Verše jsou nepřirozené, nikdo nemluví
ve verších kromě Mikuláše, když chodí
se svátečním dárkem. Nebo se vyskytnou
v reklamě na krém na boty či u nějakého
prosťáčka. Nikdy se nesnižujte
k poezii, milý chlapče.
Aldan spravovali celou noc. Když jsem nazítří ráno přišel do elektronického sálu, vztekli nevyspalí inženýři seděli na podlaze a bez kouska vtipnosti pomlouvali Cristobala Joséviče. Označovali ho za Skyta, barbara a Huna, který si proklestil cestu ke kybernetice. Jejich zoufalství bylo tak značné, že určitou dobu dokonce naslouchali mým radám a pokoušeli se jimi řídit. Ale potom přišel jejich šéf, Sabaot Baalovič Odin — a v tu chvíli mě odstrčili od stroje. Poodešel jsem stranou, usedl ke svému stolu a pozoroval, jak Sabaot Baalovič proniká do podstaty poruchy.
Byl velice starý, ale statný a šlachovitý, opálený, měl blyštivou pleš a hladce vyholené tváře, na sobě oslnivě bílý oblek z čínského hedvábí. K tomuto muži se všichni chovali s nesmírnou úctou. Na vlastní oči jsem jednou viděl, jak cosi polohlasně vytýkal Modestu Metvejevičovi a hrozný Modest přitom před ním stál uctivě v předklonu a mumlal: „Provedu… Je to moje vina. Víckrát se to nestane…“ Ze Sabaota Baaloviče sršela neslýchaná energie. Bylo zjištěno, že v jeho přítomnosti se zrychlují hodiny a napřimují se dráhy elementárních částic zakřivené působením magnetického pole. A přitom nebyl mágem. Tedy přinejmenším nebyl aktivním mágem. Neprocházel zdmi, nikdy nikoho netransgresoval a nikdy nevytvářel svoje dubly, ačkoli nesmírně mnoho pracoval. Byl vedoucím oddělení technické obsluhy, znal dopodrobna veškerou techniku ústavu a byl poradcem v továrně mágotechniky ve městě Kitěži. Kromě toho se zabýval mnoha nečekanými záležitostmi, které s jeho oborem neměly nic společného.
Historii Sabaota Baaloviče jsem se dozvěděl poměrně nedávno. V pradávných dobách byl S. B. Odro hlavou mágů na zeměkouli. Cristobal Junta a Gian Giacomo byli žáky jeho žáků. Jeho jménem se zaklínaly nadpřirozené bytosti. Jeho jménem se zapečeťovaly láhve se džiny. Král Šalomoun mu psal nadšené dopisy a stavěl na jeho počest chrámy. S. B. Odro vypadal všemocný. A někdy v polovině šestnáctého století se všemocným skutečně stal. Tím, že provedl numerický výpočet integrálně diferenciální rovnice Nejvyšší Dokonalosti, kterou sestavil jakýsi titán ještě před obdobím zalednění, získal schopnost vykonat jakýkoli zázrak. Každý z mágů má svou mez. Někteří nedokážou odstranit ani chloupky z uší. Jiní ovládají zobecněný zákon Lomonosova — Lavoisiera, ale jsou bezmocní proti druhé hlavní větě termodynamiky. Třetí — těch je velice málo — dokážou řekněme zastavit čas, ale pouze v Riemannově prostoru a ne na moc dlouho. Sabaot Baalovič byl však všemocný. Mohl všechno. A přitom nemohl nic. Protože podmínkou rovnice Dokonalosti byl požadavek, že zázrak nesmí nikomu uškodit. Žádné rozumné bytosti. Na Zemi ani v jiné části vesmíru. A takový zázrak si nikdo, ani Sabaot Baalovič, nedokázal představit. A tak S. B. Odin navždy zanechal magie a stal se vedoucím oddělení technické obsluhy VÚČAKO…
Od okamžiku jeho příchodu se práce inženýrů dala do pohybu. Jejich pohyby byly promyšlené, škodolibé vtipkování ustalo. Vytáhl jsem desky s novými úkoly a chtěl jsem se pustit da práce, ale tu přišla Stella, velice milá vědmička s ohrnuným nosíkem a šedýma očima, praktikantka od Gustavilla, a vyzvala mě, abych s ní šel dělat další číslo nástěnných novin.
Byl jsem se Stellou v redakční radě, kde se psaly satirické verše, bajky a popisky pod obrázky. Kromě toho jsem uměl docela slušně nakreslit poštovní známku, k níž se ze všech stran slétají okřídlené dopisy od přispěvatelů. Jinak byl výtvarným redaktorem nástěnky můj jmenovec Alexandr Ivanovič Drozd, filmový promítač, který se nevímjak dostal do ústavu. Ale byl specialistou na titulky. Šéfredaktorem byl Roman Ojra — Ojra a jeho pomocníkem Voloďa Počkin.
