Některým ženám, na tohle přišel kapitán Norton už dávno, by se nemělo dovolovat nalodit se do rakety, stav beztíže jim prováděl s prsy takové věci, že z toho člověk mohl být zatraceně bez sebe. Už tak to bylo dost zlé, když byly v klidu, ale když je rafinovaně rozechvěly vibrace, to bylo víc, než se mohlo vyžadovat, aby snesl horkokrevnější člověk. Byl si naprosto jistý, že přinejmenším jedno vážné neštěstí v kosmu mělo na svědomí takové akutní pominutí smyslů posádky poté, co se řídící kabinou prošla dobře vyvinutá důstojnice.
O své teorii se kdysi zmínil šéflékařce Lauře Ernstové, aniž by prozradil, kdo inspiroval jeho úvahy. Ani to nebylo zapotřebí, znali jeden druhého až příliš dobře. Kdysi dávno na Zemi, ve chvíli, kdy je oba přepadl tíživý pocit opuštěnosti, se spolu vyspali. Už se to nejspíš nikdy nebude opakovat — ale může si tím být člověk úplně jistý — , protože se toho pro ně pro oba hodně změnilo. A přece kdykoli lékařka se svou pěknou postavou váhavě vstupovala do kapitánovy kajuty, pocítil zasutou ozvěnu staré vášně. Věděla o jeho pocitech, a oba z toho měli potěšení.
„Bille,“ spustila, „vyšetřila jsem naše horolezce a tady máš moje závěry. Karl a Joe jsou ve formě — všechny ukazatele normální, odpovídající výkonu, který odvedli. Ale na Willovi se projevují známky vyčerpání a úbytek sil — nechci tě unavovat podrobnostmi. Nevěřím, že provádí všechna předepsaná cvičení, a není sám. S centrifugou se fiksluje, když nic jiného, bude se jim točit hlava. Prosím tě, domluv jim.“
„Ano, paní doktorko. Ale mám pro ně omluvu. Ti chlapi dřou velice tvrdě.“
„Mozky a prsty, to určitě. Ale ne tělesně, nevykonávají skutečnou práci v kilogrammetrech. A právě s tímhle se budeme potýkat, až se vydáme na průzkum Rámy.“
„Myslíš, že to zvládneme?“
„Ano, jestliže budeme postupovat opatrně. Vypracovali jsme s Karlem velice nenáročný plán, založený na domněnce, že se pod Druhou plošinou budeme moci obejít bez dýchacích přístrojů. Jistě, je to neuvěřitelné štěstí a mění to celý obraz týlového zajištění výzkumu. Pořád ještě nemůžu přivyknout myšlence na prostředí s kyslíkem… Takže potřebujeme zajistit jenom dodávky potravin a vody a ochranných obleků a máme vystaráno. Dolů to bude snadné, zdá se, že po tom velice pohodlném zábradlí budeme moci sjet větší část cesty.“
„Utvořil jsem zvláštní skupinu, která pracuje na projektu saní s padákovou brzdou. I kdyby byly příliš riskantní pro členy posádky, můžeme je použít pro zásoby a materiál.“
„Fajn, takhle se dá cesta zkrátit na deset minut, jinak bude trvat asi hodinu. Těžší je odhadnout výstup; chtěla bych na něj vyměřit šest hodin včetně dvou hodinových přestávek. Později, až získáme nějaké zkušenosti — a trochu nám zesílí svaly — budeme ho možná schopni podstatně zkrátit.“
„A co psychologické faktory?“
„Těžko hádat, v tak nezvyklém prostředí. Největší problémy může natropit tma.“
Postavím na Střed světlomety. Kromě svých vlastních lamp bude každá sestupující skupina pod dohledem jednoho z nich.“
„Dobře — to by mělo hodně pomoci.“
„Další bod: máme vsadit na jistotu a máme vyslat skupinu jenom do poloviny schodiště — a hned zpátky — , anebo mají hned na první pokus urazit celou cestu?“
„Kdybychom měli dost času, byla bych opatrná. Jenže je ho málo a nevidím žádné nebezpečí v tom, když uděláme celou cestu najednou — a dole se trochu rozhlédneme kolem sebe.“
„Díky, Lauro — to je všechno, co jsem chtěl vědět. Propracovat detaily přenechám zástupci pro výzkum. A naženu všechny do centrifugy — dvacet minut denně se zatížením půl g. S tím jsi spokojená?“
„Ne. Dole v Rámovi je žádná celá šest desetin g a chci nějaký koeficient bezpečnosti. Stanovme tři čtvrtiny…“
„Fuj!“
„…deset minut…“
„S tím souhlasím…“
„…dvakrát denně.“
„Lauro, ty jsi pořádně tvrdá ženská. Ale budiž. Přednesu jim ty noviny před obědem. Mělo by jim to trochu zkazit chuť.“
Bylo to poprvé, co kapitán Norton spatřil Karla Mercera trochu vyvedeného z míry. Věnoval sice patnáct minut debatě o problémech materiálového zajištění výzkumu a uchoval si svůj kvalifikovaný přístup k předmětu, ale zcela jasně se čímsi trápil. Kapitán sice měl svoje tušení, avšak trpělivě vyčkával, dokud to z něho nevylétlo.
