Psaní dopisů zaplnilo Seversonovi celé dny. Ani barevná televize ho už tolik nelákala. Psal nejen šéfredaktorovi norského časopisu, ale všem svým známým. Domů psát nemohl, otce neměl už dávno a maminka mu zemřela dva roky před osudným odletem na Sever. S ostatními příbuznými se nikdy příliš nepřátelil. Dopisy známým, to byl jakýsi jeho deník, do kterého ukládal své dojmy a poznatky.
Čas letěl a dopisů neustále přibývalo. Dovolme si malou nediskrétnost a nahlédněme do některého z nich.
„Mám se čím dál tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče, chová se ke mně tak mile a přátelsky. Oba se teď učíme, ona mě rusky, a já ji norsky, a jde nám to dobře.
Jak jsem se už zmínil v posledním dopise, dovolili mi chodit po vlastních nohou, dovedeš si to představit? Tak nějak tu prožívám nové dětství, víš, takové zvláštní, divné, cítím se v roli dítěte, které se teprve učí chodit, ale přitom si pamatuje celé mládí svého otce nebo dědy. Zdejší děti se vlastně ničemu nediví, všechno se jim zdá samozřejmé, i ty největší zázraky techniky. Ale já mohu srovnávat s tím, co znám z domova a ze světa, který jsem prošel. Všechno je tu pro mne nové, nezvyklé a někdy mám dojem, že jsem zaspal století — a najednou si zase připadám hrozně starý, přežilý. Což se toto podivuhodné město mohlo zrodit přes noc?
Je to věru všechno podivné. Chvílemi se chovám jako primitivní divoch, kterého vytrhli z pralesa a rovnou posadili do takového New Yorku. Tento pocit nepřehluší ani vědomí, že u nás doma patřím mezi lidi s vyšším vzděláním, a že jsem navíc zkušeným letcem.
Kdybys viděl, jak nebetyčný je rozdíl mezi naším vychloubaným Lathamem a běžnými ruskými letadly! Helikoptéra, která je pro nás stále ještě klukovským snem, je tady běžnějším dopravním prostředkem než v Anglii automobil. Automobily v našem slova smyslu tu v Moskvě vůbec neuvidíš.
Právě jsem se vrátil z lékařské prohlídky. Všechno je prý v pořádku a co hlavního, akademik Tarabkin mi povolil vycházku do města! Dovedeš si to představit, první vycházku do města, na které jsem se zatím jenom zvědavě díval z oken nemocnice! Hned po návratu Ti napíši. Proč neodpovídáš, pořád netrpělivě čekám na Tvůj dopis. Zatím bud zdráv.“
Severson sotva dospal rána. Když Nataša pro něj přišla do pokoje, byl již dokonale připraven na cestu. Nezvyklý oblek, který včera dostal, důkladně si vyzkoušel a prozkoumal ještě před spaním.
Prošli chodbami, které znal z toulek po ústavu. Věděl už také, že přepážky i dveře výtahu se otvírají samočinně, jakmile k nim přistoupíš a výtah je v poschodí. Udivilo ho pouze, že kabina je vynáší vzhůru — místo do přízemí. Rozhodl se však, že se cestou na nic nebude ptát. Mlčení je v tomto případě moudřejší než naivně hloupé otázky. Alespoň se nezesměšní.
Z výtahu vystoupili na rovnou střechu budovy. Seversonovi při pohledu na několik odpočívajících vrtulníků zamrazilo po celém těle.
„Snad nechcete letět tímhle?“
„Samozřejmě, znáte snad pohodlnější a rychlejší prostředek, který vás dopraví, kam je vám libo?“
„To neznám,“ řekl rozpačitě. „Možná, že si to budete vysvětlovat jako zbabělost, ale já takovýmto vynálezům moc nevěřím. Pochopte to; jsem letec a zvykl jsem si za ta léta na křídla.
Máš-li křídla, nějak se dolů dostaneš i bez motoru a vrtulí, ale tady?“
Nataša se ochotně vrátila do kabiny výtahu a tentokrát sjeli opravdu dolů, až pod povrch země na stanici metra. Severson mlčel a jenom se díval. Všiml si, že vozy podzemní dráhy nemají kola, že jaksi kloužou ve vzduchu metr nad zemí a jezdí neslyšitelně tiše.
Neušlo mu také, že Nataša nekupovala jízdenky ani před vstupem do metra, ani za jízdy, ani při výstupu.