„Sašo,“ řekla Stella a upřela na mě poctivé šedé oči. „Pojď.“
„Kam?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl kam.
„Dělat nástěnku.“
„A proč?“
„Roman nás moc prosí, protože Kerber štěká. Říká, že zbývají už jenom dva dny a není nic hotovo.“
Kerber Psovič Děmin, vedoucí kádrového oddělonío byl kurátorem naší nástěnky, hlavním popoháněčem a cenzorem.
„Poslechni,“ řekl jsem, „skočíme na to zítra, ne?“
„Zítra nebudu moct,“ řekla Stellinka. „Zítra odlétám do Suchumi. Natáčet na magnetofon paviány. Gustavillo říká, že mám natočit jejich vůdce, protože prý je nejserióznější… Sám se bojí k vůdci přiblížit, protože vůdce žárlí. Tak půjdeme, Sašo?“
Vzdychl jsem si, složil desky a vydal se za Stellinkou, protože o samotě skládat verše nedokážu. Na to potřebuju Stellinku. Vždycky vymyslí první verš a hlavní myšlenku, což v poezii, podle mého názoru, je to nejdůležitější.
„Kde budeme pracovat?“ zeptal jsem se cestou. „Na závodním výboru?“
„Tam je obsazeno, tam si podávají Alfréda. Zato, že bral spropitné. Roman dovolil, abychom si sedli u něho.“
„A o čem máme psát? Zase o lázni?“
„O lázni už také máme příspěvek. O lázni, o Lysé Hoře. Chomu Bruta musíme pranýřovat.“
„Kamarád náš Choma Brut bývá opilý jak prut,“ řekl jsem.
„I ty, Brute,“ řekla Stella.
„To je nápad,“ prohlásil jsem. „Ten je třeba rozvinout.“
V Romanově laboratoři byly po stole rozloženy nástěnné noviny — obrovský, panensky čistý arch kladívkového papíru. Vedle něho mezi lahvičkami s kvaší, rozprašovači a články ležel malíř a filmový promítač Alexandr Drozd s cigaretou přilepenou ke rtu. Košili měl jako vždy rozepnutou a z ní mu vykukovalo vypouklé bříško.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Zdravím,“ odpověděl Saňa.
Hřměla hudba — Saňa poslouchal tranzistorový přijímač.
„Tak co tady máte?“ zeptal jsem se a shrábl jsem články na jednu hromadu.
Nebylo jich zrovna moc. Úvodník nadepsaný Vstříc slavnému výročí. Poznámka Kerbera Psoviče Výsledky zkoumání stavu plnění usnesení ředitelství o pracovní kázni za období od konce prvního do začátku druhého čtvrtletí. Pak tu byl článek profesora Gustavilla Naše povinnost — to je povinnost vůči městskému a okresnímu patronátnímu závodu. Byla tu stať Volodi Počkina O všesvazové poradě v oblasti elektronické magie. Ležela tu noticka některého z domácích skřítků Kdy konečně někdo profoukne ústřední topení ve třetím poschodí? Byl tu článek předsedy stravovacího výboru Ani ryby, ani maso — šest strojopisných stránek hustě psaných. Začínal slovy: Fosfor potřebuje člověk jako sůl… Byla tu Romanova poznámka o pracích oddělení Nedostupných Problémů. Do rubriky Naši veteráni napsal článek Cristobal Junta. Jmenoval se Od Sevilly do Granady — 1547. Pak tu leželo ještě několik drobných článečků, které kritizovaly nedostatečný pořádek ve svépomocné spořitelně; lajdáctví v organizaci práce dobrovolného požárního sboru; shovívavost k hazardním hrám ve viváriu. Leželo tu několik karikatur. Na jedné byl zobrazen Choma Brat, rozčepýřený, s fialovým nosem. Na druhé byla terčem posměchu lázeň — nahý modrý člověk se tam zimomřivě klepe pod ledovým proudem vody.
„To je ale nuda,“ řekl jsem. „Musíme vůbec dělat nějaké verše?“
„Musíme,“ řekla Stellinka a vzdychla si. „Už jsem ty příspěvky rozkládala všelijak, ale pořád ještě zůstává volné místo.“
„Tak ať tam Saňa něco namaluje. Nějaké klasy, rozkvetlé macešky… Co říkáš, Saňko?“
„Pracujte, pracujte,“ řekl Drozd. „Já musím malovat záhlaví.“
„To je toho,“ poznamenal jsem. „Napsat tři slova.“
„Jenže na pozadí hvězdné noci,“ pravil Drozd důstojně. „A s raketou. A k tomu titulky k článkům. A navíc jsem ještě neobědval. Ani nesnídal.“
„Tak se skoč najíst,“ navrhl jsem.
