Cestou za hrdiny našeho příběhu se musíme vrátit zpět z měsíčních výšin na Zemi a kousek proti času. Sedíme v zasedací síni Světové akademie věd, v centru, které co do velikosti i významu dávno už převýšilo Organizaci spojených národů.
Když jeden z hlavních tajemníků zahajoval výroční zasedání, celé lidstvo očekávalo vzrušující zprávy. Vždyť tady byly oznámeny projekty i dokončení tak velikých staveb, jakou byla na příklad atomová magistrála Londýn — Moskva — Vladivostok — Montreal — New York — Mexiko — Brazílie — Ohňová Země, nebo gigantický plán zavodnění Sahary. Nikdo však nečekal tak dramatický spád hned v první části zasedání.
Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo obrovský sál, pohaslo. Šum utichl.
„,Ano, byl jsem pozván, abych vám podal zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu, kde vyvstala plastická mapa.
„Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie zahájila práce na velkém plánu oteplení této oblasti. Jak víte, měli jsme tenkrát k dispozici mnoho cenného vědeckého materiálu, který nám nasbírali krasinci a papaninci, posádky výzkumných stanic na severním pólu a mnoho dalších statečných dobyvatelů Severu.
Útok byl zahájen v Beringově úžině stavbou přehrady, která nám, vážení přátelé, spojila oba světadíly. Současně byl připraven nástup mezi Grónskem a Norskem. Klín tohoto druhého útoku směřoval přes Špicberky k severnímu pólu. Za pochodu na vrcholek naší planety jsme táhli za sebou Golfský proud, aby nám roztříštěný a rozpuštěný led nezamrzal hned za patami.“
Mapa Arktidy se měnila podle slov řečníka. Barevné klíny obou útoků se rozšiřovaly, bílá plocha věčného ledu pomalu ustupovala hluboko za polární kruh, až za osmdesátou rovnoběžku. Atom, zbavený nebezpečného záření, dělal tu v rukou člověka pravé divy.
Nad ledovci se rozsvěcovala nová a nová umělá slunce, vytvořená vysokofrekvenčními proudy.
„Ano, přátelé, není daleko doba, kdy přímo nad pólem zapálíme umělé termonukleární slunce. Pokusy se nám až nečekaně daří. Bude to věčný maják našeho vítězství nad Arktidou.
Změny počasí k lepšímu se nesporně projevily už dnes. Ne, neměli pravdu ti, kteří očekávali zvrat v neprospěch lidstva; nepřišel jsem však mezi vás, abych oživoval staré spory. O těchto problémech bude ostatně hovořit jiný odborník, povolanější. Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, jež obohacují naši biologii.
Průzkumné čety našly v ledovcích i pod nimi řadu živých, pouze klinicky mrtvých organismů, z nichž některé jsou tu konzervovány mnoho tisíc let. Akademiku Tarabkinovi se dokonce podařilo některé oživit, jako například slůně mamuta.
Rád bych vás teď pomocí přímého přenosu zavedl do ledových plání za Bergerovou četou, která mi včera oznámila zajímavý objev.“
Řečník si sedl k pultu s několika obrazovkami a vyžádal spojení.
Panoramatická promítací plocha přenesla účastníky zasedání do modravé krajiny Arktidy. Obraz byl tak věrohodný, že se někteří nevědomky zachvěli chladem. Vítr zpívá falsetem, vlny bijí do jiskřivého břehu. Na ledovém zrcadle stojí vrtulník a u něho skupina lidí. Hovoří jeden přes druhého; nepochytíš ani slovo.
„Prosím soudruha Bergera,“ požádal řečník. Skupina zmlkla.
Jeden z mužů vstoupil do letadla. Obraz se změnil; sál se rázem zmenšil v kabinu, z které se na vědce dívala větrem ošlehaná tvář. Z kukly padal do čela chomáč plavých vlasů, jak to vídáme u venkovských kluků s naraženou beranicí.
