„A vy osobně věříte v přízraky?“
zeptal se lektora jeden z posluchačů.
„Samozřejmě ne,“ odpověděl lektor
a pomalu se rozplynul ve vzduchu.
Až do večera jsem se snažil být maximálně opatrný. Přímo z oddělení Bezpečnosti jsem zamířil domů na Lukomoří a tam jsem okamžitě zalezl pod vůz. Bylo vedro. Od západu se pomalu šinulo hrozivé černé mračno. Během doby, co jsem ležel pod autem a nechával na sebe kapat olej, stará Naina Kyjevna, která byla najednou nesmírně vlídná a milá, na mě dvakrát dorážela s požadavkem, abych ji dnes večer zavezl na Lysou Horu.
„Autu prý nedělá dobře, když stojí,“ cukrovala skřípavě a nakukovala pod přední blatník. „Auto prý má jezdit. Já bych ti určitě zaplatila, nemusíš se bát…“
Jet na Lysou Horu se mi nechtělo. Předně se mohou každým okamžikem objevit kluci od nás. Za druhé mi stařena ve svém cukrujícím vydání byla ještě nepříjemnější než v hašteřivé podobě. Dále se ukázalo, že na Lysou Horu je to devadesát verst a devadesát zpátky, a když jsem se babky zeptal na kvalitu cesty, radostně prohlásila, abych si nedělal starosti — cesta je hladká, a kdyby něco, ona sama bude auto tlačit. („Na to nedej, panáčku, že jsem stará. To bys koukal, co mám ještě síly!“) Po první neúspěšné zteči stařena dočasně ustoupila a zašla do chalupy. Potom ke mně pod auto zašel kocour Vasilij. Chvíli pozorně sledoval moje ruce, načež polohlasně, ale zřetelně pronesl: „Neradím, občane… mna — a… neradím. Sežerou tě.“ Hned nato odešel, potřásaje ohonem. Měl jsem snahu být maximálně opatrný, a tak když se babka podruhé vrhla do útoku, rozhodl jsem se, abych to měl co nejdřív z krku, že na ní budu chtít padesát rublů. V tu chvíli mě nechala na pokoji a zadívala se na mě s úctou.
Provedl jsem DO i TÚ, s maximální opatrností jsem zajel k pumpě vzít benzín, naobědval jsem se v jídelně č. 11 a ještě jednou jsem byl perlustrován bdělým Kovalevem. Abych měl čisté svědomí, zeptal jsem se ho, v jakém stavu je cesta na Lysou Horu. Mladý strážmistr se na mě podíval krajně nedůvěřivě a pak řekl:
„Cesta? Co to povídáte, občane? Jaká cesta? Tam přece nevede žádná cesta!!“
Domů jsem se vrátil už za vydatného deště.
Stařena byla pryč. Kocour Vasilij zmizel. Ve studni kdosi dvojhlasně zpíval, působilo to děsivě a pochmurně. Brzy se liják změnil v drobné protivné mrholení.
Zašel jsem do svého pokoje a pustil se do experimentování s proměňující se knihou. Ale v té se něco zaseklo. Buď jsem něco dělal špatně, nebo na ni působilo počasí, prostě pořád zůstávala stejná, i kdybych se byl rozkrájel. Praktická cvičení v syntaxi a interpunkci od F. F. Kuzmina. Taková kniha se samozřejmě nedá číst, a tak jsem se pokusil o štěstí se zrcadlem. Jenomže zrcadlo odráželo všechno podle pravdy a mlčelo. Lehl jsem si tedy na pohovku a ležel.
Z nudy a jednotvárného šumění deště už jsem málem usínal, když tu najednou zazvonil telefon. Vyšel jsem do chodby a zvedl sluchátko.
„Haló…“
Sluchátko mlčelo a popraskávalo.
„Haló,“ řekl jsem a zafoukal do mluvítka. „Musíte stisknout tlačítko.“
Odpověď žádná.
„Zabouchejte do automatu,“ poradil jsem. Sluchátko mlčelo. Ještě jednou jsem zafoukal do mluvítka, zacukal kabelem a řekl: „Zavolejte ještě jednou z jiné budky.“
V tu chvíli se na druhém konci drátu ozval hrubý hlas:
„To je Alexandr?“
„Ano.“ Trochu jsem se podivil.
