Na stole přede mnou leží fotografie dívky s očima čistýma jako horská jezera.
Náš dům je starý. Tak starý, že už ho chtěli několikrát zbourat, ale jednou o něm někdo řekl, že je to historická památka, jindy se ho snad někdo ‚zastal‘, pak se zase říkalo, že na něm historicky cenného nic není… Nebude trvat dlouho a stejně ho zbourají.
Před třemi sty lety tu žila jedna rodina. Příbuzní nějakého bojara, který se ničím neproslavil, jeho příbuzní zchudli a dům šel z ruky do ruky. Koncem minulého století se z domu stal činžák, dnes tu bydlí celkem pět rodin v osmi místnostech. Jsem tu docela spokojen. Místnost, kde bydlím, má třiadvacet metrů, zajímavé klenby a je tu výklenek, kde původně stála má postel. Teď jsem tam narovnal spoustu knih. Tedy narovnal, naskládal, nikdo mi ale nemůže říkat, že tu mám nepořádek.
Tehdy jsem šel spát pozdě v noci. Četl jsem poslední román Alexandra Čerňajeva. Nedokončený román, protože Čerňajev zemřel hlady v Leningradu v době blokády ve dvaačtyřicátém roce. Teď, kdy vyšla jeho sebraná díla, bylo román zařazen do posledního svazku s jeho dopisy a kritickými poznámkami.
Člověku přijde líto, když ví, že přečte pár desítek stránek a dost. A děj se teprve začal rozvíjet. Odložil jsem knížku a ani jsem nečetl kritické poznámky. Věděl jsem, že Čerňajev psal román do posledního dne svého života, věděl jsem také, že na jedné z posledních stránek bylo připsáno: „Spálil jsem poslední židli. Jsem strašně slabý.“ Víc si Čerňajev nedovolil ani jediné slovo navíc. Pokračoval v psaní. A psal ještě tři dny. Pak zemřel. Rukopis našli asi po dvou týdnech pracovníci leningradského rozhlasu, když ho přišli navštívit.
Tak vidíte, bylo mi ten večer dost smutno, hrdinové nedopsaného románu jako kdyby nechtěli odejít z pokoje, jako kdyby mi chtěli něco říct… A najednou se ozvalo cinknutí.
Zdi v našem domě jsou pořádně silné. Stavitel v sedmnáctém století postavil i přepážky mezi místnostmi ‚na tři cihly‘, takže prakticky ani neslyším, když sousedé hrají na klavír. Proto mi bylo jasné, že to cinknutí se muselo ozvat z mého pokoje. Bylo to takové zvláštní cinknutí, jako kdyby někdo upustil stříbrnou vázu. Natáhl jsem ruku a rozsvítil. Hrdinové knihy zmizeli. Bylo ticho. Co takového by tu u mne mohlo spadnout? Chvíli jsem ležel, začal mě přemáhat spánek, zhasl jsem. A najednou zase něco bouchlo. Tak krátce a provokativně.
Začalo mi být všelijak. Vůbec nejsem pověrčivý, ale kdo by u mne v pokoji mohl něčím bouchat?
Znovu jsem rozsvítil a vstal z postele. Obešel jsem celou místnost a nahlédl do všech koutů. Nenašel jsem nic. Když jsem se otočil zády k výklenku, ozvalo se odtamtud cinknutí znovu. Až jsem poskočil, jak jsem se obrátil o celých sto osmdesát stupňů. Ovšem zase jsem nic neviděl. Cinkání už neustávalo. Vždy po deseti sekundách — cink! Pak přestávka, začal jsem počítat — raz, dva… Po desáté sekundě — cink!
Přiznám se měl jsem strach, že jsem se zbláznil. Člověku v pokoji něco cinká a neví co. Začal jsem pokoj systematicky prohledávat. Čekal jsem, až to cinkne, pak jsem tím směrem udělal krok. Bylo mi už jasné, že se to ozývá od hladké zdi mezi dveřmi a výklenkem. Po čtvrtém kroku jsem se dostal až ke zdi a přiložil jsem k ní ucho. Raz, dva… počítal jsem. Po desáté sekundě se ozvalo jasné cinknutí.
