Nebylo to město, byl to stroj. Norton dospěl k tomuto závěru během deseti minut a neviděl žádný důvod, aby jej změnil ani tehdy, když přešli přes celý ostrov. Město — ať už má jakékoli obyvatele — musí nepochybně poskytovat nějaký způsob ubytování: a tady nic takového nebylo, pokud to ovšem nebylo v podzemí. Ale i v tom případě — kde se potom skrývaly vchody, schodiště, výtahy? Nenalezl dokonce ani nic, co by mohl prohlásit prostě za dveře…
Nejpřiléhavější analogie k tomuto místu, jakou kdy spatřil na Zemi, byl velký chemický závod. Tady ovšem nebyly sklady zásob surovin ani nějaký náznak dopravního systému, který by je rozvážel. Neuměl si ani představit, kde by se mohl objevit finální produkt — a ještě méně, co by to vůbec mohlo být. Bylo to všechno nanejvýš nevyzpytatelné a člověka to pořádně vyvádělo z míry.
„Chcete si někdo zatipovat?“ řekl konečně všem, kteří mu naslouchali. „Jestli je to továrna, co vyrábí? A odkud bere suroviny?“
„Mám nápad, kapitáne,“ řekl Karl Mercer daleko na druhém břehu. „Co když to využívá Moře. Podle doktorky obsahuje přece úplně všechno, nač člověk pomyslí.“
Taková odpověď se nabízela a Norton o tom už uvažoval. Docela dobře tu mohla být ukrytá potrubí vedoucí až do Moře — tedy musela tady být, neboť jakýkoli myslitelný chemický podnik vyžaduje ohromné množství vody. Avšak k odpovědím, které se samy nabízely, přistupoval s podezřením, často bývaly mylné.
„To je dobrá myšlenka, Karle, ale co New York s mořskou vodou provádí?“
Po dlouhou dobu neodpovídal nikdo z lodi, ze Středu, ani ze Severní roviny. Pak se ozval úplně nečekaný hlas.
„To je prosté, kapitáne. Jenže vy byste se mi všichni vysmáli.“
„Ne, nevysmějeme, Ravi. Ven s tím.“
Seržant Ravi McAndrews, velitel zásobovacího úseku a opatrovatel šimpanzů, byl tou poslední osobou na lodi jež se normálně zapojovala do technických diskusí. IQ měl skromné a jeho technické vědomosti byly minimální, ale nebyl to žádný pitomec a měl přirozenou bystrost, kterou všichni respektovali.
„Ano, je to továrna, to je správné, kapitáne, a Moře možná dodává suroviny… ostatně, takhle se to všechno stalo i na Zemi, i když jinou cestou… myslím, že New York je továrna na výrobu — Rámanů.“
Někdo se kdesi uchechtl, ale rychle ztichl, aby se neprozradil.
„Víš, Ravi,“ konečně řekl kapitán, „tahle teorie je dost bláznivá na to, aby byla pravdivá. A nejsem si jistý, jestli chci vidět, jak se ověřuje… přinejmenším dokud se nevrátíme zpátky na pevninu.“
Tenhle nebeský New York byl asi právě tak rozlehlý jako ostrov Manhattan, avšak měl naprosto odlišné geometrické uspořádání. Manhattan měl několik málo rovných a širokých magistrál, tady se rozkládalo bludiště krátkých soustředných oblouků, spojovaných radiálními, příčnými uličkami. Naštěstí bylo nemožné ztratit v Rámovi orientaci; už pouhý letmý pohled na oblohu stačil, aby člověk určil polohu severojižní osy planetky.
Zastavovali se téměř na každé křižovatce, aby pořídili panoramatické záběry. Až se všechny ty stovky obrázků roztřídí, nastane úmorná, ale dost jednoduchá práce sestavit model města v přesném měřítku. Norton měl podezření, že skládačka, která z nich vznikne, bude zaměstnávat vědce po celé generace.
Přivyknout tichu tady bylo dokonce ještě těžší, než venku na Rámově pláni. Město-stroj mělo přece vydávat nějaké zvuky, a přece se tu neozvalo ani sebeslabší zabzučení elektřiny či nejjemnější šelest mechanického pohybu. Norton několikrát přiložil ucho k zemi nebo na stěnu budovy a pozorně naslouchal. Nezaslechl nic vyjma proudění vlastní krve.
Stroje spaly: dokonce ani nešly naprázdno. Procitnou vůbec ještě někdy, a za jakým účelem? Všechno bylo v perfektním stavu, jako obvykle. Snadno se dalo uvěřit, že stačí, aby se v jakémsi trpělivě vyčkávajícím, skrytém počítači uzavřel jeden jediný obvod, a celé tohle bludiště opět ožije.
Když konečně dospěli na druhý konec města, vyšplhali na vršek pobřežní hráze, která ho obklopovala, a zahleděli se přes jižní rameno Moře. Dlouhou dobu zíral Norton na pět set metrů vysoký sráz, který pro ně uzavíral téměř polovinu Rámy — a to, soudě podle pozorování teleskopem, polovinu ještě složitější a různorodější. Z tohoto zorného úhlu se sráz zdál odstrašující, zlověstně černý a člověk se neubránil dojmu, že je to stěna vězení, jíž je celý kontinent obehnaný. Nikde podél celého kruhu nebylo žádné schodiště či jakékoli jiné zařízení, umožňující přístup.
Byl by rád věděl, jak se Rámané na svůj jižní kontinent z New Yorku dostávají. Třeba je tu podzemní dopravní systém probíhající pod Mořem, ale určitě také mají letadla; tady ve městě bylo mnoho otevřených prostor, jež se mohly používat k přistávání. Kdyby objevili rámanské dopravní prostředky, to by byl vrcholný úspěch — zejména jestli by se s nimi naučili zacházet. (Ačkoli mohl vůbec jakýkoli myslitelný energetický zdroj ještě fungovat i po několika statisících let?) Byly tu nesčetné stavby, jež podle vzhledu mohly sloužit jako hangáry anebo garáže, jenže všechny byly hladké a bez oken, jako by byly zastříkané konzervačním prostředkem. Dříve či později, říkal si vztekle Norton, je to stejně donutí, aby použili výbušniny a laserové paprsky. Byl rozhodnutý odložit takové řešení opravdu až na úplný konec.
Jeho odpor k použití brutální síly se zakládal částečně na hrdosti, částečně na strachu. Nechtěl se chovat jako technický barbar, který zničí všechno, co nedokáže pochopit. Koneckonců byl v tomto světě jenom nezvaným hostem, a podle toho by se měl chovat.
Co se týče strachu — snad to bylo příliš silné slovo, možná že by to výstižněji vyjádřil výraz obava nebo zlá předtucha. Zdálo se totiž, že Rámané počítají se vším; a vůbec nedychtil poznat, jaká učinili opatření, aby si svůj majetek ochránili. Když se plavil nazpět k pevnině, měl dočista prázdné ruce.