Kapitán Norton sváděl boj s velkým pokušením — avšak jako velitele jej jeho hlavní povinnost vázala k lodi. Kdyby se úvodnímu průzkumu stalo neštěstí, mohl by přijít na pomoc.
Takže zanechal na místě svého druhého důstojníka, poručíka Mercera, o výběru nemusel dlouho přemítat. Norton ochotně připustil, že se Karl pro výpravu hodí lépe.
Jako odborník na zajišťování životních podmínek napsal Mercer o svém oboru několik základních příruček. Sám na sobě vyzkoušel nesčetné množství nejrůznějších druhů přístrojů, často v kritických situacích, a dokázal úžasně ovládat své biologické funkce. Uměl v okamžení snížit svou tepovou frekvenci o padesát procent a spotřebu kyslíku zredukovat takřka na nulu až po dobu deseti minut. Tyhle prospěšné drobné triky mu už několikrát zachránily život.
Přes jeho veškeré schopnosti a inteligenci mu téměř naprosto scházela obrazotvornost. I ty nejnebezpečnější experimenty a výpravy mu připadaly jako práce, která se prostě musí udělat. Nikdy však nepodstupoval zbytečné riziko a vůbec už nestál o to, co se všeobecně pokládá za odvahu.
Dvě mota na jeho pracovním stolku shrnovala jeho životní filozofii. První se tázalo NA CO JSI ZAPOMNĚL? Druhé říkalo POMOZ MI, ABYCH POTLAČIL SVOU UDATNOST. Skutečnost, že byl všeobecně považován za nejudatnějšího muže v celé Flotile, byla jedinou věcí, která ho kdy rozzlobila.
Tím, že vybral Mercera, automaticky zvolil druhého muže — jeho nerozlučného přítele poručíka Joe Calverta. Těžko pochopit, co tyto dva drželo pohromadě. Lehký a mrštný, poměrně vysoký navigační důstojník byl o deset let mladší než jeho chladný a nevzrušivý přítel, jenž v žádném případě nesdílel jeho vášnivý zájem o primitivní filmové umění.
Jenže lidská podstata je nevyzpytatelná a Mercer si Calvertem už před lety vytvořili bezpochyby pevný poměr. To bylo celkem obvyklé, mnohem nezvyklejší byla skutečnost, že se na Zemi také dělili o jedinou ženu, s níž měli každý jedno dítě. Kapitán Norton doufal, že se s ní jednoho dne setká, protože to musela být žena skutečně velmi pozoruhodná. Tenhle trojúhelník trval už nejméně pět roků a stále se zdál rovnostranný.
Dva muži však na vytvoření průzkumného družstva nestačili, už kdysi dávno se přišlo na to, že optimální počet jsou tři — neboť i kdyby o jednoho přišli, dva zbylí mohou stále ještě uniknout i tam, kde by osamělý člověk propadl záhubě. Po dlouhém rozmýšlení vybral Norton technického seržanta Willarda Myrona. Myron, technický génius schopný vyrobit cokoli, anebo navrhnout ještě něco lepší, byl ideální člověk pro identifikaci jednotlivých neznámých zařízení. Během dlouhých univerzitních prázdnin, které měl při svém hlavním zaměstnání jako docent na Astrotechu, seržant odmítal povýšení na důstojníka s odůvodněním, že nechce stát v cestě důstojníkům, kteří si je zaslouží více. Takové vysvětlení samozřejmě nikdo nebral příliš vážně a všichni se sjednotili v názoru, že Will má prostě nulovou ctižádost. Mohl to dotáhnout na Kosmického seržanta, ale nikdy se nestane řádným profesorem. Myron, stejně jako nesčetní poddůstojníci před ním, objevil ideální kompromis mezi mocí a odpovědností.
Když propluli poslední přechodovou kabinou a vznášeli se ve stavu beztíže podél Rámovy osy, poručík Calvert zjistil — jak se mu ostatně stávalo často — že se už zase ocitl uprostřed historického filmu. Občas uvažoval o tom, jestli by se neměl pokusit z tohoto zlozvyku vyléčit, jenže nepozoroval, že by s sebou přinášel nějaké nevýhody. Dokonce i ty nejjednotvárnější chvíle si uměl proměnit v zajímavé a — kdoví? - jednoho krásného dne mu možná zachrání život. Třeba si vzpomene, co za podobných okolností podnikli Fairbanks nebo Connery anebo Hiroshi…
Teď se právě chystal zdolat jakýsi vrcholek za jedné z válek na počátku dvacátého století. Mercer byl seržant, vedoucí trojčlennou hlídku na noční vpád do země nikoho. Nebylo těžké, aby si představoval, že jsou na dně ohromného kráteru po výbuchu granátu, ačkoli tenhle byl umně utkán z řady vzestupných teras. Kráter zaplavovalo světlo ze tří dlouhých plazmových oblouků, které dodávaly vnitřku iluminaci takřka bez stínů. Avšak za ním — za okrajem nejvzdálenější terasy — se rozkládala temnota a tajemno.
