Bylo to poprvé za všechny ty týdny, kdy byli k dispozici všichni členové Výboru Ráma. Profesor Solomons se vynořil z hlubin Tichého oceánu, kde studoval možnost těžby surovin v hlubokých oceánských příkopech. A nikoho také nepřekvapilo, že se teď opět objevil dr. Taylor, když tu byla přinejmenším možnost, že Ráma obsahuje ještě něco důležitějšího než jenom bezduché předměty.
Předseda oprávněně očekával, že poté, co se potvrdila jeho předpověď uragánů v Rámovi, dr. Carlisle Perera bude ještě dogmatičtější a sebevědomější než obvykle. K velikému překvapení Jeho Excelence byl však Perera nápadně zaražený a přijímal blahopřání svých kolegů s největšími rozpaky, do jakých vůbec mohl upadnout.
Exobiolog se totiž ve skutečnosti hluboce hanbil. Že se Válcové moře roztrhá s takovou podívanou, to byl mnohem samozřejmější jev než prudké vichry — a přece to úplně přehlédl. Uvědomil si sice, že horký vzduch stoupá, ale zapomněl na to, že rozpuštěný led zmenšuje svůj objem, a to nebyl úspěch, na nějž by mohl být obzvlášť hrdý. Ovšem brzy se přes to přenese a vrátí se mu jeho obvyklé olympské sebevědomí.
Když mu předseda udělil slovo a zeptal se ho, jaké další klimatické změny očekává, začal se opatrně vykrucovat.
„Musíte si uvědomit,“ vysvětloval, „že meteorologie tak zvláštního tělesa, jako je Ráma, může skrývat ještě mnoho dalších překvapení. Ale pokud jsou moje výpočty správné, podmínky se brzy ustálí a k dalším bouřím by už nemělo dojít. Až do perihélia pozvolna poroste teplota — a také i potom — , jenže to nás už nebude zajímat, poněvadž Endeavour bude muset Rámu opustit dávno předtím.“
„Takže by brzy mělo být bezpečné vrátit se zpátky dovnitř?“
„Ehm — pravděpodobně. Měli bychom to s určitostí vědět během osmačtyřiceti hodin.“
„Návrat je nezbytně nutný,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Musíme se o Rámovi dozvědět všechno, co bude v našich silách. Situace se teď totiž úplně změnila.“
„Myslím že víme, co máte na mysli, ale nechtěl byste to upřesnit?“
„Zajisté. Až doposud jsme usuzovali, že Ráma je mrtvý — anebo že není žádným způsobem řízen. Teď však si už nemůžeme dál předstírat, že je to dům bez pána. I kdyby neměl na palubě žádnou formu života, může být řízen mechanismy, roboty, naprogramovanými tak, aby vykonali určité poslání — které by nám mohlo třeba velice uškodit. Ačkoli nám to možná nebude po chuti, musíme zvážit otázku sebeobrany.“
Ozvalo se zamumlání protestujících hlasů a předseda musel pozdvihnout ruku, aby obnovil klid.
„Nechte Jeho Excelenci, aby to dokončila,“ zastával se Merkuřana. „Ať už se nám tato myšlenka líbí nebo ne, měli bychom ji odpovědně zvážit.“
„Se vší patřičnou úctou k panu velvyslanci,“ pronesl dr. Conrad Taylor nanejvýš neuctivým způsobem, „domnívám se, že obavy z napadení můžeme vyloučit jako naivní. Tak vyspělí tvorové, jako jsou Rámané, určitě pozdvihli na odpovídající úroveň i morálku. Jinak by se zničili navzájem — stejně jako se to málem podařilo nám ve dvacátém století. Dost jsem to objasnil ve své nové knížce Etos a kosmos. Doufám, že jste dostal výtisk, který jsem vám poslal.“
„Ano, děkuji, i když se obávám, že tlak všech ostatních záležitostí mi nedovolil přečíst víc než úvod. Samozřejmě, seznámil jsem se s hlavními myšlenkami. My třeba také nemáme zlé úmysly s mraveništěm. Jenže když si chceme postavit dům zrovna na tom samém místě…“
„To je stejně zvrhlé jako Strana pandoristů! Není to nic jiného než kosmická xenofobie!“
„Prosím vás, pánové! Takhle se nikam nedostaneme. Pane velvyslanče, pořád máte slovo.“
Předseda se zahleděl přes vzdálenost tři sta osmdesáti tisíc kilometrů na Conrada Taylora, který se neochotně stáhl, jako sopka vyčkávající na svůj čas.
