Byl to zvláštní přepych namísto po těch nekonečných schodech kráčet znovu po vodorovném povrchu. Směrem kupředu byl terén skutečně zcela rovný; napravo a nalevo, na samých hranicích osvětlené plochy, se právě dalo postřehnout zakřivení vzhůru. Docela dobře mohli jít velice širokým, mělkým údolím; bylo naprosto nemožné uvěřit, že se ve skutečnosti plazí uvnitř ohromného válce a že se za malou oázou světla země zvedá, aby se setkala — ne, aby se proměnila v oblohu.
Ačkoli se cítili sebevědomě a vzrušení potlačovali, po chvíli takřka hmatatelného ticha je ovzduší Rámy začalo tížit. Každé došlápnutí, každé slovo okamžitě mizelo v prázdnotě, neodrážející žádný zvuk; když urazili o něco víc než půl kilometru, poručík Calvert to nevydržel.
K jeho dovednostem patřila už zřídka se objevující vloha — ačkoli se mnozí domnívali, že je častá až dost — umění pískat. Nedal se prosit a uměl reprodukovat hlavní motivy z mnoha filmů za posledních dvě stě let. Celkem vhodně začal s Hej hou, hej hou, to trpaslíci jdou, jenže shledal, že nedokáže zapískat takové basy, za jakých mašírovali Disneyovi trpaslíci, a rychle přepjal na Most přes řeku Kwai. Pak pokračoval, více či méně chronologicky, půltuctem melodií a završil je motivem z věhlasného Napoleona Sida Krassmana, natočeného na sklonku dvacátého století.
Byl to sice snaživý pokus, jenže selhal dokonce i jako morální podpora. Ráma vyžadoval vznešenost a velikost Bacha, Beethovena, Sibelia či Tuan Suna, a ne mělkou zábavnou hudbu. Norton měl zrovna na jazyku návrh, aby si Joe šetřil dech na pozdější dobu, když si mladý důstojník uvědomil marnost svého úsilí. Od té chvíle, vyjma občasných domluv s lodí, už pochodovali mlčky. Tohle kolo vyhrál Ráma.
Hned na počátku cesty si Norton dovolil jednu odbočku. Paříž ležela před nimi, napůl cesty mezi základnou schodiště a pobřežím Válcového moře, avšak pouhý kilometr napravo od jejich směru se nacházel velice význačný a dost záhadný objekt, který pokřtili na Rovné údolí. Byl to pouhý žlab anebo příkop, čtyřicet metrů hluboký a sto široký s pozvolna se svažujícími stěnami; prozatímně jen považovali za odvodňovací příkop anebo kanál. Stejně jako schodiště měl také dva podobné protějšky, pravidelně rozmístěné podél Rámova zakřivení.
Tři údolí byla téměř deset kilometrů dlouhá a znenadání končila těsně předtím, než dospěla k Moři — což bylo podivné, jestli byla určena k tomu, aby dodávala vodu. A na opačné straně Válcového moře se celý vzorek opakoval; tři příkopy delší než deset kilometrů se táhly až do oblastí Jižního pólu.
Na konec Rovného údolí dorazili po pouhých patnácti minutách pohodlné chůze a na okamžik zůstali stát s pohledy zamyšleně upřenými do jeho hloubi. Dokonale hladké stěny se svažovaly dolů pod úhlem šedesáti stupňů, nebyly na nich ani schůdky, ani stupy. Dno vyplňovala rovná tabule bílé hmoty, velice připomínající led. Vzorek by jistě vyřešil mnoho sporů a Norton si usmyslil, že jej získá.
S Calvertem a Rodrigem v roli kotvy, kteří rozvinovali zajišťovací lano, se pomalu spouštěl po příkrém svahu dolů. Když dosáhl dna, očekával, že ucítí pod nohama důvěrně známou kluzkost ledu, jenže se zmýlil. Tření bylo příliš veliké; mohl se bezpečně postavit. Hmota byla něco na způsob skla nebo průhledného křišťálu; když se jí dotkl konečky prstů, byla chladná, tvrdá a nepoddajná.
Norton se otočil zády k reflektorům, zastínil si oči a pokusil se proniknout zrakem do křišťálových hlubin, stejně jako když se člověk pokouší prohlédnout ledem zamrzlého jezera. Nespatřil však nic; nebyl úspěšnější dokonce ani tehdy, když to zkusil soustředěným paprskem lampy na přílbě. Látka byla průsvitná, jenže ne průhledná. Pokud to byla zmrzlá kapalina, měla bod tání mnohem vyšší než voda.
Jemně na ni poklepl kladívkem z geologické výzbroje; nástroj odskočil nazpět s tupým nemelodickým cinknutím. Udeřil silněji se stejným výsledkem, už se připravoval napřít veškerou sílu, když ho náhlé vnuknutí přimělo, aby od toho upustil.