Vnitřní zrak ovšem Calvertovi přesně prozrazoval, co tam všechno leží. Nejprve plochá kruhová rovina víc než kilometr v průměru. Tři široké žebříky, velice podobné železniční trati, ji rozdělovaly na tři naprosto stejné části. Jejich příčle byly zapuštěny do povrchu, takže nebránily, aby po nich mohlo cokoli sklouznout. Poněvadž bylo zařízení naprosto symetrické, neměli důvod dávat přednost jednomu žebříku před ostatními; nejlépe vyhovoval ten nejbližší od přechodové komory Alfa, ale čistě jenom proto ho vybrali.
Přestože žebříky měly příčle nepohodlně daleko od sebe, nezpůsobovalo to žádné problémy. Dokonce ještě na okraji Středu, půl kilometru od osy, gravitace dosahovala stále sotva jedné třicetiny tíže pozemské. Ačkoli nesli téměř sto kilo výstroje a dýchací přístroje, stále se ještě snadno mohli pohybovat ručkováním.
Kapitán Norton a zajišťovací družstvo je provázeli podél vodicích lan, jež natáhli od přechodové komory Alfa k okraji kráteru; potom, za hranicí, kde končila mohutná světla, ležela před nimi už jen Rámova temnota. V tančících paprscích světel na přílbách mohli vidět jen prvních pár set metrů žebříku, ubíhajícího do dálky přes úplně holou pláň bez jakýchkoli výstupků.
A teď, řekl si Karl Mercer, budu muset udělat své první rozhodnutí. Mám se pustit po žebříku nahoru, anebo dolů?
Nebyl to zas tak zanedbatelný problém. V podstatě se pořád ještě nacházeli ve stavu beztíže a mozek si mohl vybrat takovou vztažnou soustavu, jaká se mu zalíbila. Mercerovi by nedalo příliš práce, aby sám sebe přesvědčil, že se dívá přes vodorovnou pláň nebo hledí přímo do svislé stěny anebo přes okraj strmého srázu. Nemálo kosmonautů zakusilo těžké psychické problémy jenom proto, že si dříve, než se pustili do složitého úkolu, zvolili nevhodné koordináty.
Mercer se rozhodl, že půjde popředu, neboť všechny ostatní způsoby pohybu byly neohrabané, navíc takhle mohl mnohem snáz sledovat, co má před sebou. Pro prvních pár stovek metrů si tedy bude představovat, že šplhá vzhůru, až mu narůstající gravitace znemožní dál tuhle iluzi udržovat, prostě si jenom v hlavě přepne směry o sto osmdesát stupňů.
Chytil se za první příčel a opatrně se postrčil po žebříku. Pohyboval se tak lehce, jako by plaval v moři — navíc nemusel překonávat odpor vody, který by ho brzdil. Bylo to tak snadné, že ho to svádělo k příliš rychlému postupu, jenže Mercer byl příliš zkušený, než aby v tak neobvyklé situaci spěchal.
Ve sluchátkách slyšel pravidelné oddechování svých dvou druhů. Nepotřeboval žádný další důkaz, že jsou ve formě, a nemarnil čas konverzováním. Ačkoli ho to svádělo, aby se ohlédl, rozhodl se neriskovat, dokud nedosáhne plošiny u paty žebříku.
Příčle byly umístěny naprosto stejnoměrně půl metru jeden od druhého a v první části výstupu Mercer střídavě každý druhý vynechával. Pečlivě je však počítal, a když dospěl přibližně ke dvěma stům, zaznamenal první zřetelný dojem, že něco váží. Ráma mu začínal dávat na vědomí svou rotaci.
U čtyřstého příčle odhadoval, že jeho relativní váha dosáhla asi tak pěti kilo. Nezpůsobovala mu problémy, bylo však stále obtížnější předstírat, že šplhá, když ho to vzhůru přímo táhlo.