„Zde průzkumný oddíl oblasti Špicberky — Nansenova země.
Pracujeme nyní na Ledovém ostrově. Jsem připraven, Michaile Vladimíroviči.“
„Jak se vám daří příteli?“ zeptal se řečník. „A co je u vás nového?“
„Všechno v pořádku. Okamžik — přepnu na přístroje, abyste mohl nahlédnout do nitra Země. Jak jsem vám již oznámil, Ledový ostrov má uprostřed devět metrů tlustou vrstvu ledu, přikrytou silným nánosem morény. Prohlédněte si zbytky neznámé kultury, ukryté pod ledovým pláštěm.“
Promítací plochu rozrušily nějaké čmouhy, které pomalu dostávaly přesnější tvar.
„Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná ona vrstva ledu překrytého horninami,“ vysvětloval Berger. „Vedu vrtulník ke středu ostrova. Pozorně sledujte kamennou drť pod ledovcem.“
Panoramatický obraz zvolna plul a měnil se, až oči přístrojů objevily několik kamenů složených do kruhu. Rozházené kosti, velká medvědí hlava a kůže natažená na několika zkřížených holích.
A zase se obraz rozběhl rychleji.
„Chvilka strpení, jen co zaměřím místo, kde jsou uchovány dosud neznámé nástroje pračlověka,“ omlouval se Berger.
„Stůj, stůj, Bergere, zastav,“ vykřikl někdo v sále. „Vrať se s kamerou o kousek zpět,“ volal už v běhu k promítacímu plátnu.
Nasadil si brýle a povytáhl hlavu k obrazu.
„Určitě se nemýlím! Zahlédl jsem člověka! V těch barevných skvrnách jsem zahlédl siluetu člověka!“
„Zastav! Zkrať kmitočet a lépe zaostři!“
Z nejasných skvrn skutečně vystoupila silueta člověka, která se hned roztáhla do prostorového obrazu. Spáč ležel na boku, hlavu si podpíral pravou paží a nohy měl skrčené, jako by si lehl před okamžikem.
„Vypněte přístroje!“ Mladý ženský hlas se ozval znovu.
„Bergere, označte přesně místo a nepokračujte v průzkumu, aby se organismus nepoškodil.“
Bylo už dávno po půlnoci, když do opuštěných tichých laboratoří vstoupil muž v bílém plášti. Nerozsvítil: stačila mu světla z ulice, nahlížející do velkých oken. Labyrintem přístrojů procházel nevšímavě. Jen tu a tam postál u průhledné nádrže, letmo pohlédl na některou z obrazovek — a zamyšleně kráčel dál. Zastavil se až v nevelké místnosti, která byla jeho pracovnou, místem odpočinku i archívem bohaté vědecké činnosti. Z regálu vytáhl silné, stářím poznamenané desky, posadil se k oknu a pomalu listoval.
Čísla, čísla, značky, nesrozumitelné poznámky — a zase čísla.
Pro laika by to byla věru nezáživná četba: Pokus číslo AZO — 1312 — biologická smrt Pokus číslo AZO — 1463 — biologická smrt U čísla AZO 2163 se vědec zastavuje.
„Hm, hm — Ledňáček…“ a vzpomíná na chundelatého tatranského čuvače, kterého kdysi nechal třikrát zmrznout v sedmdesátistupňovém mrazu a třikrát mu zase vrátil život. Klinická smrt byla překonána.
Stránky se zase otáčejí; kdo by dnes uvěřil, kolik práce, trpělivosti a nervového vypětí je zapsáno na každé z nich.
Konečně se tu objevuje jméno člověka: Leon Alexandrovič Murašov, traktorista ze Sverdlovska. Do nemocnice ho přivezli zmrzlého. Lékaři konstatovali klinickou smrt. U vědecké zprávy o postupu léčení je přiložena zažloutlá pohlednice.