„Jeli jsme jako černoši,“ poznamenal ironicky, když vyjížděli z podzemí na pohyblivém schodišti.
„Jak to myslíte?“
„Nu, jen tak, jeli jsme prostě na černo, ošidili jsme dráhu.“
„Ach tak,“ rozesmála se Nataša, „promiňte, já zapomněla…“
„Snad se nic nestalo,“ utěšoval ji Severson; teď ho mrzelo, že se dopustil takové netaktnosti. „Až pojedeme zpátky, koupíte lístky dvojmo. Svůj dluh vám ovšem mohu splatit, až se vrátím domů do Norska.“
„To ne, Seversone, není třeba. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava, jako mnoho dalších věcí, se v Moskvě neplatí. Peníze prostě nebudeme dnes potřebovat. Říkám vám to předem, abyste se popřípadě někde nedivil. Kam byste se chtěl teď podívat? Co vás z Moskvy zajímá nejvíce?“ Nataša očekávala rozpaky, ale on odpověděl okamžitě a bez rozmýšlení: „Nejprve bych se chtěl trochu porozhlédnout po městě a pak se podívat, jak tu lidé žijí, víte, myslím doma.“
Z první prohlídky města se vrátil nadšen i zmaten. Sedl si k oknu a vytáhl roletu. Nad městem visel měsíc v úplňku. Usmíval se na Seversona a posměšně se ptal: Tak co, co tomu říkáš? Už věříš, že tohle pod námi je Moskva?
Severson vzal pero a psal. Ani nerozsvítil, stačilo mu světlo pronikající z ulice.
„Až si přečteš tyto řádky, drahý Alberte, určitě si pomyslíš, ten starý blázen má vidiny. Já sám mám občas takový pocit, ačkoliv všechno kolem se mi zdá tak přirozené. Prostě jsem si už zvykl na pohádkový přepych, kterým Moskva žije. Znáš to, na dobré si zvykáme daleko rychleji než na zlé.
Dojmy z dnešní prohlídky města Ti sotva vylíčím, prostě to nedovedu. Představ si, že Tě najednou někdo zanese na kouzelném koberci do říše hojnosti a štěstí, kde má každý všecko, po čem touží a co potřebuje, a v práci vidí spíš zábavu a zálibu než nutnost obživy.
Lidé tam žijí bez starosti o zítřek, všichni mají vysoké vzdělání a skoro každý je vedle svého povolání také umělcem — malířem, sochařem, básníkem, školeným hudebníkem, zpěvákem nebo hercem. Vidíš — a u mne to není pohádka. Do takové říše, do takového ráje na zemi jsem se prostě dostal. Přísahám, že je to tak. O dnešním dnu bych mohl napsat celou knihu. Abys mi aspoň trošinku uvěřil, vylíčím Ti své nejsilnější zážitky.
Město popisovat nebudu, přikládám Ti několik fotografií, to je přesvědčivější. Podívali jsme se s Natašou také do soukromého bytu.
Obytné domy tu mají zajímavou architekturu. S našimi činžáky se to nedá vůbec srovnat. Každý dům je vlastně takovým samostatným malým celkem, kde obyvatelé mají své kino, společenské místnosti, obchody, dětské jesle a podobně. Byty jsou zařízeny nejen s velkým estetickým cítěním, ale i velmi účelně.
Natašini známí nás pozvali na oběd.
„Vždyť jste, Natašo, říkala, že v těchto bytech nejsou kuchyně,“ šeptal jsem jí překvapeně. Hostitelka zaslechla moji poznámku. „V každém bytě máme takový maličký kuchyňský kout, ale jinak máme kuchyň společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ řekla paní domu a hned se nás zeptala, na co máme chuť. Shodli jsme se na tom, že volbu ponecháme hostitelce. Paní vytočila nějaké číslo na videofonu (to je telefon, ve kterém se hovořící vzájemně vidí) a řekla: „Oljuško, tu moji specialitu, víš, třikrát, mám hosty, ale ať je to tip top, jsou to opravdu vzácní hosté.“ Netrvalo dlouho a na zdi zablikalo světýlko. Paní přistavila ke stěně pod světýlko pojízdný stolek a stiskla nějaký knoflík. Stěna se otevřela jako trouba na pečení a na stolek se vysunul tác plně naložený jídlem a přikrytý nějakým průhledným poklopem. Když ho nadzvedla, zavonělo to jak v lahůdkářství. Netušil jsem, že Rusové jsou tak výborní kuchaři.
