Jimmymu Pakovi nedošla skutečná velikost jeho dobrodružství, dokud nedospěl nad pobřeží Válcového moře. Až dosud se vznášel nad známým územím; kdyby odhalil nějakou závažnou konstrukční vadu, mohl kdykoli přistát a během několika hodin dojít nazpátek na základnu.
Teď taková možnost volby už neexistovala. Kdyby spadl do Moře, pravděpodobně by se dost odporně utopil v jeho jedovatých vodách. A i kdyby nouzově přistál na Jižním kontinentu, bylo by zřejmě nemožné, aby ho zachránili dřív, než se Endeavour bude muset odpoutat od Rámy, směřujícího ke Slunci.
Také si byl mnohem ostřeji vědom, že ty katastrofy, které se dají předvídat, jsou vždycky nanejvýš nepravděpodobné. Naprosto neznámá oblast, přes niž přelétal, mu mohla připravit mnoho překvapení; co když tady jsou létající tvorové, kteří nebudou stát o to, aby se mezi ně vetřel? K smrti nerad by se zapletl do letecké bitvy s čímkoli větším než holub. Pár dobře umístěných klovnutí mohlo aerodynamické vlastnosti Vážky úplně zničit.
Ovšem kdyby nešlo o riskantní podnik, nečekala by ho ani sláva — a neměl by pocit dobrodružství. Milióny mužů by si s ním právě teď rády vyměnily místo. Vždyť nejenom že mířil do míst, kde před ním ještě žádný člověk nebyl — ale kam už po něm žádný člověk nevkročí. V celé lidské historii bude jediným, kdo navštíví jižní oblast Rámy. Tohle si připomínal, kdykoli pocítil, že se mu do mysli vkrádá strach.
Nyní už si zvykl, že sedí přímo ve vzduchu a všude kolem jej obklopují stěny. Protože klesl o dva kilometry pod hlavní osu, získal určitý cit, kde je „nahoře“ a kde „dole“. Země se rozkládala pouze o šest kilometrů níž, avšak oblouk nebe mu čněl nad hlavou deset kilometrů. „Město“ Londýn viselo nahoře poblíž zenitu, naopak New York stál správně, přímo před ním.
„Vážko,“ volalo řídící středisko na Středu, „klesla‘s trochu dolů, asi dva tisíce dvě stě metrů pod osu.“
„Díky,“ odvětil. „Půjdu nahoru. Oznamte mi, až budu zpátky na dvou tisících.“
Tohle si musel hlídat. Tendence ztrácet výšku byla přirozená — a neměl žádné přístroje, aby na nich vyčetl, kde se přesně nalézá. Kdyby se dostal příliš daleko z beztížné oblasti kolem osy, nebyl by možná už nikdy schopen vyšplhat k ní nazpět. Naštěstí tu byla velká tolerance a na Středu někdo neustále pozoroval dalekohledem, jak postupuje vpřed.
Byl teď už hodný kus cesty nad Mořem, šlapal rovnoměrně rychlostí dvacet kilometrů za hodinu. Za pět minut bude nad New Yorkem; ostrov vypadal spíš jako loď, do skonání věků brázdící Válcové moře.
Když dospěl nad New York, oblétl jej v kruhu s několika zastávkami, takže jeho malá televizní kamera mohla odeslat čisté záběry bez vibrací. Panoráma budov, věží, průmyslových závodů, elektráren — nebo co to vlastně všechno bylo — ho fascinovalo, avšak jeho podstata mu unikala. Ať by zíral na jeho spletitost jakkoli dlouho, bylo nepravděpodobné, že by cokoli pochopil. Kamera zaznamená mnohem víc detailů, než by kdy mohl do sebe nasáknout on sám, a jednoho krásného dne — ode dneška třeba až za celá léta — nějaký studentík z nich možná vyčte klíč k Rámovu tajemství.
Když opustil New York, přelétl druhou půlku Moře za pouhých patnáct minut. Ačkoli si to neuvědomoval, nad vodou letěl rychle, jakmile však dospěl nad jižní břeh, bezděky začal odpočívat a jeho rychlost poklesla o několik kilometrů za hodinu. Byl sice nad územím zcela cizím, ale aspoň nad pevnou zemí.
Jakmile přelétl ohromný sráz tvořící jižní hranici Moře, objel televizní kamerou celý kruh Rámy.
„Nádherné!“ řeklo řídící středisko. „Tohle tedy obšťastní kartografy. Jak se cítíš?“
„Dobře — jsem jenom trochu unavený, ale ne víc, než jsem čekal. Jak daleko jsem podle vás od pólu?“
„Patnáct celých šest desetin kilometru.“
„Řekněte mi, až budu deset, tam si odpočinu. A dobře mě sledujte, abych zase neklesl. Stoupat začnu, až mi bude zbývat posledních pět.“
O dvacet minut později se svět kolem něho sevřel, dospěl na konec válcovité části a vstoupil do Jižní kupole.
