Když bůh tvořil čas, říkají Irové,
stvořil ho dost.
Třiaosmdesát procent všech dní v roce začíná stejně — zvoněním budíku. Toto zvonění vtrhává do posledních snů jednou jako křečovité drnčení výsledkového perforátoru, jindy jako hněvivé dunění basu Fjodora Simeonoviče, jindy zas jako škrábání drápů baziliška skotačícího v termostatu.
Toho rána se mi zdálo o Modestu Matvejeviči Kamnojedovovi, jak se stal vedoucím výpočetního střediska a učí mě pracovat na Aldanu. „Modeste Matvejeviči,“ říkám mu, „to všechno, co mi povídáte, je nějaké chorobné blouznění.“ A on vykřikuje: „Heleďte, tohle si nechte! Máte tu všecko nadr — r–ranc! Lumpár — r–rna!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není Modest Matvejevič, ale můj budík značky Družba s jedenácti kameny a soškou slona se zvednutým chobotem, zamumlal jsem: „No jo, vždyť slyším,“ a začal jsem dlaní plácat po stole vedle budíka.
Okno bylo dokořán otevřené, spatřil jsem jasně modré jarní nebe a pocítil svěží jarní chlad. Po římse se procházeli holubi a cvakali drápy. Kolem skleněné koule pod stropem se vysíleně motaly tři mouchy, zřejmě první letošní mouchy. Chvílemi se začínaly zběsile vrhat z jedné strany na druhou a mě v rozespání napadla geniální myšlenka, že se tyhle mouchy patrně snaží uniknout z roviny, která jimi prochází, a pocítil jsem soucit s jejich beznadějným počínáním. Dvě mouchy usedly na lampu, třetí někam zmizela, a v tu chvíli jsem se definitivně probudil.
Především jsem odhodil pokrývku a pokusil jsem se vznést se nad postel. Jako vždy bez rozcvičky, sprchy a snídaně to dopadlo jedině tak, že mě zpětný ráz prudce vtlačil do lůžka, až kdesi pode mnou zadrnčela a žalostně zaúpěla péra. Potom jsem si vzpomněl na včerejší večer a pocítil jsem rozmrzelost, protože dneska budu celý den bez práce. Včera v jedenáct večer totiž přišel do elektronického sálu Cristobal Josévič, jako obvykle se napojil na Aldan, aby společně s ním vyřešil nějaký další problém smyslu života, a za pět minut se Aldan vzňal. Nevím, co v něm mohlo shořet, ale Aldan byl vyřazen z činnosti na dlouho, takže já dneska místo práce budu muset jako všichni příživníci s chlupatýma ušima bez cíle bloumat z jednoho oddělení do druhého, stýskat si na osud a vyprávět vtipy.
Ušklíbl jsem se s odporem, usedl na posteli a pro začátek jsem se zhluboka nadechl prany smíšené s chladným ranním vzduchem. Chvíli jsem počkal, až se prana vstřebá, a podle návodu jsem myslel na věci milé a radostné. Potom jsem vydechl studený ranní vzduch a pustil se do předepsané sestavy ranní rozcvičky. Vyprávěli mi, že stará škola předpisovala gymnastiku jogínů, jenomže komplex jógy, právě tak jako dnes už téměř zapomenutý komplex maya, zabíral patnáct až dvacet hodin denně, takže když nastoupil nový prezident Akademie věd SSSR, musela stará škola ustoupit. Mladá generace VÚČAKO s radostí lámala staré tradice.
Při stém patnáctém poskoku vplul do místnosti vzduchem můj spolubydlící Víťka Kornějev. Byl jako každé ráno čilý, energický, dokonce dobromyslný. Plácl mě po nahých zádech mokrým ručníkem, začal poletovat po místnosti a dělal rukama i nohama pohyby, jako by plaval prsa. Přitom vyprávěl své sny a okamžitě je vykládal podle Freuda, Merlina a slečny Lenormandové. Zašel jsem se umýt, oblékli jsme se a zamířili do jídelny.
Tam jsme se posadili u svého oblíbeného stolku pod velkým vybledlým plakátem „Do toho, kamarádi! Pracujte čelistmi! G. Flaubert“, otevřeli si láhve s kefírem, pustili se do jídla a naslouchali přitom místním novinkám a drbům.
Včera v noci se na Lysé Hoře konal tradiční jarní slet. Účastníci se chovali krajně nepřístojně. Vij s Chomou Brutem v objetí vyrazili do nočních ulic města, opile obtěžovali chodce, sprostě pokřikovali, potom si Vij šlápl na levé víčko a děsně se rozzuřil. Nakonec se s Chomou poprali, porazili novinový stánek a dostali se na Bezpečnost, kde každému napařili za výtržnictví patnáct dní.
