Severson chodil teď do universitní knihovny skoro denně. Míťa tam s ním trávil všechen svůj volný čas. Zasvěcoval svého staršího kamaráda do tajů moderního mozku lidstva, který si na všechno pamatuje a všechno zná. Vědomosti nemá uloženy pouze v knihách a časopisech, ale také na bezpočtu kilometrů mikrofilmu a magnetofonového pásku. Míťa vybíral pro Seversona „mluvící knihy“ a postupně ho tak seznamoval se všemi historickými událostmi, které polární letec zaspal.
„Vidím, že vás to unavuje, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec jednoho dne. „Knihovna nám neuteče. Pojďme se podívat za tatínkem. Pracuje v heliostroji.“
Severson to rád uvítal, ani se nezeptal, co to vlastně ten heliostroj je. Však uvidíme. Nijak ho nepřekvapilo, když ho Míťa zavedl do elegantně řešené moderní budovy. Chlapcův tatínek, inženýr Vinogradov, uvítal ho jako starého známého.
„Míťa doma nevypráví o ničem jiném než o vás.“ Pak hostu z minulého století obšírně vysvětloval, že pracuje v elektrárně, ve které se uvolňuje energie atomů.
„Nejprve jsme tu vyráběli elektřinu nemožně složitým způsobem. V atomovém kotli jsme při uvolňování atomové energie vytvářeli teplo, které nám měnilo vodu v páru, a tu teprve jsme odváděli do turbogenerátorů. Dnes už nám tento způsob připomíná první automobil, který byl vytvořen z obyčejného kočáru. Takový typ atomové elektrárny najdete už jenom v muzeu. Dnes vyrábíme elektřinu z atomů na docela jiném principu. V této elektřině jaksi napodobujeme slunce. Atomy vodíku za nesmírně vysoké teploty skládáme v nový prvek — helium, a tak vlastně vyrábíme energii z vody. Energie máme nadbytek, vody je přece na světě dost,“ dodal spokojeně a trochu pyšně.
„Mohu se podívat, jak taková zázračná elektrárna vypadá a jak vlastně pracuje?“ zeptal se Severson nesměle.
„Milerád vám všechno ukážu, ale moc toho neuvidíte. Pouze několik dispečerských pultů s kontrolními obrazovkami. Naše sluníčko pracuje za devaterými plášti. Ale přijďte nás dnes večer navštívit domů. Seznámím vás se zajímavým děvčetem a navíc vám doma mohu ukázat své veledílo. Rád se se svými výplody chlubím, to má náš kluk po mně.“
Míťá zářil nadšením.
„Také já vám ukážu své výrobky. Pamatujete se na to letadélko, co nás kdysi seznámilo? To jsem si vyrobil sám. A doma mám ještě lepší věci, uvidíte. Nic se nebojte, s akademikem Tarabkinem to zařídím sám, určitě vás večer pustí. A přijdu vám naproti, v kolik hodin vás mám dole čekat? Bydlíme až za Moskvou, sám byste to nenašel. Tedy ujednáno!“
„Ano, ujednáno, mořský vlku,“ rozesmál se Severson a s ním i Vinogradov. „Dokonalý diplomat, zbytečně tu pusinku neživíš.“
K biologickému ústavu dorazil Míťa o půl hodiny dřív, než bylo ujednáno.
„Konečně, už jsem myslel, že jste zapomněl na svůj slib,“
oddychl si, když spatřil Seversona.
„Proč konečně, vždyť jdu přesně na minutu, jsem přece voják. A slib plním, pamatuj si to,“ skoro se urazil Severson. Vůbec v poslední dny pociťoval, že je trošku nedůtklivý, a že daleko citlivěji než dřív reaguje na každé slovo. Věčně růžovou náladu zanechal v nemocničním lůžku, svoboda pohybu přinesla s sebou vzrůstající nervozitu. Tarabkinovci zatím nic nepozorovali, pacient se dovedl dobře ovládat.
„Nezlobte se, nemyslel jsem to tak zle,“ omlouval se chlapec.
Hlavně, že jsme se setkali. Kdybyste věděl, jak se těším na dnešní večer. Maminka mi dokonce prodloužila večerku až do desíti.“
Vytáhl z kapsy kapesník a zamával na vrtulník, který zrovna prolétával kolem.
„Poletíme taxíkem, budeme tam dřív,“ vysvětloval chlapec.
Severson měl již na jazyku námitku, ale spolkl ji. Nemůže přece před Míťou prozradit, že se toho trochu bojí. Když v tom mohou létat takoví chlapci, proč by to nemohl zkusit on. Vždyť je přece letec. Asi to nebude tak riskantní, jak se zdá.
Nastoupili, Míťa řekl pilotovi adresu a vrtulník je vynesl vysoko nad město. Slunce stálo ještě nad obzorem. Kvetoucí město parků pozlacovalo večerním svitem. Severson si maně vzpomněl na svůj poslední let s Amudsenem. V Lathamu byl takový hluk, že se posádka sotva domluvila — a v této kabině je naprosté ticho, motory není ani slyšet.
