Mesokvartův život nakonec přece jen zhasl docela. Trvalo dosti dlouho, než ho v podzemním labyrintu našli. Ještěří had prolezl velkou puklinou do ledové jeskyně nemající východu a tam dokonal.
Teď teprve si všichni uvědomili, že šťastná náhoda je zavedla do bezpečného úkrytu před nepohodami neznámé planety.
„Tohle je dokonalá tvrz se vším pohodlím, bezpečnější místo sotva asi na Kvartě najdeme,“ řekl Navrátil, když se po důkladné prohlídce podzemí posadili u východu na Prostřený stůl. „Ale i tato skála se může potopit. Než se tu usadíme natrvalo, trošku si svůj budoucí palác i jeho okolí prosvítíme. Poohlédneme se zároveň po štěpných materiálech a jiných surovinách. Možná, že se nám podaří vyrobit zničenou část Paprsku dřív, než přijde pomoc ze Země, jak o tom sní John. Na tak obrovský úkol je nás sice málo, nemáme dost zkušeností, ale zůstala nám na štěstí knihovna Paprsku a vůle splnit úkol a vrátit se domů.“
Zapustili na Kvartě kotvu a všechny síly teď věnují zbudování bezpečného přístavu, který bude výchozím bodem pro další bádání, útočištěm před pohromami, laboratoří i velikou dílnou.
Úprava podzemí a geologický průzkum postupují současně.
Čtveřice prvních průzkumníků je na Kvartě již pátý den. Pobřeží Naděje i Homole — hora, v jejímž úpatí se rodí Osada hvězdoplavců — jsou již zhruba prozkoumány.
Severson a McHardy kráčejí podél skalní stěny k dalšímu podzemnímu bludišti, které bylo objeveno teprve včera.
Podle kvarťanského času jsou tři hodiny odpoledne. Sytě modrá obloha poprvé připomíná jižní pozemské nebe. Jen obláčky jsou o něco pestřejší.
Přímo v nadhlavníku stojí Béčko, Áčko je už na půl cesty k obzoru. Proxima teprve vychází. Krajina vyhlíží dnes nezvykle pozemsky, mírumilovně.
„Pomalu se tu začínám cítit jako u nás doma, v Coloradu,“ řekl McHardy.
„To bude asi tím, že jsme se konečně natrvalo zbavili těch nesnesitelných skafandrů. Já si už na silný kvarťanský vzduch zvykl; včera mě ještě bolela z něho hlava, ale dnes je mi božsky,“ nadechl se Severson s rozkoší. „Naštěstí nás tu neotravují moskyti ani jiná havěť. Vůbec se mi zdá, že Kvarta je na faunu dost chudá. Kromě dvou předpotopních oblud a několika hmyzoptáčků jsme tu žádného živočicha neviděli. Obávám se, že Alena se těch svých myslících Kvarťanů nedočká.“
„A já na ně pořád ještě věřím,“ odpověděl McHardy. „I když tu má život podobné podmínky jako na Zemi, vlivem tří sluncí se rozhodně vyvíjel jinak. Zatím jsme toho mnoho neviděli. Kvarta neprožívá teď své mesozoikum ani antropozoikum, ale svou vlastní dobu, ve které mohou na jedné straně vznikat nové druhy a na druhé straně se možná rozvíjí život na nejvyšším stupni. Pravděpodobně tu nenajdeme města podobná našim, a přece tu žijí myslící tvorové; naše města — to přece není zrovna ideální způsob bydlení.“
Prohlídka sousedního podzemního bludiště dala brzy jeho slovům za pravdu. Po namáhavém výstupu spletí chodeb, průlezů a komínů se dostali do rozlehlého jeskynního dómu, do kterého nevelkým otvorem ve stropě pronikalo denní světlo. Půdorys jeskyně připomínal krajíc chleba. Posunem horninových pásem došlo kdysi ke zlomu, který uzavřel krasovou jeskyni čedičovou a žulovou oponou. V dolní části jeskyň bujel prales obrovských stalagtitů, na vápencových stěnách blýskaly namodralé krystalky. V nálevkovité prohlubni nedaleko zlomu stála tekutina podobná naftě. Pravý roh krajíce se prudce svažoval do kruhovité propasti.
Návštěvníky zaujala mohutná zlatá žíla rozdělující zlom, a ta je přivedla k pozoruhodnému objevu. Asi šest metrů nade dnem jeskyně byly do skály vyryty jakési znaky. Nebyla to hříčka náhody, protože v jednom z koutů objevil Severson dokonce celý výjev vtesaný do vyhlazené plochy. Uprostřed skupiny fantastických zvířat stál malý človíček, nápadně podobný potápěči ve skafandru.
„Chceš pádnější důkaz, že na této planetě žijí lidé?“ řekl McHardy vítězoslavně. „Nebo snad věříš jako kdysi würzburský profesor Beringer, že se tu projevily tajemné tvořivé síly? Hochu, na této planetě zažijeme mnohé dobrodružství, to mi věř. Možná, že narazíme na Kvarťany ještě tady, v podzemí.“
Prohlédli každou trhlinu a spáru. Objevili wolfram, molybden, zlato a stříbro, ale ani náznak toho, že by bylo podzemí někdy obydleno.
Když se konečně vyškrábali na povrch, byla už noc. Octli se v úzké soutěsce nad skalními bludišti. Proxima zápasila s těžkým mrakem, který se k ní bezohledně otočil zády a její světelnou sprchu rozstřikoval po celé nebeské klenbě.