Kocour Vasilij si vzal jarní dovolenou na svatbu. Zanedlouho se v Solovci opět objeví mluvící koťata s dědičnou sklerotickou pamětí.
Louis Sedlovoj z oddělení Absolutního Vědění vynalezl jakýsi stroj času a dnes o něm bude mít na semináři přednášku.
V ústavu se opět objevil Gustavillo. Všude chodí a holedbá se, že dostal obrovský nápad. Jazyk mnoha opic prý totiž připomíná lidskou řeč, zaznamenanou tento… na magnetofonový pásek a puštěný pozpátku velkou rychlostí. A on tento… nahrál v suchumské rezervaci rozmluvy paviánů a poslechl si je z magnetofonu, který pustil pozpátku malou rychlostí. Tvrdí, že získal cosi fenomenálního, ale co konkrétně, neříká.
Ve výpočetním středisku zase shořel Aldan, ale Saška Privalov za nic nemůže, za to může Junta, který se poslední dobou ze zásady věnuje výhradně takovým otázkám, u nichž je dokázáno, že nemají řešení.
Přestárlý čaroděj Perun Markovič Nezmar — Trdlickij z oddělení Ateismu si vzal dovolenou na další pravidelné převtělení.
V oddělení Věčného Mládí po dlouhé těžké nemoci skonal model nesmrtelného člověka.
Akademie věd poskytla ústavu jistou částku na zvelebení prostředí. Modest Matvejevič chce za tyto peníze obehnat ústav ozdobným litinovým mřížovím s alegorickými výjevy a květináči na sloupech a na zadním dvoře mezi transformátorem a skladem benzínu vybudovat fontánu s devítimetrovým vodotryskem. Výbor sportovního oddílu na něm chtěl peníze na tenisový dvorec, ale Modest Matvejevič odmítl s poukazem na to, že fontána je potřebná k vědeckým úvahám, kdežto tenis je mrskání nohama a mávání rukama…
Po snídani se všichni rozešli po laboratořích. I já jsem zašel k sobě a několikrát roztrpčeně obešel Aldan s vyvrženými vnitřnostmi, v nichž se hrabali nevlídní inženýři z oddělení technické obsluhy. Neměli náladu se se mnou bavit, jen mi zamračeně poradili, abych někam šel a dělal si svoje. Vydal jsem se za známými.
Víťka Kornějev mě vyhnal, protože jsem ho vyrušoval, Roman přednášel praktikantům. Voloďa Počkin besedoval s reportérem. Když mě zahlédl, škodolibě se zaradoval a vykřikl: „Aha, tady je! Seznamte se, to je náš vedoucí výpočetního střediska, on vám poví, jak…“ Ale já jsem se šikovně začal vydávat za vlastního dubla a utekl jsem, což reportéra notně vyděsilo. U Edika Ampérjana mě pohostili zelenými okurkami a málem už se rozproudila živá beseda o přednostech gastrického názoru na život, ale v tu chvíli jim praskl destilační přístroj a všichni na mě rázem zapomněli.
Zoufalý jsem znovu vyšel na chodbu a tam jsem se potkal s U — Janusem, který řekl: „Ta — ak,“ a po chvilce se zeptal, jestli jsme včera spolu nemluvili.
„Ne,“ řekl jsem, „bohužel jsme spolu nemluvili.“
Vykročil dál a já slyšel, jak na konci chodby klade tutéž standardní otázku pro změnu Gianovi Giacomovi.
Nakonec jsem zapadl k absolutistům. Přišel jsem těsně před zahájením semináře. Pracovníci zívali, opatrně si hladili uši a rozesazovali se v malém konferenčním sále. Na předsednickém místě, s prsty klidně propletenými, seděl vedoucí oddělení, magistr vší Bílé, Černé a Šedé magie, vševědátor akademik Maurice Johann Lavrentij Pupkov — Zadeka a vlídně pozoroval pobíhajícího referenta, který společně s dvěma primitivně vytvořenými dubly s chlupatýma ušima instaloval na předváděcím stole jakýsi přístroj se sedlem a pedály, který připomínal trenažér pro otylé. Sedl jsem si do koutka dál od ostatních, vytáhl jsem zápisník a tužku a nasadil výraz soustředěného zájmu.
„Nuže, prosím,“ pronesl magistr — akademik, „už to máte hotové?“
„Ano, Maurici Johannoviči,“ odpověděl L. Sedlovoj. „Hotovo, Maurici Johannoviči.“
„Takže bychom začali? Nějak tu nevidím Mohulijana…“
„Je na služební cestě, Johanne Lavrenťjevičí,“ ozvalo se ze sálu.