Na okraji města vrtulník ostře zahnul doprava. Severson jako zkušený letec si toho pochopitelně všiml. „Proč neletíme přímo?
Chceš mi snad ukázat celou Moskvu?“
„Ne, na to není dnes čas. Vyhlídkový let si zorganizujeme někdy jindy, letíme teď přímo domů. Oblétávám. pouze kosmodrom, nad letištěm je pro vrtulníky zakázané pásmo, mohly by se srazit s raketoplánem, a to by špatně dopadlo. Některé vrtulníky sice na kosmodrom létají, ale jenom po přesně vymezené dráze; vozí tam cestující.“
Severson pozoroval obzor a netrpělivě čekal, až se objeví plocha letiště.
„Hledáte kosmodrom? Tamhle je,“ ukázal Míťa na vysoké konstrukce a lesknoucí se kovové kolosy, připomínající okřídlený doutník.
„Jak se může taková obluda odlepit od země? Kolik se do takového letadla vejde lidí, a kam vlastně létají? A proč sedí stroje na zemi s nosem nahoru?“
„Mají raketové motory a startují kolmo,“ začal Míťa poslední otázkou. „Sedadla jsou na kloubech, takže cestující sedí hlavou vzhůru, i když raketoplán letí potom vodorovně. V každém letadle je asi tak tři sta sedadel. Od země se raketoplány odlepují náramně lehce; pohonné raketové agregáty mají velikou tažnou sílu. V každém letounu je jich asi devět, a ty dají dohromady takových dvacet miliónů koní. A kam létají? Různě. V New Yorku jsou odtud za půl hodiny, v Pekingu asi za čtyřicet minut. Letový řád neznám zpaměti, ale zítra vám ho přinesu. U té nejvyšší věže, až tamhle vzadu, startuji luníky. Tak říkáme letadlům, která létají na Měsíc.
Normálně startují dvakrát za týden, ale teď jich létá víc. To od té doby, co tam hvězdáři zachytili tajemné signály z vesmíru.“
Seversona chlapcovo zasvěcené vyprávění ohromilo, že nebyl schopen slova. Zvykl si už i neuvěřitelná fakta přijímat bez údivu, vždyť žije v třetím tisíciletí, ale tohleto přece jen nemohl dobře pochopit. Dvacet miliónů koní, za půl hodiny z Moskvy do New Yorku — a dvakrát týdně na Měsíc! Není to přece jen rozbujelá klukovská fantazie? Ale obrovitá letadla mu tu stála před očima, Míťa tedy nelhal.
„Copak na Měsíci žijí lidé?“ řekl nejistě.
„A kolik! Měsíci přece říkáme sedmý světadíl.“
„Znáš někoho, kdo tam byl a stál na Měsíci vlastníma nohama?“
„Znám a dobře. Tatínek říkal, že večer k nám také přijde soudružka Svozilová. Ta tam létá často. Byla také přitom, když na Měsíci lovili signály z vesmíru. Nedávno se vrátila na Zemi. Můžete sejí zeptat.“
Také u Vinogradových si zabral Seversona Míťa pro sebe. Přes protesty rodičů zatáhl ho nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí. Pochlubil se také několika luníky, které sice až na Měsíc nedolétnou, ale dosahují prý slušné výšky. Vyhrál už několik modelářských soutěží.
Teprve příchod Aleny Svozilové vysvobodil Seversona ze zajetí.
Žena z Měsíce! Teď stojí před ním a tiskne mu ruku. Byl trochu zklamán. Představoval si ji — ani sám nevěděl proč — bledou a vážnou, uhrančivého pohledu a subtilní postavy. A zatím se tu na něj usmívá prostá dívka s nezvyklou kombinací barev. Plavé vlasy a téměř černé oči zářící ze snědého obličeje.
Hostitelka pozvala společnost na verandu, kde bylo připraveno občerstvení. Severson byl nesvůj. V přítomnosti ženy z Měsíce si najednou připadal ještě ubožejší. Lidé už zkrotili přírodu a vstoupili do vesmíru, a on všechno zaspal! O čem může obyčejný pilot směšného letadla hovořit s lidmi, kteří mají tak mohutná křídla?
Srdečný rozhovor Aleny s Vinogradovem jen prohluboval jeho pocit méněcennosti. Ani si neuvědomil, že proti všem pravidlům společenského chování očima neustále visel na Aleně.
„Myslím, že spor o signály z vesmíru brzo skončí,“ pokračovala Alena v rozhovoru a zdálo se, že upřený pohled Seversonův nepozoruje. „Vyhraje to Navrátil, už je to jisté.“
„Neříkej,“ řekl Vinogradov a ruka s vidličkou mu zůstala v půli cesty k ústům. „Podařilo se už značky rozluštit?“
„To ne, nejsou to totiž žádné značky, ale souvislé vysílání.
Oznámil mi to dnes Čan-su, proto jsem vlastně přišla za tebou.
Dlouho si lámal hlavu, proč Proxima vysílá na tolika vlnách najednou a přitom přestávky ve vysílání se u všech kmitočtů shodují.