„Proč neodpovídáš?“
„Já přece odpovídám. Kdo je tam?“
„Tady je Petrovskij, nezlob se, že obtěžuju. Skoč do konzervárny a řekni mistrovi, aby mi zavolal.“
„Kterému mistrovi?“
„No, koho tam dneska máš?“
„Nevím…“
„Co to znamená — nevím? Je to Alexandr?“
„Poslyšte, občane,“ řekl jsem. „jaké číslo voláte?“
„Dvaasedmdesátku… Je to sedmdesát dva?“
Nevěděl jsem.
„Zřejmě ne,“ řekl jsem.
„Tak co vykládáte, že jste Alexandr?“
„Ale já jsem opravdu Alexandr!“
„Fujtajbl! Je to kombinát?“
„Ne,“ řekl jsem. „Tady je muzeum.“
„Aha… Tak se omlouvám. Čili vy mi mistra zavolat nemůžete?“
Zavěsil jsem. Chvíli jsem stál a rozhlížel se po předsíni. Vedlo z ní patero dveří: do mého pokoje, na dvůr, do bábiny světnice, na záchod a ještě jedny s velikým visacím zámkem, pobité plechem. Nuda, pomyslel jsem si. Samota. I žárovka je mdlá, zaprášená… Na těžkých nohou jsem se vrátil do svého pokoje a hned na prahu jsem se zarazil.
Pohovka byla pryč.
Všechno ostatní bylo na svých místech — stůl, pec, zrcadlo, věšák i malá stolička. Ale na podlaze, kde předtím stála pohovka, zůstal jen velice zaprášený obdélník plný smetí. Potom jsem zahlédl, že pod věšákem leží pečlivě složené ložní povlečení.
„Před chvilkou tady byla pohovka,“ řekl jsem nahlas. „Vždy jsem na ní ležel.“
V domě se cosi změnilo. Pokoj se naplnil nesrozumitelným šumem. Někdo tu mluvil, zněla hudba, smích, pokašlávání, šoupání nohou. Nejasný stín na okamžik zaclonil žárovku, prkna podlahy hlasitě zavrzala. Potom se vzduchem najednou rozlil lékárenský pach a do tváře mi zavanul chlad. Ucouvl jsem. Hned nato kdosi ostře a hlasitě zaklepal na venkovní dveře. Šum rázem utichl. S pohledem upřeným stále ještě na místo, kde předtím stála pohovka, jsem znova vyšel do síně a otevřel.
Přede mnou stál v drobném dešti nevysoký elegantní muž v krátkém ideálně čistém krémovém plášti s vyhrnutým límcem. Smekl klobouk a důstojně pronesl:
„Prosím o prominutí, Alexandře Ivanoviči. Nemohl byste mi věnovat pět minut rozhovoru?“
„Proč ne?“ řekl jsem rozpačitě. „Pojďte dál…“
Viděl jsem toho člověka prvně v životě a blesklo mi hlavou, že asi má něco společného s místní Bezpečností. Neznámý vstoupil do předsíně a vykročil přímo ke dveřím mého pokoje. Zatarasil jsem mu cestu. Nevím, proč jsem to udělal, nejspíš proto, že jsem netoužil po diskusi na téma prachu a smetí na podlaze.
„Promiňte,“ zamumlal jsem, „snad radši hned tady… Já totiž nemám uklizeno. A není kam si sednout…“
Neznámý prudce vztyčil hlavu.
„Jak to?“ řekl potichu. „A co pohovka?“
Chvíli jsme si beze slova hleděli do očí.
„Hm — m… A co — pohovka?“ zeptal jsem se nevímproč šeptem.
Neznámý sklopil víčka.
„Aha, tak takhle,“ pronesl jsem pomalu. „Chápu. Škoda. Inu co, nezlobte se…“
Zdvořile mi pokývl, nasadil si klobouk a odhodlaně zamířil ke dveřím na záchod.