Zdálo se krajně nepravděpodobné, že by dokázal kus materiálu uštípnout, ale co když ano? Vypadal by jako vandal, který roztřískal ohromnou skleněnou okenní tabuli. Později bude vhodnější příležitost, získal alespoň cenný poznatek. Teď se zdálo ještě méně pravděpodobné než kdykoli předtím, že to je kanál; byl to prostě zvláštní náhle začínající a končící příkop, který však mířil odnikud nikam. A pokud někdy vedl nějakou tekutinu, kde potom byly skvrny, krusta zaschlé usazeniny, kterou by člověk očekával? Všechno bylo lesklé a čisté, jako by to tvůrci opustili teprve včera…
Znovu stál tváří v tvář ústřední Rámově záhadě, a tentokrát se už nedala obejít. Kapitán Norton byl člověk s normální představivostí, ale nikdy by nedosáhl svého současného postavení, kdyby podléhal divokým výtryskům fantazie. A přece teď, poprvé, podlehl dojmu jakési předtuchy. Věci nebyly takové, jak vypadaly; bylo to velice, velice podivné místo, zároveň zbrusu nové — a přitom staré milióny roků.
V hlubokém zamyšlení se zvolna pustil podél malého údolí, zatímco jeho společníci, neustále přidržující lano, které měl uvázané kolem pasu, ho následovali po okraji. Neočekával, že udělá nějaké další objevy, ale chtěl ponechat volný průběh svému prapodivnému duševnímu stavu. Neboť jej tížilo něco jiného, co nemělo nic společného s Rámovou nevysvětlitelnou zachovalostí.
Neušel ani tucet metrů, když ho to zasáhlo naplno jako úder blesku. Poznával tohle místo. Už tady kdysi byl. Takový zážitek je zneklidňující i na Zemi nebo na nějaké jiné důvěrně známé planetě, i když není zas tak řídký. Dříve či později se s ním setká většina lidí a obvykle jej pustí z hlavy, protože jej považují za vzpomínku na starou fotografii, za čistě náhodnou shodu okolností — nebo, pokud mají mystické sklony, za jakýsi druh telepatického přenosu z jiného mozku, anebo dokonce za výjev ze své vlastní budoucnosti.
Jenže poznávat místo, které ještě žádná jiná lidská bytost nemohla spatřit — to je dost šokující. Kapitán Norton na několik sekund vrostl do hladkého křišťálového povrchu, po němž kráčel, a pokusil se ovládnout své pocity. Jeho uspořádaný svět se převrátil nohama vzhůru a na zlomek chvíle nahlédl do závratné propasti těch záhad na samém pokraji bytí, jež s takovým úspěchem po většinu svého života opomíjel.
Potom, k jeho nesmírné úlevě, mu přišel na pomoc dobře známý pocit. Drásavý vjem déjá-vu vyvanul a namísto něj nastoupila skutečná a prokazatelná vzpomínka z mládí.
Byla to pravda — už kdysi stál mezi takovými strmě se svažujícími stěnami a sledoval je, jak ubíhají do dálky, až se zdálo, že se vpředu v nekonečně vzdáleném bodě setkávají. Ale pokrývala je pečlivě zastřižená tráva; pod nohama měl štěrk a ne hladký křišťál.
Stalo se to už před třiceti lety, v Anglii, během letních prázdnin. Zapsal se do semináře průmyslové archeologie, zejména kvůli jisté studentce (ještě si vzpomínal, jak vypadala, ale její jméno už zapomněl), seminář byl tehdy velice oblíbený mezi vědeckou a technickou inteligencí. Prolézali opuštěné uhelné šachty a přádelny bavlny, šplhali po zborcených vysokých pecích a zkorodovaných parních strojích, nevěřícně zírali s vyvalenýma očima na primitivní — a stále ještě nebezpečné — jaderné reaktory, a řídili drahocenné, turbínovými motory poháněné veterány po zrekonstruovaných silnicích.
Ne všechno, s čím se setkávali, bylo původní, v průběhu staletí lidé o mnoho přišli, neboť se jenom zřídka starali o to, aby uchovali všední, každodenní předměty. Avšak když už bylo nutné napodobeniny vytvářet, rekonstrukci prováděli s láskyplnou péčí.
A tak mladý Bill Norton viděl sám sebe, jak se valí vpřed rychlostí sto kilometrů za hodinu, která ho rozjařovala, a jako šílený hází lopaty vzácného uhlí na rošt ohniště lokomotivy, jež vypadala stará dvě stě roků, ale ve skutečnosti byla mladší než on. Třicetikilometrová dráha Great Western Railway byla ovšem zaručeně pravá, ačkoli ji museli vykopat z pěkné hloubky, aby jí navrátili její původní poslání.
Ostré zahoukání vyrazilo do svahu a rozlehlo se temnotou plnou dýmu a ozařovanou plameny. Trvalo úžasně dlouhou dobu, než zase vyrazili z tunelu do hlubokého, bezvadně rovného zářezu mezi strmými travnatými břehy. Dávno zapomenutý obrázek z mládí se téměř naprosto shodoval s tím, který měl teď před sebou.
„Co je, kapitáne?“ volal poručík Rodrigo. „Zjistil jste něco?“
Jak se Norton pomalu vracel do skutečnosti, uvnitř ho přepadla sklíčenost. Ráma byl záhadný — to ano, ale jeho záhada určitě nepřesahovala možnosti lidského chápání. Norton dostal pořádnou lekci, jenže ji nemohl tak snadno přenést na ostatní. Za žádnou cenu nesmí dovolit, aby je Ráma ohromil a zdrtil. To by znamenalo porážku — a možná, že by z toho i zešíleli.
„Ne,“ odpověděl, „tady dole nic není. Vytáhněte mě nahoru — teď se pustíme rovnou do Paříže.“