„Děkuji,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Nebezpečí je možná nepravděpodobné, ale jestliže je v sázce budoucnost celého lidského rodu, nemůžeme nic riskovat. A — jestli to tak mohu říct — my Merkuřané jsme na tom možná zainteresovaní obzvlášť. Možná že máme víc důvodů ke znepokojení než kdokoli jiný.“
Dr. Taylor nahlas odfrkl, ale další pohled z Měsíce ho zarazil.
„Proč zrovna Merkur víc než ostatní planety?“ zeptal se předseda.
„Podívejte se, jak se vyvíjí situace. Ráma už je uvnitř naší oběžné dráhy. Že proletí okolo Slunce a zamíří opět do vesmíru, to je jenom naše domněnka. Co když provede brzdící manévr? Jestli to udělá, bude to v perihéliu, ode dneška za třicet dní. Naši vědci tvrdí, že jestliže tam Ráma ztratí veškerou rychlost, zůstane na kruhové oběžné dráze o poloměru jenom dvacet pět miliónů kilometrů. Odtamtud by mohl ovládat celou sluneční soustavu.“
Dlouho se nikdo — dokonce ani Conrad Taylor — nezmohl na slovo. Všichni členové Výboru si urovnávali své názory o tom svéhlavém národu Merkuřanů, stejným způsobem teď zastupovaném svým velvyslancem.
Pro většinu lidí se Merkur dost přesně blížil představě pekla; a přinejmenším tomu bude tak dlouho, než se objeví něco ještě horšího. Avšak Merkuřané byli pyšní na svou bizarní planetu se dnem delším než rok, za který Slunce dvakrát vyšlo a zapadlo, s řekami roztaveného kovu… Ve srovnání s ní bylo dobytí Měsíce a Marsu takřka triviální záležitostí. Dokud lidé nepřistanou na Venuši — pokud vůbec kdy — , nesetkají se s nepřátelštějším prostředím, než jaké panovalo na Merkuru.
A přece se tahle planeta ukazovala — v mnoha ohledech — být ve sluneční soustavě klíčovou. Retrospektivně se to zdálo naprosto jasné, avšak uplynulo téměř sto let kosmického věku, než si to lidé uvědomili. Nyní už Merkuřané nedopustili, aby na to někdo zapomínal.
Dávno předtím, než člověk na této planetě přistál, Merkurova abnormální specifická hmotnost naznačovala, že obsahuje těžké prvky; jeho bohatství však bylo zdrojem údivu i dnes a o tisíce roků odsouvalo jakékoli obavy, že se vyčerpají klíčové kovy pro lidskou civilizaci. A tyto poklady se nacházely na nejlepším možném místě, tam, kde mělo Slunce desetkrát větší sílu než na chladné Zemi.
Neomezené množství energie — neomezené množství kovů; tohle tedy byl Merkur. Ze svých ohromných magnetických odpalovacích zařízení mohl katapultovat hotové výrobky na kterékoli místo ve sluneční soustavě. Také exportoval energii, v podobě syntetických izotopů transuranů, anebo čistě jenom jako záření. Kdysi se dokonce uvažovalo o tom, že by jednoho dne lasery z Merkuru rozehřály ledy na gigantickém Jupiteru, avšak na ostatních planetách se tato myšlenka nesetkala s pochopením. Technika, která by povařila Jupiter, poskytovala příliš mnoho lákavých možností pro meziplanetární vydírání.
Že bylo takové znepokojení vůbec vysloveno nahlas, to už samo o sobě hodně napovídalo o podstatě vztahu k Merkuřanům. Vážili si jich pro jejich houževnatost a vyspělou techniku a obdivovali je pro způsob, jímž ovládli svou hrůzostrašnou planetu. Avšak rád je neměl nikdo, a ještě méně se jim důvěřovalo.