„Kam jdete?“ vykřikl jsem. „Tam ne!“
Neznámý se ani neotočil, jen zamumlal „Jako by to nebylo jedno!“ a zmizel za dveřmi. Mechanicky jsem mu rozsvítil, chvíli jsem stál u dveří; poslouchal a pak jsem rozrazil dveře. Na záchodě nikdo nebyl. Opatrně jsem vytáhl cigaretu a zapálil si. Tak vida, pohovka, pomyslel jsem si. Co s tím má společného pohovka? Nikdy jsem neslyšel žádnou pohádku o pohovce. Létající koberec už tu byl. Ubrousek, co se sám prostíral, taky. Byla čapka, co dělala neviditelným, byly sedmimílové boty a gusle, které samy hrály. Bylo zázračné zrcadlo. Ale zázračná pohovka ještě nebyla. Na pohovkách se sedí nebo leží, pohovka je cosi pevného, neobyčejně všedního… No vážně, jakou fantazii byla mohla inspirovat pohovka?
Když jsem se vrátil do pokoje, okamžitě jsem postřehl Malého Človíčka. Seděl nepohodlně skrčený na peci až u stropu. Měl zarostlý vrásčitý obličej a šedé chlupaté uši.
„Dobrý den,“ řekl jsem unaveně.
Malý Človíček trpitelsky zkřivil dlouhé rty.
„Dobrý večer,“ odpověděl. „Nezlobte se, prosím, zaneslo mě to sem, ani nevím jak… To kvůli pohovce.“
„Pokud jde o pohovku, přišel jste s křížkem po funuse,“ poznamenal jsem a sedl si ke stolu.
„Koukám,“ řekl Človíček a nemotorně se zavrtěl. Ze stropu se začalo sypat vápno.
Kouřil jsem a zamyšleně si ho prohlížel. Malý Človíček bázlivě nakukoval dolů.
„Mám vám pomoct?“ zeptal jsem se a natáhl ruku.
„Ne, děkuju,“ řekl Človíček smutně. „Já radši sám…“
Olepen vápnem dosoukal se na okraj pekelce, neohrabaně se odstrčil a zřítil se po hlavě dolů. Hrklo ve mně, ale Človíček zůstal viset ve vzduchu, křečovitě rozpřáhl ruce i nohy a pomalu se začal spouštět na podlahu. Nebylo to zrovna estetické, ale legrační to bylo. Dopadl na všechny čtyři, hned se vzpřímil a otřel si rukávem zpocený obličej.
„Už jsem hotový dědek,“ oznámil chraptivě. „Před takovými sto lety nebo řekněme za Gonzasty by mi za takový seskok odebrali diplom, to mi věřte, Alexandře Ivanoviči…“
„A jakou školu jste absolvoval?“ zajímal jsem se a zapálil si další cigaretu.
Neposlouchal mě, usedl na stoličku proti mně a pokračoval trpce:
„Dřív jsem levitoval jako Zex. A dneska si nedokážu ani, s prominutím, odstranit chlupy z uší. A přitom je to tak nehygienické… Jenže když chybí talent… Kolem dokola spousta vábidel, všelijaké hodnosti, tituly, ale talent žádný! U nás hodně lidem na stará kolena zarůstají uši. Ovšem koryfejů se to netýká. Gian Giacomo, Cristobal Junta, Giuseppe Balsamo nebo dejme tomu soudruh Fjodor Simeonovič Kivrin… Po chlupech ani stopy!“ Pohlédl na mě triumfálně. „A — ni sto — py! Hladká kůže, půvab, ladnost…“
„Promiňte,“ poznamenal jsem. „Vy jste říkal Giuseppe Balsamo… Ale to je přece totéž jako hrabě Gagliostro. A podle Tolstého byl hrabě tlustý a na pohled velice nepřijemný…“
Malý Človíček na mne pohlédl s lítostí a shovívavě se usmál.
