„Nikoli,“ pronesl v odpověď na naléhavou
otázku mých očí, „nejsem členem klubu,
já jsem přízrak.“
„Dobrá, ale nicméně vás to neopravňuje
procházet se po klubu.“
Ráno jsem zjistil, že pohovka stojí na místě. Ani jsem se tomu moc nedivil. Jen mi blesklo hlavou, že takhle stařena přece jen dosáhla svého — pohovka stojí v jednom koutě, já ležím ve druhém. Při sklízení pokrývky a při rozcvičce jsem uvažoval o tom, že patrně existuje určitá mez schopnosti se divit. Já tuhle mez zřejmě notně překročil. Dokonce jsem cítil jistou únavu. Pokoušel jsem se představit si něco takového, co by mě v tuto chvíli mohlo ohromit, ale nestačila mi na to fantazie. To se mi vůbec nelíbilo, protože nesnáším lidi, kteří nejsou schopni se divit. Neměl jsem samozřejmě nic společného s psychologií „nobóžetojetoho“, cítil jsem se spíš jako Alenka v říši divů — připadalo mi, že se mi všechno zdá, a jakýkoliv zázrak jsem byl ochoten považovat za samozřejmost, která vyžaduje pouze trochu složitější reakci než jenom otevřít pusu a vyvalit oči.
Ještě jsem cvičil, když v předsíni bouchly dveře, zašoupaly a zacvakaly podpatky, kdosi zakašlal, cosi zarachotilo a upadlo a pánovitý hlas zahlaholil:
„Soudružko Gorynyčová!“
Stařena se neozvala a v předsíni se rozezněly hlasy:
„Co je to za dveře? Aha, už vím… A tohle?“
„Tady je vchod do muzea.“
„A tady? Co to má znamenat — všechno zavřené, všude zámky…“
„Velice hospodárná žena, Janusi Poluektoviči. A tohle je telefon.“
„A kde je ta proslulá pohovka? V muzeu?“
„Ne. Tady někde musí být depozitář.“
„To je tadyhle,“ řekl neznámý zarputilý hlas.
Dveře mé místnosti se rozletěly a na prahu se objevil vysoký pohublý stařec s nádhernými sněhobílými šedinami, s černým obočím, černými kníry a hlubokýma černýma očima. Když mě spatřil (stál jsem tu jen v trenýrkách, ruce od těla. trochu rozkročen), zarazil se a zvučně pronesl:
„Ta — ak.“
Vpravo a vlevo od něho nakukovaly dovnitř ještě další obličeje.
„Promiňte,“ řekl jsem a rozběhl se pro džínsy. Ale stejně si mě nikdo nevšímal. Do místnosti vstoupili čtyři muži a shlukli se kolem pohovky. Dva z nich jsem znal — krobiána Kornějeva, neoholeného, se zarudlýma očima, stále ještě v tom plandavém tričku, a osmahlého, nosatého Romana, který na mě mrkl, udělal nějaké nesrozumitelné gesto a ihned se odvrátil. Šedovlasého jsem neznal. Neznal jsem ani statného, obtloustlého muže v černém obleku, na zádech oblýskaném, jehož gesta byla rozmáchlá a pánovitá.
„To je ta pohovka?“ zeptal se oblýskaný muž.
„To není pohovka,“ poznamenal Kornějev zarputile. „To je translatér.“
„Pro mě je to pohovka,“ prohlásil Oblýskaný a vytáhl zápisník. „Pohovka měkká, jedenapůllůžková, inventární číslo jedenáct dvacet tři.“ Shýbl se a sáhl si na pohovku. „Nechal jste ji navlhnout, Kornějeve, jak jste ji tahal v dešti. Počítejte s tím, že péra zreziví, potahy zpuchří.“
„Hodnota tohoto předmětu,“ pronesl nosatý Roman a řekl bych, že to znělo jízlivě, „vůbec není v potahu, natož v pérech, která ostatně nemá.“
„Heleďte, tohle si nechte, Romane Petroviči,“ vybídl ho Oblýskaný důstojně. „Nezastávejte se toho svého Kornějeva. Pohovku mám vedenou v muzeu, tak musí být v muzeu…“
„To je přístroj,“ řekl Kornějev odevzdaně. „S ním se pracuje…“
„O tom mi není nic známo,“ prohlásil Oblýskaný. „Nechápu, co to může být za práci — s pohovkou. Já mám doma taky pohovku a vím, jak se na ní pracuje.“
„To my víme taky,“ poznamenal Roman potichoučku.