Současně bylo možné zvážit jejich hledisko. Merkuřané, jak se často v žertu říkalo, si někdy počínali, jako by Slunce bylo jejich soukromým vlastnictvím. Byli s ním důvěrně spjati na život a na smrt — stejně jako kdysi Vikingové s mořem, Šerpové s Himálajem, Eskymáci s tundrou. Ti všichni by byli nanejvýš nešťastní, kdyby se cokoli postavilo mezi ně a přírodní síly, jež jim vládly a řídily jejich životy.
Předseda konečně prolomil dlouhé mlčení. Stále si ještě vzpomínal na indické slunce a otřásl se hrůzou při úvaze o Slunci na Merkuru. A tak k Merkuřanům skutečně přistupoval velice seriózně, ačkoli je považoval za neotesané technické barbary.
„Myslím, že na vašich argumentech něco je, pane velvyslanče,“ pronesl zvolna. „Máte nějaký návrh?“
„Ano, sire. Dříve než uvážíme, jakou akci podniknout, musíme shromáždit fakta. Známe Rámovu geografii — pokud smíme užívat tenhle termín — , ale nemáme nejmenší představu o jeho možnostech. A klíč k celému problému je v tomhle: má Ráma nějaký pohonný systém? Může změnit dráhu? Velice by mě zajímal názor dr. Perery.“
„Na tohle téma jsem se už něco napřemýšlel,“ odvětil exobiolog. „Ráma musel zajisté dostat počáteční moment hybnosti pomocí nějakého startovacího zařízení, ale tím mohly být přídavné motory. Pokud má na palubě vlastní pohonnou jednotku, nenašli jsme po ní ani stopy. Docela určitě nejsou nikde na vnějším plášti žádné trysky, ani nic podobného.“
„Mohly by být ukryty.“
„Pravda, ale nezdá se, že by to mělo nějaký smysl. A kde jsou nádrže s pohonnými hmotami, zdroje energie? Trup lodi je jednolitý — ověřili jsme si to pomocí seizmických průzkumů. Výdutě na Severní polokouli považujeme všechny za soustavy přechodových komor.
A tak zbývá jižní konec Rámy, který kapitán Norton není schopen dosáhnout pro ten deset kilometrů široký pás vody. Tam na Jižním pólu jsou ty nejrozmanitější a nejpodivnější mechanismy a stavby — viděli jste je na fotografiích. Co znamenají, na to může mít každý svůj názor.
Ale já jsem si v mezích rozumné úvahy jistý tímhle: jestli má Ráma doopravdy pohonný systém, je to něco, co naprosto přesahuje naše současné znalosti. Musel by to opravdu být ten vybájený „kosmický pohon“, o kterém už lidé hovoří dvě stě roků.“
„Nevylučoval byste to?“
„Ovšemže ne. Kdybychom mohli prokázat, že Ráma má kosmický pohon — i kdybychom se nic nedozvěděli o principu, na němž pracuje — , byl by to ten nejzávažnější objev. Přinejmenším bychom věděli, že je taková věc možná.“
„Co je to kosmický pohon?“ zeptal se pozemský velvyslanec.
„Jakýkoli druh pohonu, sire Roberte, který nepracuje na raketovém principu. Třeba antigravitace — pokud je vůbec možná — , ta by krásně vyhovovala. V současné době netušíme, kde takový způsob pohonu hledat, a většina vědců pochybuje, že vůbec existuje.“
„Neexistuje,“ vmísil se profesor Davidson. „Tohle už přece dokázal Newton. Nemůžete mít akci bez reakce. Kosmické pohony, to je všechno nesmysl. Věřte mi, když vám to říkám.“
„Máte možná pravdu,“ odvětil Perera nezvykle mírně. „Ovšem pokud Ráma nemá kosmický pohon, nemá ani žádný jiný. Jednoduše řečeno, není v něm místo pro konvenční pohonný systém s ohromnými nádržemi paliva.“
„Těžko si představit, že celou takovou planetu vystřelili naráz,“ řekl Dennis Solomons. „Co by se stalo se zařízeními uvnitř? Všechno by se přece rozmlátilo. To je naprosto nevhodné.“
„No — zrychlení bude pravděpodobně velice malé. Největší problém by byla voda ve Válcovém moři. Jak ji udržet, aby…“
Pererův hlas náhle ztichl a oči se mu zahleděly do prázdna. Vypadal, jako by ho přepadly bolesti počátečního stadia epileptického záchvatu, anebo dokonce infarktu. Jeho kolegové na něj poplašeně hleděli; potom se náhle vzpamatoval, udeřil pěstí o stůl a zakřičel: „Samozřejmě! Tím se všechno vysvětluje! Sráz Jižního pobřeží — teď už to dává smysl!“
„Mně ne,“ zabručel velvyslanec z Měsíce za všechny přítomné diplomaty.