„Vy zkrátka nejste dost dobře informován, Alexandře Ivanoviči,“ řekl. „Hrabě Cagliostro, to vůbec není totéž jako veliký Balsamo. To je… jak bych vám to řekl… To je jeho dost nepovedená kopie. Balsamo vyrobil v mládí svou matrici. Byl ohromně, ohromně nadaný, ale znáte to, jak se to dělá v mládí… Honem, honem, samá legrace, šup, šup, to bude stačit… Jo, jo… Nikdy neříkejte, že Balsamo a Cagliostro je totéž. Mohl byste se dostat do trapné situace.“
Mně bylo trapně už teď.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Já samozřejmě nejsem odborník. Ale… Nezlobte se, že se zeptám trochu dotěrně, ale co s tím má společného pohovka? Kdo ji potřeboval?“
Malý Človíček sebou trhl.
„Neodpustitelná domýšlivost,“ pronesl hlasitě a vstal. „Dopustil jsem se chyby a jsem připraven ji se vší rozhodností přiznat. Když i takoví giganti… A pak ještě ti drzí kluci…“ Začal se klanět a tiskl si k srdci bledé tlapky. „Prosím o odpuštění, Alexandře Ivanoviči, že jsem vás vyrušil… Ještě jednou se hluboce omlouvám a neprodleně vás opouštím.“ Přiblížil se k peci a vystrašeně se podíval nahoru. „Jsem už dědek, Alexandře Ivanoviči,“ poznamenal a těžce vzdychl. „Velice starý…“
„A nebylo by pohodlnější jít tamhle přes… no… Před vámi tady byl jeden soudruh a ten to vzal tamtudy.“
„No kamaráde, tak to byl Cristobal Junta! Pro něho je maličkost protáhnout se kanálem třeba desítky verst.“ Malý Človíček trpce mávl rukou. „My jsme jednodušší… A tu pohovku vzal s sebou, nebo ji poslal nulovou transportací?“
„T — to nevím,“ řekl jsem, „On totiž taky přišel pozdě.“
Malý Človíček si v ohromení promnul chloupky na pravém uchu.
„Přišel pozdě? On? Neuvěřitelné… Ačkoli my dva to přece nemůžeme posoudit. Na shledanou, Alexandře Ivanoviči, ještě jednou laskavě promiňte.“
S viditelnou námahou prošel zdí a zmizel. Odhodil jsem nedopalek do smetí na podlaze. Tak vida, pohovka! To je už něco jinšího, solidnějšího než mluvící kocour. V tom už je obsaženo nějaké drama. Možná drama idejí. A nejspíš ještě přijdou další… opozdilci. Bezpochyby přijdou. Koukl jsem na smetí. Kde já jsem to viděl koště?
Koště stálo vedle soudku pod telefonem. Pustil jsem se do zametání prachu a smetí a najednou jsem koštětem nabral něco těžkého, co se vykutálelo na prostředek místnosti. Podíval jsem se blíž. Byl to lesklý, podlouhlý váleček velký jako ukazovák. Šťouchl jsem do něho koštětem, cosi suše zapraskalo a po místnosti se rozlila vůně ozónu. Odhodil jsem koště a zvedl váleček. Byl hladký, báječně naleštěný a na omak teplý. Cvrnkl jsem do něho nehtem a váleček znovu zapraskal. Otočil jsem ho, abych si prohlédl jeho základnu, ale v tu chvíli, jsem ucítil, jak se mi podlaha ztrácí pod nohama. Všechno se mi před očima převrátilo. Bolestivě jsem se o cosi udeřil patama, potom ramenem a hlavou, upustil jsem váleček a upadl. Byl jsem notně omráčen a trvalo chvíli, než jsem si uvědomil, že ležím v úzké skulině mezi pecí a stěnou. Lampa se mi komíhala nad hlavou, a když jsem zvedl pohled, s údivem jsem na stropě spatřil vroubkované šlápoty svých bot. S hekáním jsem se vysoukal ven a prohlédl si podrážky. Bylo na nich vápno.
„No dobře,“ řekl jsem nahlas. „Teď hlavně aby mě nevcucla kanalizace.“
Vyhledal jsem pohledem váleček. Krajem základny se dotýkal podlahy a stál v takové poloze, která vylučovala jakoukoli možnost rovnováhy. Opatrně jsem k němu přistoupil a usedl na bobek. Váleček tiše popraskával a mírně se kolébal. Dlouho jsem ho s povytaženým krkem sledoval a pak jsem do něho foukl. Váleček se zakymácel silněji, naklonil se, a tu se za mými zády ozvalo chraptivé zaskřehotání a zavanul vítr. Ohlédl jsem se a dřepl si údivem na podlahu. Na peci si pečlivě skládal křídla obrovitý sup s holým krkem a zlověstně zahnutým zobanem.
