Vlaštovka se vrátila z Tertie na Paprsek. Teprve při pohledu na škody, způsobené torpédem, si Burman, Watson, Wroclawski a Fratev plně uvědomili, co je vlastně potkalo. Tím milejší bylo shledání po dlouhém odloučení.
Watson a Wroclawski převzali službu na Paprsku, aby umožnili Aleně, Čan-suovi a Krausovi odlétnout s Vlaštovkou na Kvartu, kde na ně čekala spousta práce. Je třeba co nejrychleji dobudovat obydlí, které objevili ti dole.
Vlaštovka, zatížená zásobami a potřebným zařízením pro nový domov, přistála v průlivu hvězdoplavců, nedaleko místa, kam poprvé dosedl také Racek. Plula podél břehu, který ohmatávala pouze očima přístrojů, protože na průliv se snesla hustá mléčná mlha. Podle hlášení první výpravy dostali se už k zátočině, kde první den kotvil Racek, ale zátočina vypadá jinak, než ji popsal Navrátil. Po písčitém pásu není ani stopy; hustý prales se naklání až nad hladinu.
„Ústí Naděje nenajdete, hladina moře klesá, řeka je takřka bez vody,“ řekl Madarász, se kterým se spojil kapitán Vlaštovky Burman. „Nepouštějte se v mlze do neznáma. Zakotvěte v zátočině a počkejte, až mlha trochu opadne. Přiletíme vám naproti.“
Uplynula hodina, dvě, a mlha zhoustla. Hladina moře pomalounku klesala odlivem, který se na Kvartě objevil poprvé.
Vlaštovka se octla na písčině, na pevné půdě. Unavení hvězdoplavci brzy usnuli, až na Krause, který byl vylosován jako strážce. Ale i toho ukolébal nakonec klid odpočívající přírody kolem. Stejně jako ostatní odložil přilbu s Jonesovým přístrojem na výměnu únavových látek v mozku, sklopil si křeslo a podřimoval. Vlaštovka odolá i rozzuřeným živlům, uvažoval ještě v polospánku, při sebemenším záchvěvu se proberu, a pocit bezpečí a pevné půdy pod nohama v novém domově je tak sladký.
Čas míjel a Krausova dřímota se proměnila v tvrdý spánek.
Neprobudil ho ani drnčivý bas McHardyho, vyrážejícího z nouzového vysílače: „Haló, co je s vámi? Proč se neozýváte?“
Spáče vyburcoval teprve ostrý pronikavý signál, kterým se na Paprsku vyhlašoval poplach. Za okny už vládla neproniknutelná noc, proteplená narudlým svitem Proximy.
„Co je?“ zeptal se klidně Bengt Burman.
„Byli jste bez proudu, nebo co se vůbec děje?“ zlobil se McHardy. „Už několik hodin bloudíme průlivem a marně vás hledáme. Jste na vodě nebo na souši? Nevypínej, abychom si vás mohli zaměřit.“
„Okamžik, podívám se,“ řekl Burman, vysílač přepnul na souvislý tón a rozžehl všechny reflektory. Světlo se vracelo do kabiny spletí lián, pokroucených kmenů a deštníkovitých listů.
„Tisíc rozpadlých galaxií, jsme v pralese,“ vztekal se Fratev.
„Pěkně jsi hlídal, pěkný strážce, když ho zloději odnesou i s domem.“
„Nechápu, jak se to stalo,“ uvažoval Čan-su. „Kdyby nás odnesl uragán nebo příboj, těžko bychom takový náraz zaspali.“
„Pěkně jsi nám to zavařil, hrdino. Teď abychom se prokousali k moři.“ Fratev se snažil otevřít hlavní východ z letadla, ale rozbujelá vegetace držela dveře jako v kleštích. Otevřel tedy posuvný závěr u zadního otvoru pro nakládání zboží a prohlížel si podivnou větev, která se vtlačila do přečerpávací kabiny. „Je to měkké a křehké jako nabobtnalý tvaroh, samá voda, s tím si snadno poradíme, Bengte, uvolni Vlaštovce ruce, ať se trochu podrbe na zádech a setřepe tu vlezlou houbovitou havěť. A ty, Friedrichu, chop se pilky a pusť se do práce.“
„Haló, Johne, už jsi nás zaměřil?“ zavolal Burman McHardyho.
„Nebylo třeba, svítíte jak maják.“
„Uvízli jsme ve vnitrozemí, v pralese.“
„Já vím,“ smál se McHardy, „civíte v pralese — čtyřicet metrů od břehu, kotvíme vám za zády. Otočte letadlo o sto osmdesát stupňů a prostřelte nám v té měkotě uličku vysokofrekvečním dělem, stáhneme vás na vodu.“
„A co je ti tak k smíchu?“ divil se Bengt.
