Bezpočet sluncí září do věčné noci nekonečna; jen jedno z nich nám dalo život.
Bezpočet planet — neprobádaných, záhadných — bloudí vesmírem; jen jedna je naší rodnou Zemí.
Sta korábů putuje oceánem naší sluneční soustavy; jen jediný z nich hostí hrdiny našeho příběhu.
Kabina tone v šerosvitu. Po stropě se plazí elipsa namodralého měsíčního světla, vržená kulatým oknem. Chladné světlo s citlivostí velikého mistra kreslí stříbrnou linii kolem siluety muže a ženy; sedí ve sklápěcích křeslech proti sobě.
Zdá se, že oba spí. Ale mozek muže pracuje horečnatě. Obličej se pomalounku otáčí za obrovskou koulí, plující pod hladinou meziplanetárního korábu. Do tří čtvrtin je velký glóbus ozářen Sluncem. Modravý opar na okraji kotouče zakončuje duhový oblouk; přechází přes modrozelenou do indigově temné oblohy. Uprostřed kotouče se opar mění v kudrnatá pásma mračen, místy průhledná, šedomodrý oceán pod mračným závojem v jednom místě oslnivě září. Ani neosvětlená část není docela černá. Z popelavé šedi blikají světélka velikých měst.
Tak tohle tedy je Země! Tento veliký glóbus je oním nesmírným divadlem lidského snažení a utrpení, lásky a nenávisti, vítězství a porážek.
A koule klidně pluje nad hvězdným kobercem. Muž vzpomíná.
Kdysi byl pilotem a směle se dovedl podívat do tváře Země z oblačných výšek. A tady najednou dostává závrať. Nezměrnou odzbrojující závrať člověka, který necítí pod sebou pevnou půdu.
„Spíte, Seversone?“ zašeptala dívka: „Není vám zima?“
„Nespím a zima mi také není. Nezlobte se, Alenko, ale nechápu, proč se mnou zacházíte jak s malým děckem. Na každém kroku slyším: líbí se vám to, není vám to nepříjemné, máte tu pohodlí, nerozčiluje vás to…? Ano, rozčiluje, právě tohle mě rozčiluje, ty vaše věčné ohledy. Jsem přece chlap a něco snesu. Proč mě pořád musí někdo litovat? Vím, že jsem vám velmi zavázán — ale konečně to pochopte. Cítil jsem, že jste spánek jenom předstírala, že mne po očku pozorujete. A vím také proč. Ale mýlíte se. Let snáším dobře, ba výborně. Právě teď vám mohu klidně vylíčit nejtěžší chvíle svého života. Naopak se mi zdá, že se v raketě cítím tak výborně jako nikdy v životě. Teď — zrovna teď bych vám chtěl vypovědět všechno, čemu jste se až dodnes tak úzkostlivě vyhýbali. Chcete slyšet historii mého posledního letu? Možná, že vás bude zajímat.“
Dívka je zmatena a špatně to skrývá. Myšlenky vybuchují jak jiskry v kondenzátoru. Nervová krize se přece jen dostavila.
Pokrovskij neměl pravdu, když tvrdil, že let do vesmíru vyléčí Seversona nadobro. Zbavte pacienta na čas balvanu tíže a zbavíte ho také všech důsledků dlouhého spánku, říkal profesor. A ona mu uvěřila. Ona zatáhla Seversona do toho velkolepého projektu, teď zodpovídá za jeho zdraví.
„Ano, přiznávám, spánek jsem jenom předstírala; máte pravdu.
Ale nebylo to ze strachu o vás; jste trošku domýšlivý. Vůbec si mnohé špatně vysvětlujete, říkám vám to docela otevřeně. Důvody, proč jsem vás sledovala, jsou docela prosté. Zajímalo mne, jak na vás zapůsobí první pohled na Zemi z takové dálky. Já aspoň na tento dojem nikdy nezapomenu. Uvědomila jsem si tehdy, jak všechno na světě je ve skutečnosti malicherné; člověk je jako mraveneček proti nekonečnému vesmíru, jak ubohoučké starosti mu kazí spánek.“
„Měl jsem skoro stejný pocit.“
„A vidíte — oba jsme uvažovali špatně. Copak mravenec někdy překoná zemskou tíži? Ani za bilion let vývoje. A kdybychom ho sem i vynesli, na Zemi by odtud nedohlédl; má příliš slabá očička.
