Nataša Orlovová sedí za pultem v pozorovatelně zvlášť těžkých případů. Po trpkých zkušenostech z předcházející operace si hlídá neznámého letce jako matka novorozeně. Sleduje jeho tvář, naslouchá rytmu srdce, kontroluje činnost mozku, teplotu, tlak. Chod všech orgánů se zrcadlí na obrazovkách s maximální přesností.
Severson, voják z povolání, je zvyklý ráno skočit z postele rovnýma nohama. A dnes to nějak nejde. Zatraceně — proč to nejde?
Vědomí se střídá s podvědomím, otupělý mozek není schopen sestavit souvislou myšlenku. Život uniká mezi prsty a opět se vrací do žil a po celém těle rozlévá příjemné teplo.
Někdo v dálce mluví. Severson se pokouší otevřít slepené oči, ale marně. Co jsou to za hlasy? Snaží se pochopit smysl slov, ale postel ho neposlušně rozhoupává do otupělého spánku.
Konečně se probírá. Víčka jsou olověná, ale sluch nespí.
Nedaleko odtud někdo mluví, o tom se nedá pochybovat. Severson vkládá všechnu energii do úsilí, aby porozuměl. Nejde to; zřejmě to není žádná z řečí, kterou zná. Objevuje se první reflex.
Byl jsem nalezen, zachráněn! Kdo mě nalezl? Amundsen? Nová záchranná výprava? Kde to jsem? Myšlenky jdou těžkopádně, ale jdou.
O slovo se hlásí čich. Podává zprávu o příjemné vůni. A opět spánek. Teď se už rychle střídá s bděním.
Čas letí a spánek se stává jakýmsi horečnatým polospánkem.
Myšlenky zvolna dostávají přesnější tvary.
A co nohy, nezmrzly? Hlavně, že je ještě mám, a že je tu příjemně teplo.
Teď zahýbal palcem u nohy. Sláva, nohy úplně nezmrzly! To je štěstí, to je veliké štěstí.
Ruka ještě neposlouchá. Ale je to dobré. V konečcích prstů cítím jemnou látku. Zatím to stačí. Člověče, přece bys nechtěl všechno najednou.
Jen kdybych věděl, kde to jsem. Nebo se mi to všechno jen zdá a dosud civím v ledové jeskyni a pomalu mrznu? Mrznoucí prý mívají růžové sny. Eh což, je třeba spát… Severson se opět probudil. Jak to se mnou vlastně vypadá?
Sláva, skrčil jsem nohy a dokonce jsem si nahmatal kotník. To je věc, já už hýbám nohama i rukama! Jen ty oči ještě neposlouchají, víčka jsou slepena klihem. Povolila teprve po čtvrtém nebo pátém procitnutí.
Z temného šera vystoupilo několik předmětů, hlavně čelo postele. A kde je okno? Je noc nebo jsou zataženy rolety? Noc přece nemůže být, to bych tu ležel hodně dlouho. Usínal jsem přece za dne a za polárním kruhem je den pořádně dlouhý.
Asi ležím na lodi, která mě zachránila. Určitě mě našel Krasin, který také vyplul zachránit Nobileho.
Ne, nejsem na lodi. Loď by se trochu houpala i v přístavu, a moje postel sedí pevně jako na skále.
Neboje to eskymácký příbytek? či nemocnice? A která? V Kingsbay by bylo rozhodně chladněji, i kdyby pořádně topili. Snad ležím v Tromső nebo v Oslo. Mozek se už příliš napracoval, přepíná na spánek. A probuzení přináší novou svěžest. Severson rozeznává skoro všechny předměty v pokoji. Pokoj je přepychově zařízen, nemůže to být nemocnice. A postel má takovou divnou ohrádku, jako bych byl dítě.
A další objev; jak to, že jsem si toho dříve nevšiml? Na dosah ruky je noční stolek a na něm jakýsi pultík, či co. Podivná věc, nač mi to sem dali? Ohmatává skříňku a lehce přejíždí prsty po tlačítkách a otočných knoflících. Vypadá to jako miniaturní palubní deska letadla. Je to snad rádio? Znovu zkoumá záhadný předmět a váhá.
