Napadlo mě, že obvyklé
interview s ďáblem nebo kouzelníkem
se dá s úspěchem nahradit šikovným
využitím vědeckých tezí.
Telefon zvonil. Protřel jsem si oči, podíval se z okna (dub byl na místě), pohlédl na věšák (věšák byl také na místě). Telefon zvonil. Za stěnou v místnosti u stařeny bylo ticho. Seskočil jsem tedy na podlahu, otevřel dveře (zástrčka byla na místě) a vyšel do předsíně. Telefon zvonil. Stál na poličce nad velkým soudkem — moderní přístroj z bílé umělé hmoty, jaký jsem viděl jedině v biografu a v kanceláři našeho ředitele. Zvedl jsem sluchátko.
„Haló…“
„Kdo je tam?“ zeptal se pronikavý ženský hlas.
„Koho voláte?“
„Je to Chanakuno?“
„Cože?“
„Povídám, jestli je tam chaloupka na kuří noze, nebo ne? Kdo je tam?“
„Ano,“ řekl jsem. „Chaloupka. Koho voláte?“
„K čertu,“ řekl ženský hlas. „Převezměte telefonogram.“
„Říkejte.“
„Pište si to.“
„Moment,“ řekl jsem, „vezmu si tužku a papír.“
„K čertu,“ řekl ženský hlas.
Přinesl jsem si zápisník a patentní tužku.
„Poslouchám.“
„Telefonogram číslo dvě stě šest,“ řekl ženský hlas. „Občance Naině Kyjevně Gorynyčové…“
„Ne tak rychle… Gorynyčové… Dál?“
„Tímto jste zvána dostavit se dnes… dvacátého sedmého července… tohoto roku… o půlnoci… na každoroční republikový slet… Máte to?“
„Mám.“
„První setkání… se koná… na Lysé Hoře. Úbor slavnostní. Použití mechanické dopravy… na vlastní náklady. Podpis… náčelník kanceláře… Chá… Em… Vij.“
„Kdo?“
„Vij! Chá Em Vij.“
„Nerozumím.“
„Vij! Chrom Monadovič! Copak vy neznáte náčelníka kanceláře?“
„Neznám,“ odpověděl jsem. „Hláskujte to.“
„K čertu! Tak dobře, hláskuju: Vlkodlak — Inkub — Jezinka… Máte to?“
„Myslím, že ano,“ řekl jsem. „Vyšlo mi — Vij.“
„Kdo?“
„Vij!“
„To máte plný nos? Nerozumím!“
„Vladimír! Ivan! Jaroslav!“
„Správně. Opakujte telefonogram.“
Zopakoval jsem ho.
„Dobře. Odesílala Onučkinová. Kdo přijímal?“
„Privalov.“
„Zdravím tě, Privalove! Už sloužíš dávno?“
„Slouží pejskové,“ řekl jsem. „Já pracuju.“
„Aha, tak pracuj, pracuj. Na sletu se uvidíme.“
Ve sluchátku se ozvalo vyzvánění. Zavěsil jsem a vrátil se do světnice. Ráno bylo chladné, trochu jsem si zacvičil a oblékl se. Tahle příhoda mi připadala neobyčejně zajímavá. Telefonogram se v mém vědomí podivně spojoval s nočními událostmi, ačkoli jsem neměl nejmenší představu, v čem konkrétně. Ale ledacos už mě napadalo a moje fantazie byla rozjitřená.
Všechno, čeho jsem tu byl svědkem, jsem podvědomě znal. O podobných případech už jsem kdesi cosi četl a nyní jsem si vzpomněl, že chování lidí, kteří se dostali do obdobné situace, mi vždycky připadalo nepochopitelné, přímo pobuřujícím způsobem nesmyslné. Tihle lidé, místo aby plně využili vábivých perspektiv, které jim šťastná náhoda nabídla, se najednou zalekli a snažili se vrátit do všednosti. Kterýsi hrdina dokonce zapřísahal čtenáře, aby se drželi co nejdál od závěsu, dělícího náš svět od neznáma, a zastrašoval fyzickými a psychickými následky. Nevěděl jsem ještě, jak se události vyvinou, ale už jsem byl přichystán vrhnout se do jejich víru.
