Akademik Čan-su pracuje na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v observatoři na jižním pólu pozoruje druhou polovinu hvězdné říše. Jejich přístroje neustále zaznamenávají sebemenší záchvěv v celém dosažitelném vesmíru.
Jsou to vlastně dvě hlavní hvězdárny spojeného lidstva, dva hlavní strážci na hranicích nekonečného prostoru. Na sedmém světadíle pracuje více observatoří, ale ty jsou pověřovány speciálními, dílčími úkoly.
Čan-su je mlčelivý a přitom skromný pracovník, ale jednu chybu má přece: neumí odpočívat. Kolikrát už mu museli jeho kolegové připomenout, že je třeba pracovat i odpočívat podle dnů na Zemi a nikoli podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá čtrnáct dní a stejně tak dlouho noc.
Dnes na příklad má Čan-su podle pozemského kalendáře volný den. Pochopitelně na to zapomněl a už od pěti hodin ráno bloudil po observatoři a slídil, co je ve vesmíru nového.
„Nebojte se, otče, nic vám neuteče. Kdyby náhodou v době, kdy na neštěstí budete mít volno, vybuchlo Slunce, tak vám to včas oznámím,“ zlobil ho český kolega, všeobecně zvaný Pepík.
„Kdybyste se raději podíval do zahrádky, jak vám rostou okurky.
Děláte, jako by se vesmír bez vás zastavil.“
Čan-su se bránil svým typickým úsměvem: „Copak pracuji? Přišel jsem se jenom podívat, jak se vám daří. A na ty okurky vás zvu, mladíku.“
„Člověk se o toho našeho tátu musí starat jak o dítě,“ řekl Pepík, když akademik odešel.
„To je zajímavé, jaký máte na něj vliv,“ smál se anglický kolega. „Já bych ho odtud nedostal.“
Přízvisko táta nebo otec Čan-suovi nesedí. Je to jaksi součást humoru, kterým český vědec zpestřuje život v měsíčních pustinách.
Akademikovi dnes tak říkají všichni a on zase na oplátku říká i starším spolupracovníkům chlapče, synku, holčičko. Nic mu nevadí, že pro neustálý nával práce ani neměl čas se oženit.
Když nepochodil v observatoři, šel — jak bylo přikázáno — do zahrádky. Překrásné lunárium s vegetací, jakou může vytvořit jedině měsíční prostředí, to je jeho druhá veliká láska. I tady je totiž zapotřebí hodně práce a přemýšlení. Jak jinak by se tu mohly drobné květinky proměnit v keře, jahody v jablka — do takové velikosti tu dorůstají — a okurky v melouny, které můžeš sklízet každý druhý týden? A co je tu nejdůležitější, velikost neubírá plodům na chuti.
Čan-su je opravdu kouzelným zahradníkem. Astry, slunečnice a chrysantémy pěstuje se stejnou láskou jako na observatoři mlhoviny, dvojhvězdy a novy.
Severní observatoř žije a pracuje podle pekingského času, snad na počest svého velitele.
Akademik byl v lunáriu celé dopoledne. Občas pohlédl na nejspolehlivější hodiny ve vesmíru,na Zemi, visící mezi dvěma krátery na obzoru. Zatím co pracoval, rodná planeta se otáčela přesně a nepozorovaně jako ručičky atomových hodin.
V Pekingu máme poledne, jde se. Ještě pár kousků zeleniny a ovoce — kdo by i ve volném čase chodil do závodní kuchyně. Ve tři vysílá Peking hlavní zprávy; nejvyšší čas pustit se do vaření.
Na promítacím plátně se už rozvíjela první reportáž a místnost pořád ještě dýchala dráždivými vůněmi Čan-suových specialit.
„Vůně vašich jídel je tak sytá, že už nám ani nemusíte dávat večeři, táto,“ říkali mu astronauti, když je občas pozval na „malé pohoštění.“
Zpravodajství zahájil přímý přenos z Arktidy. První pokus o zavěšení umělého slunce nad pól dostupuje vrcholu.
A teď nejnovější reportáž z Afriky; zavodnění Sahary pokračuje úspěšně.
Náhle je vysílání přerušeno.
„Pozor, pozor, zvláštní zpráva TASSu: akademik Tarabkin oznamuje, že jeho kolektivu na moskevském biologickém ústavu se podařilo oživit neznámého letce, který někdy počátkem dvacátého století zmrzl v polárních končinách. Severson, jak byl prozatím pojmenován neznámý dobyvatel Arktidy, žije! Byla zavedena spánková therapie. Ihned, jakmile to akademik Tarabkin dovolí, přineseme přímou reportáž.“
Oblohou se mihla dvě červená světla. Kdopak je přišel navštívit?