„Dobrý den,“ řekl jsem. Ani trochu jsem nepochyboval, že to bude mluvící sup.
Pták naklonil hlavu, podíval se na mne jedním okem a v tu chvíli připomínal slepici. Zamával jsem mu na přivítanou. Sup pootevřel zobák, ale neřekl nic. Nadzvedl křídlo a začal se onipovat v podpaždí, až mu zobák cvakal. Váleček se stále pohupoval a popraskával. Sup se přestal onipovat, schoval hlavu mezi ramena a zatáhl oči žlutou mžurkou. Obezřetně, abych se k němu neotáčel zády, jsem dometl podlahu a vyhodil smetí do deštivé tmy za dveřmi. Potom jsem se vrátil do pokoje.
Sup spal, v místnosti voněl ozón. Podíval jsem se na hodinky — bylo dvanáct minut po půlnoci. Chvíli jsem stál nad válečkem a uvažoval o zákonu zachování energie a zároveň i hmoty. Supové se asi sotva kondenzují z ničeho. Jestliže tenhle sup vznikl tady v Solovci, znamená to, že nějaký sup (a nemusel to být tenhle) zmizel na Kavkaze, nebo kde supi vlastně žijí. Vzal jsem v úvahu energii přenosu a bázlivě se zadíval na váleček. Radši se ho nebudu dotýkat, řekl jsem si v duchu. Nejlepší bude ho něčím přikrýt a ať si stojí. Přinesl jsem z předsíně džbánek, pečlivě si vyměřil směr a se zatajených dechem jsem váleček přiklopil. Pak jsem si sedl na stoličku, zapálil si a čekal, že se ještě něco stane. Sup hlasitě funěl. Ve světle lampy vrhalo peří měděné odlesky, obrovské drápy se mu zarývaly do nabílené zídky. Pomalu se od něho šířil pach hniloby.
„To jste neměl dělat, Alexandře Ivanoviči,“ pronesl příjemný mužský hlas.
„Co konkrétně?“ zeptal jsem se a ohlédl se po zrcadle.
„Mám na mysli umkleidet…“
To nemluvilo zrcadlo, tohle byl někdo jiný.
„Nevím o čem je řeč,“ odsekl jsem. V pokoji nikdo nebyl a já cítil podrážděnost.
„Mám na mysli umkleidet,“ sdělil mi hlas. „Neměl jste ho přikrývat plechovým džbánem. Umkleidet, nebo jak mu říkáte vy — kouzelná hůlka, vyžaduje mimořádně opatrné zacházení.“
„Právě proto jsem ji přiklopil… Proč nejdete dál, soudruhu, takhle se nám špatně povídá.“
„Děkuji vám,“ řekl hlas.
Přímo proti mně se pomalu zkondenzoval bledý, naprosto korektní muž v bezvadně ulitém šedém obleku. S hlavou maličko na stranu se s vybranou zdvořilostí zeptal:
„Smím doufat, že vás příliš nevyrušuji?“
„Ani v nejmenším,“ odpověděl jsem a vstal. „Prosím, posaďte se a buďte tu jako doma. Dáte si kapku čaje?“
„Děkuji vám,“ řekl neznámý a usedl proti mně, přičemž si s elegantním gestem povytáhl nohavice. „Pokud jde o čaj, neračte se zlobit, Alexandře Ivanoviči, ale právě před chvilkou jsem povečeřel.“
Chvíli se mi se světáckým úsměvem díval do očí. Já jsem se taky usmíval.
„Vy jste přišel nejspíš kvůli pohovce,“ řekl jsem. „Ale bohužel, pohovka tu není. Je mi hrozně líto, ale já ani nevím…“
Neznámý sepjal ruce.