Přecházel jsem sem tam po místnosti, hledal jsem džbán nebo hrneček, a pokračoval jsem v úvahách. Tihle vystrašenci, říkal jsem si v duchu, se podobají některým vědeckým experimentátorům, velice houževnatým a pracovitým, kteří však naprosto postrádají fantazii, takže jsou neobyčejně opatrní. Když dospějí k netriviálnímu výsledku, honem od něho couvají, okamžitě to vysvětlují nekorektností experimentu, čímž se de facto vzdalují od nového poznání, protože se příliš sžili s tím starým, co je přesně utříděno v rámci uznávané teorie… Už jsem promýšlel nějaké experimenty s tou měnící se knihou (ležela stále ještě na parapetu a byl to teď Aldridgeův Poslední vyhnanec), s mluvícím zrcadlem a s mlaskáním. Měl jsem v úmyslu položit pár otázek kocouru Vasilijovi, navíc i rusalka žijící na dubu byla svým způsobem zajímavá, ačkoli občas jsem nabýval dojmu, že ta se mi přece jen pouze zdála. Nemám nic proti rusalkám, ale nejde mi do hlavy, jak můžou šplhat po stromech… ačkoli zase na druhou stranu ty šupiny…
Džbánek jsem našel na soudku pod telefonem. Voda však v soudku nebyla, a tak jsem se vydal ke studni. Slunce už stálo poměrně vysoko. Kdesi hučely automobily, ozvalo se pískání příslušníka, po obloze s úctyhodným hrčením proplul vrtulník. Došel jsem ke studni, s uspokojením jsem spatřil na řetězu pomačkaný džber a začal jsem jej spouštět dolů. Džber narážel do stěn studny a klesal do hlubiny. Ozvalo se plácnutí, řetěz se napjal. Otáčel jsem rumpálem a díval se na svého moskviče. Auto vypadalo unaveně, bylo zaprášené, přední sklo bylo olepené kaší z rozmačkaných mušek. Budu muset dolít vodu do chladiče, pomyslel jsem si. A vůbec…
Džber mi připadal nepříjemně těžký. Když jsem ho postavil na roubení, vynořila se z vody obrovská hlava štiky, zelená a celá nějak omšelá. Uskočil jsem.
„To už mě zase potáhneš na trh?“ pronesla štika. Mlčel jsem. „Dej konečně pokoj, ty nenasyto! Takhle to dál nejde… Jen se drobátko uklidním, uložím se k odpočinku a chci si chvilku zdřímnout, už mě zase vytahuješ. Nejsem žádná mladice, budu určitě starší než ty… A taky jsem špatná na žábry…“
Bylo zvláštní pozorovat, jak mluví. Docela jako v loutkovém divadle, dokořán otevírala a zase sklapávala zubatou tlamu, ale úplně jindy, než zněla slova. Poslední větu například pronesla s křečovitě stisknutými čelistmi.
„A škodí mi vzduch,“ pokračovala. „Až leknu, co si počneš? A všecko kvůli té tvé chamtivosti, babské, idiotské… Pořád jenom hrabeš, sama nevíš nač… Při poslední reformě jsi pěkně pohořela, co? No vidíš. A co jekatěrinovky? Těmi jsi olepovala truhly. A co kerenky, co? Kerenkami jsi přece topila v peci…“
„Totiž…,“ poznamenal jsem, když jsem se trochu vzpamatoval.
„Uch, kdo je to?“ lekla se štika.
„Já… Jsem tady náhodou… Chtěl jsem se drobátko umýt.“
„Umýt! Já myslela, že je to zase stařena. Oči mi neslouží, jsem stará. Ostatně i koeficient lomu je prý ve vzduchu úplně jiný. Už dávno jsem si dala udělat vzdušné brýle, ale ztratila jsem je, nemůžu je najít… A kterýpak jsi ty?“
„Turista,“ odpověděl jsem stručně.