Soutěska přivedla dva zvědavé muže k horskému jezírku, nad nímž se tyčila kulatá čepice Homole. Jezírko bylo objeveno již před několika dny z Racka a dostalo jméno Rezervoár; je víc než pravděpodobné, že zásobuje podzemní sídliště vodou. Kolem břehu jsou rozsety špičaté balvany jako mohyly, které tu kdosi postavil úmyslně. Posadili se na jeden z nich.
„Dýchá se tu volněji než tam dole, nezdá se ti?“ řekl McHardy.
„Možná, ale zdá se mi, že Rezervoár čímsi páchne a že tu žlutou skvrnu na obloze nevymalovala Proxima,“ pokynul Severson k siluetě kostrbatého skaliska, za nímž vystupovala nažloutlá záře.
„Podivné, zvláštní; kčertu, do těch míst ještě nikdo z nás nevkročil a přece si tam někdo svítí.“
Vyšplhali na hřeben kráteru, který svírá horské jezírko. Tam někde hluboko v údolí, pod obrysy tabulové hory, blikaly tisíce světélek.
„Vidíš totéž, co já?“ vydechl McHardy. „Já vidím město.
Podíváme se tam?“
„Teď v noci? Vzdušnou linií je to nejméně pětadvacet kilometrů, možná padesát; za tmy se těžko odhaluje vzdálenost — a terén neznáme. Kdoví, jak by nás Kvarťané přivítali, kdybychom se k nim vplížili v noci, jako zloději.“
„Bojíš se; návštěvu tedy odložíme; ale našim zatím o tom ani slovo. Své sousedy si necháme jako překvapení.“
„Je to úžasné a nechápu, jak jste si mohli takový objev nechat pro sebe,“ řekla Alena, když Severson skončil své vyprávění. „Vrátili jste se na ta místa za dne?“
„Já ne, nebyl zatím čas.“
„Tu jeskyni i město musím vidět ještě dnes. Do večera nám zbývají ještě skoro tři hodiny. Vezmeme si pořádný dalekohled a kočička půjde s námi, abychom na zpáteční cestě nemuseli bloudit sousedním labyrintem jako vy dva.“
„Chceš to snad všechno říci Navrátilovi?“ zarazil se Severson.
„Dal jsem slovo.“
„Nu, dobrá, ale jenom kvůli tobě, nenapravitelný dětino. Ostatně — zítra nebo pozítří bude po tajemství tak i tak; vrtulník bude hotov.
A Johna teď pozvi také, ať je nám veseleji.“
Navrátilovi oznámili, že se jdou trochu projít po okolí a s pořádnou výzbrojí badatelů a s kybernetickou kočičkou v závěsu se vydali za dobrodružstvím. Alena prožívala nejvzrušenější chvíle svého života, i když navenek zachovávala chladnokrevnost vědce.
Kolik se už napřemýšlela a nasnila o myslících tvorech ve vesmíru — a teď najednou se s nimi setká, dnes na dálku a zítra možná osobně. Kolik otázek tu“ bude rázem zodpovězeno. Jak je asi přijmou, ti nesmírně vzdálení sousedé? A jak se s nimi dorozumějí?
V baňaté figurce vryté do skály viděla astronauta ve skafandru a hned vyslovila domněnku, že jeskyně je pro obyvatele tajuplného města jakýmsi tajným chrámem a figurka je neumělým zpodobením jednoho z pozemšťanů, a byla tedy vyryta před několika dny. V balvanech na břehu jezírka viděla nepodařené sochy kvarťanských božstev. Až přišlo první zklamání… Silným dalekohledem prokřižovali celé údolí, ale polohu města neobjevili. Buď si Kvarťané své sídlo ukryli — možná, že se obávají útoku — nebo zarostlo houbovitými rostlinami, které za mlžného oparu rostou přímo před očima.
Přišel večer a lidská trojice s kybernetickým tvorečkem stále ještě seděla na okraji vyhaslého kráteru a bloudila očima po rozlehlém údolí. Alena musí vidět město stůj co stůj, alespoň jeho světla.
Teprve když ospalá Proxima se povyhoupla vysoko nad tabulovou horu, z temných dálek nesměle zamrkalo několik lampiček.
„Posledně tolik elektřinou nešetřili,“ divil se McHardy. „Že by opravdu vyhlásili poplach, vypnuli pouliční osvětlení a zatemnili okna?“
„Naštěstí ne všechna,“ řekla Alena. „Jak vidět, ve dne bychom město těžko objevili. Pojďte, sejdeme do údolí a podíváme se na to zblízka. Není třeba chodit až do města, stačí, když se přiblížíme alespoň na půl cesty.“
„Pro každý případ jsem však vzal s sebou zbraň,“ řekl McHardy.
„Jen žádné hlouposti, Johne,“ lekla se Alena. „Lehce bychom mohli vyvolat konflikt; dej mi tu výzbroj, jsi někdy trošku horkokrevný a se zbraní se k přátelům nechodí.“
„Já vím, mívali jsme to kdysi napsáno na každé hospodě: Zbraně odkládejte v šatně a nestřílejte nám klavíristu,“ smál se McHardy.
„Jednoho prý přece jen parta kovbojů přes úpěnlivou výzvu zastřelila; žádný z nich totiž neuměl číst. Ale v tomto případě bych zbraň do šatny nedával. Nejde mi o Kvarťany, s těmi bychom se už nějak srovnali; vzpomeň jen na mesokvarta nebo brachiokvarta. A co když nás potká nějaký kvarťanský tyranosaurus nebo machairodus?“
Nasadili si přilby s noctovizory a dýchacími přístroji, aby si nemuseli na cestu svítit a aby se zároveň chránili před jedovatými výpary, které hned první den omámily Seversona.