Na další vycházku se Severson připravoval jako spiklenec.
Uteče, nenechá se pořád vodit za ručičku. Všechno si prohlédne sám, bez průvodce. Snad se mu podaří nahlédnout do zákulisí tohoto pozemského ráje. Není přece možné, aby všecko tu bylo tak dokonalé, aby tu chyběly stíny; lidé přece nejsou andělé. Odjakživa byli bohatí a chudí, šťastní a zoufalí; ani záhadní bolševici tento přírodní zákon nezmění. Ráj možná končí na hranicích města. Celou šestinu světa přece nemohli předělat, aniž kdo o tom věděl. Zázraky se nedějí. Není tomu tak dávno, co Nansen organizoval pomoc hladovějícímu Rusku a lidé tu umírali vysílením… Jednoho dne se Severson nechal zavést na okraj Moskvy: „Žiju u vás jako v pohádce,“ řekl Nataše. „Jako ve snách. Prostě — zaživa v nebi, jinak se to nedá říct. Ale jedna věc mi tu chybí, jen obyčejná smrdutá cigareta z laciného tabáku. Až se mi o ní zdává.“
„Vidíte, to mě nenapadlo, měla jsem vás za nekuřáka, promiňte.
Tady kouří málokdo. Ale všechno se dá napravit. Posaďte se tu na lavičku a chviličku počkejte. To víte, pořádek musí být; jste pořád ještě pacient a o takovýchhle věcech rozhoduje Tarabkin. Když kouření povolí, cigarety už nějak seženeme.“
Sotva Nataša zmizela v nejbližší budově, Severson se zvedl, pátravě se rozhlédl — a dal se do běhu. Kvetoucí alejí utíkal ven z města.
Seběhl z cesty na posečenou louku, ale hned se vrátil. V zákoutí březového háje bzučely červeně natřené nezvyklé stroje a požíraly seno. Pracovaly bez lidí, asi je někdo řídil na dálku rádiem.
Pustil se na opačnou stranu, do řídkého křoví. Čerstvé seno zavonělo až sem a příjemně kořenilo dech lučních květin.
Hebký trávník dobromyslně nabízel: Jen se tu pohodlně natáhni a nadýchej se přírody, tady tě už nikdo nenajde. Jak je to dlouho, cos naposledy takhle ležel naznak a v plynoucích mracích jsi hledal podoby lidí?
Odkudsi přiletěla babočka a důvěřivě si sedla na jeho koleno. Za chvíli se osmělil i cvrček a zmáčkl housličky. Nataša, pohádkové město — zmizely. Možná, že to všechno byl jenom sen… Vzduchem zasvištěla křídla rorejse. Něco se zabořilo do trávy.
Severson se zvedl a překvapeně se díval na podivné letadélko s deltovitými křídly. Z trubiček pod trupem se ještě kouřilo.
Moskva mu posílá pozdrav! Opatrně zvedl důmyslnou hračku a dlouze ji studoval.
Vtipné, opravdu vtipné. Létá to a vrtule to nemá. Trubičky jsou ještě horké, asi je to postaveno na principu rakety.
„Sláva, je tady,“ ozval se znenadání dětský hlas rovnou za jeho zády.
„Kluku zatracená, nejprve mě ostřeluješ raketami a teď mi tu křičíš rovnou do ucha,“ řekl svou tvrdou skandinávskou ruštinou.
Chlapec s pionýrským šátkem kolem krku se zarazil. Trnkové oči zapíchl do tváře muže a chvíli váhal.
„Vy jste — Severson — Leif Severson, polární letec!“ vyhrkl ze sebe.
„Odkud mě znáš? Nepamatuji se, že bychom se někde viděli.“
„Jsem Dimitrij Petrovič Vinogradov a jinak mi říkají Míťa,“
představil se chlapec tak trochu po vojensku. „Vím, že mne neznáte; jak byste mohl znát obyčejného pionýra. Ale vás zná každý — na celém světě!“
„Nepřeháněj, mořský vlku, nemám to rád,“ smál se Severson pobaveně.
„Jak víte, že jsem členem vodního oddílu,“ divil se tentokrát chlapec.
„To já jen tak — uhodl jsem to. A odkud mne znáš ty?“
„Jéjej, to je přece náramně jednoduché. Z televize. Neušla mi ani jediná reportáž o vás. To byla událost — pro celý oddíl, ba pro celou školu. Jak vás našli zamrzlého v ledovci na Ledovém ostrově, jak vás přivezli s ledovcem do Moskvy a jak vás potom Tarabkinovci oživovali. To bylo prima, když jste poprvé vydechl, nebo když jste po strašně dlouhém spánku otevřel oči. Měl byste vidět, jak vám všichni kluci záviděli. Člověk se musí pořád jenom učit a učit. Co bych za to dal, kdyby mě někdo zmrazil a zase oživil až po osmdesáti letech, jako vás.“
„Co to pleteš, Míťo, ty ses zbláznil,“ vydechl Severson. Hlava se mu roztáčela do piruety. „Říkáš — oživili — po osmdesáti letech.