„Aha, turista… A já myslela, že zase babka. Co ta mi toho naprovádí! Chytne mě, táhne na trh a tam mě prodá, údajně na polívku. Ale co mi zbývá? Samozřejmě, musím kupci říct: Tak a tak, pusť mě k malým dětičkám — ačkoli kde já bych vzala malé dětičky, ti, co z mého potomstva žijou, jsou už dědkové a báby. Když mě pustíš, odměním se ti, stačí, když řekneš: Na moje přání a na štičí přikázání… No a oni mě pustí. Jedni ze strachu, jiní z dobroty a někteří taky z chamtivosti… Chvilku si plavu v řece, ale tam je zima a já mám revma, tak zalezu zpátky do studny, ale co by dup je tu bába se džberem…“ Štika se ponořila do vody, zabublala a zase vystrčila hlavu. „Tak co si budeš přát ty, kamaráde? Ale chtěj něco jednoduchého, protože dneska si lidi vymýšlejí všelijaké televizory, tranzistory… Jeden na mě vyrukoval s úplnou nehorázností. Povídal: Splň za mě celoroční plán na pile… Já už nemám léta na to, abych řezala dříví…“
„No jo,“ řekl jsem. „Ale ten televizor přece jenom dokážete?“
„Ne,“ přiznala se štika poctivě. „Televizor nedokážu. A ten… ten stereomagnetofon s rádiem taky ne. Já na tyhle novoty nevěřím. Řekni si něco jednoduššího. Třeba sedmimílové boty nebo čepici, co dělá neviditelným… No?“
Naděje, že se dneska vyhnu mytí moskviče, zmizela stejně rychle, jako se objevila.
„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem. „Já v podstatě nic nepotřebuju. Hned vás pustím.“
„To je dobře,“ řekla štika klidně. „Takové lidi mám ráda. Onehdy taky… To mě na trhu koupil jeden chlapík a já mu slíbila carskou dceru za ženu. Potom plavu v řece, stydím se samozřejmě, na nikoho se hanbou ani nemůžu podívat. A v tom rozpoložení jsem si to namířila do sítě. A už mě vytahujou. Říkám si: zase budu muset lhát. Jenže ten chlapík mě chytil za tlamu, že jsem ji nemohla ani otevřít. Tak to je konec, říkám si, tenhle mě uvaří. Ale kdepak. Přicvakl mi něco k ploutvi a hodil zpátky do řeky. Hele!“ Štika se vysunula ze džberu a ukázala mi ploutev sevřenou u kořene kovovou svorkou. Na ní jsem si přečetl: Tento exemplář byl vypuštěn do řeky Solovy roku 1854. Dodejte Akademii věd J. C. V., Sankt — Petěrburg. „Stařeně to neříkej,“ upozornila mě štika. „Utrhla by mi to i s ploutví. Ona je děsně chamtivá a hrabivá.“
Na co bych se jí měl zeptat? uvažoval jsem horečně.
„Jak děláte ty své zázraky?“
„Jaké zázraky?“
„No… to plnění přání…“
„Jo tak, tohle? No, jak to dělám… Naučila jsem se to odmalička, tak to dělám. Ani nevím, jak se to dělá… Zlatá rybka to dělala ještě líp, a stejně umřela. Osudu neunikneš.“
Připadalo mi, že si štika vzdychla.
„Stářím?“ zeptal jsem se.
„Jaképak stáří! Byla ještě mladá, statná… Ale hodili po ní hlubinnou pumu, kamaráde. Tak vyplavala břichem nahoru. Vedle ní byla náhodou ještě nějaká ponorka, a ta se potopila. Rybka by se byla určitě vykoupila, ale nikdo se jí na nic neptal, jakmile ji viděli, hned po ní pumou… Jo, jo, to se tak stávají věci.“ Odmlčela se. „Tak co, pustíš mě, nebo jak? Je nějak dusno, přijde bouřka.“
„Ovšem, ovšem,“ vyhrkl jsem a vzpamatoval se. „Jak to chcete… Hodit, nebo ve vědru?“
„Hoď mě, kamaráde, hoď.“
Opatrně jsem vnořil ruce do džberu a vytáhl štiku — měla dobrých osm kilogramů.