L 16! To je přece luník z jižní observatoře! Talířovité letadlo vklouzlo do veliké haly a vrata se za ním rychle zavřela. Za deset minut vstoupil do Čan-suova pokojíku štíhlý chlapík s orlím nosem, trčícím pod kudrnatou kšticí. Čan-su se hned do něho pustil: „Kam tak pospícháš? Ani se předem neohlásíš! Monsieur Cahén nemůže zavolat.“ A Čan-su se uklonil přehnaně zdvořile, jak to kdysi dělávali jeho předkové.
Cahén se rozchechtal, uchopil přítele za ramena a násilím ho vtlačil do křesla.
„Nikam nechoď a seď, budeš to potřebovat. Prohlížel sis v posledních deseti dnech záznamy toho astrogravimetru, co nám sem poslal slovenský vědec Zajac?“
„Ne, proč? Je to přece pořád totéž, nekonečný a pořád stejný ornament.“
„Tak vidíš, tohle jsem si myslel také. Ani já nevěřil v Zajacovu fantastickou hypotézu, že gravitační pole bude lepším prostředkem pro sdělovací techniku než elektromagnetické pole.“
„A teď už tomu věříš?“ zeptal se Čan-su nechápavě. Cahén vytáhl z kapsy kotouč a několik metrů pásky rozvinul po koberci.
„Co tomu říkáš?“
Čan-su vstal a očima běžel po pásce. Tu se zarazil. „Zvláštní — tohle že zaznamenal váš astrogravimetr? A není to žert? Okamžik — podívám se do observatoře, možná, že jsme zachytili podobné výkyvy.“
„Počkej, to má čas. Nejprve se musíme spolu poradit nad tímhle záznamem. Myslím si totiž, že tyhle nezvyklé křivky nejsou výkyvy gravitace v některém souhvězdí, ale signály, signály myslících tvorů.“
Z Čan-suova obličeje hleděl na přítele němý údiv. „To jako myslíš vážně?“ řekl po chvíli. „Připadám ti snad jako šašek Ludvíka Čtrnáctého? Jak jinak si chceš tyto výkyvy vysvětlit? Či raději přijmeš méně fantastickou domněnku, že Proxima Centauri se rychle nadýmá a splaskává a přitom ztrácí a hned získává hmotu?“ „Ty tvé signály pocházejí z Centaura?“ „Bezpečně; dal jsem si s tím práci a přesně proměřil, do kterých míst byl cirkulující astrogravimetr zaměřen, když zaznamenával tyto signály. Pochopitelně jsem cirkulaci zarazil a čiperný zajac mi teď trvale kouká na Proximu. A ejhle: hvězdička hovoří naplno a téměř bez přestávky. Podívej se,“ a Cahén rozmotal další metry pásky.
„Sám vidíš, že to není věčně stejný ornament. Ale pozor, křivky mají určitý systém. Z těchhle klikyháků jsem vydestiloval cosi jako abecedu. Vidíš: jednotlivá písmena jsem zatím označil čísly, to víš, na dešifrování můj ubohý mozek ještě nestačí.“
Čan-su vzal od Cahéna počmáraný blok a dlouze jej prohlížel.
Pak jednotlivá „písmena“ srovnával s páskou.
„Tady — vidíš tu mezeru?“ rozohňoval se Cahén. „Vysílání bylo na nějaký čas přerušeno. Co tomu říkáš?“
„Co tomu říká Akademie?“
„Nejprve jsem se chtěl s tebou poradit, zprávu jsem ještě nepodal. Moc jsem těm Zajacovým teoriím nevěřil, to chápeš. Nebyl jsem si jist, a snad je také všechno omyl. A potom — tak trochu se mi líbila role detektiva. Jak jinak chceš dnes prožít nějaké dobrodružství? Život je tak fádní.“
„Nežertuj, je to vážná věc. Okamžitě to musíme oznámit Chotěnkovi.“
„Počkej s tím. Nic nemůžeme zmeškat. Přístroj přece poctivě zapisuje každý záchvěv, místo i čas. Nejprve bychom měli také prohlédnout vaše záznamy v zajacovi a eventuálně si aparáty na čas vyměnit. Náš zajac má možná poruchu a všechny tajemné signály jdou k čertu.“
Při podrobném srovnávání záznamů astrogravimetru obou observatoří astronomové s úžasem zjistili, že přístroj ze severní hvězdárny zaznamenal tytéž podivné výkyvy gravitace, ovšem v tak nepatrném měřítku, že se daly rozeznat od běžných křivek jen po důkladném zkoumání.
Nebylo už třeba výměny gravimetrů ani dalších pokusů. Světová akademie vyhlásila všeobecný poplach. Téměř všechny dosud vyrobené Zajacovy astrogravimetry se zahleděly na drobounkou hvězdičku jižní oblohy, Proximu Centauri.