„Drahý Alexandře Ivanoviči, dovolte mi, abych vám mohl v tomto velikém okamžiku ještě jednou poděkovat za záchranu našeho otce. Žije stále na Sverdlovsku a dodnes pracuje jako dispečer v kolchoze Čtvrtý říjen 1957. Za necelou hodinu odlétám do vesmíru.
Váš A. L. Murašov — astronaut.“
Sotva zavřel knihu, někdo zaklepal na dveře. Do pracovny vstoupil vysoký mladý muž.
„Jonesi! Proč nejste tam — u něho? co se stalo? Proč jste mi nezavolal?“
Příchozí stál jako sloup — o dvě hlavy vyšší než učenec — a hledal slova.
„Promiňte, Alexandře Ivanoviči, že jsem k vám tak neurvale vpadl, ale celou noc na vás čekám. Musím s vámi mluvit, ještě teď, je to nutné. Tušil jsem, že vás tu najdu, před velkými případy přicházíte vždycky brzy. Nemějte strach, vím, o co nám dnes jde. U neandertálce mě zastupuje Nataša. Požádal jsem ji o to. Všechno je v pořádku, můžete být klidný.“
„Nemohu pochopit, že právě vy, můj první asistent —“
„To je právě to, co mne pálí už mnoho dní. Nechci držet stráž, chtěl bych tuto bitvu řídit, Alexandře Ivanoviči. čekal jsem, že mi tento případ svěříte. Až do dnešní noci jsem tomu věřil. Když jsem s úspěchem oživil mamutí mládě, slíbil jste mi to. Říkal jste: Jonesi, mohu vám gratulovat, jste chlapík, jsem na vás pyšný, žák brzy přeroste svého učitele. Vám patří v budoucnu nejtvrdší oříšky. Tak nějak jste to řekl, a já doufal a čekal. A teď ten nejtvrdší oříšek chcete rozlousknout sám.“
„Sám?“ divil se učenec. „Vždyť vám říkám, že jste moje pravá ruka. Copak jsem někdy něco řešil sám? Kdo řídil všechny přípravné práce? Vy! Sám víte, jak na těchto pracích záleží. Uklidněte se, Jonesi, jste příliš rozrušen, ztratil jste kontrolu nad sebou. A za pár hodin nás čeká to nejtěžší.“
„Nemusím se uklidňovat, vím, co říkám. Kdo jiný by přece mohl oživit neandertálce než akademik Tarabkin! Je prostě slavný.
Kam na něho, mládenče? Že bys chtěl růst a také vyniknout?
Nemůžeš, protože na tvém místě sedí zkušenější velikán. Vytvořili jsme sice nový život na Zemi, ale sami sebe jsme nepředělali. Mládí se probíjí vpřed stejně těžce jako dřív — a národnostních předsudků jsme se také ještě nezbavili. Jsem prostě Američan a vy Rus.“
„A teď už dost!“ vykřikl akademik Tarabkin. „Zacházíte příliš daleko, Jonesi. Mluvíte, jako byste mne viděl poprvé. Říkáte nesmysly. Nepochopil jste, že jsem vám tento případ už na polovinu svěřil? Je tady příliš mnoho v sázce. Copak nechápete, vy — tak talentovaný vědec — že tu naprosto nejde o osobní slávu, ani o generační nebo dokonce národnostní problém? Jak jinak byste mohl vedle mne tak vyrůst? Jak jinak bychom mohli my, Rusové, už po mnoho desetiletí spolupracovat s vědci celého světa, a to i za dob starého světového pořádku? či snad v našem kolektivu nepracují vědci různých národností i ras?
To nic — to nic, to všechno je ta nervozita před hlavní operací.