„No a kdyby přece jenom nějaký ten ubrousek prostři se nebo dejme tomu létající koberec, tak víš, kde jsem… máš to u mě schované,“ mumlala štika.
„Na shledanou,“ řekl jsem a uvolnil ruce. Ozvalo se hlučné plácnutí.
Chvíli jsem stál a prohlížel si ruce potřísněné zeleným slizem. Měl jsem zvláštní pocit. Občas mi připadalo, jako bych se závanem větru octl zase ve světnici na pohovce, ale stačilo potřást hlavou a znovu jsem stál u studny. Potom to přešlo. Umyl jsem se báječnou ledovou vodou, nalil vodu do chladiče a oholil se. Stařena se pořád neobjevovala. Měl jsem hlad a musel jsem se vydat do města k poště, kde už mě možná čekají kluci. Zamkl jsem vůz a vyšel před vrata.
Pomalu jsem kráčel ulicí s rukama v kapsách enderácké bundy a díval jsem se na zem. V zadní kapse mých oblíbených džínsů s četnými zipy cinkaly měďáky od stařeny. Uvažoval jsem o tom, co jsem právě zažil. Útlé brožurky vydávané společností Věda a život ve mně vypěstovaly názor, že zvířata nedovedou mluvit. Pohádky z dětství mě přesvědčovaly o opaku. Osobně jsem samozřejmě souhlasil s brožurkami, protože jsem v životě neviděl jediné zvíře, které by mluvilo. Ani papoušky. Znával jsem jednoho papouška, který dokázal chrčet jako tygr, ale lidsky mluvit neuměl. No a teď štika, kocour Vasilij a dokonce zrcadlo. Ostatně předměty neživé naopak hovoří dost často. Ovšem toto zjištění by nikdy nemohl učinit dejme tomu můj pradědek. Z jeho, pradědečkova hlediska, je mluvící kocour záležitost mnohem méně fantastická než leštěná dřevěná bedýnka, která chrastí, vyje, muzicíruje a mluví několika jazyky. S kocourem je to taky víceméně jasné. Ale jak může mluvit štika? Štika nemá plíce. To je jisté. Musí sice mít plovací měchýř, jehož funkce, pokud vím, není ještě ichtyologům definitivně jasná. Můj známý, ichtyolog Žeňka Skoromachov, se dokonce domnívá, že tato funkce je naprosto nejasná, a když se snažím argumentovat tezemi z brožurek společnosti Věda a život, Žeňa ryčí a odplivuje si. V takových chvílích naprosto ztrácí dar lidské řeči… Mám dojem, že o schopnostech zvířat toho víme velice málo. Teprve nedávno se přišlo na to, že si ryby a mořští živočichové pod vodou vyměňují signály. Velmi zajímavě se píše o delfínech. Nebo řekněme opičák Rafael. To jsem viděl na vlastní oči. Mluvit sice nedovede, ale zato má vypěstovaný reflex: zelené světlo — banán, červené světlo — elektrický šok. A všechno bylo v pořádku až do chvíle, když zapnuli červené i zelené světlo současně. Tu se Rafael choval přesně tak, jako například Žeňka. Strašně se urazil. Vrhl se k okénku, za nímž seděl experimentátor, začal kvílet, ryčet a plivat na okénko. Existuje taky anekdota. Povídá jedna opice druhé: „Víš, co to je podmíněný reflex? To když na zazvonění zvonku se k nám všechny ty pseudoopice v bílých pláštích rozběhnou s banány a cukrovím.“ Samozřejmě, tohle všechno je velice složité. Není vypracovaná terminologie. Když se člověk za těchto podmínek pokouší řešit otázky spojené s psychikou a potencionálními schopnostmi zvířat, připadá si naprosto bezmocný. Ovšem na druhou stranu, když dostane do ruky soustavu integrálních rovnic typu stelární statistiky s proměnnými pod integrálem, není jeho životní pocit o nic lepší. Proto je nejdůležitější — myslet. Jako to říká Pascal: „Budeme se tedy učit dobře myslet — to je základní princip morálky.“
