Jediný rozdíl mezi časem a kterýmkoli
ze tří ostatních prostorových rozměrů
je v tom, že naše vědomí se pohybuje
souběžně s ním.
Nejprve se stroj pohyboval ve skocích a já měl hodně starostí, abych se udržel v sedle. Zaklínil jsem nohy kolem rámu a ze všech sil jsem svíral oblouk řídítek. Koutkem oka jsem kolem sebe mlhavě viděl jakési přízračné přepychové budovy, kalně zelené roviny a chladné nehřející slunce v šedivé mlze a téměř v zenitu. Potom jsem si uvědomil, že chvění a cukání stroje je způsobeno tím, že jsem povolil nohu na plynu, takže motor (stejně jako se stává u automobilu) nemá dost obrátek a celý přístroj při svém nerovnoměrném pohybu neustále naráží na rozvaliny antických a středověkých utopií. Přidal jsem plyn, pohyb se rázem zklidnil a já jsem se konečné mohl usadit pohodlněji a trochu se porozhlédnout.
Obklopoval mě přízračný svět. Gigantické stavby a různobarevného mramoru, zdobené kolonádami, se tyčily mezi malými domky vesnického charakteru. Kolem dokola se v naprostém bezvětří vlnilo obilí. Tučná průzračná stáda se pásla na trávě, na kopečcích seděli důstojní šediví pastýři. Všichni bez rozdílu, jeden jako druhý, četli knihy a stařičké rukopisy. Potom se vedle mne vynořili dva průzrační muži, zaujali pózy a spustili proslovy. Oba byli bosí, zahalení do hávů s mnoha záhyby, na hlavách měli věnečky. Jeden držel v pravé ruce lopatu, v levé svíral svitek pergamenu, druhý se opíral o krumpáč a rozpačitě si pohrával s obrovským měděným kalamářem zavěšeným na opasku. Mluvili střídavě jeden po druhém a mně z počátku připadalo, že si povídají spolu. Ale velice brzy jsem pochopil, že se obracejí ke mně, ačkoli se ani jeden z nich na mě nepodíval. Zaposlouchal jsem se. Ten s lopatou dlouze a monotónně vykládal podstatu politického zřízení báječné země, jejímž byl občanem. To zřízení bylo neobyčejně demokratické, žádný z lidí (a to několikrát zvlášť důrazně podtrhl) není k ničemu nucen, všichni jsou bohatí a zbavení starostí a i ten nejposlednější rolník má přinejmenším tři otroky. Kdykoli se zarazil, aby se nadechl nebo olízl rty, zapojoval se ten s kalamářem. Holedbal se, že právě odpracoval svoji tři hodiny jako převozník na řece, nevzal od nikoho ani groše protože neví, co to jsou peníze a nyní se odebírá za zurčení pramínků skládat verše.
Mluvili dlouho — podle tachometru to dělalo několik let — a potom najednou zmizeli a všude bylo prázdno. Průzračnými budovami prosvítalo nehybné slunce. Znenadání se přehnaly nízko nad zemí těžké létající přístroje s křídly blanitými jako má pterodaktyl. V první chvíli se mi zdálo, že všechny hoří, ale pak jsem si všiml, že dým, který z nich vychází, stoupá z dlouhých kuželovitých rour. Letěly nade mnou, hřmotně mávaly křídly, shora se řinul popel a kdosi na mě pustil sukovité polena.
V přepychových budovách kolem mě začalo docházet k jistým změnám. Sloupů u nich neubylo, i architektura zůstala jako dřív přepychová a ohyzdná, ale objevil se nový barevný kolorit, i mramor byl, aspoň myslím, vystřídán nějakým modernějším materiálem a místo slepých soch a poprsí na střechách vyrostla blyštivá zařízení připomínající antény radioteleskopů. Lidí na ulicích bylo teď víc, objevilo se obrovské množství aut. Zmizela stáda s čtoucími pastýři, nicméně obilí se vlnilo i nadále, ačkoli nebyl žádný vítr. Sešlápl jsem brzdu a zastavil jsem se.