Trošku vám ujely nervy. Vezměte si nějaký uklidňující prostředek a běžte si odpočinout. Po operaci mi snad řeknete, co vás ve skutečnosti trápí a co vás tak rozrušilo. A na tento rozhovor zapomeňme.“
Vyjevený pohled a strnulý postoj prozrazovaly, že mladý muž se probouzí z jakéhosi transu. Postava akademika Tarabkina vystupovala mu před očima jako z mlh. Mohutná kulatá ramena a válcovitý hrudník, trochu vypouklá záda, ale pevné paže i nohy, které lze tušit i pod bílým pláštěm. Věneček šedin kolem kulaté hlavy a sestřižený plnovous. Jak se mohl tento gordický uzel svalů a energie vejít do tak malého člověka? Přísné rysy kolem úst změkly: „Jen si mě prohlédněte. Jsem sice obyčejný člověk, žádný mladík ani krasavec, ale zdaleka ještě ne tak starý, jak si myslíte.
Abyste věděl, vyzývám vás na souboj — ve výstupu na některý kavkazský vrcholek.“
„Přijímám. Vím, že jste dosud dobrým horolezcem,“ řekl Jones a bez pozdravu odešel.
Tarabkin si sedl k pracovnímu stolu s ornamentem obrazovek a položil prst najedno z tlačítek, ale rozmyslel si to; nestiskl. Sundal si brýle a položil je před sebe. Dlouho si pak protíral oči a hladil spánky.
Nemá Jones přece jen trochu pravdy? Nejsem příliš tvrdým kapitánem této lodi? Ale kam by doplula loď bez 26 pevného kapitána? Nesmysl! Jones je trochu rozmazlený. Táta slavný chirurg a syn jde od úspěchu k úspěchu. A nejrychleji postupuje právě tady, v Moskvě. Ale schopnosti má, to je pravda. Jak jen se tolik nadaný člověk může chovat tak klukovsky?
Nebo jsem mu přece jen někdy ublížil? Člověk nikdy neví. To je tak, když lékař lépe vidí do svého pacienta než do svého kolegy a nakonec i do sebe.
Oslovila ho dívka z televizní centrály: „Volají vás, soudruhu Tarabkine.“
„Přípravy už skončily? Tak brzy? A je tam Jones?“
„Nevím, prosím. Volá vás Arktida. Mohu přepnout?“
„Jistě, jistě, děkuji, Marusjo,“
„Říkají mi Sášo,“ zasmála se dívka a zmizela z obrazovky. Na její místo nastoupil Berger: „To jsem rád, že jsem vás zastihl, Alexandře Ivanoviči. Jak se daří našemu pračlověku, srdce už pracuje?“
„Zatím jenom umělé. Ale ještě dnes se rozbuší i jeho vlastní.
Aspoň v to doufám. Trošičku jsme mu to stařičké srdce vyspravili a všechno je připraveno. Celý organismus už žije, i v místech, kde jsme museli napravit určité škody, vzniklé za ta tisíciletí. Ani u šedé mozkové kůry se už neobjevily nejmenší příznaky kyslíkového hladovění. Za půl hodiny se pravděpodobně všechno rozhodne.
Dextran vyměníme za krev přizpůsobenou organismu pračlověka.“
„To rád slyším, je to úžasné! A gratuluju vám z celého srdce a držím palce. Mám pro vás totiž novou úžasnou zprávu. Našli jsme dalšího člověka na neznámém ostrůvku asi tři sta kilometrů od Špicberků. Podle oděvu soudíme, že to byl letec, který tu zmrzl někdy v dvacátých letech minulého století. Žádné poškození jsme zatím neobjevili. Je konzervován v ledovci jako ve vodním skle.
Máme ho připravit pro transport?“
Tarabkin zamával pravicí před obrazovkou: „Ne-ne! Ještě ho tam nechte spát. A pochopitelně zastavte všechny práce na tomto úseku. Ať jen ještě dospává svůj dlouhý sen.