Došel jsem na třídu Míru a zastavil se, zaujat neobvyklou podívanou. Vozovkou kráčel muž s dětskými praporky v rukou. Asi deset kroků za ním se s namáhavým řevem pomalu šinul veliký bílý tahač s obrovitým přívěsem ve formě stříbřité cisterny, z níž se kouřilo. Na cisterně bylo napsáno NEBEZPEČÍ OHNĚ, vpravo i vlevo od ní se stejně pomalu šinuly červené požárnické gaziky zježené minimaxy. Čas od času se do rovnoměrného rachotu tahače mísil jakýsi nový zvuk, při němž se nepříjemně svíralo srdce, a tu z otvorů cisterny vyrážely žluté jazyky plamene. Obličeje požárníků pod naraženými přilbami byly statečné a drsné. Kolem průvodu pobíhaly houfy kluků. Pronikavě ječeli: „Hoja ha, hou — hou, draka nám ve — zou!“ Dospělí chodci se bázlivě tiskli k plotům. Z jejich tváří se dala vyčíst zjevná snaha uchránit si oblek před možným znečištěním.
„Tak ho vezou, mého drahouška,“ ozval se mi u ucha skřípavý hlas.
Otočil jsem se. Za mnou stála posmutnělá Naina Kyjevna s košíčkem plným modrých balíčků krystalového cukru.
„Už ho vezou,“ opakovala. „Každý pátek ho vozí…“
„Kam?“ zeptal jsem se.
„Na střelnici, panáčku. V jednom kuse experimentujou… Nic jiného jim už nezbývá.“
„A koho to vezou, Naino Kyjevno?“
„Jak to — koho? Copak nevidíš?“
Otočila se a vykročila pryč, ale já jsem ji dohnal.
„Naino Kyjevno, převzal jsem pro vás telefonogram.“
„Od koho?“
„Od nějakého Chá Em Vije.“
„A o čem to je?“
„Máte dneska nějaký slet,“ řekl jsem a upřeně jsem ji pozoroval. „Na Lysé Hoře. Úbor — slavnostní.“
Stařena se zjevně zaradovala.
„Opravdu?“ řekla. „To je výborné… A kde je ten telefonogram?“
„V předsíni na telefonu.“
„A o členských příspěvcích se tam neříká nic?“ zeptala se ztlumeným hlasem.
„Jak to myslíte?“
„No, jako že bych měla vyrovnat dlužnou částku od roku tisíc sedm set…“ Rychle se odmlčela.
„Ne,“ řekl jsem. „O ničem takovém tam není.“
„Tak to je dobře. A jak to je s dopravou? Přistaví vůz, nebo jak?“
„Ukažte, já vám ponesu ten košíček,“ navrhl jsem.
Stařena odskočila.
„Proč? Proč to chceš nést?“ zeptala se podezřívavě. „Tohle nezkoušej, to nemám ráda… Dát z ruky košík, to zrovna! Mladý, ale jak se zdá, má za ušima…“
Bože, jak já nesnáším staré báby, pomyslel jsem si.
„Tak jak je to s dopravou?“ zeptala se.
„Na vlastní účet,“ prohlásil jsem škodolibě.
„To jsou ale škudlilové!“ zaúpěla stařena. „Koště mi sebrali do muzea, moždíř nejsou schopni opravit, příspěvky vyšpuntili na pět rublů a nakonec na Lysou Horu aby člověk jel na vlastní náklady! Přitom ty náklady nejsou malé, panáčku, když taxíkář zapne čekačku…“
S brumláním a pokašláváním se ode mne odvrátila a vykročila pryč. Otřel jsem si ruce a taky jsem šel svou cestou. Moje předpoklady se potvrzovaly: Uzel podivuhodných událostí se zatahoval stále pevněji. Stydím se to přiznat, ale mně to v tu chvíli připadalo mnohem zajímavější než modelování reflektorového oblouku.