„Aha, ano, vzpomínám si. Exponenciální výzkumy? Aha, aha… No dobrá. Dnes nám podá Louis Ivanovič malou informaci o některých možných typech strojů času… Říkám to správně, Louisi Ivanoviči?“
„E — e… Totiž… Totiž, já bych svou přednášku nazval tak, že…“
„No dobrá. Tak ji tedy nazvěte.“
„Děkuji vám. E — e… Já bych ji nazval tak: Uskutečnitelnost stroje času k pohybu po časoprostorech zkonstruovaných uměle.“
„Velice zajímavé,“ ozval se magistr — akademik. „Ale vzpomínám si, že už byl případ, kdy náš pracovník…“
„Promiňte, tím jsem právě chtěl začít.“
„Aha, takhle… Tak prosím, prosím.“
Z počátku jsem poslouchal poměrně pozorně. Dokonce mě to zaujalo. Zjišťoval jsem, že se někteří z těchto mládenců zabývali strašně zajímavými věcmi. Někteří z nich se dodnes mořili s problémem pohybu ve fyzikálním čase, ovšem bezvýsledně. Zato však někdo jiný, jméno jsem zapomněl, kdosi ze starých a proslulých vědců dokázal, že je možné provádět přesun hmotných těles do světů ideálních, tedy do světů vytvořených lidskou fantazií. Přišlo se na to, že kromě našeho obvyklého světa s Riemannovou geometrií, relací neurčitosti, fyzikálním vakuem a opilcem Brutem existují ještě jiné světy vyznačující se zřetelně projevenou realitou. Jsou to světy vytvořené tvůrčí fantazií během celé historie lidstva. Existuje například svět kosmologických představ lidstva; svět vytvořený malíři; dokonce i napůl abstraktní svět necitlivě zkonstruovaný generacemi hudebních skladatelů.
Dozvěděl jsem se, že před několika lety jeden z žáků onoho starého a proslulého vědce zkonstruoval stroj, na němž se vydal na cestu do světa kosmologických představ. Určitou dobu s ním udržovali jednostranné telepatické spojení a cestovatel stačil ohlásit, že je právě na kraji ploché Země, že vidí dole zakroucený chobot jednoho ze tří slonů, kteří Zemi podpírají, a že se chystá sestoupit dolů k želvě. Víc zpráv od něho nepřišlo.
Referent Louis Ivanovič Sedlovoj, zřejmě solidní vědec, magistr, trpící však přežitky paleolitu ve svém vědomí, takže si musí pravidelně holit uši, sestrojil přístroj k cestování v čase popisovaném. Podle jeho slov reálně existuje svět, v němž žijí a pracují Anna Kareninová, Don Quijote, Sherlock Holmes, Grigorij Melechov a dokonce i kapitán Nemo. Tento svět má své neobyčejně zajímavé vlastnosti a zákonitosti a lidé, kteří jej obydlují, jsou tím výraznější, reálnější, individuálnější, čím talentovaněji, zapáleněji a pravdivěji je vylíčili autoři příslušných děl.
To všechno mě velice zaujalo, protože Sedlovoj se nechal strhnout a mluvil živě a obrazně. Potom se však vzpamatoval, uvědomil si, že se mu to nějak vymyká z ruky, rozvěsil na stupínku schémata a grafy a začal nudně, přemrštěně odborným jazykem vykládat o kónických dekrementních ozubených kolech, víceúčelových temporálních spojích a o jakémsi prostupném kormidle. Velice brzy jsem ztratil nit úvah a začal jsem si prohlížet přítomné.
Magistr — akademik majestátně spal, občas čistě reflexivně pozvedal pravé obočí jakoby na znamení jistého údivu nad referentovými slovy. V zadních řadách náruživě hráli námořní bitvu v Banachově prostoru. Dva laboranti z řad dálkových studentů si pečlivě zapisovali všechno od začátku do konce — na tvářích jim ztuhl výraz beznadějného zoufalství a naprosté odevzdanosti do vůle osudu. Kdosi si tajně zapálil a vyfukoval dým mezi koleny pod stůl. V první řadě magistři a bakaláři poslouchali s obvyklou vnímavostí a připravovali si dotazy a poznámky. Někteří se sarkasticky usmívali, jiným se ve tváři zračila nechápavost. Vědecký konzultant Sedlového po každé větě svého referenta souhlasně přikyvoval. Zadíval jsem se z okna, ale tam byl pořád ten protivný kvelb a občas přeběhlo pár kluků s udičkami.