Může se stát — člověk nikdy neví — že se nám dnešní operace nepodaří. Něco nám třeba selže; nemáme ještě dostatek zkušeností.
Lépe počkat, než něco pokazit. Zatím se vašemu letci nedaří špatně.“
Do pracovny vešla dívka v bílém plášti: „Všechno je připraveno,“ řekla prostě.
„Tak tedy — ty palce,“ rozloučil se akademik s Bergerem, nasadil si brýle a rázně vykročil. Už je to zase ten starý sveřepý kapitán.
V modře osvětleném sále rychle přehlédl skupinu lidí v bílém.
Ano, Jones je tu, to je dobře. Zatracený kluk, ční nad ostatní jak rozhledna.
Akademik zamířil ke skleněnému hranolu uprostřed sálu.
Skupina lékařů se rozestoupila, aby mu uvolnila cestu.
„Spí jako Šípková Růženka,“ usmál se, když si pozorně prohlédl pravěkého člověka ležícího v hranolu i obrazovky přístrojů. „Jonesi, začněte.“
Američan zaváhal, ale jenom na okamžik. Kromě Tarabkina to nikdo nezpozoroval.
„Tedy — ještě jednou: počáteční tlak v nádrži třicet milimetrů, rychlost transfúze patnáct v minutě, postupně zrychlovat. Tlak maximálně dvě stě dvacet, v přívodu do mozku pouze sto osmdesát, Natašo, nezapomínat.
Umělé srdce… vypnout!“
Operace začala. Všichni pracovali mlčky; každý znal dokonale svůj úkol.
Akademik se chvíli upřeně díval na hrudník pračlověka a činnosti lékařů si zdánlivě nevšímal.
Teď se hrudník pohnul. A zas. Srdce začíná pracovat.
„Umělé dýchání,“ zašeptal Jones. „Adrenalin.“
Tarabkin sevřel rty a sedl si ke kontrolnímu pultu vedle Nataši Orlovové. Co to? Všechny ukazatele jsou v pořádku, a tlukot srdce se přitom nebezpečně zrychluje.
Jones je rovněž zneklidněn. Bušení srdce — fibrilace — věstí jeho úplné zastavení a konec, naprostý konec. Ani výboj elektrického defibrilátoru nepomáhá. Srdce se sevřelo v pěst jako ruka a pomalu uvolnilo. Pak ještě několikrát sebou cuklo, zachvělo se — a konec, biologický konec.
„Operaci jste přece měl řídit vy a ne já. Proč jste mě do toho strčil — až teď?“ Jones se chytl za hlavu a utekl ze sálu.
„Oživte srdce novým šokem,“ řekl Tarabkin chladně. „Zapněte umělé srdce.“
„Všecko je marné, mozek je zalit krví,“ odpověděla Nataša a ukázala na obrazovku kontrolního přístroje.
„Jak je to možné? Tlak v přívodu do mozku?“
„V pořádku. Sto osmdesát. Také všechno ostatní bylo v pořádku.“
„Tedy konec,“ řekl akademik zdrceně.
Nad neúspěšnou operací visel otazník, který ještě podtrhlo zmizení Jonese. Od útěku z operačního sálu byl nezvěstný. Znovu a znovu studovali přesné záznamy přístrojů o průběhu celého oživovacího procesu i prohlíželi mikrofilm, který je při každé významné operaci natáčen automaticky.
Opravdu všechno bez závad, to říkají i odborníci, kteří se na pozvání Tarabkina sjeli do Moskvy a živě se teď baví v zasedacím sále biologického ústavu. Vyslovují nejrůznější domněnky: Tlak sto osmdesát milimetrů do mozku byl v tomto případě příliš vysoký a způsobil výron.
Mozek byl poškozen již v ledovém stavu a náprava byla nedostatečná.
Složení krve nebylo vhodné pro organismus pračlověka.
Poruchu mozku způsobila příliš vysoká dávka adrenalinu a novokainu.
