Kdykoli ho někdo z jeho posádky oslovil „veliteli“, anebo, což bylo ještě horší, „pane Nortone,“ vždycky se dělo něco vážného. Nemohl si vzpomenout, že by se někdy předtím na něho takovým způsobem obrátil Boris Rodrigo, takže to bylo něco obzvlášť vážného. Vždyť za normálních okolností byl poručík Rodrigo člověk velice vážný a střízlivý.
„Co máš za problém, Borisi?“ zeptal se Norton, když se za ním zavřely dveře kajuty.
„Žádám o povolení, veliteli, použít bleskové spojení pro předání zprávy přímo na Zemi.“
Bylo to neobvyklé, ačkoli ne bezprecedenční. Běžné relace šly přes nejbližší planetární retranslační stanici — v této chvíli měli spojení přes Merkur — , a třebaže se doba nutná k přenosu signálu počítala na minuty, často uplynulo pět nebo šest hodin, než zpráva dorazila na stůl osoby, jíž byla adresována. Devadesát devět procent ztraceného času, to ještě bylo celkem dobré; avšak v případě naléhavé potřeby se při kapitánově dobré vůli mohly používat rychlejší a také mnohem dražší kanály.
„Jistě chápeš, že mi to musíš dobře odůvodnit. Celá šířka našeho přiděleného pásma je ucpaná přenosem údajů. Je to soukromá záležitost?“
„Ne, veliteli. Je to něco mnohem důležitějšího. Chci podat zprávu své církvi.“
Ojoj, užasl Norton. Co si mám s tímhle počít?
„Rád bych, kdybys mi to vysvětlil.“
Nebyla to jen pouhá zvědavost, co inspirovalo Nortonovu otázku — i když ta tu jistě také byla. Kdyby umožnil Borisovi použít bleskové spojení, o něž žádal, musel by mít důvod, který by takové počínání ospravedlňoval.
Klidné modré oči hleděly přímo na něho. Norton nikdy nezažil, že by se Boris přestával ovládat, že by byl jiný než naprosto sebejistý. Takoví byli všichni vyznavači vesmírného Krista; to byla jedna z prospěšných stránek jejich víry, která napomáhala, aby se z nich stávali dobří kosmonauti. Čas od času ovšem jejich slepá oddanost šla ostatním trochu na nervy.
„Týká se to Rámova účelu, veliteli. Věřím, že jsem ho odhalil.“
„Ven s tím.“
„Podívejte, jaká je situace. Máme před sebou naprosto prázdnou, mrtvou loď — která vyhovuje i lidem. Obsahuje vodu a dýchatelné ovzduší. Přilétá ze vzdálených hlubin vesmíru a míří přesně do sluneční soustavy — zcela neuvěřitelné, že by to byla čirá náhoda. A nevypadá jenom jako nová, zdá se, že nebyla vůbec nikdy použita.“
Takovými úvahami jsme se probírali už tucetkrát, řekl si Norton. Čím by je mohl Boris doplnit?
„Naše víra nám říká, že takovou významnou návštěvu máme očekávat, ačkoli přesně nevíme, jakou podobu na sebe vezme. Náznaky obsahuje už bible. Pokud by to nebyl druhý příchod Krista, nastal možná druhý soudný den — první popisuje příběh Noemův. Věřím, že Ráma je kosmická archa, seslaná k nám, aby zachránila — ty, kteří za spasení stojí.“
V kapitánově kabině se rozhostilo dlouhé ticho. Nebylo to tím, že by se Norton nezmohl na slovo, napadlo ho až příliš mnoho otázek, avšak nebyl si jistý, kterou z nich by mohl položit, aby se nedopustil beztaktnosti.
Konečně poznamenal, tak mírně a nezávazně, jak jenom dokázal: „Tohle je velice zajímavé pojetí, a třebaže s tvojí vírou nesouhlasím, je až krutě věrohodné.“ Nebyl pokrytec ani lichotník; Rodrigova teorie, svlečená ze svého náboženského hávu, byla přinejmenším stejně přesvědčivá jako půltucet jiných, které vyslechl. Co když má lidstvo postihnout katastrofa a nějaká dobrotivá vyšší inteligence o tom všem ví? Tím by se dalo vysvětlit všechno, a velice elegantně. Zůstává ovšem ještě pár problémů…
„Dvě otázky, Borisi. Ráma dosáhne perihélia za tři týdny, potom proletí kolem Slunce a opustí sluneční soustavu tak rychle, jak do ní vlétl. Nezbývá proto moc času na nějaký soudný den, anebo aby se k Rámovi dopravili ti — ehm — vyvolení — pokud se tedy má stát tohle.“
„Naprostá pravda. Proto Ráma, až dosáhne perihélia, sníží rychlost a přejde na parkovací dráhu — pravděpodobně do afélia na oběžné dráze Země. Tady by mohl znovu změnit rychlost a přiblížit se až k Zemi.“
Bylo to znepokojivě přesvědčivé. Kdyby si Ráma přál zůstat ve sluneční soustavě, právě takhle by si měl počínat. Nejúčinnější způsob, jak zpomalit, bylo přiblížit se ke Slunci co nejblíže a tam provést brzdící manévr. Jestli je na Rodrigově teorii — anebo na některé její variantě zrnko pravdy, to se už brzy přezkouší.
„Ten druhý bod, Borisi: co teď Rámu řídí?“
„Tady nemáme učení, o které bychom se mohli opřít. Mohl by to být čistě jenom robot. Anebo by to mohl být — duch. To by vysvětlovalo, proč tu není ani známky po biologických formách života.“
Strašidelný asteroid! Proč se mu tohle rčení najednou vynořilo z hlubin paměti? Potom si vzpomněl na připitomělou povídku, kterou kdysi četl; pomyslel si, že bude lepší, když se nebude Borise vyptávat, jestli na ni taky náhodou nenarazil. Pochyboval, že by chutě jiných lidí mohly zabíhat k tomuto druhu čtiva.
„Řeknu ti, co podnikneme, Borisi,“ řekl Norton, který náhle dospěl k rozhodnutí. Chtěl zakončit tento rozhovor dřív, než se stane příliš obtížný, a usoudil, že nalezl dobrý kompromis.
„Dokážeš shrnout svoje nápady do méně než — no, tisíce bitů?“
„Ano, myslím, že ano.“
„No dobře, jestli to dokážeš udělat tak, aby to znělo jako poctivá vědecká teorie, odvysílám ji — bleskově — Výboru Ráma. Potom může jít současně jedna kopie tvé církvi a všichni budeme spokojeni.“
„Děkuji, veliteli, velice si toho cením.“
„No, dělám to, abych měl čisté svědomí. Rád bych věděl, co si s tím počne Výbor. I když s tebou zásadně nesouhlasím, přesto jsi možná narazil na něco důležitého.“
„Dobře, dozvíme se to v perihéliu, že?“
„Ano. Dozvíme se to v perihéliu.“
Když Boris Rodrigo odešel, Norton zavolal můstek a vydal nutné povolení. Pomyslil si, že problém vyřešil elegantně a jednoduše; kromě toho, co když má Boris pravdu?
V tom případ si možná zvětšil naděje být mezi spasenými.