„Nemám za co,“ řekl podrážděně. „Koupil jsem si magnetofon. V bazaru. Vy tady vyvádíte hlouposti, místo abyste mi radši stvořili pár chlebů. S máslem a zavařeninou. Nebo mi radši stvořte desetirublovku.“
Vyndal jsem z kapsy rubl a na dálku mu ho ukázal.
„Až namaluješ záhlaví, dostaneš ho.“
„Nadobro?“ vyhrkl Saňa oživeně.
„Ne. Půjčit.“
„No, to je totéž,“ řekl Drozd. „Hlavně si uvědom, že za chvilku umřu. Už cítím křeče. A chladnou mi okončetiny.“
„On si pořád vymýšlí,“ poznamenala Stella. „Sašo, pojď si sednout tamhle k tomu stolku a napíšeme všechny verše hned.“
Usedli jsme k samostatnému stolku a rozložili před sebe karikatury. Chvíli jsme na ně zírali v naději, že nás něco samo napadne. Potom Stella pronesla:
„Střezte se lidí, jako je Brut. Nehlídáš majetek — je ukradnut.“
„Co je ukradnuto?“ zeptal jsem se. „On už něco ukradl?“
„To ne,“ řekla Stella. „Tropil výtržnosti, pral se. Tohle já jen tak kvůli rýmu.“
Znovu jsme se zamysleli. Nešlo mi do hlavy nic jiného, než pořád — nehlídáš majetek, je ukradnut.
„Musíme uvažovat logicky,“ řekl jsem. „Máme tady Chomu Bruta. Opil se na mol. Pral se. Co ještě dělal?“
„Obtěžoval děvčata,“ řekla Stella. „Rozbil okno.“
„Dobře,“ řekl jsem. „A dál?“
„Vyjadřoval se…“
„To je zvláštní,“ ozval se Saňa Drozd. „Já jsem s tím Brutem pracoval v promítací kabině. Obyčejný kluk. Docela normální…“
„No a?“ řekl jsem.
„Už nic.“
„Znáš nějaký rým na Brut?“
„Prut. Co se jím mrská.“
Stella zarecitovala procítěně:
„Soudruhu, před tebou stojí Brut. Vezmi prut a mrskej Bruta, dokud ta knuta nebude… žlutá!“
„To by asi nešlo,“ řekl Drozd. „To je podněcování k tělesným trestům.“
„Krutá,“ nadhodil jsem. „Něco, aby bylo na konci — krutá.“
„Soudruzi, nikdy neposlouchejte Bruta,“ začala rozvíjet Stella. „Jeho slova jsou hrubá a krutá.“
„Spíš bych řekl, že vaše verše jsou kruté,“ poznamenal Drozd.
„Hele, už máš to záhlaví?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ pronesl Drozd vyzývavě.
„Tak koukej dělat.“
„Vrhají hanbu na institut,“ pokračovala rozjetá Stella, „takoví lidé, jako je Brut.“
„To je pěkné, řekl jsem. „To dáme na konec. Poznamenej si to. Tohle bude jako morálka, svěží a originální.“
„Co je na tom originálního?“ zeptal se bezprostřední Drozd.
Vůbec jsem se s ním nebavil.
„Teď budeme muset popsat, jak vyváděl,“ řekl jsem. „Tak třeba takhle. Opilý bývá jako trám, vypadá jako pavián, mluví sprostě jako kmán, už je z něho chuligán.“
„Příšerné,“ utrousila Stella s opovržením.
Opřel jsem si hlavu do dlaní a zadíval jsem se na karikaturu. Drozd klečel na židli, zadek vystrčený do výše, a jezdil štětečkem po papíru. Skrčené nohy v uzoučkých džínsech mu trčely do vzduchu. Kolena vpředu, paty vzadu. Opačně než zajíc. A tu jsem dostal nápad.
„Zajíc! Zajíc seče otavu!“ vykřikl jsem. „Písnička!“
„Zajíc seče otavu, liška pohrabuje,“ řekla Stella.
„Správně,“ prohodil Drozd, aniž se otočil. „Tu znám taky. Komár na vůz nakládá, muška sešlapuje,“ zazpíval. „No a co?“
„Počkej, počkej,“ vyhrkl jsem. Cítil jsem inspiraci. „Pere se a vyvádí, prachy rozhazuje, Bezpečnost ho odvádí — všecko jedno mu je.“
„To ujde,“ řekla Stella.
