„Potřebuju nový kazety do magneťáku.“
„Máš je mít.“
„A taky potřebuju tři rubly.“
„Platí,“ souhlasil Grubin. „Pojď dovnitř.“
Na různé části těla mu připevnili vysílače, venku umístili titěrnou fotobuňku a Grubin řekl:
„Můžeme začít. Upozorňuju tě ale, aby sis nezkoušel sundat vysílače. Nepodaří se ti to. Jenom se poraníš.“
„Copak jsem cvok?“ divil se Gavrilov. „Za takovej honorář by s tím souhlasil každej. Co mám dělat?“
„Dneska je sobota,“ uvažoval Grubin. „Pojedeš autobusem na pláž.“
„A co vy?“
„Nás si nevšímej.“
Gavrilov si upravil fotobuňku, zapojil tranzistorové rádio a vyrazil. Ložkin s Grubinem šli kousek za ním. V autobusu se Gavrilov dostal dopředu, kde si sedl. Grubin s Ložkinem zůstali na zadní plošině a Kolju sledovali. Stačilo, aby se v uličce objevila nějaká babička a přiblížila se ke Gavrilovovi, když chlapec se najednou vymrštil, uvolnil sedadlo a znehybněl.
„Jak to vlastně funguje?“ zeptal se šeptem Ložkin.
„Fotobuňka zapojí okruh a jakmile se babička přiblíží, Kolju praští elektrický proud do dolní části zad. Trochu to bolí.“
Gavrilov se už tlačil ke Grubinovi.
„Praštila mě elektrika!“ stěžoval si.
„To je v pořádku. Máš uvolnit místo staršímu. Tos neslyšel, že se to dělá?“
„Proč bych to dělal?“ rozčiloval se Gavrilov. „Já jedu ještě deset stanic a ona vystoupí u tržnice.“
„Je starší,“ vysvětlil mu stručně Grubin. „A je to žena. Jestli ale chceš odstoupit od smlouvy, můžeme se vrátit.“
„Co mám dělat, abych nedostával takový rány?“
„Chovat se důstojně a dokonce šlechetně.“
„Zkusím to,“ řekl Gavrilov po chvilce přemýšlení.
Dál už dojeli bez problémů, I když byla v autobusu volná místa, Gavrilov si nesedl. Nechtěl riskovat.
Na pláži byla spousta lidi. Gavrilov se rozletěl za kamarády, ale do cesty se mu připletl nějaký muž. Gavrilov do něho narazil a jakmile vyslovil první „slovo od plic“, v tu ránu se zastavil a tvářil se překvapeně.
„Co se mu stalo?“ zeptal se Ložkin.
„Byl uveden do činnosti takový karabáček,“ odpověděl Grubin. „Mikrofon vytřídí slova, která se ve slušné společnosti nepoužívají, a karabáček se dá do práce.“
Gavrilov pospíchal k vynálezcům.
„Za co jsem dostal, když nejsem v autobusu?“
„Cos řekl tomu muži?“
„Nestačil jsem mu pořádně říct nic…“
„Jestliže byl uveden do činnosti přístroj, stačil jsi říct dost. Tak tedy jedem domů.“
„Já to ještě vydržím.“
Vtom Gavrilov uviděl Světlanu, která bydlela vedle v domě.
„Ahoj!“ řekla mu Světlana.
Gavrilov jí neodpověděl.
„Proč mi neodpovíš?“ zeptala se.
„Ty to víš moc dobře!“
„Ty se na mě zlobíš? Připravovala jsem se na písemku a do toho kina jsem jít nemohla.“
„Jo tys nemohla, tak mě tedy poslouchej, ty…“
Pod límcem mu vyskočila malá gumová ruka a dala mu facku.
Gavrilov se chytil za tvář.
„Patří ti to!“ řekla Světlana. „Jako kdybych ti ji dala já.“
„Vždyť jsem ještě ani nic neřek!“ ohrazoval se Gavrilov. „Nechte si tu vaši odměnu! Jdu domů. Já vlastně nic nesmím!“
„Třeba to vydržíš,“ domlouval mu Ložkin. „Vypěstuješ si podmíněné reflexy.“
„Pověste si to na sebe!“ vykřikl Gavrilov. Marně se pokoušel strhnout se sebe vysílače. V zoufalství se rozběhl podél řeky. Vynálezci ho dohnali až na okraji městského parku, kde se právě konala brigáda. Gavrilovovi se koulely slzy po tváři, ale pracoval z plných sil.
„Co se to děje? Gavrilov pracuje?“ divil se Ložkin.
„To ten přístroj,“ usmál se Grubin. „Napsals, že při pohledu na lidi, kteří něco dělají, má přístroj donutit dotyčného k práci. Pojď, nebudeme se do toho plést, trefí domů i bez nás.“
Kolja dorazil až navečer. Sotva se vlekl. Grubin na něho zavolal z okna:
„Tak co? Popracoval sis?“
Gavrilov otevřel pusu, aby odpověděl, ale zarazil se a mlčel. Jakmile byl u okna, dal gesty najevo, že chce sundat ten přístroj. Trvalo to pět minut. Grubin mu řekl: