Sestupoval jsem do temných chodeb
a zase vystupoval nahoru. Byl jsem sám;
křičel jsem, ale nikdo mi neodpovídal;
byl jsem zcela sám v tomto
rozlehlém domě spletitém jako labyrint.
Nastrkal jsem si klíče do kapsy saka, a vypravil se na první obchůzku. Po parádním schodišti, kterého se, co já pamatuji, použilo jen jednou, když náš ústav navštívila jakási vysoce postavená osobnost z Afriky, jsem sestoupil do nedozírného vestibulu, vyzdobeného věkovitými nánosy architektonických skvostů, a nahlédl jsem okénkem do vrátnice. Ve fosforeskující mlze se tam tyčili dva Maxwellovi makrodémoni a hráli hru, nejscholastičtější ze všech her — panna nebo orel. Věnovali tomu všechen svůj volný čas. Byli obrovití, malátní, nepopsatelně oškliví a připomínali nejspíš kolonie virů poliomyelitidy pod elektronickým mikroskopem, oblečené do obnošených livrejí. Jak se na Maxwellovy démony sluší a patří, věnovali se celý život otevírání a zavírání dveří. Byly to zkušené, dobře vycvičené exempláře, ale jeden z nich, v jehož resortu byl výstup, dosáhl už penzijního věku srovnatelného se stářím Galaxie, čas od času dětinštěl a začínal zlobit. V takových případech si někdo z oddělení technické údržby oblékl skafandr, zašel do vrátnice naplněné stlačeným argónem a dal staříka do pořádku.
Podle instrukcí jsem oba začaroval, totiž přerušil kanály informací a napojil vstupní i výstupní zařízení na sebe. Démoni nikterak nereagovali, měli zrovna jiné starosti. Jeden vyhrával, druhý tím pádem prohrával, a to jim dělalo starosti, protože to narušovalo statistickou rovnováhu. Zakryl jsem okénko destičkou a obešel vestibul. Bylo tu vlhko, pošmourno, každý zvuk se dunivě rozléhal. Budova ústavu byla vůbec dost stará, ale stavět se zřejmě začala od vestibulu. V koutech pokrytých plísní bělavě prosvítaly kosti přikovaných kostlivců, kdesi rovnoměrně odkapávala voda, ve výklencích mezi sloupy trčely v nepřirozených pózách sochy v rezivém brnění, vpravo od vchodu se u stěny vršily úlomky dávných bůžků a na vrcholku hromady se tyčily sádrové nohy ve vysokých botách. Ze začernalých portrétů pod stropem přísně shlíželi důstojní starci a v jejich obličejích se daly rozpoznat známé rysy Fjodora Simeonoviče, soudruha Giana Giacoma a dalších mistrů. To zastaralé haraburdí se mělo už dávno vyhodit, prosekat ve stěnách okna a zajistit dostatek denního světla, jenže ono to všechno bylo zaneseno v knihách, zainventarizováno a Modest Matvejevič osobně zakázal jakékoli rozkramařování.
Na hlavicích sloupů a v labyrintech obrovitého lustru visícího od zčernalého stropu šramotili netopýři a kaloňové. Proti nim Modest Matvejevič bojoval. Poléval je terpentýnem a kreosotem, poprašoval dusičnanem, postřikoval hexachloranem, tisíce jich hynuly, ale desetitisíce se jich znovu rodily. Procházeli mutacemi, objevovaly se mezi nimi čeledi zpívající a mluvící, potomkové nejstarších druhů se nyní živili výhradně kopretinou růžovou a chlorofosem a promítač ústavu Saňa Drozd se dušoval, že tady jednou na vlastní oči viděl netopýra, který se jako vejce vejci podobal soudruhu kádrovákovi.
V hlubokém výklenku, z něhož vanul ledový puch, kdosi zasténal a zařinčel řetězy.
„Heleďte, tohle si nechte,“ pronesl jsem přísně. „Nehrajte na mě mystiku! Že se nestydíte!“
Ve výklenku všechno ztichlo. Majetnicky jsem srovnal shrnutý koberec a začal stoupat po schodech.
Jak známo, ústav zvenku vypadal jako jednopatrový. Ve skutečnosti měl nejméně jedenáct poschodí. Výš než do jedenáctého jsem se nikdy nedostal, protože výtah byl neustále v opravě a lítat jsem ještě neuměl. Fasáda s deseti okny, jako konečně většina fasád, byla rovněž optickým klamem. Vpravo i vlevo od vestibulu se ústav rozkládal nejméně na kilometr daleko, nicméně všechna okna vedla na onu zahnutou ulici a k onomu kvelbu. To mě dost překvapovalo. První dobou jsem na Ojru — Ojru naléhal, aby mi vysvětlil, jak to jde dohromady s klasickými nebo aspoň s relativistickými představami o vlastnostech prostoru. Z jeho vysvětlování jsem nepochopil nic, ale postupně jsem si zvykl a přestal se divit. Jsem stoprocentně přesvědčen, že za nějakých deset či patnáct let se kterýkoli školák vyzná v obecné teorii relativity líp než dnešní specialista. K tomu totiž vůbec není potřeba vědět, jak dochází k zakřivení časoprostoru, stačí, když se taková představa stane už v dětství samozřejmostí a zvyklostí.
Celý přízemek zabíralo oddělení Lineárního Štěstí. Tady bylo království Fjodora Simeonoviče, voněla tu jablka a lesní jehličí, pracovala tu nejhezčí děvčata a nejbáječnější kluci. Nevyskytovali se tu zamračení fanatici, znalci a adepti černé magie, nikdo si tu se syčením a zkřivenými obličeji nerval vlasy, nikdo nemumlal zaklinadla připomínající sprosté drmolení, nikdo tu zaživa nevařil žáby a vrány o půlnoci za úplňku, o Svatojánské noci nebo v pátek třináctého. Tady se pracovalo s optimistickými perspektivami. Dělalo se tu všechno možné v rámci bílé, submolekulární a infraneuronové magie, aby se zvýšil duševní tonus každého jednotlivce i celých lidských kolektivů. Tady se kondenzoval a do celého světa rozesílal veselý dobromyslný smích; tady vypracovávali, zkoušeli a zaváděli modely chování a vztahů posilujících přátelství a ničících nesváry; tady destilovali a sublimovali extrakty utišující hoře, které neobsahovaly ani jedinou molekulu alkoholu a jiných narkotik. Nyní se tu připravoval ke zkouškám v terénu přenosný univerzální drtič zlosti a vypracovávaly se nové značky vzácných slitin rozumu a vlídnosti.
Odemkl jsem dveře ústředního sálu a od prahu jsem se kochal pohledem, jak pracuje gigantický destilátor Dětského Smíchu, čímsi připomínající generátor van de Graafa. Na rozdíl od tohoto generátoru však pracoval naprosto nehlučně a kolem něho se linula libá vůně. Podle instrukcí jsem měl otočit dva velké bílé spínače na pultu, aby pohasla zlatá zář v sále, aby se tu rozhostila tma, chlad a nehybnost — zkrátka instrukce vyžadovaly, abych vypnul přívod proudu do této výrobní haly. Ale já ani na chvilku nezaváhal, vycouval jsem zpátky do chodby a zavřel za sebou dveře. Vypínat proud v laboratořích Fjodora Simeonoviče mi připadalo prostě jako rouhání.
Pomalu jsem vykročil chodbou, prohlížel jsem si legrační obrázky na dveřích laboratoří a na rohu jsem potkal domácího skřítka Tichona, který tyhle obrázky maloval a každou noc je vyměňoval. Pozdravili jsme se stiskem ruky. Tichon byl proslulý hospodáříček z Rjazaňské oblasti, kterého Vij poslal do vyhnanství do Solovce za nějaký prohřešek — buď tam někoho špatně pozdravil, nebo odmítl sníst vařenou zmiji… Fjodor Simeonovič mu poskytl útočiště, umyl ho, vyléčil z chronického alkoholismu a Tichon se tady v přízemku zabydlel natrvalo. Kreslil výborně, něco jako Bidstrup, a mezi místními skřítky se vyznačoval rozvážností a střízlivým chováním.
Už jsem se chtěl vydat do prvního poschodí, ale vzpomněl jsem si na vivárium a zamířil jsem do sklepa. Dozorce vivária, propuštěný upír Alfréd, pil čaj. Jakmile mě spatřil, pokusil se schovat čajník pod stůl, rozbil sklenici, začervenal se a zrozpačitěl. Bylo mi ho líto.
„Hodně štěstí v novém roce,“ řekl jsem a tvářil jsem se, že jsem nic neviděl.
Odkašlal si, přikryl si dlaní ústa a sípavě odpověděl:
„Děkuju vám. Nápodobně.“
„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se a přejel jsem pohledem řady klecí a příhrad.
„Briareós si zlomil prst,“ řekl Alfréd.
„Jak je to možné?“
„Už se stalo. Na osmnácté pravé ruce. Šťoural se v nose, nešikovně se otočil — hekatoncheirové jsou hrozně nešikovní — no a zlomil si ho.“
„Musíme zavolat veterináře,“ řekl jsem.
„On se z toho vylíže sám. Není to prvně.“
„Ba ne, to nejde,“ namítl jsem. „Půjdeme se podívat.“
Zašli jsme do hloubi vivária kolem voliéry s harpyjemi, které nás provázely kalnýma rozespalýma očima, kolem klece s Lernejskou hydrou, v tuhle roční dobu zachmuřenou a nemluvnou… Hekatoncheirové, storucí a padesátihlaví bratři trojčata, prvorozenci Nebe a Země, byli umístěni v rozlehlé betonové jeskyni uzavřené silnými železnými tyčemi. Gyés a Kottos spali stočeni do klubíček, z nichž vyčnívaly namodralé oholené hlavy se zavřenýma očima a chlupaté, volně visící ruce. Briareós sebou šil. Seděl na bobku přitisknut k mřížím a vystrkoval do chodbičky zraněnou ruku, kterou si přidržoval dalšíma sedmi rukama. Zbývajícíma dvaadevadesáti rukama se držel za mříže a podpíral si hlavy. Některé z hlav spaly.
„Copak?“ řekl jsem soucitně. „Bolí?“
Bdělé hlavy začaly žvatlat starou řečtinou a probudily jednu hlavu, která uměla rusky.
„Šíleně to bolí,“ řekla hlava. Ostatní ztichly a s otevřenými ústy na mě civěly.
Prohlédl jsem si prst. Byl špinavý a oteklý, ale vůbec nebyl zlomený, jenom vykloubený. U nás v tělocvičně se takové nehody spravovaly bez lékaře. Uchopil jsem prst a ze všech sil jím trhl. Briareós zařval ze všech padesáti hrdel a svalil se na záda.
„Nonono,“ řekl jsem a otřel si ruce do kapesníku. „Už je po všem, hotovo…“
Briareós popotahující všemi nosy si začal prohlížet prst. Zadní hlavy zvědavě natahovaly krky a netrpělivě kousaly do uší ty přední, aby jim nezacláněly. Alfréd se uškliboval.
„Potřeboval by pustit žilou,“ prohlásil s dávno zapomenutým výrazem ve tváři, potom si vzdychl a dodal: „Jenže co je to za krev, ta jeho! To jen tak vypadá! No bodejť — strašidlo!“
Briareós vstal. Všech padesát hlav se blaženě usmívalo. Zamával jsem mu a vydal se zpátky. U Kostěje Nesmrtelného jsem se zastavil. Veliký lump obýval komfortní samostatnou klec s koberci, ventilací a policemi na knihy. Po stěnách klece byly rozvěšeny portréty Čingischána, Himmlera, Kateřiny Medicejské, jednoho z Borgiů a snad Goldwatera či Mc Carthyho.
Sám Kostěj v lesklém barevném županu stál se zkříženýma nohama u obrovského pulpitu a četl ofsetový obtah Kladiva na čarodějnice. Přitom dělal dlouhými prsty nepříjemné pohyby: jako by něco zašroubovával či vbodával či snad strhával. Byl tu držen v cele nekonečného předběžného zadržení, než skončí nekonečné vyšetřování jeho nekonečných zločinů. V ústavu si ho nesmírně vážili, protože byl příležitostně používán k některým unikátním experimentům a jako tlumočník ve styku s Drakem Gorynyčem. (Sám Dr. Gorynyč byl zavřen ve staré kotelně, odkud zaznívalo jeho kovové chroptění a výkřiky ze spaní.) Stál jsem a uvažoval o tom, že bude-li v některém od nás nekonečně vzdáleném okamžiku Kostěj přece jen odsouzen, budou soudcové, ať je to kdokoli, ve velice zvláštní situaci — nesmrtelného zločince nelze odsoudit k smrti, a doživotní žalář, uvážíme-li předběžné zadržení, už si odpykal…
Najednou mě někdo chytil za nohavici a vypitý hlas pronesl:
„Tak co, syčáci, kdo se přidáte?“
Podařilo se mi vyškubnout se. Tři vlkodlakově v sousední voliéře na mě dychtivě zírali, šedivé tlamy přitisknuté na kovové mříže, do nichž byl zaveden proud o napětí dvou set voltů.