„Víš co?“ řekl jsem. „Uděláme ještě pár slok, aby všude byl refrén — všecko jedno mu je… Jednou se zas hrozně zpil… Do dveří pak netrefil… Něco na ten způsob.“
„Opíjí se, láteří,“ řekla Stella. „Jen se naparuje. Leze k cizím do dveří, všecko jedno mu je.“
„Báječné!“ vykřikl jsem. „Zapiš to. A on někdy opravdu lezl k cizím?“
„Lezl, lezl.“
„Senzace!“ řekl jsem. „Tak a ještě jednu sloku.“
„Obtěžuje dívčiny… všecko jedno mu je,“ pronesla Stella zamyšleně. „Ale chtělo by to nějaký rým na tu dívčinu… nebo dívčiny…“
„Svačina,“ řekl jsem. „Lučina. Začíná. Účinná.“
„Květiny,“ pokračuje Stella. „Ze špíny, štětiny…“
„Tohle by šlo,“ ozval se Drozd. „Teď jste uhodili hřebík na hlavičku a dosáhli umělecké pravdivosti. Brut se nikdy v životě nemyl ani neholil.“
„A nevymyslíme něco na tu druhou půlku?“ navrhla Stella. „Zuje, chruje, kuje…“
„Duje,“ řekl jsem, „sluje.“
„Chuje,“ připojil se primitivní Drozd. „Jako třeba… vydechuje…“
Zase jsme dlouho mlčeli, nepřítomně na sebe koukali a pohybovali rty. Drozd ťukal štětečkem o okraj misky s vodou.
„Bez nejmenší příčiny,“ pronesl jsem nakonec, „hubu roztahuje, obtěžuje dívčiny — všecko jedno mu je.“
„Ta huba, ta mi nějak…,“ řekla Stella.
„Tak dáme — jen se naparuje.“
„To už bylo.“
„Kde?… Aha, tadyhle, opravdu.“
„Všechny zamorduje,“ navrhl Drozd.
Tu jsme zaslechli jemné škrábání a otočili jsme se. Dveře z laboratoře Januse Poluektoviče se pomalu otevíraly.
„Podívej se!“ vykřikl Drozd udiveně a znehybněl se štětečkem v napřažené ruce. Pootevřenými dveřmi vstoupil dovnitř malý zelený papoušek s jasně červenou chocholkou na temeni hlavy.
„Papoušek!“ vykřikl Drozd. „To je papoušek! Puta — puta — puta…“
Začal mnout prsty, jako když drobí chleba na podlahu. Papoušek po nás koukal jedním okem. Potom rozevřel černý zobák, vyboulený jako Romanův nos, a chraptivě vykřikl:
„R — reaktor! R — reaktor! Vydr — ržet!“
„Ten je sla — adký!“ zvolala Stella. „Saňo, chyť ho…“
Drozd pokročil směrem k papouškovi, ale zastavil se.
„On bude nejspíš klofat,“ pronesl bázlivě. „Podívej ten zoban.“
Papoušek se odrazil od podlahy, zamával křídly a nemotorně kroužil po místnosti. Sledoval jsem ho udiveně. Velice se podobal tamtomu včerejšímu. Jako rodný bratr, dvojče. To je tu najednou papoušků, pomyslel jsem si v duchu.
Drozd se ohnal štětečkem.
„Ještě aby mě tak klofl,“ prohlásil.
Papoušek usedl na vahadlo laboratorních vah, několikrát se zakymácel, než získal rovnováhu, a zřetelně vykřikl:
„Pr — roxima Centaur — ri! R — rubidium! R — rubidium!“
Potom se načepýřil, schoulil hlavu a přetáhl oči žmurkou. Připadalo mi, že se třese. Stella rychle stvořila kousek chleba s povidly, ulomila půlku a zanesla papouškovi pod zobák. Papoušek nereagoval. Zjevně se chvěl zimou, misky vah se otřásaly a cinkaly o podstavec.
„Mám dojem, že je nemocný,“ řekl Drozd. V roztržitosti vzal Stelle z ruky chléb s povidly a zakousl se do něho.
„Děcka,“ řekl jsem, „viděl jste někdo dřív v našem ústavu papoušky?“
Stella zavrtěla hlavou. Drozd nechápavě pokrčil rameny.