„Taková malichernost,“ prohlásil. „Tolik povyku kvůli, s prominutím, takovému nesmyslu, kterému navíc nikdo doopravdy nevěří… Posuďte sám, Alexandře Ivanoviči, vyvolávat hádky, hloupé štvanice, obtěžovat lidi kvůli mytické — já se toho slova nebojím — doslova mytické Bílé Tezi… Každý střízlivě uvažující člověk spatřuje v pohovce univerzální translatér, sice poněkud těžkopádný, ale naprosto poctivý a trvanlivý výrobní nástroj. Tím směšnější jsou staří omezenci, kteří žvaní o Bílé Tezi… Ne, nechci o té pohovce ani mluvit.“
„Jak je ctěná libost,“ pravil jsem a zkoncentroval jsem do této věty veškerou zásobu své světáckosti. „Popovídáme si o něčem jiném.“
„Pověry… Předsudky,“ pronesl neznámý roztržitě. „Líný rozum a závist, závist, slepá závist…“ Sám se zarazil. „Promiňte, Alexandře Ivanoviči, ale já si přece jen troufnu požádat vás o dovolení, abych směl odstranit ten džbánek. Plech je pro hyperpole prakticky neprůchodný a stoupá-li napětí hyperpole v omezeném prostoru…“
Zvedl jsem ruce.
„Božínku, dělejte si co chcete. Odstraňte džbánek… Odstraňte třeba i ten… ten um… um… tu kouzelnou hůlku.“ Tu jsem se zarazil, protože jsem s údivem spatřil, že džbánek už je pryč. Váleček stál v loužičce jakési tekutiny připomínající obarvenou rtuť. Tekutina se rychle vypařovala.
„Takhle to bude lepší, ujišťuji vás,“ řekl neznámý. „Pokud jde o vaši velkomyslnou nabídku, abych odstranil umkleidet, nemohu ji bohužel přijmout. To už je otázka morálky a etiky, otázka cti, chcete-li. Konvence jsou tak silné. Dovolím si vámi poradit, abyste už na umkleidet nesahal. Vidím, že jste se uhodil, a pak ten orel… Doufám, že cítíte… e — e… jistý odér…“
„Ano,“ vyhrkl jsem. „Příšerně to tu smrdí. Jako ve vopičárně.“
Zadívali jsme se na supa. Seděl načepýřen a podřimoval.
„Umění zacházet s umkleidetem,“ řekl neznámý, „je umění složité a jemné. Vy se v žádném případě neurážejte, nic si nevyčítejte. Kurs ovládání umkleidetu trvá osm semestrů a vyžaduje důkladné znalosti kvantové alchymie. Jako programátor byste bezpochyby snadno zvládl umkleidet elektronického stupně, takzvaný UES–17… Ale kvantový umkleidet… hyperpole… transgresívní kondenzace… zobecněný zákon Lomonosova — Lavoisiera…“ Provinile rozhodil rukama.
„To je samozřejmé,“ řekl jsem rychle. „Já si ani nečiním nárok. Pochopitelně nemám potřebnou průpravu.“
Vzpamatoval jsem se a nabídl mu cigaretu.
„Děkuji vám,“ řekl neznámý. „Nekouřím, k veliké své lítosti.“
Tu jsem zdvořile zamnul prsty a informoval se — přesně tak, já jsem se nezeptal, já jsem se informoval:
„Mohl bych se s vaším laskavým svolením dovědět, čemu vděčím za tak příjemné setkání s vámi?“
Neznámý sklopil oči.
„Nerad bych vypadal dotěrný,“ řekl, „ale musím se bohužel přiznat, že jsem tu už poměrně dlouho. Nechtěl bych nikoho jmenovat, ale myslím, že i vám, Alexandře Ivanoviči, ačkoli jste tu teprve krátce, je nyní jasné, že kolem pohovky vznikl jakýsi nezdravý chaos, dozrává skandál, atmosféra se zhušťuje, napětí stoupá. Za takových okolností nevyhnutelně dochází k omylům, vyskytují se mimořádně nežádoucí náhodnosti… Pro příklady nemusíme chodit daleko. Kdosi — opakuji, že nechci nikoho jmenovat, tím spíš, že jde o spolupracovníka zasluhujícího všemožné úcty, a v této souvislosti musím podotknout, že nemám na mysli ani tak způsoby chování jako spíš talent a obětavost — nuže kdosi tady ve spěchu a nervozitě ztratí umkleidet a umkleidet se stane ohniskem událostí, do jejichž víru je vtažen člověk, jenž s nimi nemá naprosto nic společného…“ Uklonil se směrem ke mně. „V takových případech je nezbytné podniknout opatření, která by jaksi neutralizovala škodlivý vliv…“ Významně pohlédl na šlápoty na stropě. Pak se na mne usmál. „Ale nechtěl bych být abstraktním altruistou. Všechny tyto události mě samozřejmě zajímají jako odborníka a jako pracovníka vedení… Ostatně, nechci vás již déle obtěžovat, a jelikož jste mě ujistil, že napříště už nebudete experimentovat s umkleidetem, mohu se vám s vaším dovolením poroučet.“
Povstal.