Mám vůbec právo sahat tu na něco? Možná, že to sem ani nepatří. A kdo vůbec je mým hostitelem? Jak to, že jsem ještě nikoho nespatřil?
Pokušení vítězí. Stiskne tlačítko, které poněkud vyčnívá nad ostatní. Postel se tichounce vznáší ke stropu. A je to docela příjemné.
Ne, postel nelétá; jenom záhlaví lůžka se pomalu zvedlo.
Severson teď vlastně leží vsedě.
Z nové perspektivy je pokoj ještě půvabnější. Jen kdybych věděl, nač tu jsou ty ostatní knoflíky a tlačítka. Vyzkoušet nebo ne?
čas běží a pokušení roste. Ten největší knoflík láká nejvíc.
Tichounké cvak — jako v budíku — a na protější stěnu vyvstává světelný obraz. Výborně, mám tu i kino! Obraz je barevný a tak plastický, že se vlastně díváš oknem do podivné krajiny. Nad temnou zelení lesů se tyčí egyptská sfinga a za ní skupina pyramid. V popředí rozvlněné obilí a o kus dál ve stínu keřů sedí osmahlí lidé. Na dalším záběru je několik dívek. Procházejí jakousi plantáží a sbírají oranžové plody. Tohle že má být Egypt? Nu což, všechno jedno, takový domácí biograf je vlastně dobrá věc. A jak ten film mistrně vykolorovali! Obraz mizí. Seversona přemáhá opět spánek. Zdá se mu, že sotva usnul, nějací lidé vstoupili do pokoje a tiše hovoří. Skutečně, někdo je v místnosti, nebyl to sen. Pacient předstírá, že ještě spí, a napjatě naslouchá. Marně — nerozumí ani slova. Jen podle hlasů rozeznává, že ho přišlo navštívit několik mužů a žen.
Teď zachytil slovo, které se častěji opakuje: Severson.
Někdo mu klade ruku na čelo. Je to hebká ruka, to není muž.
„Seversone, spíte?“ ptá se ho dívčí hlas anglicky.
Tedy ten Severson, to má být on? A jak poznali, že bdí, vždyť ani brvou nehnul.
Váhavě otvírá oči. V pokoji se trošku rozednilo, obraz se zaostřuje. Jaká to zvláštní společnost; obličeje jako barvy na paletě.
Na Seversona se usmívá několik bělochů, černoch i šikmooký Asiat.
Vybíral je snad někdo k vůli pestrosti, aby se na žádnou rasu nezapomnělo?
Ten šedovousý stařík, to je určitě Rus. Nedostal jsem se na palubu Nautila a není tenhle vousáč kapitán Nemo? Zařízení pokojíku by tomu nasvědčovalo, i ten biograf a různobarevná společnost. Na takové nápady mohl přijít jedině Vernův hrdina.
Vsadil bych se, že ten vysoký chlapík, ostříhaný na ježka, je Američan. A rusovlasá lékařka s nosíkem malinko postříkaným pihami, to je vyloženě slovanský typ.
Kratičké seznámení beze slov končilo, je třeba jednat, už proto, že ve společnosti je dáma.
Chce pozdravit, ale jazyk neposlouchá.
„Nenamáhejte se, Seversone, všechno půjde. Trošku trpělivosti a budete zdravý jako rybička,“ řekla mladá lékařka.
„Jak se vám daří, bolí vás něco?“ zeptal se vysoký Američan.
Náladu mám pořád růžovou, tak růžovou, až se mi zdá, že ve spánku chodím tajně do baru na whisky, myslel si Severson, ale vědom si své bezmocnosti, vypravil ze sebe jenom: „Ne — nic — nebolí.“
Jazyk přece jen poslechl, je to skvělé. Trochu silné vůle a nakonec se s těmi lidmi možná domluvím.
„Kd-kde jsem?“ vykoktal s vypětím všech sil.
„V rukou dobrých lidí, nedělejte si žádné starosti. Trochu vás pocuchal Sever, a tak vás tu dáváme do pořádku. Ale už je to s vámi dobré. I ta řeč půjde, jen co se trochu pocvičíte. Provádějte zatím lehký tělocvik a ohýbejte jazyk,“ radil kapitán Nemo.