„Poslední dobou je tu nějak moc papoušků,“ řekl jsem. „Zrovna včera tady…“
„Janus nejspíš experimentuje s papoušky,“ nadhodila Stella. „Antigravitace nebo něco na ten způsob…“
Dveře z chodby se otevřely a dovnitř se společně vhrnuli Roman Ojra — Ojra, Víťka Kornějev, Edik Ampérjan a Voloďa Počkin. Začalo být hluěno. Kornějev, do růžova vyspalý a velice čilý, se začal prohrabovat příspěvky a vysmívat se jejich stylu. Mohutný Voloďa Počkin, vykonávající ve funkci zástupce šéfredaktora v podstatě cenzurní povinnosti, popadl Drozda za tlustý zarostlý zátylek, ohnul ho vejpůl, strkal mu nos do novin a mumlal přitom: „A co záhlaví? Kde je záhlaví, Drozdillo?“ Roman na nás chtěl hotové verše. A Edik, který neměl s nástěnkou nic společného, zašel ke skříni a s rachotem začal přestavovat různé přístroje. Najednou papoušek zařval:
„Over — rsun! Over — rsun!“
A všichni znehybněli.
Roman se na papouška upřeně zadíval. V jeho obličeji se objevil známý výraz, jako by ho právě nyní napadla neobyčejná myšlenka. Voloďa Počkin pustil Drozda a řekl: „To je nadělení, takový papoušek!“ Krobián Kornějev okamžitě vztáhl ruku, aby papouška uchopil kolem trupu, ale papoušek mu vyklouzl a Kornějev ho pevně sevřel za ocas.
„Nech ho, Víťko!“ vykřikla Stella rozzlobeně. „Co je to za způsoby, trápit zvířata?“
Papoušek se rozeřval. Všichni se kolem něho shlukli. Kornějev ho držel jako holuba, Stella ho hladila po chocholce a Drozd se mu něžně probíral ocasními péry. Roman po mně koukl.
„Zajímavé,“ řekl. „Viď?“
„Odkud se tu vzal, Sašo?“ zeptal se Edik zdvořile.
Pohodil jsem hlavou směrem k Janusově laboratoři.
„Nač potřebuje Janus papouška?“ informoval se Edik.
„To se ptáš mě?“ řekl jsem.
„Ne, to je řečnická otázka,“ řekl Edik vážně.
„Nač potřebuje Janus dva papoušky?“ pronesl jsem.
„Nebo tři,“ dodal Roman potichu.
Kornějev se k nám otočil.
„Kde je ještě nějaký?“ zeptal se se zájmem a rozhlížel se kolem.
Papoušek se v jeho ruce slabě zmítal a pokoušel se ho zobnout do prstu.
„Tak už ho pusť,“ řekl jsem. „Vidíš, že mu není dobře.“
Kornějev odstrčil Drozda a znovu posadil papouška na váhy. Papoušek se načepýřil a roztáhl křídla.
„I čert ho vzal,“ poznamenal Roman. „Na to se podíváme později. Kde jsou verše?“
Stella rychle vychrlila všechno, co jsme stihli složit. Roman se poškrábal na bradě, Voloďa Počkin zařehtal jako kůň a Kornějev zavelel:
„Zastřelit! Z velkorážního kulometu. Naučíte se vy vůbec někdy psát verše?“
„Tak si je piš sám,“ řekl jsem řozzlobeně.
„Verše já psát nemůžu,“ řekl Kornějev. „Já ve svém jádru nejsem Puškin. Já jsem v jádru Bělinskij.“
„Ty jsi v jádru kadáver,“ poznamenala Stella odměřeně.
„Pardón,“ ohradil se Víťka. „Žádám, aby na nástěnce byla rubrika literární kritiky. Chci psát kritické články. Všechny vás ztrhám! Já vám ještě připomenu váš výtvor o chatách.“
„Jaký?“ zeptal se Edik.
Kornějev okamžitě zarecitoval:
„Chci mít chatu, jasné? Vždyť to bude krásné. Kde? V tom to zatím vázne. Místní výbor jen tak lehce odpověď dát nechce… Bylo to tak? Přiznejte se!“
„Stane se ledacos,“ řekl jsem. „U Puškina se taky najdou nepodařené verše. I ve školních čítankách se některé básně tisknou s vynechávkami.“
„Ty znám,“ poznamenal Drozd.
Roman se k němu otočil.
„Bude dneska to záhlaví, nebo ne?“
„Bude,“ ujistil ho Drozd. „Už mám hotové písmeno S.“
„Jaké S? Kde se tam vzalo S?“
„No a co, tam nemělo být S?“
„Já z toho budu mít smrt,“ prohlásil Roman. „Nástěnné noviny se jmenujou Za pokrokovou magii. Ukaž mi tam aspoň jedno S!“
Drozd upřel pohled do zdi a naprázdno pohyboval rty.