Když jsem se pořádně rozhlédl, zjistil jsem, že se svým přístrojem stojím na okraji pohyblivého chodníku. Kolem mě se hrnul proud lidí — nejrůznějších lidí. Ve většině případů to byli lidé poněkud nereální, mnohem méně reální než ty silné, téměř nehlučné mechanismy. Takže když takový mechanismus narazil na člověka, k žádné srážce nedocházelo. Stroje mě moc nezajímaly, snad proto, že na čelní straně každého seděl vynálezce zanícený až do průzračnosti a obsáhle vykládal složení a poslání svého vynálezu. Tyhle vynálezce nikdo neposlouchal, a jak se zdálo, oni se k nikomu ani moc neobraceli.
Dívat se na lidi bylo zajímavější. Viděl jsem mladé lidi, zdravé jako řípa, oblečené do kombinéz, kteří chodili v objetí, kteří kleli a vyřvávali nemelodické písničky na ohavné texty. Co chvíli jsem potkával nějaké lidi oblečené jen částečně — řekněme zelený klobouk a červené sako na nahé tělo (jinak nic); nebo žluté střevíce a květovaná kravata (žádné kalhoty, žádná košile, ani prádlo); nebo půvabné střevíčky naboso. Okolní lidé je brali klidně a já jsem se styděl jenom do chvíle, než jsem si vzpomněl, že někteří autoři mají ve zvyku psát „dveře se otevřely a na prahu se objevil urostlý svalnatý muž v huňaté beranici a tmavých brýlích“. Vyskytovaly se tu i lidé oblečení normálně, i když v oblecích podivného střihu, ale tu a tam se prodíral zástupem opálený vousatý muž v neposkvrněném bílém hábitu s motykou nebo nějakým chomoutem v jedné ruce a s malířským stojanem nebo penálem v ruce druhé. Nositelé hábitů měli roztržitý pohled, uskakovali před pohyblivými mechanismy se spoustou noh a uštvaně se rozhlíželi.
Nepočítám-li mumlání vynálezců, bylo jinak dost ticho. Většina lidí mlčela. Na rohu se dva mladíci vrtali v nějakém mechanismu. Jeden tvrdil s přesvědčením:
„Konstrukční myšlení nemůže přešlapovat na místě. To je zákon vývoje společnosti. My ho vynalezneme. Určitě ho vynalezneme. Navzdory byrokratům, jako je Šimlovič, a konzervativcům, jako je Tvrdolebskij.“
Druhý mladík tvrdil svoje:
„Přišel jsem na to, jak tady aplikovat neošoupávající se podlahy z polystrukturního vlákna s degenerovanými aminovými vazbami a neúplnými kyslíkovými skupinami. Ale zatím nevím, jak využít regeneračního reaktoru se subtepelnými neutrony. Míšo, Míško! Jak to mám s tím reaktorem udělat?“
Zadíval jsem se na jejich mechanismus a bez potíží jsem v něm poznal bicykl.
Chodník mě zanesl na rozlehlé náměstí nabité lidmi a poseté kosmickými loděmi nejrůznějších konstrukcí. Sestoupil jsem z chodníku a stáhl jsem z něho svůj stroj. Nejdřív jsem nechápal, co se tu děje. Hrála kapela, rozléhaly se proslovy, tu a tam se nad dav vynořovali kudrnatí rumění mládenci, s potížemi přemáhající své neposlušné kadeře spadající jim neustále do čela, a procítěně recitovali básně. Byly to verše buď známé, nebo mizerné, ale z očí četných posluchačů hojně kapaly skoupé mužské, trpké ženské a nevinné dětské slzy. Drsní mužové se navzájem objímali, poplácávali se navzájem po zádech a na tvářích se jim převalovaly boule svalů. Protože někteří z nich nebyli oblečeni, poplácávání po zádech připomínalo potlesk. Dva vzorně upravení poručíci s unavenýma, ale vlídnýma očima přetáhli kolem mne pečlivě oholeného a pěstěného muže s rukou zkroucenou za zády. Muž se vykrucoval a vykřikoval cosi lámanou angličtinou. Připadalo mi, že všechny své spolupachatele prozrazuje a dopodrobna vykládá, jak a za čí peníze vkládal pekelný stroj do motoru hvězdoletu. Několik malých kluků se svazečky Shakespeara v rukou se úkradkem rozhlíželo a plížilo se k tryskám nejbližšího hvězdoletu. Nikdo jim nevěnoval pozornost.