Mohl by se uběhat a postavit milióny velkých mravenišť, rodnou planetu by nezměnil natolik, aby se to poznalo z vesmírného prostoru. Jen se dobře podívejte na ten glóbus. Ještě donedávna nosila Země bílý klobouček — vzor Arktida. Dnes se jí v těch místech krásně vlní moře a nad ním svítí zlatá čelenka — umělé slunce vytvořené člověkem. A zeleň plantáží a hájů na Sahaře proniká až sem. Je člověk skutečně tak nepatrným obyvatelem kosmu?“
„A není člověk příliš pyšný na své dílo?“ řekl suše Severson.
„Jak divně uvažujete,“ divila se Alena. „Jste opravdu nenapravitelný pesimista nebo mne chcete jenom pozlobit? Chcete se snad koukat na svět z mravenčí perspektivy? Víte co, zanechme toho a raději mi něco vypravujte, jak jste to před chviličkou slíbil.“
„Začínáte se mi líbit, Alenko. Už jsem si myslel, že se nezbavíte té nevděčné role milosrdné sestry a úzkostlivého pedagoga. Mě byste stejně nepředělala; jsem už na to moc starý. Odpusťte tedy nevítanému hostu z minulosti, že vás občas urazil. Možná, že to byl projev největší důvěry, jaké jsem schopen. Odnesla jste to prostě za všechny, za vás všechny. Nesnáším soucit a přílišným projevům sympatie nevěřím. Za ránu mohu dát ránu, ale jak se ubránit člověku, který ti chce pomoci, který předstírá, že tvoje blaho je mu nade všechno? Takovýmto lidem se moudrý člověk raději vyhne.“
„Kdybych vás neznala tak dobře, urazila bych se,“ rozzlobila se Alena tentokrát vážně. „Víra v člověka, nového člověka zbaveného přežitků minulosti, to je to poslední, čemu vás naučím. Chápu vás — a přece nechápu.“
„Jednou vám všechno vysvětlím, Alenko. Doufám, že se nebudete zlobit pro moji upřímnost. Máte ještě náladu poslouchat hloupé historky?“
„Trochu vám pomohu,“ řekla Alena, jako by vůbec nepozorovala jeho úsměv — směsici ironie a nejistoty. „,Severson se narodil roku 1897 v Norsku. Je to krásná země. Závojem mlh tam prostupují vrcholky Hagenfieldu, na kterém podle pověstí starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům severního Norska se tenkrát říkalo „věčné“.
Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studia do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou zemských pólů. Mladý Leif — tak se totiž Severson jmenoval křestním jménem — s napětím sledoval Amundsenovy výpravy. Ve velkém dobyvateli viděl svůj vzor a hlavně splnění dětských snů. Byl to přece muž nesmírné odvahy a mladý Severson pečlivě vystřihoval všechny zprávy o velikém dobyvateli severu a ukládal do desek.
Když se Severson vracel ze studií, měl to štěstí, že v Oslo poprvé spatřil samotného Amundsena, který právě přijel do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem.
Brzy potom se seznámil s Amundsenem osobně.“
„Víte toho o mně možná víc, než já sám; vždyť jsem musel vlastní minulost studovat v universitní knihovně. Ale já bych chtěl teď hovořit o tom, co jsem v knihovně nenašel. Ani to tam nemůže být, jsem přece posledním svědkem těch událostí. Nebojte se, nervový šok nedostanu, dávno mi už nic nechybí. Podívejte se, Země se nám ztratila z dohledu a Měsíc se ještě nedostal do zorného pole.
Alespoň nám lépe uběhne čas a na chvíli zapomeneme, že se vznášíme ve vzduchoprázdnem prostoru mezi hvězdami.“
Alena mlčela. Severson se otočil k oknu a zahleděl se do hvězdné oblohy, jako by tam hledal nit vyprávění.
„Přece jen musím začít tím, co už asi znáte, aby celá ta historie měla hlavu a patu,“ řekl jakoby na omluvu. „Nerad vzpomínám a stejně nerad vyprávím — Jak to všechno začalo? Po prvé světové válce — vy si už ani nedovedete představit, jak hrozná to byla válka, i když právě tenkrát se rozvinulo letectví — tedy po této válce přišel mezi nás Ellsworth.