„Ale nic — včera večer jsme s Rackem uvízli zrovna tak. V poledne se začala Naděje odvodňovat. Na štěstí jsme to zpozorovali včas; Racka jsme hned přemístili na provizorní letiště na Prostřeném stole. Večer jsme ho nemohli najít; zmizel v houbovitém pralese, který tu za těch pár hodin vyrostl. Tahle krajina, to je báječné pařeniště; sotva se objeví mlžný opar, stromy ti tu rostou před očima.
A představ si — jejich dužina je jedlá. A jaká je to pochoutka. To bude dáreček pro naše pozemské zemědělce.“
„A já už myslela, že nás unesli nějací obři,“ povzdychla si Alena, jako by litovala, že vysvětlení záhady je tak prosté.
„Jen aby to tak nedopadlo i s těmi tvými geniálními Kvarťany,“
odpověděl jí Fratev. „Už jsi nám tuhle planetu pěkně zalidnila — ve své bujné astrobiologické fantazii — a zatím se chudák nedostala dál než po druhohory. Nu — když si tu ještě takových sto miliónů kvarťanských let počkáme, možná, že se s nějakou tou antropoidní opicí setkáme.“
Překrásné kvarťanské ráno. Áčko i Béčko vycházejí téměř současně; jejich paprsky se střetávají na nebi vybroušeném z onyxu.
Nataša a Severson stojí u vchodu do jeskyně a pozorují, jak Racek a Vlaštovka přistávají na Prostřeném stole. Prales, který ještě včera vládl nad rovinou, vadl a scvrkával se v ranní výhni, a přitom rozfukoval skořicový prášek jako rozšlápnutá pýchavka. Houbovitá vegetace mizela stejně rychle jako přišla.
„Tak už bude dušička ve vatičce,“ řekla tiše Nataša, když Alena vystoupila z letadla a Severson jí kráčel vstříc. „Ale nic jí neříkej, bude to tak lepší.“ Nataša se dívala za ním — a zase se usmívala tím svým zvláštním způsobem.
Navrátil provázel nové obyvatele Kvarty skalním labyrintem.
Předvedl jim přírodou vytvořený vodovod, podzemní bystřinu, která se odněkud shora řítila vymletým tunelem, ukázal jim prostor připravený pro atomovou elektrárnu a ledovou jeskyni, přirozenou chladničku, do které si jako na zavolanou vlezl raněný mesokvartus a kde se také vlastnoručně zkonzervoval. Prostor pro kuchyni oddělovala od chladničky jenom několik metrů silná skalní stěna, ve které si osadníci prorazí průchod. Hlavní práci na zbudování bezpečného sídla vykonala příroda sama. Stačí jí trošku pomoci a skalní labyrint se promění v přepychově zařízené podzemní městečko.
Prvním úkolem bylo dopravit do podzemí atomový reaktor, jeden z mála, které unikly na Paprsku zkáze. Zatím si svítili náhradní atomovou baterií z Racka. Pokud se nenajdou místní zdroje energie, vlastními zásobami se musí šetřit. Atomová pec na přípravu štěpného materiálu byla zničena, stejně jako termonukleární centrála Paprsku.
Nezbývá, než vrátit se o padesát let zpět a začít s nejprimitivnějším zařízením. Reaktor, který přivezla Vlaštovka, sloužil na Paprsku pouze k laboratorním účelům, vyrobí sice dostatek energie, ale v případě, že Racek, Vlaštovka a šipka budou často v pohybu, štěpný materiál vystačí sotva na rok.
Srdce podzemního města se rozbušilo, nástroje a přístroje ožily novou krví. Do vstupního otvoru vsadili ihned neprůstřelné zasouvací dveře, vyrobené na míru ze střepiny poškozeného pláště Paprsku, aby tak zabezpečili sídlo zvenčí. Neprohlédli zatím pořádně ani nejbližší okolí a o překvapení na této planetě není nouze. Někde nedaleko žijí pravděpodobně jakési kvarťanské straky. Jakákoliv lidská maličkost, kterou někdo zapomene na Prostřeném stole — hrníček nebo nějaká součást přístroje — určitě v krátké době zmizí bez sebemenší stopy. Menší výpravy do okolí měly ráz spíše geologický a daleko se bez vrtulníku nedostaly. Na jednom z těchto výletů McHardy a Severson zažili zajímavé dobrodružství, ale na Johnův návrh si zatím své zážitky nechali pro sebe, prý jako překvapení.
Seversona vzrušující tajemství pálilo. Montáž nového vrtulníku byla už téměř dokončena a blížil se den, určený pro letecký průzkum.
Kolektiv brzy objeví záhadu, kterou oni dva odhalili před pěti dny na nočním výletě. A bude po překvapení. Musí se svěřit — komu jinému než Aleně.
Příležitost se našla brzy. Alena se v ledové jeskyni pustila do anatomické pitvy obrovitého hada a Seversona žádala o pomoc.
Leifovo vyprávění ji nesmírně nadchlo; byla to voda na její domněnkotvorný mlýn.