Brzy jsem pochopil, že se tu jedna polovina davu loučí s druhou. Bylo to něco jako totální mobilizace. Z proslovů a rozhovorů jsem vyrozuměl, že se mužové právě chystají odletět do kosmu — někteří na Venuši, jiní na Mars, další, jejichž obličeje vypadaly už vysloveně nepřítomné a odcizené, se vypravovali k jiným hvězdám a dokonce až do centra Galaxie. Ženy tu zůstávaly, že na ně budou čekat. Mnohé z nich už se stavěly dno fronty vedoucí k obrovské obludné budově, kterou někteří nazývali Panteon, jiní Chladírna. Uvědomil jsem si, že jsem přijel v pravý čas. Zdržet se o hodinu, byl bych ve městě zastihl už jen ženy zmrazené na tisíc let. Potom moji pozornost upoutala vysoká šedivá zeď na západní straně náměstí. Za ní stoupala k nebi mračna černého kouře.
„Co je to tam?“ zeptal jsem se krásné ženy s copem, která se zachmuřeně vlekla k Panteonu — Chladírně.
„Železná Opona,“ odpověděla, aniž se zastavila. Cítil jsem stále větší sklíčenost. Všichni kolem plakali, řečníci už byli ochraptělí. Vedle mne se loučil mladík v bledě modré kombinéze s dívkou v růžových šatech. Dívka monotónně říkala: „Chtěla bych se stát astrálním prachem, abych jako kosmický oblak objala tvou raketu…“ Mladík jí pozorně naslouchal. Potom nad shromážděnými zahřměly spojené kapely, moje nervy to nevydržely, vskočil jsem do sedla a sešlápl plyn. Ještě jsem si stačil všimnout, jak nad městem s rachotem vzlétly hvězdolety, planetolety, astraplány, ionolety, fotonolety a astromaty, načež se všechno s výjimkou šedivé zdi potáhlo světélkující mlhou.
Po roce dva tisíce se v čase začaly vyskytovat mezery. Letěl jsem odhmotněným časem. V takových místech bylo tma, jen občas vyšlehovaly za šedivou zdí výbuchy a rozlévaly se požáry. Čas od času mě znovu obklopovalo město a pokaždé byly jeho budovy vyšší, sférické kupole byly stále průzračnější a hvězdoletů na náměstí bylo stále méně. Za zdí nepřetržitě stoupal k nebi dým.
Druhou zastávku jsem učinil, když z náměstí zmizel poslední astromat. Chodníky jezdily. Nikde hluční chlapci v kombinézách. Nikdo neklel. Po ulicích se skromně ve dvojicích nebo trojicích procházely jakési bezbarvé osoby, oblečené buď podivně, nebo chudě. Jak jsem vyrozuměl, všichni diskutovali o vědeckých otázkách. Kdosi měl být oživen a profesor medicíny, atleticky stavěný inteligent, vypadající velice nezvykle ve své vestičce, jakou nikdo jiný nenosil, vysvětloval proceduru oživování jednomu čahounovi biofyzikovi; kterého všem, koho potkával, představoval jako autora, iniciátora a hlavního realizátora této myšlenky. Kdesi se chystalo provrtání díry naskrz zeměkoulí. Projekt se přetřásal přímo na ulici za velkého srocení lidu, výkresy se malovaly křídou na zdech a na chodníku. Chtěl jsem to poslouchat, ale byla to velká nuda, navíc proložená výpady proti jistému konzervativci, kterého jsem neznal, takže jsem si hodil stroj na záda a vykročil pryč. Nepřekvapilo mě, že v tu chvíli posuzování projektu ustalo a všichni se pustili do práce. Zato jakmile jsem se znovu zastavil, začal hlaholit jakýsi občan neurčité profese. Z ničeho nic zavedl řeč na hudbu. Okamžitě se kolem něho seběhli posluchači. Viseli mu na rtech a kladli mu otázky, svědčící o jejich naprostém ignoranství. Najednou se po ulici s křikem rozběhl člověk. Za ním se hnal pavoukovitý mechanismus. Podle výkřiků pronásledovaného to byl „samočinně se programující kybernetický robot s trigenními kuátory se zpětnou vazbou, které se porouchaly a… Běda, on mě teď rozebere!“ Zvláštní věc, nikdo ani brvou nehnul. Zřejmě nikdo nevěřil v možnost vzpoury robotů.