Třída Míru už se vylidnila. Na křižovatce pobíhalo hejno dětí — podle mého hrály špačka. Jakmile mě děti spatřily, nechaly hry a začaly se ke mně přibližovat. V neblahé předtuše jsem chvatně přešel kolem nich a zamířil k centru. Za mými zády se ozval tlumený nadšený výkřik: „Pásek!“ Zrychlil jsem krok. „Pásek!“ zaječelo za mnou hned několik hlasů. Skoro jsem se rozběhl. Za mnou ječeli: „Pá—sek! S pavoučíma nohama! Ten má trubky!“ Chodci po mně vrhali soucitné pohledy. V takových případech je nejlepší někam vklouznout. Vklouzl jsem do nejbližšího obchodu a uvnitř jsem zjistil, že to je obchod potravinářský. Chvíli jsem chodil kolem regálů, přesvědčil jsem se, že cukr mají, sortiment salámů a cukroví není zrovna bohatý, ale zato výběr takzvaných rybných výrobků přesahuje všechna očekávání. Jakého tam měli lososa!.. Vypil jsem sklenici sodovky a vykoukl na ulici. Kluci nikde. Vyšel jsem tedy z obchodu a vydal se dál. Brzy skončily kvelby a roubené chalupy připomínající opevnění, dál už stály moderní jednoposchoďové domy s veřejnými parčíky. V parčících se batolily malé děti, letité ženy pletly cosi teplého a letití mužové náruživě hráli domino.
V centru města bylo rozlehlé náměstí obklopené jednoposchoďovými a dvouposchoďovými domy. Náměstí bylo vyasfaltované, uprostřed se zelenal malý sad. Nad zelení se tyčil velký červený štít s nápisem Deska cti a několik menších štítků se schématy a diagramy. Poštu jsem objevil taky tady na náměstí. Byli jsme s kluky domluveni, že první, kdo do města dorazí, nechá na poště jako poste restante zprávu, kde je. Zatím tam žádná zpráva nebyla, a tak jsem tam nechal dopis, v němž jsem oznámil svou adresu včetně vysvětlení, jak se dostanou k chaloupce na kuří noze. Pak jsem se rozhodl, že posnídám.
Při cestě kolem náměstí jsem objevil tyto instituce: biograf, kde dávali Angeliku; knihkupectví zavřené kvůli inventuře; městský sovět, před nímž stálo několik důkladně zaprášených gaziků; hotel Studené moře, jako obvykle plně obsazený; dva kiosky se sodovkou a zmrzlinou; obchod č. 2 (potravinářský) a obchod č. 18 (s průmyslovým zbožím); jídelnu č. 11, která otevírá až ve dvanáct hodin, a bufet č. 3, zavřený bez udání důvodů. Pak jsem ještě objevil městské oddělení Bezpečnosti, u jehož otevřených dveří jsem si popovídal s mladičkým příslušníkem v hodnosti strážmistra, který mi vysvětlil, kde je benzínová pumpa a jak se jede do Ležněva.
„A kde máte vůz?“ zeptal se příslušník a rozhlédl se po náměstí.
„U známých,“ odpověděl jsem.
„Aha, u známých,“ odpověděl příslušník významně. Bylo mi jasné, že si mě vzal na mušku. Nesměle jsem se odporoučel.
Vedle dvoupatrové rozlehlé budovy Hlavní správy oborového podniku Rybkonzkomb jsem konečně našel malou čistou čajovnu č. 16/27. Uvnitř bylo nádherně. Ne moc lidí, pil se tu skutečně čaj a mluvilo se o srozumitelných věcech: že se u Korobce probořil můstek, což se dalo čekat, takže se teď musí jezdit brodem; že už před týdnem zrušili hlídku dopravního inspektorátu na patnáctému kilometru; že jiskra je „prevít, zabije slona a jí samotné se starou belu stane…“ Voněl tu benzín a smažené ryby. Lidé nezabraní do rozhovoru si upřeně prohlíželi moje džínsy a mně dělalo dobře, že na zadku mám pracovní skvrnu — předevčírem jsem si suverénně sedl na stříkačku se solidolem.