„Amundsen — kde je?“
„Všechno je v pořádku. I k vám domů jsme již poslali zprávu.“
„Nemáte snad hlad nebo žízeň,“ zeptala se rychle lékařka, aby předešla dalším otázkám pacienta.
Hlad, žízeň? To se divím, na tuhle maličkost jsem docela zapomněl.
Zavrtěl hlavou.
„Už je na čase, abyste opustil kojenecká léta a pomalu se začal krmit sám,“ řekla lékařka vesele. „Necháme vás teď trošku vyhladovět a zkusíte to, viďte?“
„Ano,“ vypravil ze sebe Severson a stydlivě se usmál. Marně vzpomínal, že by ho někdo krmil.
„A s tímto aparátem se zachází takhle,“ sklonila se k pultíku a dvakrát otočila velkým knoflíkem doprava. Na protější stěně se znovu objevil barevný obraz. Tentokrát to byl záběr z nějaké opery a zpěváky bylo skutečně slyšet. Zpívali norsky.
„To vysílají na vaši počest,“ řekl Američan.
Severson se zaposlouchal do opery a ani si nevšiml, že skupina lékařů už odešla.
Vysílají — blesklo mu náhle hlavou. Američan řekl, že vysílají na jeho počest. Jak to? Copak automatická promítačka filmů vysílá?
A jde vůbec film vysílat? Ten Nemo je opravdu kouzelník.
Pravděpodobně se mu podařilo dokončit největší vynález doby, televizi — a dokonce barevnou! Pacient se rychle uzdravoval. Cvičil tělo i jazyk, pokoušel se mluvit ve své mateřštině i anglicky. Zvláště angličtina mu působila velkou radost. Už se obával, že za nemoci ztratil paměť. Bez angličtiny by si sotva porozuměl s kapitánem Nemo a jeho personálem.
Jednoho dne přitáhla Nataša do pokoje podivné křeslo na kolečkách. Pacient ji už dobře znal; navštěvovala ho nejčastěji.
„Přináším vám dobrou zprávu, Seversone. Jste částečně omilostněn z tohoto vězení,“ ukázala na postel. „Nejraději byste nám utekl domů, viďte? Ale jak víte sám, ještě to nejde, nohy poslechnou až nakonec. Nedá se nic dělat, po tak těžké nemoci se znovu musíte učit chodit jako dítě. Na tomhle dopravním prostředku se můžete pohybovat alespoň po místnosti.“
Nataša pomohla pacientovi do křesla a vysvětlila mu, jak se zachází s řídicí páčkou. Postavila se na stupátko za jeho zády a kouzelné křeslo se dalo do pohybu.
„Nejezdí to sice rychle, ale zato bezpečně,“ vysvětlovala.
„Kdybyste za jízdy náhodou usnul, nic se nemůže stát. Křeslo se před každou překážkou automaticky zastaví. Podívejte se,“ a zamířila přímo ke zdi. Křeslo se skutečně zastavilo kousek od stěny.
Severson zajásal. Jako člověk s technickým vzděláním rychle pochopil řízení a hned je také důkladně vyzkoušel. Kroužil po místnosti jako krasobruslařka, vytáčel osmičky, opisoval kruhy, jezdil ode zdi ke zdi a točil se kolem osy. Chechtal se jako nezvedený kluk a Nataša s ním.
„Je noc nebo den?“ zeptal se, když byl nasycen hrou.
„Je večer. Můžete se o tom sám přesvědčit.“ Nataša přistoupila k oknu a stiskla nějaký knoflík. Okenní roleta zvolna vyjížděla vzhůru.
Severson se rozjel k oknu a údivem pustil řízení. Naštěstí se křeslo zastavilo samo. Hluboko pod ním zářilo nádherné město, rozkládající se do nekonečna. Překrásné budovy a paláce, parky a široké ulice. Po obloze poletovala různobarevná světla, nesená letadly nevídaných tvarů.