Přijímače pro amplitudovou modulaci nám nejsou na nic, řekl si. Na Proximě používají asi systému podobného Murgašovu „tónsystému“ s kmitočtovým klíčováním a extrémně velkým zdvihem. Nakonec přišel na to, že různé signály na několika vlnách jsou vlastně jen výsledkem příjmu na poměrně úzkém kmitočtovém pásmu. Prostě a jednoduše: obyvatelé vesmíru nevysílají pro nás více programů najednou, jak jsme se zpočátku domnívali, ale jen jeden, z kterého chytáme pouze úryvky. Pravděpodobně mají na Proximě pro každé písmeno jinou skupinu změn vlnové délky.“
„Dohady, pouhé dohady,“ odporoval Vinogradov. „Co vlastně zjistil Čan-su konkrétního?“
„Nebuď netrpělivý a nepředbíhej, Péťo. Na všechno dojde, Čan-su si dal vyrobit speciální širokopásmový předzesilovač a znovu lovil, až se jeho domněnka konečně potvrdila. Bylo to včera.
Bezpečně zjistil, že impulsy na sebe určitým způsobem navazují. Až rozluští klíčování — při jeho pověstné trpělivosti o tom nepochybuji — poslechneme si věrně zaznamenaný kompletní program lidiček na Proximě. Kdopak ještě bude pochybovat o tom, že tam na některé planetě opravdu existují a že jsou na vysokém stupni vývoje, možná na vyšším než my.“
„Jak vidím, radoval jsem se předčasně,“ řekl ironicky Vinogradov, „čekal jsem, že mi prozradíš, jak se po proximsku řekne heliostroj a oni si tam nahoře teprve lámou hlavu s klíčem k tajemství. Pořád ještě může mít pravdu Watson, a ne Navrátil. Proč by vodíkové výboje nějaké žhavé mlhoviny nedaleko Proximy nemohly vysílat tónsystémem?“
„Stejně tak dobře by potom krokodýl mohl hovořit španělsky,“
zlobila se Alena. „Navrátil mě za tebou posílá, abych tě požádala o spolupráci — a ty se zatím spojuješ s Watsonem proti nám!“
„Nezlob se, Alenko, ale nevím, čím vám mohu pomoci, na konstrukci hvězdoletu jsem ještě nepracoval a vlastně si ho neumím představit, ale tu je moje ruka — táhnu s vámi — proti Watsonovi,“
rozesmál se.
Po celý rozhovor seděl Míťa po boku Seversonově a naslouchal se stejným zaujetím. Alenina slova chápal možná lépe než host z minulosti. Míťa je přece zkušený znalec sdělovací techniky; nedá se nic dělat, děti dnes přerůstají své rodiče.
Po obvyklém dohadování dostali Míťu o půl jedenácté do postele.
Zábava vázla.
„Co byste řekli malému výletu do lunaparku?“ zachraňovala situaci Alena.
Kolotoč s létajícími raketami, velký model hvězdoplánu, ve kterém je pro návštěvníky vytvořena dokonalá iluze letu napříč vesmírem, projížďka umělou měsíční krajinou v jakési průhledné kapce na pásech, to všechno jenom zesilovalo Seversonovo ohromení. Prochází rejem veselících se lidí, lidí z třetího tisíciletí, a do jeho pravice je zavěšena žena z Měsíce. Mluví o všeličem, ale Severson je duchem tam nahoře, na měsíčním srpku, který právě unikl roztrhaným mračnům.
„Vinogradovi se nám ztratili, to už je tady nenajdeme,“ zjistila najednou Alena. „To nic, trošku se ještě projdeme, je tak nádherný večer, a pak vás doprovodím domů. Petrovi zavolám, aby o vás neměl strach. Nechcete se svézt,“ ukázala na raketový kolotoč.
„Je raketové letiště daleko odtud?“ odpověděl otázkou.
„Není, taxíkem jsme tam za chvilku, pojďme,“ pochopila Seversonovo přání.
Sotva přistáli na střeše hlavní budovy kosmodromu, ozval se z dálky bzučivý hvizd.
„Pozor, pozor! U věže číslo sedm startuje zvláštní letadlo L 432 na Měsíc.“
Růžice reflektorů ozářila na obzoru blyštivý kolos. Hvizd přešel do vyšší tóniny. Pod letadlem vyšlehly rudé jazyky. Raketu zavalil temný dým. Za okamžik se z mračna vynořila špice a postupně celé tělo okřídleného poutníka do vesmíru. Váhavý let se vůčihledně zrychloval, až se raketoplán proměnil v malý žhavý bod na obloze.
Ohnivá čára za ním vybledla a kolos zmizel v temné noci.
„Hned bych letěl s nimi,“ povzdychl si Severson mimoděk. „A ještě raději bych nasedl do letadla směr Norsko.“
„Obě přání jsou splnitelná. Nejprve Norsko a potom Měsíc, platí? Vezmu si vás pod patronát, souhlasíte?“