„Urazil mi ruku, čahoun brejlatá,“ pravil jeden.
„Tak mě nemáš chytat,“ řekl jsem. „Loudíš si o osikový kůl?“
Přiběhl Alfréd, zapráskal bičem a vlkodlakové zalezli do tmavého kouta, odkud ihned začali sprostě nadávat a mazat karty, které si sami vyrobili.
Řekl jsem Alfrédovi:
„No dobrá. Myslím, že je všechno v pořádku. Půjdu dál.“
„Šťastnou cestu,“ odpověděl Alfréd ochotně.
Cestou po schodech jsem slyšel, jak rachotí čajníkem a žbluňkavě polyká.
Nakoukl jsem do strojovny a podíval se, jak pracuje energetický generátor. Ústav nebyl závislý na městských zdrojích energie. Místo toho, po upřesnění principu determinismu, bylo rozhodnuto využít dobře známého Kola Štěstěny jako zdroje bezplatné mechanické energie. Nad betonovou podlahou sálu se tyčil jen malý kousek leštěné obruče gigantického kola. Osa, kolem níž se kolo otáčelo, byla někde v nekonečnu, takže obruč vypadala jako obyčejný dopravníkový pás vystupující z jedné stěny a vnikající do druhé. Jeden čas bylo v módě obhajovat disertace na téma upřesnění poloměru zakřivení Kola Štěstěny, ale protože všechny tyto disertace přinášely výsledky s velmi nízkou přesností až do deseti megaparseků, vědecká rada ústavu se rozhodla pozastavit projednávání těchto disertací až do doby, než vytvoření transgalaktických spojovacích prostředků umožní podstatné zvýšení přesnosti.
Několik ďáblíků z obsluhujícího personálu si právě hrálo u Kola — vyskočili na obruč, svezli se k protější stěně, tam seskočili a utíkali nazpátek. Přísně jsem je vyzval k pořádku.
„Heleďte, tohle si nechte,“ řekl jsem. „Tady nejste v cirkuse.“
Poschovávali se za kryty transformátorů a odtamtud po mně stříleli kuličkami z rozžvýkaného papíru. Usoudil jsem, že nemá cenu se s těmi holobrádky hádat, prošel jsem kolem řídicích pultů, a protože bylo všechno v pořádku, vystoupil jsem do prvního poschodí.
Bylo tu ticho, tma a prach. U nízkých pootevřených dveří dřímal opřen o dlouhou křemenačku starý sešlý voják v uniformě Preobraženského pluku a třírohé čepici. Tady bylo rozmístěno oddělení Obranné Magie, mezi jehož pracovníky už dávno nebyla jediná živá duše. Všichni naši starci, snad s výjimkou Fjodora Simeonoviče, zaplatili svého času daň své zálibě v tomto druhu magie. Rabín Löw úspěšně použil Golema při palácových převratech — hliněný obr, lhostejný k podplácení a imunní vůči jedům, chránil laboratoře a současně i císařskou pokladnici. Giuseppe Balsamo vytvořil v dějinách první leteckou peruť na košťatech, která se nesmírně osvědčila na bitevních polích stoleté války. Peruť se však poměrně brzy rozpadla — část čarodějnic se povdávala, zbylé se chytily kavaleristických pluků jako markytánky. Král Šalomoun pochytal a začaroval tucet tuctů ifrítů a slepil z nich samostatný protislonový plamenometný prapor. Mladý Cristobal Junta přivedl do družiny Karla Velikého čínského draka vycvičeného proti Maurům, ale když zjistil, že se císař nechystá bojovat proti Maurům, nýbrž proti svým soukmenovcům Baskům, rozzuřil se a dezertoval. V průběhu mnohasetleté historie válek navrhovali různí mágové využívat v boji vampýrů (pro noční průzkum bojem), bazilišků (pro zastrašení protivníka až do úplného zkamenění), létajících koberců (pro shazování různých nečistot na nepřátelská města), kouzelných mečů různých vlastností (ke kompenzaci nízkého početního stavu) a mnoho dalších. Ale už po první světové válce, po Dlouhé Bertě, tancích, yperitu a chlóru začala Obranná Magie chřadnout. Pracovníci z oddělení houfně utíkali. Ze všech nejdéle se tam udržel jistý Pityrim Schwarz, bývalý mnich a vynálezce podpěry pro mušketu, který obětavě pracoval na projektu džinového bombardování. Podstata projektu spočívala v tom, že na nepřátelská města budou shazovány láhve s džiny, kteří budou drženi ve vězení přinejmenším tři tisíce let. Je všeobecně známo, že na svobodě jsou džinové schopni jedině dvou činností — buď ničit města, nebo stavět paláce. Důkladně žalářovaný džin (jak uvažoval Pityrim Schwarz) po vypuštění z láhve rozhodně nebude stavět paláce, takže nepříteli bude ouvej. Určitou překážkou k uskutečnění tohoto plánu byl nedostatek lahví na džiny, ale Schwarz předpokládal, že doplní zásoby hloubkovým výlovem Rudého a Středozemního moře. Říká se, že když se starý Pityrim doslechl o vodíkové pumě a bakteriologické válce, rozdal džiny, které měl, do jednotlivých oddělení a odešel zkoumat smysl života ke Cristobalu Juntovi. Od té doby ho nikdo nespatřil.