Z vedlejší uličky vyběhly další dva pavoukovité kovové stroje, o něco menší a taky méně zarputilého vzezření. Než jsem řekl švec, jeden z nich mi rychle vyčistil boty a druhý mi vypral a vyžehlil kapesník. Přijela velká bílá cisterna na housenkových pásech, zablikala nesčetnými lampičkami a postříkala mě voňavkami. Už jsem se chystal nadobro odjet, ale tu se ozval hromový rachot a z nebe na náměstí dopadla obrovská zrezivělá raketa. V davu se ihned ozvalo:
„To je přece Hvězda Snů!“
„Ano, je to ona!“
„No ovšem, je to ona. Startovala před dvěma sty osmnácti lety, všichni už na ni zapomněli, ale díky Einsteinovu zkracování času, k němuž dochází při pohybu rychlostí blízkou rychlosti světla, zestárla osádka o pouhé dva roky.“
„Díky čemu? Aha, Einstein… Jo, jo, vzpomínám si. Probírali jsme to ve škole ve druhé třídě…“
Ze zrezivělé rakety se s námahou vyškrábal jednooký muž bez levé ruky a pravé nohy.
„Tohle je Země?“ zeptal se podrážděně.
„Ano! Země!“ ozvalo se z davu. Na tvářích se začaly objevovat úsměvy.
„Zaplať pánbůh,“ řekl muž a všichni přítomní po sobě koukli. Buď mu nerozuměli, nebo dělali, že mu nerozumějí.
Zmrzačený astronaut zaujal řečnickou pózu a vychrlil dlouhý proslov, v němž vyzýval veškeré lidstvo, aby jako jeden muž odletělo na planetu Ber — de — Ber v systému hvězdy Eoelly v Malém Magellanově oblaku vysvobodit rozumné bratry úpící (přesně tak to řekl: úpící) pod jhem sveřepého kybernetického diktátora. Řev trysek přehlušil jeho slova. Na náměstí přistály další dvě rakety, rovněž zrezivělé. Z Panteonu — Chladírny vyběhly ženy obalené jinovatkou. Nastala tlačenice. Pochopil jsem, že jsem se dostal do epochy návratů a rychle jsem šlápl na pedál.
Město zmizelo a dlouho se neobjevovalo. Zůstala jen zeď, za níž s děsivou jednotvárností plápolaly požáry a šlehaly blesky. Byla to zvláštní podívaná — naprostá prázdnota, nikde nic, jen na západě zeď. Ale konečně se přece jen rozlilo jasné světlo a já se ihned zastavil.
Kolem mne se rozkládala kvetoucí země bez lidí. Vlnilo se obilí. Přecházela tučná stáda, ale kulturní pastýře jsem nikde neviděl. Na obzoru se stříbřitě leskly známé průzračné kupole, estakády a spirálovité serpentiny silnic. Kousek odtud směrem na západ se jako předtím tyčila zeď.
Kdosi se dotkl mého kolena a já sebou trhl. Vedle mne stál malý chlapeček s hluboko posazenýma svítícíma očima.
„Copak chceš, chlapečku?“ zeptal jsem se.
„Tobě se porouchal přístroj?“ informoval se melodickým hlasem.
„Dospělým se má vykat,“ řekl jsem poučně.
Nejprve se velice podivil, ale pak se jeho tvář rozjasnila.