Pětistý příčel mu připadal jako vhodné místo pro zastávku. Cítil svaly na pažích, jak to odpovídalo nezvyklému tělocviku, třebaže Ráma teď už vykonával všechnu práci za něj a jemu zbývalo jen udržovat směr.
„Všechno v pořádku, kapitáne,“ hlásil. „Zrovna jsme urazili polovinu cesty. Joe, Wille — nějaké problémy?“
„Jde to krásně — proč se zastavuješ?“ odpověděl Joe Calvert.
„Mně taky,“ připojil seržant Myron. „Ale dávej si pozor na Coriolisovu sílu. Začíná být znát.“
Mercer to už postřehl. Jak se spouštěl po příčlích, měl zřetelnou tendenci uplouvat vpravo. Věděl víc než dobře, že je to jenom výsledek Rámovy rotace, zdálo se však, jako by ho nějaká záhadná síla jemně odstrkovala ze žebříku.
Snad nastal pravý čas, aby začal sestupovat nohama napřed, když už teď „dole“ mělo fyzikální smysl. Bude riskovat chvilkovou dezorientaci. „Dávejte pozor — otočím se.“
Uchopil pevně příčel a pomocí rukou se obrátil o sto osmdesát stupňů. Okamžitě ho oslepila světla jeho průvodců. Vysoko a vysoko nad nimi — teď už to skutečně bylo nad — spatřil slabší záři podél okraje příkrého srázu. Proti ní vystupovaly siluety postav kapitána Nortona a zajišťovacího družstva, které ho dychtivě pozorovaly. Vypadaly maličké a strašně vzdálené. Zamával jim, aby je znovu ujistil, že je v pořádku.
Uvolnil sevření a dovolil Rámově stále ještě slaboučké pseudogravitaci, aby ho uchopila. Pád od jednoho příčle k následujícímu vyžadoval víc než dvě sekundy, na Zemi by se za stejnou dobu člověk propadl o třicet metrů.
Rychlost pádu byla palčivě pomalá, a tak trochu urychloval sestup tím, že se odrážel rukama, klouzal najednou přes celé tucty příčlí a brzdil nohama, kdykoli se mu zdálo, že se pohybuje příliš rychle.
Další zastávku si udělal na sedmistém příčli a sklonil paprsek reflektoru na přílbě dolů; jak si spočítal, začátek schodiště ležel už jenom padesát metrů pod ním.
O několik minut později stáli na jeho prvním schodu. Byl to zvláštní zážitek, postavit se po celých měsících zpříma na pevný povrch a cítit, jak se o něj nohy opírají. Pořád sice vážil méně než deset kilogramů, ale i tak to stačilo, aby získal pocit stability. Když Mercer zavřel oči, mohl dokonce uvěřit, že se pod ním zase rozkládá skutečná země.
Výčnělek či plošina, z níž schodiště klesalo dolů, byla asi deset metrů široká a po obou stranách se v křivce zvedala vzhůru, až se ztratila v temnotě. Mercer věděl, že opisuje uzavřený kruh a že kdyby po něm urazil pět kilometrů, dostal by se znovu na začátek a jenom by obeplul kus Rámy.
Nepatrná gravitace v těchto místech samozřejmě skutečnou chůzi znemožňovala, člověk mohl jenom dlouhými kroky poskakovat. A právě tady se skrývalo nebezpečí.
Schodiště, řítící se střemhlav do temnot z dosahu jejích světel, vyvolávalo klamný dojem, že sestup bude snadný. Životně důležité bude, aby se přidržovali dlouhého zábradlí, umístěného po obou stranách. Příliš smělé vykročení by mohlo neopatrného cestovatele vystřelit dlouhým obloukem do prostoru. Propadl by se asi jen o sto metrů, takový náraz by byl neškodný, jenže následky skoku ne — neboť Rámova rotace by mezitím posunula schodiště doleva. A tak by se padající tělo zřítilo po ladné křivce, která by je v dlouhém oblouku srazila na pláň téměř o sedm kilometrů níž.
Tohle, řekl si Mercer, byla jízda po pekelném toboganu; dokonce i v této tíži by v závěru dosáhl rychlosti několika set kilometrů za hodinu. Snad by bylo možné ubrzdit takový střemhlavý sestup pomocí dostatečně velkého tření, jestli ano, mohl by to dokonce být nejvhodnější a nejpohodlnější způsob, jakým by se dalo na Rámův vnitřní povrch dospět. Jenže napřed by bylo nutné, aby to velice opatrně vyzkoušeli.