Severson se dívá, dívá a mlčí. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomíná i přemýšlet. Je to sen nebo skutečnost? Konečně mu napadá první otázka: Kde vlastně jsem?
V Americe? Ale tam jsou mrakodrapy strohé jak krabice od bot, vůbec se nepodobají těmto palácům, a nalepeny jsou tak těsně k sobě, že mezi nimi sotva projdeš. Ani styl města není americký, ba ani vyloženě evropský. Viděl jsem už tolik měst na světě, ale žádné se nepodobalo tomuto. Kapitán Nemo mě asi zavezl na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě a postavil tu město, o kterém svět neví.
„Jak se vám líbí vyhlídka na město?“ zeptala se Nataša.
„Prostě — pohádka, paní doktorko.“
„Na paní doktorku nejsem zvyklá, říkejte mi Natašo, všichni mi tak říkají.“
„Co je to za město? Můžete mi konečně prozradit, kde vlastně jsem?“
Nataša místo odpovědi vytáhla další roletu a pozvala pacienta k vedlejšímu oknu.
„Uhodnete to sám, jen se pozorně podívejte.“
„Ten hrad dole mi připomíná moskevský Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po dlouhém rozvažování a ukázal do dálky.
„Máte pravdu, je to Kreml.“
Severson se rychle otočil a nedůvěřivě se zahleděl do obličeje lékařky.
„Tohle přece není Moskva! Moskvu dobře znám, i když jen z obrázků. Moskva, to je něco mezi vesnicí a městem; u nás se jí přece říká „velká dědina“. Ta stavba dole se možná Kremlu podobá, ale Moskva? To přece nemyslíte vážně.“
„Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyť jsem se tu narodila.“
Severson přitiskl rozpálené čelo na sklo a dlouze se díval dolů.
„Kde se tu vzaly ty moderní paláce?“
„Pochopitelně tu byly postaveny,“ smála se dívka.
„Zajímavé, a naše noviny pořád píší o Moskvě jako o zaostalém městě, kde mužici chodí v laptích a hřebíky zatloukají nosem. Ne, nevěřím vám, tohle město není Moskva,“ opakoval tvrdošíjně.
„Až budete moci chodit, přesvědčíte se.“
„Dejme tomu, že je to opravdu Moskva. Jak mi potom vysvětlíte, že nikdo na světě nemá ani tušení o její pohádkové výstavbě, že se Rusům podařilo udržet v tajnosti tak báječný vynález, jako je barevná televize, že bolševici mají letadla, o kterých civilizovaný svět nemá ani tušení.“ Najednou se zarazil.
„Jestliže tohle je Moskva, pak tedy jsem se octl v komunistickém Rusku,“ dodal nejistě.
„Ano, to máte pravdu, opravdu teď žijete v komunistickém Rusku, v komunistickém v pravém slova smyslu,“ zdůraznila.
„Moskva je právě proto tak krásná, že je komunistická.“
„Nechápu, nic nechápu. Kdybyste věděla, jak naše noviny píší o bolševicích a o komunismu! A zatím tohle! Buď naše noviny vědomě lžou anebo udržujete všechno v takové tajnosti, že přes hranice neproklouzne ani myš.“
„Ta vaše první domněnka je pravdě blíž,“ řekla dívka. „O Sovětském svazu bylo skutečně napsáno mnoho lží. Ale s tím si teď hlavu nelámejte. Bolševiků se nemusíte bát. Jsem také bolševická, a vidíte, starám se o vás jako o vlastního syna. Či snad se mnou nejste spokojen?“
„Všechno je tak podivné. Jestliže je tohle opravdu Moskva — a já vám už začínám věřit, že je — pak jsou naši novináři podvodníci.
To mne rozčiluje. Znám se s šéfredaktorem Norges Folku a ještě dnes mu napíšu. Moc se radovat nebude. Nebojte se, než dopis odešlu, dám vám ho přečíst, abych snad nevyzradil nějaké vaše státní nebo výrobní tajemství.“
„Máte naprostou svobodu, nikdo vás nebude omezovat. Jen volně pište, komukoliv a o čemkoliv. Hned vám přinesu psací potřeby.“