Tak, řekl jsem si, teď to pěkně prozkoumám.
Snad hodinu jsem pro jistotu přikládal ucho k různým místům zdi, dokud jsem se neujistil, že cinkání vychází za šedivou skvrnou na tapetách ve výši prsou asi osmdesát centimetrů od rohu výklenku.
Už se mi vůbec nechtělo spát. Přistrčil jsem si ke zdi židli a na ní jsem začal přemýšlet. Tapety se mi nechtělo ničit. Nevím, k čemu bych dospěl, nebýt takové silné rány, spíš to bylo zarachocení, které se změnilo v cinkání. A pak ticho.
Půjčil jsem si v kuchyni nůž babičky Kaplanové. Byl dlouhý, ostrý, s pěknou špičkou. Přesně to, co potřebuji. A ještě jsem vzal kladívko. Abych tu zeď proklepal. Bylo mi divné, že mě to nenapadlo hned, ale musíte mě chápat, copak člověku v bytě každý den něco najednou začne cinkat? Klepal jsem potichoučku.
Všichni sousedé spali. Podařilo se mi pomocí kladívka odhalit čtverec tak sedmdesát centimetrů na sedmdesát, za ním byl dutý prostor. Už jsem neváhal. Vzal jsem nůž a vyřízl kus tapet uprostřed toho čtverce. Tapety se odlepily bez potíží.
Rovnou u ucha mi to znovu cinklo. Poklepal jsem kladívkem na malbu a odloupl kousek omítky. Pak mě napadlo, že jsem si měl dát na zem noviny, ale bylo už pozdě.
Za omítkou byly růžové cihly a žlutý proužek malty. Cihla tam seděla pevně, hrál jsem si s ní dobře deset minut. Za ní se objevil černý prostor. Škrtl jsem sirkou a na protější straně díry se něco zalesklo. Opatrně jsem tam strčil ruku, tak tak jsem dosáhl na dno. Uchopil jsem něco kovového. Bylo to kulaté. Vytáhl jsem předmět ven a spatřil jsem staré stříbrné mince.
Byly teplé!
Tak je to tedy — poklad! Ve vlastním bytě najdu poklad! To je divné. Ostatně co je na tom divného, copak se našlo ve starých domech málo pokladů? Je sice pravda, že se o tom spíš člověk dočte v knihách a v časopisech, ale proč by se to nemělo stát mně?
Znovu jsem prostrčil ruku do otvoru a nahmatal jsem něco, co nešlo vytáhnout. Musel jsem otvor rozšířit. Prohlédl jsem si mince, byly staré a nebyly od nás. Byli na nich nějací staří carové, přes jejich tvář bylo něco vyraženo, ten nápis se nedal přečíst. Stál na nich nějaký jezdec s kopím. Celý jsem byl špinavý a málem jsem probudil celý dům, když jsem dobýval další cihly. Teď jsem mohl dovnitř prostrčit hlavu. Neudělal jsem to ale. Vzal jsem se stolu lampu a postavil ji na židli. Druhou židli jsem postavil vedle. Oprášil jsem se, pod lampu jsem podložil svazek knih, aby světlo dopadalo dolů.
A co jsem uviděl:
Prostor vytvářel pravidelnou krychli vytesanou do zdi. Zadní stěna byla hladká a docela nová, jako kdyby ji někdo právě teď vyzdil, navíc byla pro jistotu zpevněna železnými pásy. Boční zdi jsem si hned neprohlédl, protože jsem byl zvědav především na mince. Dno jich bylo plné. Navíc tam ležela nějaká váza z drahého kovu, a to nejpodivnější — železná ruka.