„Heleďte, tohle si nechte,“ pravil Oblýskaný a obrátil se k němu. „Tady nejste v hospodě, ale v ústavu. Co si vlastně myslíte?“
„Já si myslím tolik, že tohle není pohovka,“ řekl Roman. „Nebo, abych to řekl formou, která vám bude dostupná, není to tak docela pohovka. Je to přístroj, který má podobu pohovky.“
„Buďte tak laskav, a nechte si ty narážky,“ řekl Oblýskaný rezolutně. „S tou dostupnou formou a tak podobně. Každý by se měl věnovat svým úkolům. Mým úkolem je zabránit rozkramařování, a já mu zabráním.“
„Ta — ak,“ řekl Šedovlasý zvučně. Okamžitě bylo ticho. „Mluvil jsem s Cristobalem Josévičem a s Fjodorem Simeonovičem. Jsou toho názoru, že tato pohovka — translatér má pouze muzejní hodnotu. Svého času patřil císaři Rudolfu II., takže jeho historická hodnota je mimo pochybnost. Kromě toho jsme už před dvěma lety, pokud mě paměť neklame, objednali sériový translatér… Nepamatujete si, kdo ho objednával, Modeste Matvejeviči?“
„Okamžíček,“ řekl Modest Matvejevič a rychle listoval v zápisníku. „Okamžíček… Dvouúčelový translatér DÚT–80E z výrobny v městě Kitěži… Na žádost soudruha Balsama.“
„Balsamo na něm pracuje ve dne v noci,“ řekl Roman.
„A navíc je ten DÚT starý krám,“ dodal Kornějev. „Selektivnost na molekulární úrovni.“
„Tak, tak,“ řekl Šedovlasý. „Vzpomínám si. Slyšel jsem referát o parametrech DÚT. Skutečně, křivka selektivity není plynulá… Ano. A co tohle… e… ta pohovka?“
„Ruční práce,“ vyhrkl Roman. „Spolehlivá, z rukou rabína Löwa, syna Bezalelova. Löw ji konstruoval a seřizoval tři sta let…“
„No vida!“ řekl oblýskaný Modest Matvejevič. „Takhle se má pracovat. Stařec, ale všechno si dělal sám.“
Zrcadlo si najednou odkašlalo a řeklo:
„Kteréž pak všechny omládly, strávivše hodinu ve vodě, z níž vystoupily právě tak krásné, růžové, mladé a zdravé, silné a plné životní radosti, jakými byly ve dvaceti letech.“
„No právě,“ poznamenal Modest Matvejevič. Zrcadlo mluvilo hlasem Šedovlasého. Ten rozmrzele vraštil obličej.
„Teď tuhle otázku řešit nebudeme,“ prohlásil.
„A kdy?“ zeptal se krobián Kornějev.
„V pátek na vědecké radě.“
„Není přípustné rozkramařovat exponáty,“ připojil Modest Matvejevič.
„A co máme dělat my?“ zeptal se krobián Kornějev.
Zrcadlo zadeklamovalo hrozivým, záhrobním hlasem:
Šedovlasý se zatvářil štítivě, přistoupil k zrcadlu, vsunul do něho ruku až k rameni a něčím cvakl. Zrcadlo se odmlčelo.
„Ta — ak,“ řekl Šedovlasý. „Otázku vaší skupiny vyřešíme taky na vědecké radě. A vy…“ Z tváře se mu dalo vyčíst, že zapomněl, jak se Kornějev jmenuje křestním jménem a po otci. „Vy se zatím zdržte… e… návštěvy muzea.“
S těmito slovy opustil místnost. Dveřmi.
„Tak jste dosáhl svého,“ procedil Kornějev mezi zuby a díval se přitom na Modesta Matvejeviče.
„Rozkramařování nestrpím,“ odpověděl Modest Matvejevič krátce a zastrčil si zápisník do náprsní kapsy.
„Rozkramařování!“ řekl Kornějev. „Vám o tohle všechno vůbec nejde. Vám dělají starosti jedině výkazy. Nechce se vám přidělat jednu rubriku.“
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl neoblomný Modest Matvejevič. „My sestavíme komisi a podíváme se, není-li poškozen exponát…“
„Inventární číslo jedenáct dvacet tři,“ doplnil Roman polohlasně.
