudění z trysek uvnitř Rámy?
Položil si správnou otázku; jakmile ji zformuloval, už znal odpověď.
Zvuk, který slyšel, byl elektrický vítr, unášející obrovitou ionizaci, jež určitě dál narůstala okolo Velkého rohu. Elektřinou nabitý vzduch tryskal podél Rámovy osy a jiný vzduch se nasával dozadu do oblasti nízkého tlaku. Ohlédl se za gigantickou jehlou, která ho teď ohrožovala dvěma způsoby, a pokusil se rozeznat očima rozhraní bouře, jež od ní dula. Nejlepší snad bude taktika nechat se unášet a dostat se tak co nejdál od hrozivého syčení.
Ráma ho tíže rozhodování ušetřil. Vzadu vytryskl široký plamen a vyplnil celou oblohu. Jimmy měl ještě čas zahlédnout, jak se rozpadl do šesti plamenných stuh, napnutých od vrcholku Velkého rohu ke každému z Malých rohů. Potom výbuch dospěl až k němu.