Vzal jsem si plný talíř smažených ryb, tři sklenice čaje a tři chlebíčky s jeseteřím hřbetem, zaplatil jsem hrstí bábiných měďáků („Určitě stál na mostě,“ zabručela prodavačka), uvelebil jsem se v koutku a pustil se do jídla. Přitom jsem se zájmem pozoroval zdejší lidi s chraptivými, prokouřenými hlasy. Bylo příjemné sledovat, jak ti opálení, nezávislí, šlachovití lidé, kteří už viděli všechno na světě, s chutí jedí, s chutí kouří, s chutí vyprávějí. Do poslední kapky využívají oddych před dlouhými hodinami nudné drkotavé cesty, dusného vedra kabiny, prachu a slunce. Kdybych nebyl programátorem, určitě bych dělal šoféra, a ne na nějakém titěrném osobáčku, dokonce ani ne na autobusu, ale na nějaké nákladní obludě, abych do kabiny musel lézt po žebříku a kolo musel měnit za pomoci menšího jeřábu.
U sousedního stolku seděli dva mladíci, kteří nepřipomínali šoféry, a tak jsem jim nejdřív nevěnoval pozornost. Oni mně ovšem taky ne. Ale když jsem dopíjel druhou sklenici čaje, zaslechl jsem slovo „pohovka“. Pak kterýsi z nich pronesl:
„V tom případě nechápu, proč vůbec existuje ta Chanakuno…“
A já začal naslouchat. Bohužel mluvili potichu, navíc jsem k nim seděl zády, takže jsem slyšel dost špatně. Ale hlasy mi připadaly známé.
„… žádná teze… jenom pohovka…“
„… takovému vlasatému?“
„… pohovka… šestnáctý stupeň…“
„… při transgresu jenom čtrnáct postupů…“
„… snazší je vymodelovat translatér…“
„… hihňá se leckdo…“
„… daruju holicí strojek…“
„… bez pohovky by to nešlo…“
Tu si jeden z nich odkašlal tak známým způsobem, že mi ihned vytanula dnešní noc, rychle jsem se otočil, ale oba už odcházeli k východu — dva statní mladíci s mohutnými rameny a krky sportovců. Ještě chvíli jsem je viděl z okna, jak přecházejí náměstí, obcházejí parčík a mizí za diagramy. Dopil jsem čaj, dojedl chlebíčky a taky jsem odešel. No vida, pomyslel jsem si, tak jim dělá starosti pohovka. Rusalka je nevzrušuje. Mluvící kocour je nezajímá. Ale pohovka, prosím, ta jim dělá starosti… Pokusil jsem se vzpomenout si, jakou tam mám pohovku, ale na nic zvláštního jsem se nemohl upamatovat. Pohovka jako pohovka. Dobrá je. Pohodlná. Jedině že se na ní zdají podivné sny.
Teď by bylo záhadno vrátit se domů a podívat se všem těm věcem okolo pohovky na kloub. Provést pár pokusů s proměňující se knihou, popovídat si s kocourem Vasilijem na rovinu a zjistit, není-li v chaloupce na kuří noze ještě něco zajímavého. Jenomže doma mě čeká můj moskvič a povinnost dělat jak DO, tak TÚ. S DO bych se ještě smířil, to je docela obyčejné denní ošetření, všelijaké to vyklepávání koberečků a omytí karosérie proudem vody z hadice, kteréžto omytí se v případě potřeby dá nahradit politím ze zahradní kropicí konve nebo vědra. Ale ta TÚ… Čistotný člověk nemůže za letního dne pomyslet na TÚ jinak než s hrůzou. Protože TÚ není nic jiného než technická údržba a technická údržba spočívá v tom, že ležím pod autem s mazací pumpou v ruce a postupně přenáším obsah pumpy jak do mazniček krytých čepičkami, tak na vlastní obličej nekrytý ničím. Pod autem je horko a dusno, jeho spodek je pokrytý tlustou vrstvou zaschlého bláta… Zkrátka a dobře, domů se mi moc nechtělo.