„Aha, už si vzpomínám. Pokud mě neklame paměť, bylo to zvykem v Epoše Nucené Zdvořilosti. Jelikož tykání disharmonuje s tvým emocionálním rytmem, jsem ochoten spokojit se s jakýmkoli typem oslovení, které ti bude rytmicky vyhovovat.“
Nenapadlo mě nic, co bych mu odpověděl. Chlapec tedy usedl na bobek k mému stroji, dotkl se ho na několika místech a pronesl několik slov, kterým jsem vůbec nerozuměl. Byl to skvělý kluk, vymydlený, zdravý jako řípa a velice pěstěný, ale připadal mi na svoje léta přece jen trochu moc vážný.
Za zdí se ozval ohlušivý praskot. Oba jsme se otočili. Viděl jsem, jak se děsivá pracka s osmi prsty, pokrytá šupinami, zachytila za hřeben zdi, napjala se, pak se pustila a zmizela.
„Poslechni, chlapče,“ zeptal jsem se, „co je to za zeď?“
Upřel na mě vážný ostýchavý pohled.
„To je takzvaná Železná Opona,“ odpověděl. „Bohužel neznám etymologii ani jednoho z těch slov, ale vím, že rozděluje dva světy — Svět Humánní Fantazie a Svět Strachu z Budoucnosti.“ Odmlčel se a dodal: „Ovšem etymologii slova strach taky neznám.“
„Zajímavé,“ řekl jsem. „A nemohl bych se tam mrknout? Co je to za Svět Strachu?“
„Mohl, samozřejmě. Tadyhle je stykový průduch. Prosím, můžeš ukojit svou zvědavost.“
Stykový průduch měl tvar nízké klenuté branky uzavřené pancéřovými dvířky. Přistoupil jsem k nim a nesměle vzal za závoru. Chlapec za mnou zavolal:
„Nemohu tě neupozornit, že přihodí-li se ti tam něco, budeš muset stanout před Spojenou radou Sta čtyřiceti Světů.“
Pootevřel jsem dvířka. Prásk! Bum! Auau! Ai — i–i! Du — du — du — du — du! Všech mých pět smyslů bylo šokováno současně. Spatřil jsem krásnou blondýnku, nahou, s dlouhýma nohama a neslušným tetováním mezi lopatkami, jak střílí ze dvou automatických pistolí do ošklivého bruneta, z něhož při každém zásahu stříkaly rudé krůpěje. Slyšel jsem rachot výbuchů a srdceryvný řev oblud. Cítil jsem nepředstavitelný puch shnilého spáleného nebílkovinného masa. Žhavý vichr z nedalekého atomového výbuchu mi ožehl tvář a na jazyku jsem ucítil odpornou příchuť protoplazmy rozptýlené ve vzduchu. Ucouvl jsem a prudce jsem přibouchl dvířka, div jsem si přitom nepřiskřípl hlavu. Vzduch mi najednou připadal sladký a svět nádherný. Chlapec zmizel. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, a potom ve mně hrklo, že třeba ten prevít běžel žalovat na tu svou Spojenou radu. Rozběhl jsem se k svému stroji.
Znovu se kolem mne uzavřelo pološero bezprostorového času. Ale já nespouštěl oči z Železné Opony, hlodala ve mně zvědavost. Abych darmo neztrácel čas, poskočil jsem kupředu rovnou o milión let. Nad zdí vyrůstaly celé lesy atomových hřibů a já se zaradoval, když se na mé straně zdi opět začalo rozednívat. Zabrzdil jsem a zklamaně jsem vydechl.
Opodál se tyčil obrovitý Panteon — Chladírna. Z nebe klesal zrezivělý hvězdolet kulovitého tvaru. Všechno kolem vylidněné, obilí se vlnilo. Koule přistála, vystoupil z ní onen známý pilot v bledě modré kombinéze a na prahu Panteonu se objevila dívčina v růžovém, posetá rudými skvrnami proleženin. Zamířili si v ústrety a vzali se za ruce. Zadíval jsem se stranou, měl jsem trapný pocit. Bledě modrý pilot a růžová dívčina se pustili do dlouhých výkladů.
Abych si rozhýbal nohy, sesedl jsem ze stroje a teprve nyní jsem si všiml, že nebe nad zdí je nezvykle čisté. Žádný rachot výbuchů, žádný praskot výstřelů. Dodal jsem si odvahy a přistoupil jsem ke stykovému průduchu.