Studoval ji dalekohledem z opačného konce Rámy po celé hodiny a naučil se její prostorové uspořádání zpaměti. A přesto ho to úplně nepřipravilo na podívanou všude kolem.
Jižní a severní konce Rámy se od sebe naprosto odlišovaly takřka ve všech směrech. Tady nebyla triáda schodišť, ani řada úzkých soustředných plošin, ani žádná plavná křivka směřující od Středu na pláň. Namísto toho se zde vypínala ohromná ústřední špička, dlouhá více než pět kilometrů, čnící ve směru osy. Kolem ní bylo pravidelně rozmístěno šest menších špiček polovičních rozměrů; celá konstrukce vypadala jako skupinka pozoruhodně symetrických stalaktitů, visících ze stropu jeskyně. Anebo, z obráceného pohledu, do špiček vybíhající věže kambodžského chrámu, stojícího na dně kráteru…
Štíhlé, zužující se věže byly zavěšené na obloukových pilířích, které se zakřivovaly dolů a nakonec se ponořovaly do válcové plochy, vypadaly dost masivní na to, aby unesly váhu celého Rámy. A takovou snad dokonce měly funkci, pokud to skutečně byly součásti jakési exotické pohonné jednotky, jak se někdo domníval.
Poručík Pak se opatrně přiblížil k ústřední špičce a přestal šlapat, když byl ještě sto metrů daleko. Nechal Vážku, aby se zbrzdila a vznášela na místě. Překontroloval úroveň radiace. Možná tu pracovaly síly, jež neuměl odhalit žádný pozemský přístroj, ale to bylo jen další nevyhnutelné riziko.
„Na co se díváš?“ vyptávalo se řídící středisko úzkostlivě.
„Teď zrovna na Velký roh — je dočista hladký — bez nějakého značení — a špičku má tak ostrou, že bys ho mohl používat namísto jehly. Skoro se k ní bojím přiblížit.“
Byl to žert jenom z poloviny. Zdálo se až neuvěřitelné, že by se tak mohutný předmět dal zaostřit do ideálního geometrického bodu. Jimmy kdysi viděl sbírku hmyzu připíchnutého na špendlících, a vůbec netoužil po tom, aby jeho vlastní Vážku potkal podobný osud.
Zvolna šlapal vpřed, dokud se špička nerozšířila na několik metrů v průměru, potom opět zastavil. Otevřel malý kontejner, velice opatrně vyňal kouli velkou jako baseballový míček a hodil ji směrem ke špičce. Jak odplouvala, táhla za sebou sotva viditelné vlákno.
Přísavná bomba narazila na hladký zakřivený povrch — a zpátky se neodrazila. Jimmy vlákno vyzkoušel trhnutím a pak zatáhl silněji. Jako rybář přitahující svůj úlovek, zvolna přivíjel Vážku ke konečku výstižně pokřtěného Velkého rohu, až na něj mohl položit ruku a spojit se s ním.
„Domnívám se, že byste to mohli považovat za určitý druh přistání,“ hlásil řídícímu středisku. „Povrch se na omak zdá jako sklo — nemá skoro žádné tření a je mírně teplý. Přísavná bomba fungovala dobře. Teď okouším, jaké je to lenošit… podívejme se, jestli i přísavná vložka bude držet tak dobře… poruchy ve spojení… Slyšíte to taky?“
Nastala dlouhá pauza; potom řídící středisko zklamaně řeklo: „Vůbec nic, sakra, vyjma normálního termálního hluku. Můžeš na roh poklepat kouskem kovu? Pak bychom mohli aspoň určit, jestli je dutý.“
„Dobře. Co teď?“
„Byli bychom rádi, kdybys letěl podél špice, každého půl kilometru pořídil kompletní panoramatický záběr a dával pozor, jestli neuvidíš něco neobvyklého. Potom, kdyby sis byl jistý, že to je bezpečné, bys mohl přelétnout k jednomu z Malých rohů. Ale jenom tehdy, pokud budeš mít jistotu, že se můžeš bez problémů vrátit do stavu beztíže.“
„Tři kilometry od osy — tam je gravitace jen trochu větší než na Měsíci. Na takovou je Vážka stavěná. Budu jenom muset trošku víc zapracovat.“
„Jimmy, tady je kapitán. Právě mě napadlo něco jiného. Soudě podle tvých obrázků, menší špičky jsou úplně stejné jako ta velká. Kolmým objektivem můžeš dostat lepší snímky. Nechci, abys opustil oblast se slabou gravitací… pokud bys nezahlédl něco, co by se zdálo velice důležité. To bychom pak prodiskutovali.“
„Dobře, kapitáne,“ řekl Jimmy a snad se mu v hlase objevil náznak úlevy. „Zůstanu poblíž Velkého rohu. Tak zas jdeme na to.“
Měl pocit, že se propadá přímo dolů do úzkého údolí mezi skupinu neuvěřitelně vysokých a štíhlých hor. Velký roh se nyní tyčil kilometr nad ním a šest šiček Malých rohů se rýsovalo všude kolem. Soustava opěrných pilířů a zavěšených kleneb, které obklopovaly dolejší část svahů, se rychle přibližovala; byl by sám rád věděl, jestli by někde tam dole v té kyklopské architektuře dokázal nouzově přistát. Přímo na Velkém rohu teď už přistát nemohl, neboť na jeho rozšiřujících se svazích už byla příliš silná gravitace na to, aby ji paralyzovala nepatrná síla přísavného zařízení.