„Kapitáne,“ konečně se ozval Karl, „jste si tak naprosto jistý tím, že byste právě vy měl vést tu skupinu? Kdyby se přihodilo neštěstí, jsem rozhodně podstatně postradatelnější. A byl jsem hlouběji uvnitř Rámy než kdokoli jiný — i když jenom o padesát metrů.“
„Budiž. Jenže jsou chvíle, kdy se do čela svých šiků musí postavit sám velitel, kromě toho jsme uvážili, že tu není o nic větší riziko než při předchozí cestě. Při prvním náznaku jakýchkoli potíží vyšplhám po schodišti tak rychle, že se kvalifikuju na Lunární olympiádu.“
Očekával další námitku, ale žádná se neozvala, ačkoli Karl se stále tvářil nešťastně. Přišlo mu ho líto a jemně dodal: „A vsadím se, že mě Joe na vrcholu porazí.“
Veliký muž se trochu uvolnil a přes tvář se mu rozprostřel nucený úsměv. „Nemůžu si pomoct, Bille, přál bych si, aby s sebou vzal někoho jiného.“
„Chci jednoho muže, který už dole byl, a tak nemůžete jít oba. Co se týká pana docenta Myrona, Laura tvrdí, že má pořád ještě dvě kila přes váhu. Dokonce i kdyby si oholil ten knír, nic by mu to nepomohlo.“
„A kdo půjde jako třetí?“
„Ještě jsem se nerozhodl. Všechno záleží na Lauře.“
„Chce jít sama.“
„Kdo by nechtěl? Jenže jestli se najednou objeví na svém vlastním seznamu vhodných kandidátů až nahoře, stanu se strašně podezíravým.“
Když si poručík Mercer posbíral všechny svoje papíry a vyplul z kajuty, Norton cítil, že ho trochu bodá závist.
Téměř všichni členové posádky — asi osmdesát pět procent podle jeho minimálního dohadu — si už vypěstovali nějakou formu vzájemného přizpůsobení. Poznal lodi, kde kapitán postupoval stejně, jenže jemu takový postup neseděl. Třebaže se kázeň na palubě Endeavour zakládala z velké části na vzájemném respektu výborně trénovaných a inteligentních mužů a žen, kapitán, aby zdůraznil své postavení, potřeboval ještě něco navíc. Měl mimořádnou odpovědnost, vyžadující určitou míru izolace, dokonce i od nejbližších přátel. Jakýkoli nepatřičný vztah by mohl naprosto rozvrátit morálku, neboť potom bylo téměř nemožné vyhnout se projevům favoritismu. Z tohoto důvodu se sice ostře potlačovaly všechny kontakty překračující rozsah dvou hodnostních stupňů, avšak jediné pravidlo regulující sexuální vztahy na lodi znělo „Pokud to nedělají na chodbách a neděsí šimpanzy.“
Na palubě Endeavour byli čtyři nadšimpanzi, ačkoli striktně vzato tohle pojmenování bylo nesprávné, neboť ta část posádky nepočítající se k lidem nepocházela z rodu šimpanzů. Ve stavu beztíže byl chápavý ocas nesmírná výhoda, jenže všechny pokusy dodat jej také lidem vedl k rozpačitým výsledkům a nezdarům. Po stejně neuspokojivých výsledcích s lidoopy se Společnost pro nadšimpanzy zaměřila na říši opic.