„Ale to ne!“ vykřikl jsem. „Neodcházejte! Je mi tak příjemné si s vámi povídat, chci se vás zeptat na tisíc věcí!“
„Nesmírně si vážím vaší ohleduplnosti, Alexandře Ivanoviči, ale jste unaven, musíte si odpočinout…“
„Vůbec ne!“ namítl jsem ohnivě. „Naopak!“
„Alexandře Ivanoviči,“ pronesl neznámý s vlídným úsměvem a upřeně se mi zahleděl do očí. „Vždyť vy jste skutečně unaven. Vy si skutečně chcete odpočinout.“
V tu chvíli jsem ucítil, že skutečně usínám. Víčka se mi slepovala. Už jsem si nechtěl povídat. Nechtěl jsem už vůbec nic. Hrozně se mi chtělo spát.
„Bylo mi mimořádným potěšením, že jsem se s vámi seznámil,“ řekl neznámý potichu.
Viděl jsem, jak začíná blednout, bledne stále víc a pomalu se rozplývá ve vzduchu, zanechávaje po sobě jen lehkou vůni drahé kolínské. Ledabyte jsem si roztáhl matraci na podlaze, zabořil se tváří do polštáře a v mžiku jsem usnul.
Probudilo mě plácání křídel a nepříjemné skřehotání. V místnosti panovalo podivné namodralé šero. Sup na peci šramotil, odporně krákal a mlátil křídly do stropu. Usedl jsem a rozhlédl se. Na prostředku pokoje se ve vzduchu vznášel statný pořízek v teplácích a plandavém pruhovaném tričku. Vznášel se nad válečkem, ale nedotýkal se ho, jen plavně pohyboval kostnatýma rukama.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Chlap po mně letmo zašilhal a odvrátil se.
„Neslyším žádnou odpověď,“ pronesl jsem vztekle. Pořád ještě se mi chtělo hrozně spát.
„Buď zticha, smrtelníku,“ zasípal pořízek. Přestal se kroutit a zvedl váleček z podlahy. Jeho hlas mi připadal známý.
„Hej, příteli!“ řekl jsem výhružně. „Polož tu věcičku na místo a vypadni odtud.“
Pořízek na mě civěl s bradou zpupně vystrčenou. Odhodil jsem pokrývku a vstal jsem.
„No tak, polož ten umkleidet!“ zvolal jsem nahlas.
Pořízek se snesl na podlahu, opřel se pevně nohama a zaujal bojovný postoj. V místnosti bylo najednou mnohem světleji, ačkoli lampička nesvítila.
„Chlapečku,“ prohlásil vetřelec, „v noci se má spát. Lehni si radši dobrovolně.“
Zřejmě byl ochoten se poprat. Ostatně já taky.
„Nepůjdeme ven?“ navrhl jsem věcně a popotáhl si trenýrky.
Náhle kdosi procítěně zadeklamoval:
„S myšlenkami upřenými k vyššímu Já, oproštěn od choutek a sobeckosti, vyléčen z horečky ducha, pusť se do boje, Ardžuno!“
Trhl jsem sebou. Pořízek taky.
„Bhagavadgítá!“ pronesl hlas. „Zpěv třetí, verš třináctý.“
„Já vím,“ zamumlal pořízek.
„Polož ten umkleidet,“ nařídil jsem.