Na opačné straně zdi se rozkládalo naprosto rovné pole, přeťaté až k obzoru hlubokým příkopem. Vlevo od příkopu jsem neviděl jediné živé duše, pole tam bylo pokryté nízkými kovovými kupolemi připomínajícími poklopy kanalizačních výpustí. Vpravo od příkopu harcovali až u obzoru nějací jezdci. Potom jsem si všiml, že na okraji příkopu s nohama svěšenýma dolů sedí podsaditý osmahlý muž v kovovém brnění. Na dlouhém řemeni mu přes prsa viselo cosi jako samopal s neobyčejně tlustou hlavní. Pomalu žvýkal, co chvíli odplivoval a bez zvláštního zájmu mě pozoroval. Držel jsem dvířka pootevřená, taky jsem se na něho díval, ale neodvažoval jsem se dát se s ním do řeči. Vypadal příliš divně. Nějak nezvykle. Barbarsky. Kdopak ví, co to je za člověka.
Když se na mě dost vynadíval, vytáhl zpod brnění plochou lahvičku, zuby vytáhl zátku, napil se přímo z láhve, znovu odplivl do příkopu a chraptivě pronesl:
„Hello! You are from that side?“
„Jo,“ odpověděl jsem. „Totiž — yes.“
„And how is it going on out there?“
„So — so,“ řekl jsem a zavřel jsem za sebou dvířka. „And how is it going on here?“
„It's o'key,“ *[18] prohlásil flegmaticky a odmlčel se.
Chvíli jsem vyčkal a pak se zeptal, co tady dělá. Nejdřív odpovídal neochotně, ale pak se rozpovídal. Ukázalo se, že vlevo od příkopu dožívá lidstvo svoje poslední dny pod botou sveřepých robotů. Roboti tam dosáhli vyšší rozumové úrovně než lidé, zmocnili se vlády, užívají všech blažeností života, zatímco lidi nahnali pod zem a postavili je k běžícím pásům. Vpravo od příkopu, na území, které on chrání, zotročili obyvatelstvo přistěhovalci ze sousedního vesmíru. Taky uchvátili moc, zavedli feudální pořádky a v jednom kuse využívají práva první noci. Tihle přistěhovalci si žijí jako v ráji, ale přece jenom se trochu dostane i na ty, kteří jsou u nich v milosti. Asi dvacet mil odtud, když se jde podél příkopu, je oblast, kde si lidstvo porobili přistěhovalci z Altairu. Jsou to rozumné viry, které se zahnízdí v těle člověka a nutí ho dělat, co se jim zlíbí. Ještě dál na západ je velká kolonie Galaktické federace. Lidé jsou tam taky zotročeni, ale nežijou si zrovna zle, protože Jeho Excelence místodržící je vykrmuje na porážku a verbuje z nich příslušníky osobní gardy Jeho Veličenstva Galaktického Císaře A — y Třítisícíhopětistéhošedesátéhodruhého. Pak jsou ještě oblasti porobené rozumnými parazity, rozumnými rostlinami a rozumnými minerály. A konečně za horami jsou oblasti porobené zase někým jiným, ale o nich se vykládají všelijaké pohádky, kterým rozumný člověk přece nebude věřit…
Na tomto místě byla naše beseda přerušena. Nízko nad plání přeletělo několik talířovitých létajících přístrojů. Z nich se začaly sypat, točit, převracet a dopadat na zem bomby. „Už to zase začalo,“ zabručel muž, ulehl nohama směrem k výbuchům, napřáhl samopal a zahájil palbu na jezdce harcující na obzoru. Vyběhl jsem ven, přibouchl dvířka, opřel se o ně zády a chvíli jsem poslouchal, jak kvílí, řvou a duní bomby. Pilot v bledě modrém a dívčina v růžovém na stupních Panteonu stále ještě nemohli ukončit svůj dialog. Ještě jednou jsem opatrně nahlédl škvírou ve dvířkách — nad planinou pomalu naskakovaly ohnivé koule výbuchů. Kovové poklopy se odklápěly a z děr vylézali bledí, otrhaní lidé se sveřepými zarostlými obličeji a železnými sochory připravenými k boji. Obrnění jezdci, kteří se sem přihnali, mlátili dlouhými meči mého nedávného společníka hlava nehlava, ten řval a oháněl se samopalem…
Zavřel jsem dvířka a pečlivě zastrčil závoru.