Mozek byl narušen zářením průzkumných přístrojů Bergerovy čety.
Oživit neandertálce, který sedmdesát tisíc let ležel v ledu, to je prostě utopie.
Nataša trpělivě vyvracela všechny domněnky a důkladná pitva jí dala za pravdu. Mozek byl až do rozhodující operace v pořádku.
Také složení krve a to ostatní. Porucha mozkové kůry byla způsobena vysokým tlakem krve přiváděné do mozku. Ale jak je to možné? Kontrolní záznamy tomu odporují.
Tarabkin mlčel. Neustále mu zněl v uších Jonesův výkřik: Operaci jste přece měl řídit vy! Že by on? Není možná! Ale pro jistotu: „Natašo, překontrolujte ještě jednou, zda tlakoměr u přívodu do mozku je v pořádku,“ řekl mladé lékařce.
Orlovová se zarazila.
„Proč? Sama jsem ho přece kontrolovala těsně před operací.“
„Dobrá, dobrá, ale pro jistotu se přece jen na ten aparát podívejte znova. Jestliže je manometr opravdu v pořádku, musíme se k domněnkám našich kolegů připojit i my.“
Nataša odešla a hovor uvázl na mrtvém bodě. Za necelou hodinu se vrátila.
„Měl jste pravdu, Alexandře Ivanoviči! Všechno bylo v pořádku, celý náš postup. Pravá příčina nezdaru je opravdu zde, v manometru,“ a zvedla obě ruce, svírající několik součástek. „Jen se podívejte: manometr fungoval bezvadně, ale měřil zkresleně. Do vakua vnikla bublina vzduchu. Ta zabila našeho pračlověka.
Skutečný tlak do mozku byl značně vyšší, než hlásil přístroj. Jak jen se tam ta bublina dostala?“
„Nevím,“ řekl akademik a bez vysvětlení odešel ze sálu. Tedy přece. Jones se do poslední chvíle domníval, že operaci budu řídit já a bublinou vzduchu mi chtěl dokázat, že už na tak zodpovědnou práci nestačím. Ale to není možné, až tak daleko nemohl zajít, tak talentovaný vědec — Tarabkin ani nevěděl, jak se dostal domů.
Noc měl těžkou. Slovo za slovem opakoval si celý výstup s Jonesem, znovu prožíval dramatickou operaci. Ne, Jones bublinu do vakua nevpustil. Proč by to dělal? Celý proces oživování byl přece domyšlen a projednán kolektivem, a to hned v počátcích. Bylo to doslova kolektivní dílo a operace by probíhala pravděpodobně stejně, i kdyby ji řídil kdokoliv jiný.
Brzy ráno volala Nataša.
„Nerada vás ruším, Alexandře Ivanoviči. Věřte, měla jsem sto chutí zavolat vás už v noci. Tolik jsem se bála, že smrt neandertálce přičítáte na vrub mně; vždyť já měla od začátku na starosti přívod do mozku i všechny přístroje kolem toho. Manometr jsem hned po schůzi zanesla do výzkumného ústavu a tam zjistili zcela bezpečně: vzduch vnikl do vakua až v průběhu operace. Skrytý kaz v materiálu, který se prý musel jednou projevit při pravidelném zatížení. Do operace musel manometr fungovat bezvadně; vždyť tentýž přístroj měřil a určoval tlak roztoku přiváděného do mozku. Kdyby porucha vznikla před operací, došlo by k smrtelnému výronu o něco dřív.“
„Jsem to ale blázen,“ povzdychl si akademik, ale když zpozoroval údiv mladé lékařky, hned dodal: „To nic, Nataško, to nervy. Moc jste mě potěšila. Zavolejte hned Bergera a oznamte mu, že si zítra přijedeme pro toho nešťastného letce. A ještě něco: všechny přístroje pro jistotu dejte překontrolovat ve výzkumném ústavu.“