Když jsem se zastavil na prahu, voják po mně zašilhal jedním okem, zasípal: „Tam nesmíš, pokračuj…,“ a znovu se pohroužil do dřímoty. Prohlédl jsem zpustlou místnost zavalenou úlomky nevídaných modelů a útržky nesmyslných náčrtů, nabral jsem špičkou boty svazek papírů válejících se u vchodu, kde na titulním listě bylo rozmazané razítko „Přísně tajné! Před přečtením spálit!“ a vykročil jsem dál. Tady nebylo kde vypínat proud, a pokud jde o samovznícení, všechno, co se mohlo samo vznítit, se samo vznítilo už před mnoha lety.
V tomto podlaží byl archív knih. Byla to ponurá, zaprášená místnost na způsob vestibulu, ale mnohem rozlehlejší. O jeho rozloze se vykládalo, že prý někde v hloubi, asi půl kilometru od vchodu, vede podél polic docela slušná silnice opatřená patníky po každé verstě. Ojra — Ojra dospěl až k patníku 19 a troufalý Víťka Kornějev si při hledání technické dokumentace k pohovce — translatéru sehnal sedmimílové boty a dospěl až k patníku 124. Byl by šel ještě dál, ale cestu mu zatarasila brigáda Danaoven ve vatovaných kazajkách se sbíječkami v rukou. Pod dohledem vypaseného Kaina vytrhávaly asfalt a pokládaly nějaké roury. Vědecká rada nejednou projednávala otázku vybudovat podél silnice vedení vysokého napětí a přemísťovat abonenty archívu dráty, ale všechny pozitivní návrhy narážely na nedostatek financí.
Archív byl plný nesmírně zajímavých knih ve všech jazycích světa, současných i historických, od jazyka atlantů až po pinguin — english. Ale mě tam nejvíce zaujalo mnohosvazkové vydání Knihy Osudů. Byla vytištěna petitem na slaboučkém rýžovém papíru a obsahovala v chronologickém pořadí více méně úplné údaje o 73 619 024 511 lidech rozumných (sapiens). První svazek začínal pitekantropem jménem Ayuychch. (Nar. 2. srpna roku 965543 př. n. l., zemř. 13. ledna r. 965522 př. n. l. Rodiče ramapitékové. Manželka ramapiték. Děti: samec Ad — Amm, samice E — Ua. Kočoval s tribuí ramapitéků do Ararat. dol. Jedl, pil, spal podle lib. Provrtal první díru v kameni. Sežrán jeskyn. medv. při lovu.) Jako poslední byl v posledním svazku základního vydání, který vyšel loni, veden Francisco Gaetano Agostinho Lucia e Manuel e Josefa e Miguel Luca Carlos Pedro Trinidade. (Nar. 16. července r. 1491, n. l., zemř. 17. července 1491 n. i. Rodiče: Pedro Carlos Luca Miguel e Josefa e Manuel e Lucia Agostinho Gaetano Francisco Trinidad a Maria Trinidade [viz]. Portugalec. Ancefal. Rytíř Řádu svatého Ducha, gardový plukovník.)