„Kapitáne,“ hlásil Mercer, „se sestupem po žebříku jsme neměli žádné potíže. Jestli budete souhlasit, rád bych pokračoval až na další plošinu. Chtěl bych odhadnout rychlost našeho sestupu po schodišti.“
Norton odvětil bez váhání.
„Pokračuj.“ Nepotřeboval dodávat: „Dávej si pozor.“
Mercerovi netrvalo dlouho, aby vyzkoumal to základní. Bylo nemožné, alespoň v gravitaci, která dosahovala jedné dvacetiny pozemské, sestupovat po schodišti normálním způsobem. Každý takový pokus by skončil snovým pohybem jako ve zpomaleném filmu, který je nesnesitelně úmorný; praktikovat šlo jedině takový způsob, při němž se schody prostě ignorovaly a člověk se spustil dolů po zábradlí.
Calvert dospěl ke stejnému závěru.
„Tohle schodiště postavili proto, aby se po něm kráčelo vzhůru, ne dolů!“ řekl nahlas. „Po schodech můžeš jít jenom tehdy, když se pohybuješ proti gravitaci, ale v našem směru je jenom na obtíž. Nebude to možná důstojné, ale myslím, že se nejlépe dostaneme dolů, když sklouzneme po zábradlí.“
„To je směšné,“ protestoval seržant Myron. „Nevěřím, že to tak Rámané dělali.“
„Pochybuju, že schodiště vůbec kdy použili — stojí zřejmě jenom pro případ nouze. Určitě měli nějaký dopravní systém, který je vynášel vzhůru. Lanovou dráhu, třeba. To by vysvětlovalo ty dlouhé štěrbiny, probíhající dolů celým Středem.“
„Ze začátku jsem předpokládal, že to je odvodňovací systém — ale možná to bude obojí. Chtěl bych jen vědět, jestli tu taky prší?“
„Pravděpodobně ano,“ řekl Mercer. „Myslím, že Joe má pravdu, k čertu s důstojností. Jdeme na to.“
Zábradlí — asi doopravdy zamýšlené pro něco podobného rukám — byla hladká, rovná kovová tyč podpíraná metr vysokými sloupky daleko od sebe. Velitel se na ni obkročmo vyhoupl, opatrně přezkoušel, jestli má v rukou dost síly, aby se ubrzdil, a začal klouzat dolů.
Velmi klidně, pozvolna nabíral rychlost a klesal do tmy v kaluži světla z reflektoru na své přílbě. Když urazil okolo padesáti metrů, zavolal ostatní, aby ho následovali.
Žádný z nich by to nepřipustil, ale všichni se cítili zase jako kluci, klouzající se po zábradlí na schodech. Dříve než za dvě minuty sestoupili o kilometr, pohodlně a bezpečně. Kdykoli jim připadalo, že sjíždějí příliš rychle, jen pevněji stiskli zábradlí a zbrzdili se natolik, kolik potřebovali.
„Doufám, že jste se dobře pobavili,“ volal kapitán Norton, když vystoupili na druhou plošinu. „Vyšplhat nazpátek, to už tak snadné nebude.“
„Právě si to chci vyzkoušet,“ odvětil Mercer, který zkoušel chodit sem a tam a nasával pocit vzrůstající tíže. „Tady už je jedna desetina g — určitě jste postřehli ten rozdíl.“
Došel — anebo přesněji snesl se — až k okraji plošiny a posvítil svým reflektorem na přílbě dolů na další úsek schodiště. Kam až paprsek dosahoval, zdálo se naprosto stejné jako nahoře — ačkoli důkladné prostudování fotografií ukázalo, že jeho stupně se současně s narůstající tíží snižují. Schodiště zcela nepochybně projektovali tak, aby námaha nutná k výstupu byla v každém místě jeho dlouhé, rozmáchlé křivky víceméně příjemná.
Mercer vzhlédl vzhůru ke Středu s přechodovými komorami, nyní téměř dva kilometry nad ním. Lehký světelný opar vykrajující nepatrné siluety postav se zdál strašně vzdálený. Poprvé byl rád, že nemůže spatřit ohromné schodiště v celé jeho délce. Přes své pevné nervy a nedostatek obrazotvornosti si nebyl tak úplně jist, jak by se zachoval, kdyby měl možnost spařit sám sebe, jak šplhá podobný nějakému hmyzu po vnitřku svislého talíře, vysokého víc než šestnáct kilometrů — a celá horní polovina se zvedá nad ním. Až do této chvíle považoval tmu za cosi, co je člověku na obtíž; teď ji téměř vítal.