Byl to milionářský synek z Ameriky a do Amundsenovy skupiny ho přivedla touha po dobrodružství. Totéž si možná myslíte také o mně, ale na tom teď nezáleží. Potřebovali jsme jeho peníze; stát nám toho tenkrát mnoho nedával, a tak jsme ho přijali mezi sebe.
Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Příliš se mi to nezamlouvalo. Řekl jsem Amundsenovi už tenkrát, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle, naplněného vodíkem, a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů hned vedle zásob pohonných látek… Namítal jsem, že na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště. Ve sněhové bouři a prudké vichřici bude vodíkový balón jako mýdlová bublina. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andrea, který roku 1897 beze stopy zmizel i se svým balónem.
Říkali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Náš balón měl mít stokrát větší obsah, než měl balón Andréův. Ellsworth zadal jeho stavbu Itálii.
Tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem, konstruktérem vzducholodi. Na mou námitku, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balón obalí ledovou námrazou, mávl jen rukou. Nakonec — přes všechna moje upozornění — byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém jednání s Nobilem dostala jméno Norge, které prosadil Amundsen. To byl začátek napjatého poměru mezi oběma muži.
V roce 1926 vzducholoď odstartovala a jedenáctého května jsme s ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velkých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů: norskou, italskou a americkou.
Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena, kde mohl. Všechny zásluhy si připisoval sám a snažil se celkový vědeckobadatelský význam proměnit v oslavu vlastní osoby.“
„Nekřivdíte Nobilemu?“
„Možná. Já to viděl tak, jak vám to vyprávím. Nemám v úmyslu dnes — po tolika letech — někomu křivdit.
Nobile se později rozhodl, že podnikne na severní pól novou výpravu, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severní točně.
Potom následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět.
Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě se splnila — na neštěstí — moje předpověď: vzducholoď byla nezvěstná.
Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů se snažily zachytit rádiové signály z pohřešované vzducholodi. Marně.
Konečně přišla naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů Sovětského severu uslyšel cizojazyčné signály. Slova, která zachytil z éteru, pamatuji si dodnes: „Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.“ Ačkoliv amatér o katastrofě zhola nic nevěděl, odeslal Nobilovo volání do Moskvy. Sovětská vláda pak ihned informovala italskou vládu a sama zahájila přípravy na záchrannou výpravu.
Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Nemyslil na osobní spory ani urážky a rozhodl se, že půjde Nobilemu na pomoc.
Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a uspořádá záchrannou výpravu letadly.
Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha s žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham.
Amundsen nabídku přijal a dal se znovu informovat o stavu pátrání; když zjistil, že Nobileho výprava dosud nebyla nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu. Odejel jsem do Tromső.
Počasí nám tenkrát nepřálo. Dvakrát jsme museli odložit start pro déšť. Když jsme si však uvědomili, že tamtěm na severu je ještě hůř a že již určitě nemají víc zásob než na třicet dnů, rozhodli jsme se riskovat.
Ostatně, Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Sám jsem dostal funkci pozorovatele.
Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromső.
Byl to nevlídný, studený den bez slunce. Nebylo naděje na zlepšení, ale my jsme z vlastní zkušenosti dobře znali, jak se žije bez pomoci mezi ledovci.
Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberků. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Dával v sázku život, jen aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl jeho nepřítel.
Pobřeží Norska se nám brzy ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, a tak cesta rychle ubíhala.
Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu. Letěli jsme stále k severu.
Brzy jsme se dostali do neprůhledné tmy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervózně zatřásl hlavou. Přístroj nebyl v pořádku.
„Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsenův.
Tromső leží na maličkém ostrůvku nejsevernějšího pobřeží Norska, téměř na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme proto museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům, ve směru přesně na západ.
Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud ihned stroj vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami.
Všichni jsme si ulehčené oddechli.
„Už se na Nobileho nezlobíte?“ oslovil jsem Amundsena trochu nečekaně. Tázavě se na mne podíval.
„Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl. „Má své chyby jako každý z nás. I když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Je to tak, Valette?“ Valette se vzpřímil a odpověděl mrzutě: „Plním své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, monsieur. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“ Amundsen mu položil ruku na rameno.
„Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“ Valette se neudržel.