Zatracený kluk, ještě si vymýšlí,“ snažil se získat opět rovnováhu.
„Nic si nevymýšlím, copak vám to ještě neřekli?“ ohrazoval se pionýr.
„Chceš mi snad namluvit, že se nepíše rok 1928?“
„To byste musel ještě hodně přidat. Žijeme v jedenadvacátém století, jak říká náš soudruh učitel.“
„Počkej, hochu, chvíli mlč, promluvme si v klidu jako muž s mužem.“
Míťa vytušil, že něco popletl, ale klukovská tvrdohlavost nedovolovala zbaběle ustoupit. Vzdorovitě řekl: „Tak vy nevěříte, že zmrzlý člověk se dá oživit? Jak vidím, pořád si myslíte, že žijete v roce 1928. Ani se vám nedivím, také bych žil raději v minulém století. Život byl tenkrát tak dobrodružný! Jednou se stejně všecko dozvíte, tak co,“ utěšoval se, když zpozoroval bledou Seversonovu tvář.
„Není vám špatně, soudruhu? Skočím pro naši doktorku, bydlí nedaleko.“
„Počkej,“ chytil chlapce za rukáv a přitáhl ho k sobě. „Posaď se pěkně vedle mne a vyprávěj; rád poslouchám pohádky.“
„Jak myslíte. Náhodou jsem odborník na oživování, snadno vás vyvedu z omylu. Víte o tom, že když voda v rybníce zamrzne až na dno, zmrznou v ní i ryby a žáby? Tak vidíte. A na jaře, až ledy roztají, zvířátka zase ožijí a frrr — už jsou čilá. V odborných knihách tomu říkají anabiosa.“
„Tak ty si myslíš, mořský vlku, že jsem ryba a mám studenou krev. Klidně si zmrznu a na jaře zase roztaju,“ žertoval Severson, aby překonal skličující pocit, který mu svíral hrudník.
„To ne, to vám neříkám,“ odpověděl Míťa. „U vás to nebylo tak jednoduché. Jestliže jste neviděl reportáž o svém probuzení, nedovedete si ani představit, co to dalo Tarabkinovcům práce, než vás po tolika letech přivedli k životu.“
„Klidně bys mohl psát verneovky, fantazii máš bujnou dost. Jen na jednu maličkost zapomínáš. Jak jednou člověk umře, už ho nevzbudíš.“
„Ze zdvořilosti bych vám vlastně měl přisvědčit, ale v zájmu vědecké pravdy nemohu.“
Severson se zasmál: „Sakra, ty jsi učený. Kam na ty moudrosti chodíš?“
„Až budu velký, dám se k Tarabkinovcům. A tak se tajně učím.
Vím toho už dost; proto vám mohu klidně dokázat, že s tím umřením se mýlíte. Vědci neznají jenom jednu smrt, ale dvě. Jedné smrti říkají klinická a druhé biologická. Když člověk umře klinickou smrtí, to ještě nic není, toho můžete zase oživit. Oživit klinicky mrtvého člověka se podařilo už v roce 1944, za Velké vlastenecké války.
Tenkrát profesor Něgovskij také u nás v Moskvě oživil mrtvého vojáka Čerepanova, který vykrvácel při operaci. Nebylo to lehké, Čerepanov byl ještě dlouho nemocný, ale nakonec se přece uzdravil.
V universitní knihovně si můžete přečíst Pravdu z 11. září 1944, náhodou si to datum pamatuju dobře. V roce 1960 byl oživen první zmrzlý člověk, nějaký traktorista. Oživil ho akademik Tarabkin, a tím se prý proslavil.“
„Počkej, Míťo, jak dlouho po smrti oživili toho vojáka?“
„Asi za pět minut. A traktoristu za dvě hodiny. Vím, kam míříte.
Všecko závisí na mozku klinicky mrtvého. Jestliže pořádně zmrzne, nepoškodí se ani za pět set let. U lidí, kteří nezmrznou, se mozek asi po deseti minutách začne rozkládat a přijde ta druhá smrt, kterou jsem vám ještě nevysvětlil, biologická. — S tou se už nedá nic dělat, to je konec.“
„Mám lepší vysvětlení než ty,“ řekl Severson zamyšleně. „Našli mě na severu polozmrzlého, probrali mě k životu, ale já na mnoho let ztratil paměť.“
„To nesedí, soudruhu, to byste dnes byl úplným stařečkem.