Vrátil jsem se ke stroji a usedl do sedla. Chtěl jsem zaletět ještě o pár miliónů let kupředu a podívat se na umírající zemi, jak ji popisuje Wells. Ale tu se poprvé ve stroji cosi vzpříčilo — nešla nešlápnout spojka. Šlápl jsem jednou, podruhé, potom jsem na pedál vší silou dupl, cosi zapraštělo, zacinkalo, vlnící se obilí se převrátilo vzhůru nohama a já jako bych se probudit. Seděl jsem na demonstračním stole v malé konferenční místnosti našeho ústavu a všichni se na mě dívali s hlubokou úctou.
„Co je s tou spojkou?“ vyhrkl jsem a hledal očima, kde mám stroj. Nebyl nikde. Vrátil jsem se sám.
„Na tom nezáleží!“ vykřikl Louis Sedlovoj. „Přijměte můj obrovský dík! V pravém slova smyslu jste mě zachránil… A jak to bylo zajímavé, viďte, soudruzi?“
Posluchárna zahučela v tom smyslu, jako že ano, že to bylo zajímavé.
„Ale tohle všechno jsem už někde četl,“ řekl pochybovačně jeden z magistrů v první řadě.
„No jakpak ne! Jakpak ne!“ vykřikl L. Sedlovoj. „On přece byl v popisované budoucnosti!“
„Trochu málo dobrodružství,“ ozvalo se ze zadních řad, kde hráli funkcionální námořní bitvu. „Všecko jenom řečičky, řečičky…“
„Za to já prosím pěkně nemůžu,“ řekl Sedlovoj rezolutně.
„Pěkné řečičky,“ utrousil jsem a slezl ze stolu. Vzpomněl jsem si, jak sekali na kusy mého osmahlého spolubesedníka, a dělalo se mi špatně.
„Já bych ani neřekl,“ řekl kterýsi bakalář. „Byla tam i zajímavá místa. Například ten stroj, vzpomínáte si… s trigenními kuátory… Řeknu vám, to je něco…“
„Nuže jak?“ řekl Pupkov — Zadeka. „Jak se zdá, rozvinula se už diskuse. Nemá někdo otázky na referenta?“
Zvědavý bakalář okamžitě položil otázku o vícesměrovém temparálním spojení (zajímal ho totiž koeficient objemového šíření) a já jsem se nenápadně vzdálil.
Měl jsem zvláštní pocit. Všechno kolem mi připadalo hrozně materiální, trvalé, hmotné. Kolem mne šli lidé a já slyšel, jak jim vržou boty, a cítil jsem závan větru od jejich pohybu. Všichni byli málomluvní, všichni pracovali, všichni přemýšleli, nikdo nežvanil, nerecitoval verše, nepronášel patetické proslovy. Všichni věděli, že laboratoř je jedna věc, řečnická tribuna odborářské schůze něco docela jiného a slavnostní shromáždění něco zase úplně jiného. A když mě minul šoupavým krokem ve válenkách podražených kůží Gustavillo, pocítil jsem k němu dokonce něco jako sympatie, protože měl ve vousech svou obvyklou jáhelnou kaši, protože se šťoural v zubech dlouhým slabým hřebíkem, a když mě míjel, nepoděkoval na pozdrav. Byl to živý, hřmotný a evidentní hulvát. Nerozhazoval rukama a nezaujímal akademické pózy.
Nahlédl jsem k Romanovi, protože jsem měl velikou chuť vyprávět někomu o svém dobrodružství. Roman se držel za bradu, stál za laboratorním stolem a díval se na malého zeleného papouška ležícího v Petriho misce. Malý zelený papoušek byl zcepenělý, oči potažené mrtvou bledou žmurkou.