„O naše také!' Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď vyměnili úlohy.“ O této námitce jsem také přemýšlel. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho svévolné kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přesto, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval podivně. Za Amundsenovými zády přemlouval jeho starého spolupracovníka Riiser-Larsena, aby velitele opustil a spojil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšiřoval štvavou kampaň proti Amundsenovi! Tenkrát mě vytrhlo ze vzpomínek Valettovo hlášení; konečně navázal spojení a oznamoval, že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé. Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci. Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas.
„Domnívám se, že nás vítr sráží příliš k východu,“ obrátil se ke mně. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si nařídil ještě v Tromső. Takové měření bylo dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle, a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev.
Přesto jsem však zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova.
Amundsen nad mým sdělením jen mávl rukou.
„Nevadí,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberků. Zachovejte dosavadní směr.“ Po čase žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citta di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával.
„To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“ Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, nač jsem myslel já: co si počneme, jestliže někde uvízneme na ledových krách?
Nesměle jsem navrhl, abychom se vrátili. Mohli jsme tím ztratit nanejvýš den. A v Tromső bychom mohli dát vysílač opravit nebo namontovat nový.
Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že nesouhlasí.
Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní přemluvit. Nu, ať tomu bylo jakkoliv, my jsme letěli dál.
Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že nám štěstí přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli zcela dobrou viditelnost.
Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberků, nařídil Guilbaudovi, aby se s letadlem snesl o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků orientovat přesněji. Po moři pluly četné kry a na obzoru bylo již vidět krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně. Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek.
Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici.
Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl za páku výškového kormidla. Povolovala těžce. Ke všemu nás znovu obklopila téměř neprůhledná mlha.
Vítr se střídavě opíral do letadla z obou stran a pilot měl co dělat, aby tyto nárazy vyrovnával. Otočil se k Amundsenovi a zvolal: „Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu!“ Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a oklepu námrazu alespoň z tažných lanek.
Amundsen o tom zprvu nechtěl ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, přes Amundsenův zákaz jsem vylezl z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit. Práce v ledovém vichru šla těžce.
Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevěnou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A přitom bylo třeba jednat co nejrychleji. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal hůlku do holé ruky.
Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu.
Pravou ruku jsem už necítil. Přesunul jsem si proto hůlku do levé a pravou jsem se křečovitě držel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení, vše je tedy v pořádku.
Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala.
Zachytil jsem se lana a sjel po křídle dolů. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Ovšem ve zmrzlé ruce jsem rychle ztrácel cit.
Najednou se mi letadlo ztratilo z očí. Padal jsem. Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin.
Sotva jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu.
Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne bylo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než deset metrů.
Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mě neuvidí a v té mlze nemůže přece ani přistát.
Nezbývalo, než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout.
Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží řekl jsem si a dal jsem se znovu na pochod.
Klopýtal jsem, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k nejhorší překážce — pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného, než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou vynořila z mlhy kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Dostal jsem se zřejmě na nějaký ostrůvek — budu mít pod nohama pevnou zem. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím úplně ztichl.
Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, už mi nezbývalo sil.
Odpočinout si, trošinku si odpočinout. Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam schovám před vichrem a trochu se ohřeju, myslel jsem si.
Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Někde v dáli zaštěkali tuleni.
Skučení větrů se pomalu měnilo v hudbu, která se stále více podobala bzukotu motorů. Zdálo se mi, že sedím opět vedle Amundsena. Jen jsem se divil, proč tak jasně slyším zvonek kostelíčku v Jarlsbergu.
Na chvilku si zdřímnout! Ne, nesmím usnout — uvědomil jsem si. Abych se udržel při vědomí, počítal jsem nahlas. Vzpomínám si, že jsem dopočítal téměř do tisíce. Pak mne začala přemáhat únava. Zvuk Lathamu mi zněl stále v uších — a já spokojeně usínal. A spal jsem opravdu klidně.“
Severson zmlkl. Vesmírné ticho v kabině až bolelo. Alena visela očima na tváři vypravěče, jako by ani nezpozorovala, že skončil. V tomto drsném obličeji se přece dá vyčíst všechno, let do polární bouře i ty ledové pláně. Jen stáří ne. Hádal bys mu nanejvýš pětatřicet — a on už zatím dávno překročil stovku. Je to neuvěřitelné, ale tento mladý muž má už přes sto let! Rozsvítilo se červené světlo. Z televizní obrazovky nahlédla do kabiny dívka: „Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se. Zanedlouho přistaneme na Měsíci.“