„Teplota nezměněná,“ hlásil kapitánu Nortonovi. „Pořád těsně pod nulou. Ale tlak vzduchu vystoupil, jak jsme očekávali — asi na tři sta milibarů. Dokonce i s takhle malým obsahem kyslíku je skoro dýchatelný; ještě níže s tím nebudou vůbec žádné problémy. Ohromně to výzkumy zjednoduší. To je objev — první planeta, po které se projdeme bez dýchacího přístroje! A vůbec — teď se nadechnu.“
Kapitán Norton se na Středu začal ošívat, trochu nesvůj. Avšak ze všech lidí právě Mercer věděl nejlépe, do čeho se pouští. Takových zkoušek jenom pro vlastní uspokojení měl už za sebou plno.
Mercer vyrovnal tlaky, otevřel zámek bezpečnostní svorky na přílbě a otevřel průzor. Opatrně se nadechl, potom už hlouběji.
Rámův vzduch byl mrtvý a zatuchlý jako v prastarém hrobě, kde se dávno vytratila už i poslední stopa po hnilobě. Dokonce ani Mercerův obzvlášť citlivý nos, vycvičený lety zkoušení záchranných dýchacích přístrojů, testovaných v situaci před i po katastrofě, nedokázal zjistit žádné konkrétní pachy. Vzduch jemně chutnal po kovu a Mercer si náhle připomněl, že první lidé na Měsíci, když opět naplnili lunární modul vzduchem, hlásili řídícímu středisku, že cítí jakoby spálený střelný prach. Mercer si domyslel, že měsíčním prachem kontaminovaná kabina Orla určitě smrděla dost podobně jako Ráma.
Opět pevně uzavřel přílbu a vyčistil si plíce od cizího vzduchu. Neměl z něho žádný užitek, dokonce i horolezec aklimatizovaný na pobyt na vrcholku Everestu by v něm rychle zahynul. Avšak o pár kilometrů níže bude už všechno jinak.
Co by tady ještě měl podniknout? Na nic nepřicházel, vyjma vychutnávat potěšení z mírné, nezvyklé gravitace. Jenže na ni by si navykat neměli, poněvadž se budou hned zase vracet do stavu beztíže na Středu.
„Jdeme zpátky, kapitáne,“ hlásil. „Už nemáme důvod pokračovat — dokud nebudeme schopni zvládnout celou cestu.“
„Souhlasím. Budeme vám to stopovat, ale neužeňte se.“
Když skákal po schodech, tři nebo čtyři najednou, Mercer už věděl, že Calvert měl naprostou pravdu. Tohle schodiště postavili pro cestu vzhůru, nikoli dolů. Pokud se nerozhlížel a nevnímal závratně strmou stoupající křivku, výstup byl příjemný zážitek. Asi po dvou stech krocích jej však začaly ostře pobolívat lýtkové svaly a rozhodl se zpomalit. Ostatní prodělávali totéž, když se odvážil rychle ohlédnout přes rameno, byli ve svahu o hodně níž.
Výstup byl naprosto jednotvárný — jenom schod za schodem skoro do nekonečna. Když opět stáli na nejvyšší plošině, přímo pod žebříkem, sotva popadali dech, a to byli na cestě jenom deset minut. Dalších deset odpočívali a potom se pustili vzhůru do posledního kilometru.
Skok — přidržet se příčle — skok — přidržet se — skok — přidržet se… bylo to snadné, jenže se to opakovalo tak nudně, až hrozilo nebezpečí, že přestanou dbát na opatrnost. Uprostřed žebříku pět minut oddechovali: v tu dobu už je začaly bolet nejen nohy, ale i ruce. Mercer byl opět rád, že vidí jen malou část ze svislé plochy, k níž se tiskli; nebylo zas tak obtížné předstírat si, že žebřík dosahuje právě jen pár metrů za okruh jejich světel a že mu bude už brzy konec.
Skok — přidržet se příčle — skok — a pak náhle žebřík doopravdy končil. Byli nazpátek v beztížném světě okolo osy, mezi přáteli, kteří se o ně strachovali. Celý výlet netrval ani hodinu, a přesto v nich klíčil pocit, že vykonali něco hrdinského.
Bylo příliš brzy, aby se cítili spokojení sami se sebou. Ačkoli vynaložili tolik úsilí, překonali méně než jednu osminu kyklopského schodiště.