Probral jsem se, až když referent prohlásil, že dokončí úvodní část a nyní by chtěl předvést stroj v praxi.
„Zajímavé, zajímavé,“ pronesl předsedající magistr — akademik, který se právě probudil. „No a jak teď? Vydáte se na cestu sám?“
„Víte,“ řekl Sedlovoj, „raději bych zůstal tady, abych mohl průběh cesty komentovat vysvětlivkami. Co kdyby někdo z přítomných?“
Přítomní se viditelně schoulili. Zřejmě si všichni vzpomněli na záhadný osud cestovatele na okraj ploché Země. Kterýsi z magistrů navrhl poslat dubla. Sedlovoj namítl, že by to nebylo zajímavé, protože dublové jsou málo vnímaví k dráždivým podnětům zvenčí, takže by byli špatnými přenašeči informací. Ze zadních řad zazněl dotaz, jakého druhu dráždivé podněty se mohou cestou vyskytnout. Sedlovoj odpověděl, že normální: zrakové, čichové, hmatové, akustické. A tu ze zadních řad přišel další dotaz, jaký druh z těch hmatových dráždivých podnětů bude převládat. Sedlovoj rozhodil rukama a řekl, že to bude záviset na chování cestovatele v místech, kam se dostane. Ze zadních řad se ozvalo „Aha“ a další dotazy už nebyly. Referent se bezmocně rozhlížel. Lidé v sále se dívali každý jinam a všichni někam stranou. Magistr — akademik dobromyslně utrušoval: „No? Tak co? Mládeži! No? Kdo se hlásí?“ Vstal jsem a beze slova vykročil ke stroji. Nesnáším, když referent padá do mdlob — je to ostudná, trapná a bolestná podívaná.
V zadních řadách vykřikli:
„Saško, kam jdeš? Vzpamatuj se!“
Sedlovému zajiskřily oči.
„Já to zkusím,“ řekl jsem.
„Prosím, prosím, samozřejmě!“ zamumlal Sedlovoj, popadl mě za ruku a táhl ke stroji.
„Okamžik,“ řekl jsem a ohleduplně jsem se mu vymkl. „Bude to trvat dlouho?“
„To jak si budete přát!“ zahlaholil Sedlovoj. „Jak mi řeknete, tak to udělám… Ostatně řídit budete sám! Je to ohromně jednoduché.“ Znovu mě popadl a táhl ke stroji. „Tohle jsou řídítka. Tohle je pedál spojky, spojky s realitou. Tady je brzda. A tady plyn. Umíte řídit automobil? No výborně! Tohle je tlačítko… Kam chcete — do budoucnosti nebo do minulosti?“
„Do budoucnosti,“ řekl jsem.
„Aha,“ pronesl a řekl bych, že zklamaně. „Do popisované budoucnosti… Takže to máme všelijaké ty fantastické romány a utopie. Ovšem, to je taky zajímavé. Hlavně mějte na zřeteli, že tahle budoucnost je patrně nesouvislá, určitě se tam budou vyskytovat obrovské prázdné časové úseky, které ještě žádní autoři nezaplnili. Ačkoli, na tom nezáleží… Tak tohle tlačítko zmáčknete dvakrát. Jednou teď, při startu, podruhé ve chvíli, až se budete chtít vrátit. Rozumíte?“
„Rozumím,“ řekl jsem. „A když se v tom něco poláme?“
„Je to absolutně spolehlivé!“ Sedlovoj zamával rukama. „Jakmile by se něco pokazilo, kdyby třeba jen jediné smítko se dostalo mezi kontakty, okamžitě se vrátíte sem.“
„Odvahu, mladíku,“ řekl magistr — akademik. „Povíte nám, co je tam v budoucnosti, cha — cha — cha…“
Vydrápal jsem se do sedla a snažil se na nikoho se nedívat, protože jsem si připadal hrozně hloupě.
„Mačkejte, mačkejte,“ šeptal referent dychtivě.
Stiskl jsem tlačítko. Bylo to zřejmě něco jako startér. Stroj sebou cukl, zachrochtal a začal se rovnoměrně otřásat.
„Hřídel je ohnutá,“ zašeptal Sedlovoj rozmrzele. „To nic, to nic… Zařaďte rychlost. Tak, správně. A teď plyn, plyn…“
Přidal jsem plyn a přitom pozvolna pouštěl spojku. Svět začal blednout. Poslední, co jsem ze sálu zaslechl, byla dobromyslná otázka magistra — akademika: „A jak ho vlastně budeme pozorovat?“ A celý sál zmizel.