„To jsem blázen,“ řekl nakonec. „Kde jsem sebral to S? Někde tam muselo být S!“
Roman se rozzuřil a nařídil Počkinovi, aby rozehnal všechny na místa. Mě a Stellu dali na povel Kornějevovi. Drozd chvatně začal předělávat S na stylizované Z. Edik Ampérjan se pokusil vyklouznout s psychoelektrometrem v podpaždí, ale byl dopaden, spoután a vržen na opravu rozprašovače, nezbytného k vytvoření hvězdného nebe. Potom přišel na řadu sám Počkin. Roman mu nařídil, aby přepsal příspěvky na stroji a zároveň přitom opravil styl a pravopisné chyby. Sám Roman pak přecházel po laboratoři a každému nakukoval přes rameno.
Nějakou dobu práce běžela hladce. Stačili jsme vytvořit a zavrhnout několik variant na téma lázně: Každého to v srdci hlodá, v lázni teče chladná voda… Každičké čistotné tělo hrst teplé vody by chtělo… Netvařte se hluší a jak se to sluší, dejte teplou vodu pro našich dvě stě duší… a tak dále. Kornějev odporně klel jako pravý literární kritik.
„Učte se u Puškina,“ vtloukal nám do hlavy. „Nebo aspoň u Počkina. Vedle vás sedí génius a vy nejste schopni ho ani napodobovat… Válec jede po plácku, rozmačká mě na placku… Cítíte, kolik fyzické síly je obsaženo v těchto verších? Ta jasnost představy!“
Neuměle jsme mu odsekávali. Soňa Drozd už dospěl k písmeni L ve slově „pokrokovou“. Edik spravil rozprašovač a vyzkoušel ho na Romanových konspektech. Voloďa Počkin drtil v zubech kletby a hledal na psacím stroji písmeno C. Všechno běželo normálně. Potom najednou Roman řekl:
„Sašo, podívej se sem.“
Podíval jsem se. Papoušek se skrčenými pařáty ležel pod váhami, oči měl potažené bělavou blankou, chocholku měl splihlou.
„Umřel,“ řekl Drozd lítostivě.
Znovu jsme se shlukli kolem papouška. Neměl jsem v hlavě jedinou konkrétní myšlenku, a když, tak v podvědomí, ale vztáhl jsem ruku, vzal papouška a podíval se mu na nohy. A v tu chvíli se mě Roman zeptal:
„Je tam?“
„Je,“ odpověděl jsem.
Na černé skrčené nožičce byl kroužek z bílého kovu a na něm vyryto Foton a číslice 190593. Rozpačitě jsem pohlédl na Romana. Vypadali jsme asi oba dost divně, protože Víťka Kornějev řekl:
„No tak, povídejte, co víte.“
„Povíme?“ zeptal se Roman.
„Mně to připadá neskutečné,“ řekl jsem. „Nějaké hokuspokusy. Vypadá to na nějaké dubly.“
Roman si znovu pozorně prohlédl mrtvolku.
„Ba ne,“ řekl, „a to je to nejhorší. Tohle není dubl. To je pravý a stoprocentní originál.“
„Ukaž, já se podívám,“ řekl Kornějev.
Ve třech, ještě s Voloďou Počkinem a Edikem, nesmírně svědomitě prozkoumali papouška a jednomyslně došli k závěru, že to není dubl a že nechápou, proč nás to tolik vzrušuje.
„Tak třeba já,“ nadhodil Kornějev. „Já taky nejsem dubl. Ale vás to neudivuje. Proč?“
Pak Roman přejel pohledem Stellu hořící dychtivostí, Voloďu Počkina s otevřenými ústy, škodolibě se šklebícího Víťku, a všechno jim vyložil jak našel předevčírem v elektrické peci zelené péro a hodil je do odpadkového koše; jak včera v koši tohle péro nebylo, zato na stole (přesně na tomhle stole) se objevil mrtvý papoušek, přesná kopie tadytoho, a taky ne dubl; jak Janus papouška poznal, projevil lítost a spálil ho ve zmíněné elektrické peci, načež popel z neznámých důvodů vyhodil větracím okénkem do větru.
Chvíli všichni mlčeli. Drozd, kterého Romanovo vyprávění zaujalo jen málo, krčil rameny. Z jeho obličeje se dalo jasně vyčíst, že nechápe, proč je kolem toho tolik rozruchu, protože v tomhle ústavu se podle jeho názoru dějí i horší věci. Stellinka taky vypadala zklamaně. Ale trojice magistrů pochopila všechno velice dobře a na jejich tvářích se zračil protest. Kornějev prohlásil odhodlaně:
„To je lež. A navíc nešikovná.“
„On to přece jen nebude týž papoušek,“ řekl zdvořilý Edik. „Patrně jste se zmýlili.“
„Ale je to on,“ řekl jsem. „Zelený s kroužkem.“
„Foton. Janus mu dokonce říkal Fotónek.“
„A čísla?“ zeptal se Voloďa.