„Podívejte se na tenhle podélný průřez Rámou,“ pokračoval Perera vzrušeně a rozložil svoje mapy. „Máte před sebou mapy? Válcové moře je sevřené dvěma sráznými břehy, které uvnitř Rámy opisují uzavřený kruh. Ten severní je vysoký jenom padesát metrů. Naproti tomu jižní má téměř půl kilometru. Proč tak veliký rozdíl? Nikdo nebyl schopný vymyslet nějaký rozumný důvod.
Ale předpokládejme, že Ráma má vlastní pohon — a akceleruje tak, že severní konec míří vpřed. Voda v Moři bude mít tendenci pohybovat se nazpátek, hladina na jihu se bude zvedat — snad o stovky metrů. A proto takový břeh. Podívejme se na to…“
Perera začal něco zuřivě čmárat. Po úžasně krátké době — nemohlo to být víc než dvacet sekund — triumfálně vzhlédl.
„Jestliže známe výšku břehů, můžeme vypočítat, jaké maximální zrychlení je Ráma schopen vyvinout. Kdyby to bylo víc než dvě procenta pozemské gravitace, Moře by se přelilo přes Jižní kontinent.“
„Padesátina g? To není příliš mnoho.“
„Je — na hmotu deseti miliónů megatun. A víc ani pro mezihvězdné manévrování nepotřebujete.“
„Děkuji pěkně, dr. Perero,“ řekl velvyslanec z Merkura. „Dal jste nám mnoho látky k přemýšlení. Pane předsedo — můžeme kapitánu Nortonovi zdůraznit, jak je důležité, aby věnoval pozornost oblasti Jižního pólu?“
„Dělá, jak nejlíp umí. Ovšem Moře je překážka. Norton se snaží postavit něco na způsob voru — aby tak mohli doplout aspoň do New Yorku.“
„Jižní pól je možná dokonce ještě důležitější. Mimochodem, chtěl bych k této záležitosti obrátit pozornost Valného shromáždění. Dostanu váš souhlas?“
Nikdo nic nenamítal, dokonce ani dr. Taylor. Avšak právě když se členové Výboru chystali vypnout z obvodu, zvedl ruku sir Lewis.
Starý historik hovořil velmi zřídka; a když tak učinil, každý mu pak naslouchal.
„Předpokládejme, že zjistíme, že Ráma je aktivní — a má takové možnosti. Existuje staré vojenské úsloví, že možnost ještě neznamená záměr.“
„Jak dlouho bychom měli čekat, abychom zjistili, jaké má záměry?“ zeptal se Merkurčan. „Až je potom odhalíme, bude možná pozdě.“
„Už teď je pozdě. Nemáme nic, čím bychom Rámu mohli nějak ovlivnit. Skutečně pochybuji, že něco takového existuje.“
„To nemůžeme připustit, sire Lewisi. Máme spoustu věcí, které by se daly podniknout — kdyby se to ukázalo nutné. Ale je zoufale málo času. Ráma je kosmické vejce, zahřívané slunečním žárem. Může se každou chvíli proklubat.“
Předseda výboru pohlédl na velvyslance z Merkura s upřímným údivem. Za jeho diplomatické kariéry ho jen zřídka něco tak překvapilo.
Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že Merkuřan je schopný tak poetického vyjadřování.