„A tím to končí,“ pronesl Modest Matvejevič slavnostně, otočil se a spatřil mě. „A co tady děláte vy?“ informoval se. „Proč vy tady spíte?“
„Já…“ začal jsem vysvětlovat.
„Vy jste spal na pohovce,“ zahlaholil Modest Matvejevič ledovým tónem a provrtával mě pohledem kontrarozvědčíka. „Je vám známo, že to je přístroj?“
„Ne,“ řekl jsem. „Totiž, teď už ano, samozřejmě.“
„Modeste Matvejeviči!“ vykřikl nosatý Roman. „To je přece náš nový programátor, Saša Privalov!“
„A proč tady spí? Proč nespí na ubikaci?“
„Ještě není ve stavu,“ řekl Roman a vzal mě kolem pasu.
„Tím spíš!“
„To snad má spát na ulici?“ zeptal se Kornějev zlověstně.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl Modest. „Máme tady ubikaci, máme tady hotel, ale tohle je muzeum, státní instituce. Kdyby všichni chodili spát do muzeí… Odkud jste?“
„Z Leningradu,“ řekl jsem zachmuřeně.
„A co kdybych já přijel do Leningradu a šel se vyspat do Ermitáže?“
„Prosím, proč ne?“ řekl jsem a pokrčil rameny.
Roman mě stále držel kolem pasu.
„Modeste Matvejeviči, máte naprostou pravdu, že je to nepořádek, ale dneska už bude na noc u mě.“
„To je něco jiného. Prosím, takhle ano,“ svolil Modest velkomyslně. Majetnickým pohledem přejel místnost, spatřil šlápoty na stropě a ihned pohlédl na moje nohy. Naštěstí jsem byl bos. „A tím to končí,“ dodal, srovnal hadry na věšáku a vyšel ven.
„Zabedněnec,“ vypravil ze sebe Kornějev. „Pařez!“ Usedl na pohovku a chytil se za hlavu. „Hrom aby je všechny vzal. Ale stejně ji dneska v noci zase odtáhnu.“
„Jen klid,“ řekl Roman vlídně. „Nic se neděje. Měli jsme prostě trochu smůly. Všiml sis, který je to Janus?“
„No?“ zeptal se Kornějev odevzdaně.
„To je přece A — Janus.“
Kornějev pozvedl hlavu.
„A jaký je v tom rozdíl?“
„Obrovský,“ řekl Roman a významně mrkl. „Protože U — Janus odletěl do Moskvy. A hlavně kvůli téhle pohovce. Už tomu rozumíš, ty rozkrádači muzejních vzácností?“
„Poslechni, ty jsi moje záchrana,“ řekl Kornějev a já poprvé uviděl, jak se usmívá.
„Věc se má tak, Sašo,“ obrátil se Roman na mě, „že máme ideálního ředitele. Existuje ve dvou osobách. Je A — Janus Poluektovič a U — Janus Poluektovič. U — Janus, to je vynikající vědec světového formátu. A pokud jde o A — Januse, to je poměrně obyčejný úředník.“
„Dvojčata?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ale ne, to je jeden a týž člověk. Akorát že je jeden ve dvou osobách.“
„Aha, jasný,“ poznamenal jsem a začal jsem se obouvat.
„No nic, Sašo, brzy se všechno dovíš,“ řekl Roman povzbudivě.
Zvedl jsem hlavu.
„Jak to?“
„Potřebujeme programátora,“ řekl Roman přesvědčivě.
„Já hrozně potřebuju programátora,“ připojil se Kornějev oživeně.
„Všichni potřebujou programátory,“ řekl jsem a znovu jsem se věnoval střevícům. „Ale neuchylujte se laskavě k hypnóze a nevoďte mě na všelijaká začarovaná místa.“
„On už něco tuší,“ řekl Roman.
Kornějev chtěl něco říct, ale za oknem se ozvaly výkřiky.
„To není náš pětník!“ křičel Modest.
„Tak čí je to pětník?“
„Nevím, čí je to pětník! Do toho mi nic není! To je vaše věc chytat penězokaze, soudruhu strážmistře!“
„Pětník byl odebrán jistému Privalovovi, kterýžto Privalov je ubytován tady u vás v Chanakuno!“
„Aha, tak Privalovovi? Hned jsem myslel, že je to zloděj!“
Dotčený hlas A — Januse pronesl:
„Ale no tak, Modeste Matvejeviči!“
„Ne, nezlobte se, Janusi Poluektoviči! Tohle nemůžu tak nechat. Soudruhu strážmistře, pojďte… Je uvnitř… Janusi Poluektoviči, postavte se u okna, aby nevyskočil! Já mu to dokážu! Nedovolím vrhat stín na soudružku Gorynyčovou!“
Divně mě zamrazilo. Ale Roman už přesně odhadl situaci. Popadl z věšáku ušmudlanou čepici se štítkem a narazil mi ji na uši.