„Čísla taky.“
„Čísla byla stejná?“ zeptal se Kornějev výhrůžně.
„Já myslím, že ano,“ odpověděl jsem nerozhodně a obrátil jsem se na Romana.
„A konkrétně?“ naléhal Kornějev. Svou červenou tlapou přikryl papouška. „Povídej, jaké jsou to číslice?“
„Devatenáct…,“ řekl jsem. „E — e… nula dva, myslím. Šedesát tři.“
Kornějev si nakoukl pod dlaň.
„Špatně,“ řekl. „A teď ty,“ obrátil se na Romana.
„Nepamatuju se,“ odpověděl Roman klidně. „Myslím, že ne nula tři, ale nula pět.“
„Taky ne,“ vmísil jsem se. „Bude to nejspíš nula šest. Vzpomínám si, že tam byla taková kudrlinka.“
„Kudrlinka,“ opakoval Počkin opovržlivě. „Vy Holmesové! Vy Pinkertonové! Vy už odmítáte zákon příčiny a následku…“
Kornějev si zastrčil ruce do kapes.
„Tak teď to vypadá docela jinak,“ prohlásil. „Já dokonce netrvám na tom, že lžete. Prostě jste to spletli. Papoušci jsou všichni zelení, hodně z nich má kroužky a tihle dva byli ze série Foton. A vy máte paměť děravou. Jako ostatně všichni veršotepci a redaktoři špatných nástěnných novin.“
„Děravou?“ přeptal se Roman.
„Jak struhadlo.“
„Jak struhadlo?“ opakoval Roman a divně se uškliboval.
„Jako staré struhadlo,“ doplnil Kornějev. „Rezavé. Jako síť. S velkými oky.“
A tu Roman, stále s oním podivným úsměvem, vytáhl z náprsní kapsy zápisník a přelistoval v něm několik stránek.
„Takže,“ řekl, „podle tebe rezavá, s velkými oky? No, podíváme se… Devatenáct nula pět devadesát tři,“ přečetl ze zápisníku.
Magistři přiskočili k papouškovi a se suchým zapraskáním se nad ním srazili čely.
„Devatenáct nula pět devadesát tři,“ přečetl skleslým hlasem Kornějev z kroužku. Bylo to opravdu velice efektní. Stella okamžitě nadšením zapištěla.
„To je toho,“ řekl Drozd stále skloněný nad záhlavím. „Já měl jednou stejné číslo losu jako ten, co vyhrál, běžel jsem do spořitelny, že dostanu auto. A pak se ukázalo…“
„Proč sis to číslo zapsal?“ zeptal se Kornějev a přimhouřenýma očima se zadíval na Romana. „To je zvyk? Ty si zapisuješ všechna čísla? Nemáš náhodou napsané i číslo hodinek?“
„Výborně!“ řekl Počkin. „Víťo, jsi skvělý. Trefil jsi hřebík na hlavičku. Romane, že se nestydíš! Proč jsi otrávil toho papouška? To je kruté!“
„Idioti!“ řekl Roman. „Jsem snad nějaký Gustavillo?“
Kornějev k němu přiskočil a pozorně mu prohlédl uši.
„Jdi do háje!“ vybafl Roman. „Sašo, dobře se na ně podívej!“
„Mládenci,“ řekl jsem vyčítavě. „Takhle se přece nežertuje. Za koho nás máte?“
„A co nám zbývá,“ řekl Kornějev. „Někdo tady lže. Buď vy, nebo přírodní zákony. Já věřím přirodním zákonům. Všechno ostatní je proměnlivé.“
Avšak rychle schlípl, usedl v ústraní a začal přemýšlet. Saňa Drozd klidně maloval záhlaví. Stella se polekaně dívala z jednoho na druhého. Voloďa Počkin rychle psal a zaškrtával jakési vzorce. První promluvil Edik.
„I kdyby se neporušovaly žádné zákony,“ řekl rozšafně, „přece jen by zůstávalo podivné to nečekané objevování velkého množství papoušků v jedné a téže místnosti a jejich podezřele vysoká úmrtnost. Ale příliš se tomu nedivím, protože nezapomínám, že s tím má něco společného Janus Poluektovič. Vám se nezdá, že sám Janus Poluektovič je zajímavá osobnost?“
„Zdá,“ řekl jsem.