Vytáhl jsem ji. Byla pěkně těžká, prsty měla trochu zahnuté, aby se v ní mohl lépe držet meč nebo kopí, navíc na ní byly upevňovací řemínky. Opatrně jsem ji položil na stůl pod vázu a v tom se stala divná věc. Shora mi na ruku padla další mince. Teplá stříbrná mince. Jako kdyby se odlepila od stropu krychle. Skutálela se mi po ruce a vydala známý zvuk — cink!
Lekl jsem se. Kdepak lekl, to je málo! Úplně jsem zapomněl, že právě kvůli tomu cinkání jsem to všechno objevil. A jak jsem uviděl mince, hned mě napadlo, že je to poklad.
Posvítil jsem si na strop. Byl černý, celistvý, leskl se, nebyl tam žádný otvor a těžko tam mohlo být něco přilepeného.
Chvíli jsem čekal, jestli se ještě něco nestane, ale nestalo se nic, tak jsem všechny poklady vylovil a rozložil na židli. Na druhé židli jsem usnul při přemýšleni, jestli s tím mám jít zítra do muzea, nebo jestli to jsou bezcenné věci. Aby se mi nesmáli.
Ráno mě probudil budík v posteli, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Při pohledu na díru ve zdi a na předměty na židli mi bylo jasné, že se mi to nezdálo. Skutečně jsem objevil ve svém bytě poklad! Víc jsem nestačil zvážit, protože na mě bouchala babička Kaplanová, jestli jsem si nepůjčil její nůž.
Pak nastal obvyklý shon. Vzpomněl jsem si, že mám hned ráno poradu, že musím koupit olej, kde všude se musím stavit…
Po poradě jsem zašel za Mitinem, o kterém všichni vědí, že sbírá mince. Jednu jsem mu ukázal. Mitin odložil aktovku, pohladil si pleš a zeptal se, ‚kde jsem to vzal‘.
„To není důležité,“ řekl jsem, „fakt je, že ti ji nedám.“
„Hele, tys ode mne chtěl tu knížku od Bulgakova… Tahle mince je sice padělek, ale nic takového ještě nemám…
„Jaký padělek? I kdybys mi chtěl platit, tak ti ji nedám!“
„Vždyť je úplně nová. Je to takzvaný jefimok. Když tehdy v 17. století ještě neměli dostatek vlastních mincí, brali zahraniční a takhle jsme je přeráželi. Bylo to za Petra I. Kdes to vzal?“
„To ti řeknu jindy.“ A hned jsem věděl, že i kdybych to všechno měl dát do muzea, jednu minci musím schovat pro Mitina…
Večer jsem přišel domů co nejtišeji, aby mě neslyšela babička Kaplanová. Odstrčil jsem knihy, kterými jsem díru zamaskoval a podíval se do skrýše. Byl jsem pořádně překvapen; ležely tam předměty, které tam ráno nebyly: dýka v pouzdře, nějaké dva svitky s pečetěmi, přilba, kalamář, různé ozdoby, dvě safiánové boty. Co je to za vtipy? Ovšem, kdo by si tu ze mne dělal legraci? Vzal jsem botu, která ještě voněla čerstvou kůží. Zkusil jsem si přilbu, tak tak jsem ji dostal na hlavu. Byla skutečně kovová, žádná napodobenina jako pro film.
Znovu jsem strčil ruku dovnitř a ohmatával strop. Byl hladký jako zrcadlo. Odstranil jsem další cihly. Za hodinku byla celá přední zeď pryč. Železné pásy na protilehlé zdi nebyly železné, ale z nějaké černé zrcadlové slitiny. Na dně se táhly tenké škvíry, začal jsem si všímat právě jich. Vtom mě něco uhodilo do hlavy a na podlahu upadla stará pistole s mírně zahnutou rukojetí. Pohlédl jsem nahoru. Strop byl stále hladký a černý. Co to může být za tajuplné síly…
Dobře dvacet minut jsem přemýšlel. A najednou mě něco napadlo. Tahle legrácka mi připomíná poštovní schránku, do které se vhazují různé předměty. Jestli je to ale poštovní schránka, pak ji musí někdo vybírat. A tady byla právě ta záhada! Vždyť kdybych nerozbořil zeď, nikdo by ji vybírat nemohl. Ale podívejme se na to z jiné stránky: kdo ty věci posílá? Všechno to jsou předměty z doby Petra I. Kde se tu berou? Z muzea? Těžko.