„Co je s ním?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ řekl Roman. „Zcepeněl, jak vidíš.“
„Odkud máš toho papouška?“
„Sám nad tím žasnu,“ odpověděl Roman.
„Není umělý?“ nadhodil jsem.
„Ale ne, docela normální papoušek.“
„To zase Víťka sedl na umkleidet.“
Sklonili jsme se nad papouškem a začali si ho pozorně prohlížet. Na černém skrčeném pařátu měl kroužek.
„Foton,“ přečetl Roman. „A ještě nějaké cifry… Devatenáct nula pět devadesát tři.“
„Ta — ak,“ řekl známý hlas.
Otočili jsme se a vytáhli se do pozoru.
„Dobrý den,“ řekl U — Janus a přistoupil ke stolu. Vyšel ze dveří své pracovny, kterou měl za touto laboratoří, a vypadal nějak unaveně, dost smutně.
„Dobrý den, Janusi Poluektoviči,“ řekli jsme dvojhlasně co nejuctivěji.
Janus spatřil papouška a opakoval: „Ta — ak.“ Vzal ptáka do ruky, velice ohleduplně a něžně, pohladil jeho jasně červenou chocholku a řekl:
„Copak to, Fotonku?“
Chtěl ještě něco dodat, ale pohlédl na nás a mlčel. Stáli jsme vedle něho a sledovali, jak stařecky pomalu zašel do vzdáleného kouta laboratoře, otevřel dvířka elektrické pece a vhodil do ní zelenou mrtvolku.
„Romane Petroviči,“ řekl. „Buďte tak laskav a zapněte, prosím vás, proud.“
Roman uposlechl. Tvářil se, jako by ho právě napadla neobvyklá myšlenka. U — Janus sklonil hlavu, chvíli postál nad pecí, pečlivě vyhrábl horký popel, otevřel větrací okénko a vyhodil popel do větru. Chvíli se díval z okna, potom řekl Romanovi, že ho za půl hodiny čeká u sebe, a odešel.
„Zvláštní,“ poznamenal Roman, dívaje se za ním.
„Co je zvláštní?“ zeptal jsem se.
„Všechno je zvláštní“ řekl Roman.
I mně to připadalo dost zvláštní, a to jak objevení tohoto mrtvého zeleného papouška, kterého Janus Poluektovič zřejmě dobře znal, tak nějak příliš nezvyklý ceremoniál pohřbívání žehem a rozptylování popele do větru, ale byl jsem příliš nadržen chutí vyprávět mu o své cestě do popisované budoucnosti, a tak jsem začal vykládat. Roman mě poslouchal krajně nesoustředěně, díval se na mě nepřítomným pohledem, naprosto nevhodně přikyvoval, potom najednou prohlásil: „Pokračuj, pokračuj, já tě poslouchám,“ a zalezl pod stůl, vytáhl odtud koš na smetí a začal se přehrabovat ve zmuchlaných papírech a útržcích magnetofonového pásku. Když jsem skončil své vyprávění, zeptal se:
„A nesnažil se ten Sedlovoj cestovat do popisované přítomnosti? Podle mého by to bylo mnohem zábavnější…“
Zatímco jsem promýšlel tento návrh a nadšeně hodnotil vtipnost, převrátil Roman koš a vysypal jeho obsah na podlahu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Ztratil jsi disertati?“
„Rozuměj, Soško,“ řekl a zíral na mě nevidomýma očima, „to je podivuhodná historie. Včera jsem vymetal pec a našel jsem v ní ohořelé zelené péro. Vyhodil jsem ho do koše a dneska tu není.“
„Čí péro?“ zeptal jsem se.
„Rozuměj, zelená ptačí péra se v našich zeměpisných šířkách vyskytují velice vzácně. A papoušek, kterého jsme teď spálili, byl zelený.“
„Co je to za nesmysl?“ řekl jsem. „Tys přece to pero našel včera.“
„No právě,“ řekl Roman a házel vysypané smetí zpátky do koše.
Zdravím! Vy jste z druhé strany?Ano.A jak to tam u vás vypadá?Ujde to.A jak to vypadá tady?Okej.