Jak se přibližoval k Jižnímu pólu, čím dál víc se začínal cítit jako vrabec poletující pod klenbou střechy některé z ohromných katedrál — ačkoli žádná dosud vybudovaná katedrála nebyla ani z jedné setiny tak velká. Zauvažoval, jestli to doopravdy není svatyně anebo aspoň něco vzdáleně podobného, ale rychle tu myšlenku odmítl. V Rámovi nebylo nikde ani stopy po uměleckém vyjádření, všechno bylo čistě funkční. Třeba se Rámané domnívali, že už odhalili i poslední tajemství vesmíru, a dál je nepronásledovaly tužby a usilování, jež poháněly lidstvo.
Bylo to pomyšlení, z něhož mrazilo, zcela cizí Jimmyho nepříliš hluboké filozofii; pocítil naléhavou potřebu opět navázat spojení a podat vzdáleným přátelům hlášení o své situaci.
„Ještě jednou, Vážko,“ odvětilo řídící středisko. „Nerozumíme ti — tvoje relace je zkomolená.“
„Opakuji — jsem u základny Malého rohu číslo šest a pomocí přísavné bomby se k ní přitahuji.“
„Rozumím jenom částečně. Slyšíš mě?“
„Ano, bezvadně. Opakuji, bezvadně.“
„Prosím tě, zkus počítat.“
„Jedna, dvě, tři, čtyři…“
„Jenom část je srozumitelná. Zapni nám na patnáct sekund maják, pak přejdi zpátky na mikrofon.“
„Tak pozor.“
Jimmy zapjal maják o malém příkonu, který by ho lokalizoval kdekoli uvnitř Rámy, a odpočítal sekundy. Když přešel opět na vysílání přes mikrofon, naříkavě se vyptával: „Co se stalo? Teď už mě slyšíte?“
Jenže Střed asi nic neslyšel, protože operátor žádal o patnáct sekund televizního signálu. Dokud Jimmy dvakrát nezopakoval otázku, jeho slova k nim vůbec neprošla.
„Jsme rádi, že nás dobře slyšíš, Jimmy. Ale na tvém konci se děje něco strašně zvláštního. Poslechni si.“
Z rádia uslyšel známé pískání svého vlastního majáku, které mu vysílali nazpět. Chviličku bylo naprosto normální, potom se do něho vkradlo podivné zkomolení. Kilocyklový pískot byl modulován hlubokým, bušícím tepem, položeným tak nízko, že byl téměř pod prahem slyšitelnosti; patřil do kategorie kmitů basso-profundo, v nichž je možné zaslechnout každou jednotlivou vibraci. A modulace byla sama modulována; narůstala a klesala, narůstala a klesala s periodou asi pěti sekund.
Ani na okamžik Jimmymu nepřišlo na mysl, že by se porouchal jeho rádiový vysílač. Tohle bylo zvenčí; ačkoli co to bylo, a co to mělo znamenat, to přesahovalo jeho představivost.
Řídící středisko z toho nebylo o mnoho moudřejší, ale aspoň přišlo s teorií.
„Myslíme, že to musí být nějaký druh velice silného pole — pravděpodobně magnetického — s frekvencí asi tak deset cyklů. Je možná dost silné na to, aby bylo nebezpečné. Doporučujeme ti, aby ses okamžitě vydal pryč — může to být jenom místní záležitost. Zapni si znovu maják a my ti budeme vysílat zpátky. Tak poznáš, kdy ses dostal z oblasti rušení signálu.“
Jimmy kvapně škubl, aby uvolnil přísavnou bombu a vzdal se pokusu o přistání. Stočil Vážku v širokém kruhu a mezitím stále naslouchal zvuku, který ve sluchátkách odezníval. Jen co odlétl o několik metrů, mohl říct, že jeho intenzita prudce poklesla; jak řídící středisko odhadlo, soustřeďoval se hlavně do jedné oblasti.
Jimmy se na okamžik zastavil v posledním místě, kde se zvuk ještě dal zaslechnout jako nezřetelný tep hluboko v jeho mozku. Právě tak by možná primitivní divoch v nevědomosti naslouchal, jat posvátnou hrůzou, hlubokému bzučení gigantického transformátoru. A dokonce i divoch si mohl domyslet, že zvuk, který slyší, je jenom zbloudilý únik kolosální energie, dokonale ovládané a vyčkávající na svůj čas…
Ať už ten zvuk znamenal cokoli, Jimmy byl rád, že se ho zbavil. Tady uprostřed ohromující architektury Jižního pólu nebylo to pravé místo, kde by osamělý člověk mohl naslouchat Rámovu hlasu.