Zmizel jsem.
Byl to velice zvláštní pocit. Všechno zůstalo na svých místech, všechno s výjimkou mne. Ale Roman mi nedovolil kochat se novými pocity.
„To je čapka, která dělá neviditelným,“ zasyčel. „Ukliď se někam stranou a buď zticha!“
Odběhl jsem po špičkách do kouta a usedl pod zrcadlo. V tu chvíli vrazil do místnosti rozrušený Modest a táhl za rukáv mladého strážmistra Kovaleva.
„Kde je?“ zaječel Modest a rozhlížel se kolem.
„Tady,“ řekl Roman a ukázal na pohovku.
„Nevzrušujte se, stojí na svém místě,“ dodal Kornějev.
„Ptám se, kde je ten váš… programátor?“
„Jaký programátor?“ podivil se Roman.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl Modest. „Tady byl programátor. Stál tu v kalhotech a bos.“
„Jo tak, já už vím, co myslíte,“ řekl Roman. „Ale to byl jenom žert, Modeste Matvejeviči. Tady nebyl žádný programátor. To bylo jenom…“ Učinil nějaké složité gesto a uprostřed místnosti se objevil člověk v tričku a džínsách. Viděl jsem ho jen odzadu a nevím, jak vypadal, ale mladý Kovalev zavrtěl hlavou a řekl:
„Ne, to není on.“
Modest obešel přízrak dokola a mumlal:
„Tričko… kalhoty… bez bot… Je, je to on!“
Přízrak zmizel.
„Ale ne, to nebyl on,“ tvrdil strážmistr Kovalev. „Tamten byl mladší a neměl vousy…“
„Neměl vousy?“ opáčil Modest a byl ve značných rozpacích.
„Neměl vousy,“ trval na svém Kovalev.
„Hm, hm,“ zamumlal Modest. „A já bych řekl, že měl vousy…“
„Tak tadyhle máte předvolání,“ řekl mladý Kovalev a podal Modestovi papírek úředního formátu. „A s vaším Privalovem a Gorynyčovou si to vyřiďte sami…“
„Ale já vám říkám, že to není náš pětník!“ zařval Modest. „O Privalovovi nemluvím, ten možná jako takový vůbec neexistuje… Ale soudružka Gorynyčová je naše spolupracovnice…“
Mladý Kovalev tiskl ruce k prsům a snažil se něco poznamenat.
„Trvám na tom, aby se to vyjasnilo hned!“ hulákal Modest. „Heleďte, tohle si nechte, soudruzi bezpečáci! Předvolání od vás vrhá stín na celý kolektiv. Trvám na tom, abyste se přesvědčil!“
„Já mám rozkaz…“ nakousl Kovalev, ale Modest se na něho vrhl s výkřiky: „Tohle si nechte! Já na tom trvám!“ a vyvlekl ho z místnosti.
„Táhne ho do muzea,“ řekl Roman. „Sašo, kde jsi? Sundej čepici, půjdeme se podívat…“
„Nemám si ji radši nechat na hlavě?“ řekl jsem.
„Jen ji sundej, sundej,“ řekl Roman. „Teď už jsi fantóm. V tvou existenci nikdo nevěří — vedení ani Bezpečnost…“
Kornějev řekl:
„No, já si půjdu lehnout. Sašo, přijď po obědě. Prohlédneš náš vozový park a vůbec…“
Sundal jsem čepici.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl jsem. „Já mám dovolenou.“
V předsíni stál Modest, jednou rukou svíral strážmistra, druhou se pokoušel otevřít masivní visací zámek.
„Hned vám ukážu ten pětník!“ vykřikoval. „Všechno máme zapsáno v knihách… Všecko je na místě.“
„Já přece nic neříkám,“ bránil se Kovalev chabě. „Já jenom říkám, že pětník nemusí být jenom jeden…“
Modest rozrazil dveře, a všichni jsme vstoupili do rozlehlé místnosti.