Černouš, Plavouš, Zlatouš a Hnědouš měli rodokmeny, jejichž kořeny sahaly k nejinteligentnějším opicím Starého i Nového světa, plus syntetické geny, které v přírodě nikdy neexistovaly. Jejich odchování a vzdělání stálo asi tolik jako výcvik průměrného kosmonauta, ale vyplatilo se. Každý z nich vážil méně než třicet kilo a spotřeboval jenom poloviční množství potravy a kyslíku než člověk, avšak nahradil 2,75 člověka při úklidu, jednoduchém vaření, nošení nástrojů a při tuctech jiných rutinních prací.
Cifru 2,75 udávala Společnost, zakládala se na nesčetných časových a pohybových studiích. Údaj, ačkoli byl překvapující a často vyvracený, se zdál přesný, neboť šimpanzi byli docela šťastní, když pracovali patnáct hodin denně, a nenudili se ani při provádění těch nejpodřadnějších a nejmonotónnějších úkolů. A tak osvobozovali lidi pro práci hodnou člověka, což v kosmické lodi byla životně důležitá záležitost.
Na rozdíl od opic, svých nejbližších příbuzných, šimpanzi na Endeavour byli učenliví, poslušní a ne všeteční. Protože vznikli klonováním, byli bezpohlavní, což eliminovalo nepříjemné problémy okolo jejich chování. Jako výtečně vycepovaní vegetariáni, čistotní a bez zápachu, by byli předurčeni stát se dokonalými domácími mazlíčky, až na to, že si je snad vůbec nikdo nemohl dovolit.
Navzdory všem výhodám přinášeli s sebou šimpanzi na palubu také určité problémy. Mívali vyhrazené své vlastní oddělení — nevyhnutelně nazývané „Opičí dům“. Jejich malá jídelna byla vždy bez poskvrny, vybavená televizorem, různými hrami a stroji na programované učení. Aby se zabránilo neštěstím, měli přísně zakázáno vstupovat na technická pracoviště; všechny takové vchody byly kódovány pomocí červené barvy a šimpanzi měli vloženou psychickou zábranu, jež jim znemožňovala, aby takovou vizuální bariéru překonali.
Byly tu však také problémy s domluvou. Přestože měli IQ na úrovni šedesáti a rozuměli několika stům slov, neuměli mluvit. Ukázalo se totiž nemožné implantovat ať už lidoopům anebo opicím fungující hlasivky, a proto se museli vyjadřovat jenom pomocí heslovitého jazyka.
Základní hesla byla jasná a dala se snadno naučit, takže běžným výrazům rozuměli na palubě všichni. Avšak jediný člověk, který uměl mluvit plynulou šimpanzštinou, byl jejich opatrovatel — velitel zásobovacího úseku McAndrews.
Jako otřepaný vtípek se říkalo, že seržant Ravi McAndrews vypadá úplně jako šimpanz — což jim zle křivdilo, neboť díky svým krátkým, vybarveným kožíškům a plavným pohybům to byla velice hezká zvířata. Byli také roztomilí a každý na palubě měl svého oblíbence, kapitán Norton toho s přiléhavým jménem Zlatouš.
Ovšem vřelý vztah, který si člověk tak snadno k šimpanzům vytvářel, přinášel s sebou problém, často užívaný jako silný argument proti jejich upotřebení v kosmu. Poněvadž byli vycvičeni pouze pro rutinní, nekvalifikované úkoly, v případech ohrožení se stávali víc než neužitečnými. Mohli se stát nebezpečnými nejen sami sobě, ale také pro své lidské společníky. Zejména se ukázalo nemožné naučit je používat kosmické obleky, pojmy k tomu potřebné zdaleka přesahovaly jejich duševní možnosti.
Nikdo o tom rád nehovořil, ale všichni věděli, co by se muselo stát, kdyby se poškodil trup, anebo přišel rozkaz k opuštění lodi. Přihodilo se to jen jedenkrát; opatrovatel šimpanzů tehdy dodržel instrukce víc než přesně. Nalezli jej společně s jeho svěřenci, spáchal sebevraždu stejným jedem. Od té doby připadla euthanasie do kompetence šéflékaře, o němž se soudilo, že by měl být méně emocionálně angažovaný.
Norton byl velice vděčný, že aspoň tahle odpovědnost neleží na kapitánových bedrech. Znal totiž řadu mužů, které by zabil s mnohem menšími výčitkami svědomí než Zlatouše.