Viděl jste se už v zrcadle?“
„Jestli se z toho snu probudím a budu zmrzlý — Poslouchej, mořský vlku, dej mi facku, pořádnou facku. Co se divíš? To bude nejlepší důkaz, že tohle všechno není jenom sen.“
„Zásadně se neperu. Já pro vás vymyslel lepší důkaz, soudruhu Seversone. Zavedu vás do universitní knihovny. Metrem tam budeme za chvilenku.“
„Buďte zdráv, Vasile Vladimiroviči,“ volal Míťa už u vchodu do čítárny. „Podívejte, jakého vám vedu vzácného hosta!“
Starší holohlavý muž nadzvedl brejličky a překvapením až zamrkal: „Vítám vás u nás, soudruhu Seversone,“ zakoktal a chlapci přísně zahrozil. „A ty bys zasloužil pár za uši, nezbedo! Biologický ústav už dvě hodiny lomí rukama, kam se poděl slavný pacient, a Nataša Orlovová si zoufalstvím rve vlasy. Copak jsi neslyšel hlášení?
Vysílaly ho všechny moskevské stanice.“
„Na Zlatých lukách to nebylo slyšet,“ řekl Míťa uličnicky. „My se zatím dobře bavili, vysvětloval jsem soudruhu Seversonovi, jak se z Arktidy dostal k nám.“
Stařík zmateně zamával rukama. „Tys tedy už všecko vybrebtal?
Víš ty vůbec, co jsi provedl?“
„Nebojte se, pane,“ zastal se chlapce Severson. „Vím už všechno, nebo skoro všechno. Už jsem se s tím tak trochu vyrovnal.
Máte tu náhodou norské noviny z července 1928?“
Stařík si rozpačitě třel bradu. „Momentíček, prosím, podívám se.
Je to hezká řádka let. Posaďte se zatím u nás.“ Z vedlejší místnosti zavolal hned Nataše.
„Severson je u mne, v čítárně universitní knihovny. Chce norské noviny z dvacátých let minulého století. Co mám dělat?“
„Tak on už všechno ví. Toho jsem se bála nejvíce. Jak se chová, je klidný? Ostatně, hned k vám přijedu.“
„Okamžik, neutíkejte mi ještě, jak to mám udělat s těmi novinami?“
Nataša zaváhala. „To je zoufalé — Tarabkin zrovna odcestoval.
Nu, už nic nezachráníme, půjčte mu je.“
Když Nataša vběhla do čítárny, Severson byl tak zabrán do novin, že ji ani nezpozoroval. Chvějící rukou listoval ve svázaných ročnících a z očí mu hleděla úzkost. Teď našel velký titulek hned pod záhlavím časopisu: Amundsen odletěl na pomoc Nobilemu.
Noviny z dalšího dne o Amundsenovi mlčely. Třetího dne přinesly jen krátkou zprávu, že Latham se čtyřiadvacet hodin nehlásí.
Ledoborec Krasin hledá Nobilovu výpravu.
O několik dní později se noviny hemžily zprávami o záchranných výpravách na pomoc Lathamu. Amundsen je stále nezvěstný.
Severson obrátil několik zažloutlých stránek a křečovitě sevřel svazek novin oběma rukama.
„Norsko ztratilo svého velkého génia,“ oznamoval tragicky titulek z 1. září 1928. „Včera, půldruhého měsíce po odletu Amundsena, nalezla rybářská loď Brod poblíž Funglő plovák letadla, který nepochybně patří Lathamu. Dnes už bohužel nemůžeme pochybovat o tom, že náš velký a nesmrtelný Amundsen zahynul i se svými věrnými druhy někde v chladných vlnách Severního ledového oceánu. Šlechetní hrdinové obětovali své životy, aby zachránili životy jiných. Na všech veřejných budovách byly vyvěšeny smuteční prapory…“
„Amundsen tedy zahynul,“ chytil se Severson za hlavu. „Jen já byl zachráněn. Ostatní jste nenašli?“ Obrátil se k Nataše, která mu vsunula ruku pod paždí.
„Dosud ne, ale určitě je najdeme. Možná, že se s Amudsenem ještě setkáte,“ utěšovala Seversona, ačkoliv sama svým slovům nevěřila.
„Chtěl bych domů, Natašo, domů, do Norska,“ řekl změněným hlasem.
„Ještě trošičku strpení, Leife, léčba už za několik dnů skončí a pak vás domů doprovodím — vezmete-li mne ovšem s sebou.“