Bylo to docela slušné muzeum — s policemi, diagramy, vitrínami, maketami a odlitky. Jako celek připomínalo nejspíš muzeum kriminalistiky — spousta fotografií a nechutných exponátů. Modest okamžitě odvlekl strážmistra někam za police a odtamtud oba zaduněli jako do sudu:
„Tak tady je náš pětník…“
„Já přece nic neříkám…“
„Soudružka Gorynyčová…“
„Jenže já mám rozkaz!“
„Heleďte, tohle si nechte!“
„Prohlížej si, Sašo, jen si prohlížej,“ řekl Roman, opsal rukou kruh a sedl si ke dveřím do křesla.
Vykročil jsem podél stěny. Ničemu jsem se nedivil. Jednoduše mě to ohromně zajímalo. „Voda živá. Efektivnost 52 %. Přípustný sediment 0,3“ (stará hranatá láhev s vodou, zátka zalitá barevným voskem). „Schéma průmyslového získávání živé vody.“ — „Maketa destilačního přístroje na živou vodu.“ — „Kouzelný nápoj Veškovského — Traubenbacha“ (lékárenská láhvička s jedovatě žlutou mastí). „Krev uhranutá obyčejná“ (zaletovaná ampule s černou rosolovitou hmotou)… Nad celou touto vitrínou visela tabulka: „Aktivní chemické prostředky. XII–XIII. stol.“ Bylo tu ještě mnoho lahviček, plechovek, křivulí, ampulek, zkumavek, fungujících i nefungujících modelů zařízení na sublimování, destilaci a kondenzaci, ale já jsem se vydal dál.
„Kouzelný meč“ (neuvěřitelně zrezivělý obouruční meč se zvlněným ostřím, přikovaný řetězem k železnému stojanu, vitrína pečlivě zapečetěná). „Pravý špičák (pracovní) hraběte Drákuly Zadunajského“ (nejsem žádný Cuvier, ale podle tohoto zubu byl hrabě Drákula Zadunajský velmi zvláštní a nepříjemný člověk). „Stopa obyčejná a stopa rekonstruovaná. Sádrové odlitky“ (podle mne se tyhle stopy od sebe nijak nelišily, pouze jedna měla trhlinu). „Moždíř na startovací ploše. IX. století“ (veliký předmět ze šedivé pórovité litiny)… „Drak Gorynyč, kostra, 1/25 skut. vel.“ (připomínal kostru veleještěra Diplodoka s třemi krky)… „Schéma funkce plamenometací žlázy prostřední hlavy“… „Sedmimílové boty gravigenní, fungující model“ (velikánské gumové holínky)… „Létající koberec antigravitační. Fungující model“ (koberec přibližně jeden a půl krát jeden a půl s vyobrazením Čerkese objímajícího Čerkesku na pozadí rodných hor)…
Došel jsem k vitríně „Vývoj ideje kamene mudrců“, když se v sálu znovu objevili strážmistr Kovalev a Modest Matvejevič. Podle všeho se jim pořád ještě nepodařilo pohnout se z mrtvého bodu.
„Heleďte, tohle si nechte,“ říkal Modest malátně.
„Já mám rozkaz,“ opakoval stejně malátně Kovalev.
„Náš pětník je na místě…“
„Tak ať přijde stařena a učiní výpověď…“
„Máte nás snad za penězokaze?“
„To jsem přece neřekl…“
„Stín na celý kolektiv…“
„Vysvětlíme si to…“
Kovalev mě nepostřehl, ale Modest se zastavil, kalným pohledem mě přejel od hlavy k patě, pak zvedl oči a nahlas zadeklamoval:
„Ho — mun — ku — lus laboratorní, celkový pohled…“
A vykročil dál.
Vydal jsem se za ním s neblahým tušením. Roman na nás čekal u dveří.
„Tak co?“ zeptal se.
„Lumpárna,“ řekl Modest. „Byrokrati.“
„Já mám rozkaz,“ opakoval tvrdošíjně strážmistr Kovalev, nyní už z předsíně.
„Tak odcházíme, Romane Petroviči, odcházíme,“ řekl Modest a zařinčel klíči.
Roman vyšel. Chtěl jsem proklouznout za ním, ale Modest mě zarazil.
„Promiňte,“ řekl mi. „Kam jdete vy?“
„Jak to — kam?“ odpověděl jsem sklesle.