„Mně se to taky zdá,“ řekl Edik. „Čím on se vlastně zabývá, Romane?“
„Podle toho, který Janus. U — Janus se zabývá spojením s paralelními prostory.“
„Hm,“ pronesl Edik. „To nám asi moc nepomůže.“
„Bohužel,“ připustil Roman. „Já taky pořád přemýšlím, jak spojit papoušky s Janusem, ale nic mě nenapadlo.“
„Ale je to přece zvláštní člověk, ne?“ zeptal se Edik.
„Bezpochyby. Už třeba jen to, že jsou dva a on je přitom jeden. Už jsme si na to zvykli natolik, že o tom neuvažujeme…“
„Právě jsem o tom chtěl mluvit. Málokdy o Janusovi hovoříme, příliš si ho vážíme. Ale každý z nás si na něm určitě všiml aspoň jedné zvláštnosti.“
„Zvláštnost číslo jedna,“ řekl jsem. „Láska k umírajícím papouškům.“
„No, dejme tomu,“ řekl Edik. „Co dál?“
„Vy drbny,“ řekl Drozd povýšeně. „To já jsem ho jednou požádal, aby mi půjčil.“
„Vážně?“ řekl Edik.
„A on mi půjčil,“ řekl Drozd. „Jenže já zapomněl kolik. A teď nevím, co mám dělat.“
Odmlčel se. Edik chvíli čekal, nebude-li pokračovat, a potom řekl:
„Jestlipak například víte, že pokaždé, když jsem s ním v noci pracoval, přesně o půlnoci někam odešel, za pět minut se vrátil a vždycky jsem nabýval dojmu, že se ode mě snaží nenápadně vyzvědět, co jsme tu před jeho odchodem dělali.“
„To je skutečně pravda,“ připojil se Roman. „To znám. Už dávno jsem si všiml, že přesně o půlnoci mu dočista vynechává paměť. A on o tomhle svém defektu moc dobře ví. Několikrát se omlouval a vysvětloval, že to je u něho reflex spojený s následky nějakého těžkého otřesu.“
„Paměť má nevalnou,“ řekl Voloďa Počkin. Smuchlal lístek s výpočty a hodil ho pod stůl. „Každou chvíli doráží, jestli jsme se včera viděli, nebo ne.“
„A když ano, tak o čem se mluvilo,“ připojil jsem.
„Paměť, paměť,“ zamumlal Kornějev netrpělivě. „Tady nejde o paměť. Špatnou paměť má ledaskdo. Ale o to tady nejde. Jak to je s těmi jeho paralelními prostory?“
„Nejdřív je třeba shromáždit fakta,“ řekl Edik.
„Papoušci, papoušci, papoušci,“ pokračoval Víťka. „Že by to nakonec přece jen byli dublové?“
„Ne,“ řekl Voloďa Počkin. „Spočítal jsem to. Ve všech kategoriích vychází, že to není dubl.“
„Pokaždé o půlnoci,“ řekl Roman, „odchází do téhle své laboratoře a doslova na několik minut se tam zavírá. Jednou tam vběhl tak rychle, že nestačil za sebou zavřít…“
„A co?“ zeptala se Stella přiškrceným hlasem.
„Nic. Sedl si do křesla, chvíli tam seděl a pak se vrátil zpátky. A hned se zeptal, jestli jsme spolu nemluvili o něčem důležitém.“
„Tak já jdu,“ řekl Kornějev a vstal.
„Já taky,“ připojil se Edik. „My teď máme seminář.“
„Já taky,“ zvedl se Voloďa Počkin.
„Ty ne,“ řekl Roman. „Ty seď a ťukej. Jmenuju tě šéfredaktorem. Ty, Stellinko, popadni Sašu a skládejte verše. Já půjdu. Až se večer vrátím, ať je nástěnka hotová.“
Všichni odešli a my jsme zůstali nad nástěnnými novinami. Nejdříve jsme se snažili něco vymyslet, ale brzy jsme se unavili a pochopili, že to nedokážeme. Napsali jsme tedy nevelkou poému o umírajícím papouškovi.
Když se Roman vrátil, byla nástěnka hotová, Drozd ležel na stole a hltal namazané chleby, Počkin mně a Stelle vysvětloval, proč je událost s papouškem naprosto nemožná.
„Jste chlapíci,“ řekl Roman. „Báječná nástěnka. A to záhlaví! A to bezedné hvězdné nebe! A jak málo překlepů… A kde je papoušek?“
Papoušek ležel v Petriho misce a na témž místě, kde jsme ho s Romanem viděli včera. Až se mi zatajil dech.
„Kdo ho sem položil?“ zeptal se Roman.
„Já,“ řekl Drozd. „Proč?“
„Nic, jen tak,“ řekl Roman. „Ať tam leží. Viď, Sašo?“
Přikývl jsem.
„Uvidíme, co s ním bude zítra,“ řekl Roman.