„Co řveš jako nemocný slon?“ řekl vetřelec. „Je snad tvůj?“
„A tvůj snad je?“
„Ano, je.“
Tu se mi rozsvítilo.
„Takže pohovku jsi taky odtáhl ty?“
„Nestrkej nos do toho, co se tě netýká,“ poradil mi vetřelec.
„Vrať pohovku,“ řekl jsem. „Potvrdil jsem její převzetí.“
„Jdi do háje!“ prohlásil chlap a rozhlédl se.
Tu se v místnosti objevili další dva: Hubený a Tlustý, v pruhovaných pyžamech připomínali vězně ze Sing — Singu.
„Kornějeve!“ zaúpěl Tlustý. „Tak to vy kradete pohovku? Taková lumpárna!“
„Jděte všichni někam,“ odsekl Kornějev.
„Jste krobián!“ vykřikl Tlustý. „Zasloužil byste vyhodit! Napíšu na vás stížnost!“
„Klidně ji napište,“ odpověděl Kornějev zarputile. „Věnujte se své oblíbené činnosti!“
„Takovýhle tón si zakazuji! Vy zelenáči! Vy drzoune! Zapomněl jste tady umkleidet! Mladík mohl utrpět újmu!“
„Taky už jsem ji utrpěl,“ vmísil jsem se do jejich rozhovoru. „Pohovka je pryč, spím jako pes, celou noc se tady kecá… A ten smradlavý sup…“
Tlustý se ke mně hned otočil.
„Neslýchané porušení disciplíny,“ prohlásil. „Musíte si stěžovat… A vy se styďte!“ To už platilo Kornějevovi.
Kornějev si zachmuřeně strkal umkleidet do úst. Hubený se najednou tiše a výhrůžně zeptal:
„Vy jste sundal Tezi, Kornějeve?“
Chlap se ponuře ušklíbl.
„Žádná Teze tam není,“ prohlásil. „Proč všichni tolik chvátáte? Když nechcete, abychom kradli pohovku, dejte nám jiný translatér…“
„Četl jste rozkaz, že z depozitáře je zakázáno odnášet exponáty?“ zeptal se Hubený hrozivě.
Kornějev zastrčil ruce do kapes a začal se dívat do stropu.
„Znáte usnesení vědecké rady?“ zeptal se Hubený.
„Je mi známo, soudruhu Děmine, že pondělí začíná v sobotu,“ řekl Kornějev zachmuřeně.
„Přestaňte s tou demagogií,“ řekl Hubený. „Okamžitě vraťte pohovku a víckrát se neopovažte se tady objevit.“
„Pohovku nevrátím,“ řekl Kornějev. „Až skončím experiment, vrátím ji.“
Tlustý se příšerně rozkřičel. „To je svévole!“ ječel. „Chuligánství!“ Sup opět poděšeně zaskřehotal. Kornějev, stále s rukama v kapsách, se otočil a prošel stěnou. Tlustý se rozběhl za ním a vykřikoval: „Tak tohle ne, vraťte pohovku!“ Hubený se obrátil ke mně a řekl:
„To je nedorozumění. Podnikneme opatření, aby se to víckrát neopakovalo.“
Pokývl mi a také zamířil ke stěně.
„Moment!“ vykřikl jsem. „Supa, toho supa si vemte! I s tím smradem!“
Hubený, už napůl ponořený do stěny, se obrátil a kývl na supa prstem. Sup se hlučně odlepil od pece a nasoukal se Hubenému pod nehet. Hubený zmizel. Namodralé světlo pomalu pohaslo, setmělo se a do okna znovu zabubnoval déšť. Rozsvítil jsem a rozhlédl se po místnosti. Všechno bylo na svých místech, jen na peci se rýsovaly hluboké rýhy od supových pařátů a na stropě se bláznivě a nesmyslně černaly vroubkované šlápoty mých bot.
„Emulze másla, nacházející se v krávě,“ proneslo zrcadlo s idiotskou hlubokomyslností, „neslouží jí samotné jako výživa, avšak stává se výtečnou potravou, je-li patřičným způsobem zpracována.“
Zhasl jsem a ulehl. Podlaha byla tvrdá, studeně tu profukovalo. Zítra to od báby schytám, pomyslel jsem si.