Když jsem se báječně najedl, dostal jsem zlomyslný nápad; podívám se, jak pracují moji hostitelé a co vlastně dělají. Daleko široko jsem totiž nespatřil žádné továrny a vůbec nic podobného.
„Všichni Moskvané pracují v kancelářích?“ zeptal jsem se. Nataša se smála, že co si o nich myslím, že Moskva není město byrokratů, a že mě o tom hned přesvědčí. Podzemní drahou jsme zajeli na okraj města, ale vypadalo to tam stejně jako v centru. Maně jsem si vzpomněl na hroznou periférii Londýna, kde lidé živoří v brlozích.
Brzo jsem zjistil, že továrny se zvenčí nijak neliší od obytných domů.
Kdybys viděl jejich zařízení uvnitř, ani by ses nedivil. Lidé pracují doslova v rukavičkách a zboží za ně vyrábějí nádherné automaty.
Pracují tichounce, že je sotva slyšíš, a přitom neuvěřitelně rychle.
Celou nekonečnou halu obsluhují pouze dva lidé v bílých pláštích, jakýsi dělník — inženýr a údržbář — mechanik. Dovedeš si představit, jak to na mě působilo; znáš přece naše továrničky, ubohé hrcálky, kde skoro všecko se musí odřít rukama a materiál i výrobky přenášíš na vlastních bedrech.
Stejně přepychově jsou tu vybaveny i chemické továrny. Jednu jsme navštívili; z uhlí tam vyráběli neuvěřitelně krásné předměty a dokonce i průhledné poklopy, z nichž jeden jsem viděl na podnose při obědě. Nakonec jsme se podívali na důl. Na okraji Moskvy se doluje nějaká hornina, ale havíře tam neuvidíš. Pod zem občas sfárá jenom údržbář automatických strojů, které kutají dole docela samostatně. Lidé nahoře je pouze kontrolují pomocí televize — dálkového přenosu obrazů. Cestou zpátky jsme se zastavili na staveništi: jeřáby, transportéry a všelijaké stroje skládaly domy po celých bytech jako dětskou stavebnici. Domy tu rostou opravdu rychleji než houby po dešti. Nedivím se, že mi nevěříš, ani já jsem moc nespoléhal na oči a všechno jsem pořádně ohmatal vlastníma rukama.
Napadlo by Ti někdy, že takové zázraky objevíš v komunistickém Rusku?“
Severson píše, až ho ruka bolí; všechno musí pečlivě vykreslit, než mu svěží dojmy vyblednou. Měsíc, dobrý kamarád z cest po ledových pouštích, nahlíží mu zvědavě do papíru. — Kdybys tušil, přítelíčku, jak tu mám zrovna rušno, jaký blázinec se mi usadil mezi krátery, usmívá se.
V Cahénově observatoři na jižním pólu Měsíce se neustále střídají hosté ze Země. Astronomové, astrobiologové i jazykovědci.
Zajacovy gravimetry trpělivě zaznamenávají podivné kmitání gravitačního pole. Vysílají lidé z Proximy také pomocí elektromagnetického pole? To je hlavní otázka, na kterou je teď třeba dát odpověď.
Nedaleko observatoře, na veliké skále připomínající stůl s ubrusem, montují lidé nové obrovské radioteleskopy. Cahén často odbíhá od hostů k oknu a pozoruje rychlou a promyšleně mechanizovanou práci montérů. Za pilkou ostrých skalisek přibližují se k sobě dvě koule, oslnivě zlatá a temná, jen srpkovitě osvětlená.
Slunce se již dotýká tenounkého srpku Země. Nelze se neubránit dojmu, že dojde ke srážce nebeských těles.
Menší koule se teď schovává za kolos. Její oslepující svit zvolna pohasíná.
Srpek Země se mění v rozžhavený, rubínově rudý prsten, atmosféra září jako svatozář. Celý obraz korunují stříbřitě zelené jazyky, které temnou siluetu planety vykrajují z hvězdné oblohy. Ve fantastické záři se kostrbatá měsíční krajina i s lidmi mění v roztavenou měď.
Na pracoviště se zahleděly světlomety; montéři nesmějí ztratit ani minutu.
A lidé na Zemi, bůhví už po kolikáté, se zatajeným dechem sledují na svých televizorech netušené krásný pohled z Měsíce na zatmění Slunce.