„Na místo, jděte na své místo.“
„Na jaké místo?“
„Jak na něm vždycky stojíte. Vy jste, s prominutím, ten… no… ten chám munkl… Tak se postavte tam, kde máte stát.“
Pochopil jsem, že jsem ztracen. A asi bych byl opravdu ztracen, protože Roman taky patrně nevěděl, co podniknout, ale v tu chvíli vrazila do předsíně s dupáním a bušením Naina Kyjevna a vedla na provaze statného černého kozla. Kozel, jakmile spatřil strážmistra, protivně zamečel a začal se zmítat. Naina Kyjevna upadla. Modest vběhl do předsíně a pak nastal nepředstavitelný rámus. S rachotem se rozkutálel prázdný soudek. Roman mě popadl za ruku, zašeptal: „Fofr! Fofr!“ — a vběhl do mé místnosti. Přibouchli jsme za sebou dveře a s těžkým oddychováním se do nich opřeli. V předsíni se rozléhaly výkřiky:
„Předložte doklady!“
„Božínku, co se to děje?“
„Co tu dělá kozel? Proč je v místnosti kozel?“
„Me — e–e — e…“
„Heleďte, tohle si nechte, tady nejste v hospodě!“
„Vaše pětníky neznám a nic o nich nevím!“
„Me — e–e — e…“
„Občanko, dejte pryč toho kozla!“
„Tohle si nechte, kozel je veden v knihách.“
„Jak veden?“
„To není kozel! To je náš spolupracovník!“
„Tak ať předloží doklady!“
„Oknem ven — a do auta!“ nařídil Roman.
Popadl jsem bundu a vyskočil oknem. Zpod nohou mi s mňoukáním vyděšeně uskočil kocour Vasilij. Sehnut jsem doběhl k autu, otevřel dveře a usedl za volant. Roman už mezitím otvíral vrata. Motor nechtěl naskočit. Trápil jsem startér a pozoroval, jak se dveře chaloupky rozletěly, z předsíně vyrazil černý kozel a obrovskými skoky uháněl někam pryč. Motor se konečně rozeřval. Zatočil jsem po dvoře a vyjel na ulici. Dubová vrata se za mnou zabouchla. Roman vyběhl z vrátek a z rozběhu žuchnul vedle mne.
„Fofr!“ řekl povzbudivě. „Do centra!“
Když jsme zahýbali na třídu Míru, zeptal se:
„Tak líbí se ti u nás?“
„Líbí,“ odpověděl jsem. „Akorát je tu trochu moc hlučno.“
„U Nainy je vždycky hlučno,“ řekl Roman. „Je to hašteřivá baba. Neubližovala ti?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „My jsme se skoro nestýkali.“
„Počkej,“ řekl najednou Roman. „Přibrzdi.“
„Co se děje?“
„Tamhle jde Voloďka. Pamatuješ na Voloďu?“
Zabrzdil jsem. Vousatý Voloďa si vlezl dozadu a s radostným úsměvem nám stiskl ruce.
„To je báječné!“ zvolal nadšeně. „Zrovna k vám jdu.“
„Tys tam ještě chyběl,“ řekl Roman.
„Jak to všechno dopadlo?“
„Nijak,“ řekl Roman.
„A kam teď jedete?“
„Do ústavu,“ odpověděl Roman.
„A proč?“ zeptal jsem se.
„Pracovat,“ vysvětlil Roman.
„Já mám dovolenou.“
„Na tom nezáleží,“ řekl Roman. „Pondělí začíná v sobotu a srpen tentokrát začne v červenci!“
„Na mě čekají kluci,“ řekl jsem prosebně.
„To už zařídíme,“ odpověděl Roman. „Kluci vůbec nic nepostřehnou.“
„Já se z toho zblázním,“ poznamenal jsem.
Projeli jsme mezi obchodem č. 2 a jídelnou č. 11.
„On už ví, kudy se jede,“ utrousil Voloďa.
„Skvělý kluk,“ řekl Roman. „Gigant!“
„Mně se líbil hned,“ přidal se Voloďa.
„Koukám, že strašně moc potřebujete programátora,“ řekl jsem.
„My nepotřebujeme jen tak ledajakého programátora,“ upřesnil Roman.
Zabrzdil jsem u podivné budovy s tabulkou VÚČAKO na zdi mezi okny.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se. „Můžu se aspoň dovědět, kde jsem donucován pracovat?“
„Můžeš,“ řekl Roman. „Teď můžeš všechno. Tohle je Výzkumný ústav čarodějnictví a kouzelnictví… No, proč stojíš? Zajeď dovnitř!“
„Kudy?“
„Copak nevidíš?“
A já uviděl.
Ale to už je docela jiná historie.