Z tiráže vyplývalo, že Kniha Osudů vyšla nákladem 1 (jednoho) výtisku a tento poslední svazek byl dán do výroby ještě v době letů bratří Montgolfierů. Zřejmě proto, aby aspoň částečně uspokojilo potřeby současníků, přistoupilo nakladatelství k vydání aktuálních mimořádných svazků, v nichž se zaznamenávaly jen roky narození a úmrtí. V jednom z takových svazků jsem našel i svoje jméno. Vzhledem k výrobnímu chvatu se však do těchto publikací vloudila spousta tiskových chyb, takže jsem v údivu zjistil, že zemřu v roce 1611. Osmisvazkové vydání zjištěných errat k mému jménu ještě nedospělo.
Vydání Knihy Osudů konzultovala zvláštní skupina v oddělení Předpovědí a Proroctví. Tohle oddělení bylo zchátralé, zanedbané a stále se nemohlo vzpamatovat z krátkodobého šéfování sira občana Merlina. Ústav několikrát vyhlašoval konkurs na obsazení uvolněného místa vedoucího oddělení, ale vždycky se ke konkursu přihlásil pouze jediný uchazeč — Merlin.
Vědecká rada přihlášku svědomitě studovala a suverénně ji zamítala — třiačtyřiceti hlasy proti, při jednom hlase pro. (Z tradice byl Merlin rovněž členem vědecké rady.)
Oddělení Předpovědí a Proroctví zaujímalo celé druhé poschodí. Přešel jsem kolem dveří s tabulkami Skupina kávové sedliny, Skupina augurů, Skupina pýthií, Skupina pasiánsů, Solovecký orákul. Elektřinu jsem nikde nemusel vypínat, protože celé oddělení pracovalo při svíčkách. Na dveřích synoptické skupiny už se objevil čerstvý nápis křídou: Mha přede mnou, mha za mnou. Tenhle nápis Merlin každé ráno, proklínaje intriky závistivců, stíral mokrým hadrem, ale nápis se každou noc obnovoval. Když se nad tím zamyslím, absolutně jsem nechápal, na čem se zakládala autorita oddělení. Čas od času přednášeli jeho pracovníci referáty na podivná témata, jako například: K některým otázkám výrazu augurových očí, nebo Prediktorské vlastnosti kávové sedliny ze sklizně roku 1926. Občas se skupině pýthií podařilo něco úspěšně předpovědět, ale samy pýthie vypadaly pokaždé svým úspěchem natolik udivené a vyděšené, že se celý efekt minul účinkem. Ani U — Janus, muž neobyčejně taktní, nedokázal, jak bylo nejednou zjištěno, skrýt neurčitý úsměv pokaždé, když byl přítomen na semináři pýthií a augurů.
Ve třetím poschodí jsem konečně našel nějakou práci — zhasl jsem světlo v celách oddělení Věčného mládí. Na oddělení žádná mládež nepracovala, a tihle starci, trpící tisíciletou sklerózou, věčně zapomínali za sebou zhasínat. Mimochodem, mám dojem, že tady nešlo jenom o sklerózu. Mnozí z nich se dodnes bojí, že dostanou elektrickou ránu. Všichni tady říkají elektřině tramvaj.
V sublimační laboratoři bloudil mezi dlouhými stoly blazeovaný model věčně mladého jinocha s rukama v kapsách. Jeho šedivý, dvoumetrový plnovous se vláčel po podlaze a zachytával za nohy židlí. Pro jistotu jsem sklidil do skříně láhev carské vodky, která stála na sedátku, a zamířil jsem k sobě do elektronického sálu.