Teleskopy vyrostly přímo před očima. Vědci se hned pustili do práce.
„Širokopásmový pořád mlčí,“ rozčiluje se Alena Svozilová. Je kandidátkou astrobiologie a nadšenou zastánkyní teorie, že na planetách kolem Proximy Centauri žijí tvorové, podobní obyvatelům Země.
„Zato mně přeje štěstí, pojďte se podívat,“ řekl Cahén vzrušeně.
Na jedné z obrazovek půlkruhového pultu se pravidelné šmouhy rozkmitaly. Chvění pohaslo a hned ožila další obrazovka. A další.
Signál poskakoval z obrazovky na obrazovku jako světelná reklama.
„Sto šedesát centimetrů, sto sedmdesát osm — sto devadesát šest centimetrů! Proxima vysílá a hned na několika kmitočtech současně. Pojďte se honem podívat, Proxima mluví,“ volala Alena do služebního telefonu.
Přesné měření po mohutném zesílení ukázalo, že z nejbližší hvězdy přicházejí kratičké signály o mnoha různých kmitočtech mezi sto dvaceti a dvě stě dvaceti centimetry vlnové délky. Na Čan-suův návrh byly signály, zachycené na magnetofonový pásek, vyslány zpět jako odpověď či jako znamení, že vysílám bylo přijato.
Za několik dnů hlasatel televizního studia na Měsíci oznamoval lidstvu: „Zdá se, že Proxima opravdu mluví. Po určitých úpravách reflektorů a přijímačů zachycuje zdejší observatoř docela jasné signály, které mají určitý systém. Signály jsou každý den, přesně ve dvanáct hodin astronomického času, vysílány zpět, abychom tak dali sousedům v kosmu najevo, že je slyšíme. Žel, obyvatelé Proximy—správněji planety u Proximy Centauri — dostanou odpověď na své volání prakticky za osm let od okamžiku, kdy své zprávy sami vyslali. Rádiové vlny se šíří prostorem stejně rychle jako světlo — a světlo z Proximy k nám doletí za čtyři roky, tři měsíce, dvacet jeden den a sedm hodin. Přepočítáno na kilometry, je to vzdálenost asi 40 000 miliard kilometrů. Abychom si mohli udělat přibližnou představu o této vzdálenosti, zmenšeme si naše Slunce na velikost míčku o průměru osmi centimetrů a stejně zmenšeme i Proximu Centauri, která je o něco menší než Slunce. Když míček — Slunce — posadíme třeba do Prahy, pak v tomto měřítku musíme Proximu Centauri položit až někam na pobřeží severní Afriky.
Akademik Cahén vyslovil zajímavou domněnku. Jestliže jsou signály dílem myslících tvorů a ne přírodním úkazem, což je také možné, pak tyto signály jsou určeny nám; obyvatelé Proximy chtějí s námi navázat spojení, možná nám chtějí něco důležitého sdělit.
Vysílání je zřejmě směrováno do naší sluneční soustavy. Kdyby bylo určeno pouze pro domácí potřebu planety, nazveme ji třeba X, sotva bychom je zachytili.“
„Vidíte, to jsou ti reportéři, Alenko,“ řekl Cahén a vypnul televizor. „Vaši hypotézu přišili na krk mně. Ale nic si z toho nedělejte, autorství vám nikdo nesmí vzít, o to se postarám.
Přiznávám, vaše teorie není tak docela špatná. Co myslíte, podaří se nám někdy signály dešifrovat?“
„Vůbec o tom nepochybuju, jednou k tomu dojde.“
„Uvažte ale, že o neznámých obyvatelích Proximy vůbec nic nevíme. Pravděpodobně budou docela jiní než my a také myslet budou úplně jinak.“
„Když to nepůjde jinak, prostě se na ně půjdeme podívat a seznámíme se s nimi osobně.“
Cahén se srdečně rozesmál. „Prostě — prostě! Ono se to krásně řekne, podíváme se, ale jak? Na takový výlet si ještě počkáme.
Dovedete si představit čtyři světelné roky násobené hlemýždí rychlostí našich meziplanetárních korábů?“
„Dovedu, ve škole jsem se učila obstojně. A vůbec, tady už nemám co pohledávat, čeká mě dole spousta práce. Na shledanou na planetě X, vy — vy — nevěřící Tomáši.“ A odešla.
Cahén jen mávl rukou a celý svůj nervový systém znovu přepojil na vysoké napětí radioteleskopů.