A dál. Do včerejška do té schránky nikdo nic nedával. Jinak by to musela někdy slyšet třeba maminka. Vtom mě napadla taková myšlenka. Je to schránka, kterou nemůže nikdo vybírat, někdo do ní dává staré předměty. Jestli ji ale nikdo nevybírá, pak ji mohl vybírat kdysi. Rozumíte mi? Před třemi sty lety sem někdo ty předměty dával. Když byl ten dům docela nový. Před třemi sty lety. Co když otvor na vybírání existuje. Někdy v budoucnu. Za sto let. Nebo za dvě stě let. Až budou žít lidé, kteří si mohou dělat výlety do minulosti…
Jestli tomu tak je, pak je také jasné, proč se ty věci začaly objevovat až včera. To není proto, že by schránka začala fungovat teprve včera, ale proto, že včera fungovat přestala. Ano, došlo k poruše na lince ‚minulost–budoucnost‘. Porucha nějakého tranzistoru nebo co.
Ten nápad se mi zalíbil. Postavil jsem lampu na dno a zadní zeď jsem otřel kapesníkem. Nahmatal jsem úzkou škvírku a dovnitř zastrčil nůž babičky Kaplanové. Najednou zeď povolila a přede mnou se objevil ovládací pult. Všechno mi bylo najednou jasné. Uprostřed pultu byla časová stupnice. Svítil na ní bod u roku 1667. Stupnice končila rokem 2056. Dole byla spousta drátů a drátečků, ještě víc knoflíků, o jejichž smyslu jsem neměl potuchy. Najednou se bod u roku 1667 rozsvítil jasněji a ze stropu spadla vázaná kniha. Stačil jsem si všimnout, že v tu chvíli se ve stropě objevil otvor přesně tak velký, jako byla kniha. Pak se na okamžik rozsvítilo světélko u roku 1980. Konečná stanice. Ti, kdo to posílali, si jistě všimli, že došlo k poruše, ale co mám dělat já?
Vzal jsem šroubovák a začal jsem kontrolovat kontakty. Vůbec jsem se v tom nevyznal, i když jsem se jako kluk trochu zabýval radiotechnikou. Taky mě napadlo, že bych se třeba mohl dostat do minulosti ke spisovateli Čerňajevovi a dozvědět se, jak to dopadlo v jeho románu.
A najednou jsem to našel. Já vím, nemusíte mi věřit, ale byl to poškozený vodič. Neměl jsem pájku, jenom jsem to omotal izolací a bylo to. Byl jsem na sebe patřičně hrdý, protože najednou se znovu rozsvítilo světélko nad letopočtem 1667, ozvalo se slabé zahučení, ale nevypadlo nic. Jenom se rozsvítil rok 2056. Tak, a mohl jsem klidně spát. Až mi toho bylo trochu líto. Najednou někdo zaklepal na dveře.
„Copak neslyšíš zvonění?“ hubovala mě babička Kaplanová.
Za dveřmi stál nějaký člověk v modré kombinéze, v rukou držel takovou divnou tašku.
„Jdete ke mně?“ zeptal jsem se.
„Ano, můžu dál?“
„Jistě, ale mám tu nepořádek, něco jsem tu opravoval.“
Podíval se na podlahu, kde byly cihly. Pak pohlédl na mě a řekl:
„Jsem z historického muzea. Máte tu prý nějaké nesmírně cenné věci, mohl bych se na to podívat?“