Tady stál můj Aldan. Se zalíbením jsem si prohlédl, jaký je kompaktní, krásný, tajemně pobleskující. V ústavu se k nám chovali různě. Účtárna mě například přivítala s otevřenou náručí a hlavní účetní mě s mírným úsměvem okamžitě zavalil únavnými výpočty mezd a rentability. Gian Giacomo, vedoucí oddělení Univerzálních Přeměn, se nejprve taky zaradoval, ale když zjistil, že Aldan není schopen vypočítat ani nejelementárnější transformaci krychle olova v krychli zlata, ochladl v zájmu o moji elektroniku a poctíval nás jen občasnými úkoly. Zato před jeho podřízeným a žákem Víťkou Kornějevem nebylo úniku. I Ojra — Ojra se na mě neustále lepil se svými šokujícími úkoly z oblasti iracionální matematiky. Cristobal Junta, který byl rád ve všem první, si zvykl napojovat po nocích přístroj na svou centrální nervovou soustavu, takže mu druhý den v hlavě něco neustále zřetelně bzučelo a cvakalo a popletený Aldan, místo aby sečítal ve dvojkovém systému, jakýmsi nepochopitelným způsobem přecházel na zastaralou soustavu šedesátkovou, navíc měnil logiku a zatvrzele odmítal princip vyloučeného třetího. Zato Fjodor Simeonovič Kivrin se s přístrojem bavil jako malé dítě s hračkou. Vydržel s ním celé hodiny hrát sudá lichá, naučil ho hrát japonské šachy, a aby to bylo zajímavější, vtělil do přístroje čísi nesmrtelnou duši — mimochodem dost optimistickou a pracovitou. Janus Poluektovič (teď nevím jestli A nebo U) použil přístroje jenom jednou. Přinesl s sebou malou průzračnou krabičku, kterou napojil na Aldan. Přibližně po deseti vteřinách práce s tímto nástavcem se ve stroji přepálily všechny pojistky, načež se Janus Poluektovič omluvil, sebral si krabičku a odešel.
Ale přes všechny drobné poruchy a nepříjemnosti, přestože nyní oživlý Aldan občas psal na svůj papírový pás „přemýšlím, prosím nerušit“, přes nedostatek náhradních bloků a přes pocit bezmoci, který se mě zmocňoval, když jsem měl provést logickou analýzu „nekongruentní transgrese v psí—poli inkubtransformace“, — přes to všechno tu práce byla neobyčejně zajímavá a já byl pyšný na to, že je mě tu evidentně zapotřebí. Provedl jsem všechny výpočty v práci Ojry — Ojry o mechanismu dědičnosti bipolárních homunkulů. Sestavil jsem pro Víťku Kornějeva tabulky napětí M — pole pohovky — translatéru v devítirozměrném magoprostoru. Prováděl jsem výrobní kalkulaci pro patronátní rybný kombinát. Vypočítal jsem schéma nejekonomičtějšího transportování elixíru Dětského Smíchu. Spočítal jsem dokonce pravděpodobnost řešení pasiánsů Velký slon, Státní duma a Napoleonův hrob pro šprýmaře ze skupiny pasiánsů a provedl jsem všechny kvadratury číslicové metody Cristobala Joséviče, za což mě zase on naučil upadat do nirvány. Byl jsem spokojen, pořád bylo co dělat a můj život byl pln smyslu.
Bylo ještě brzy — teprve sedm hodin. Zapnul jsem Aldan a chvíli jsem pracoval. V devět večer jsem se vzpamatoval, s lítostí vypnul proud v elektronickém sále a vydal se do čtvrtého poschodí. Vánice stále řádila. Byla to pravá novoroční vichřice. Vyla a kvílela ve starých nepoužívaných komínech, hromadila závěje pod okny, zuřivě cloumala nepočetnými pouličními lucernami a rozhoupávala je.
Přešel jsem území hospodářské správy. Vchod do předpokoje Modesta Matvejeviče byl zatarasen dvěma zkříženými železnými traverzami profilu dvojitého T a po stranách dveří s tasenými šavlemi stáli dva statní ifríti v turbanech, v plné zbroji. Jejich nosy, červené a opuchlé rýmou, byly propíchnuty masivními zlatými kroužky s plechovými inventárními čísly. Kolem se vznášel pach síry, spálených chlupů a streptocidové masti. Na chvíli jsem se zastavil a důkladně si je prohlédl, protože v našich zeměpisných šířkách jsou ifríti dost vzácným zjevem. Ten, který stál vpravo ode mne, zarostlý a s černou páskou přes oko, se do mě zabodl pohledem. Kolovala o něm nechvalná pověst, že to je bývalý lidojed, a tak jsem chvatně zamířil dál. Slyšel jsem docela zřetelně, jak za mými zády funivě potahuje nosem a mlsně pomlaskává.
V místnostech oddělení Absolutního Vědění byla otevřena všechna větrací okénka, protože sem vnikal pach slanečkových hlav patřících profesoru Gustavillovi.
Na parapetech byl navátý sníh, pod radiátory topení se černaly louže. Zavřel jsem okénka a prošel mezi panensky čistými stoly pracovníků oddělení. Na stolech se vznešeně vyjímaly nové psací soupravy, které ještě nepoznaly inkoust, z kalamářů trčely nedopalky cigaret. Bylo to zvláštní oddělení. Heslo zdejších zaměstnanců znělo: Poznání nekonečnosti vyžaduje nekonečný čas… S tím jsem nepolemizoval, jenže oni z toho vyvodili nečekaný závěr: Takže jestli se pracuje, nebo nepracuje — ono to vyjde nastejno… A tak aby zbytečně nezvyšovali vnitřní energii vesmíru, radši nepracovali. Aspoň většina z nich. An mas, jak by řekl Gustavillo. V podstatě bylo jejich úkolem analyzovat křivku týkající se poznání v oblasti jejího asymptotického přiblížení k absolutní pravdě. Proto se někteří z pracovníků neustále na stolních kalkulačkách zabývali dělením nuly nulou, zatímco druzí si vyjednávali služební cesty na nekonečnou dobu. Z těchto služebních cest se vraceli čilí, vypasení a okamžitě si brali dovolenou ze zdravotních důvodů. V intervalech mezi jednotlivými služebními cestami chodili z jednoho oddělení do druhého, usedali se zapálenými cigaretami na pracovní stoly a vyprávěli si anekdoty o odhalení neurčitostí Laupitalovou metodou. Byli snadno k rozeznání podle prázdných pohledů a podle uší rozškrábaných neustálým holením. Za půl roku mé přítomnosti v ústavu dali Aldanu jeden jediný úkol, který spočíval zase v dělení nuly nulou a ani tentokrát neobsahoval žádnou absolutní pravdu.
Třeba se některý z nich skutečně věnoval nějaké opravdové činnosti, ale o tom mi nebylo nic známo.
V půl jedenácté jsem vstoupil do poschodí Amvrosie Ambroisoviče Gustavilla. Nos jsem si ucpal kapesníkem, snažil jsem se dýchat ústy a zamířil jsem přímo do laboratoře, známé mezi spolupracovníky pod názvem Porodnice. Tady se podle tvrzení profesora Gustavilla rodily ve zkumavkách modely ideálního člověka. Tedy — líhly se, komprené vú?
V laboratoři bylo dusno a temno. Rozsvítil jsem. Ze tmy vystoupily hladké šedivé stěny ozdobené portréty Aeskulapa, Paracelsa a samotného Amvrosie Ambroisoviče. Amvrosij Ambroisovič byl vyobrazen v černé čepičce na ušlechtilých kudrnách, na jeho prsou se nezřetelně třpytila jakási medaile.
Na prostředku laboratoře stál autokláv, v koutě druhý, o něco větší. Kolem centrálního autoklávu ležely přímo na podlaze veky chleba, stála tu pozinkovaná vědra s namodralým odstředěným mlékem a obrovská káď se spařenými otrubami. Podle vůně byly někde poblíž i hlavy slanečků, ale nedokázal jsem určit kde konkrétně. V laboratoři panovalo ticho, z hlubin sterilizačního přístroje se ozývaly rytmické mlaskavé zvuky.
Bůhvíproč po špičkách jsem se přiblížil k centrálnímu sterilizačnímu přístroji a zaskleným okénkem jsem se podíval dovnitř. Z pachu se mi už předtím dělalo špatně, ale teď mi bylo vyloženě zle, ačkoli jsem nic zvláštního nespatřil — cosi bílého a neforemného se pomalu pohupovalo v nazelenalém pološeru. Znovu jsem zhasl, vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel dveře. Majzni ho, vytanulo mi na mysli. Zmocnily se mě nejasné předtuchy. Teprve teď jsem si všiml, že kolem prahu je nakreslená tlustá magická čára skládající se z kostrbatých kabalistických znaků. Podíval jsem se blíž a zjistil jsem, že to je zaklínadlo proti gakimu hladovému pekelnému démonovi.
S určitou úlevou jsem opustil Gustavillovo panství a začal stoupat do pátého poschodí, kde se Gian Giacomo a jeho spolupracovníci zabývali teorií a praxí Univerzálních Přeměn. V ohybu schodů visel malebný veršovaný plakát vyzývající k založení veřejné knihovny. Ideový námět pocházel z místního závodního výboru, umělecké zpracování bylo moje:
Začervenal jsem se a vykročil jsem dál. Jakmile jsem došel do pátého poschodí, všiml jsem si, že dveře Víťkovy laboratoře jsou pootevřené, a zaslechl jsem sípavé prozpěvování. Po špičkách jsem přistoupil ke dveřím.