Navrátil s McHardym a kybernetickou kočičkou se vrátili z průzkumu. Madarász zanechal montáže a šel s nimi do letadla, aby pomohl při hodnocení první výpravy, a aby se zároveň na chvíli zbavil skafandru a volně vydechl. Občas vyhlédl z okna a toužebně se zahleděl na moře. Zdálo se, že je bez života. Hladina se v lehounkém větříku sotva zachvěla. Písčité, nepatrně klesající dno bylo jako uválcované; v průhledné vodě se neobjevila ani rybička.
„Malá koupel by neškodila,“ řekl zadumaně. „Je zřejmé, že ovzduší je bez závad, alespoň zde, na pobřeží. Hmyz se tu zatím žádný neobjevil a voda je čistá, bez havěti. Už jsem si ji laboratorně vyšetřil.“
Navrátil byl překvapen, že s takovýmto návrhem přichází právě Madarász, muž rozvážný a spíše opatrný.
„Jsme tu teprve několik hodin, není to trošku brzy?“ namítl… „Jaképak dohady, problém je už vyřešen,“ McHardy ukázal z okna. Po písčině kráčeli Nataša a Severson — s obnaženými hlavami. Nataša nesla pod paží přilbu a Severson vlekl napěchovanou tašku.
„Taková nekázeň,“ zlobil se Navrátil, ale v duchu byl rád, že odvážná prověrka ovzduší dopadla dobře. Zatím.
„Žádné překvapení na této planetě není dost velké. Pojďme jim naproti, ať se také trochu nalokáme čerstvého vzduchu.“ Madarász tenkrát netušil, že vyslovil jakési zaklínadlo, kterým se později obrnili proti všem možným překvapením tajuplné planety.
Tři muži v lehkých kombinézách vyskočili z letadla rovnou do moře. Seversona ta nezvyklá podívaná udivila, jeho zachmuřená tvář se rozjasnila; i oni bez skafandrů, vysvětlování bude snazší.
„Kampak se vám zatoulal Pepík?“ volal Navrátil.
„Tak ani vy o něm nevíte? A my se utěšovali, že utekl za vámi.
Moře nás zlákalo stejně jako vás,“ vysvětlovala Nataša. „Hlídal nám na břehu odložené skafandry. Skalnatý břeh se tam sesypává do moře haldou úskalí, útesů a balvanů; skafandry jsme proto chvílemi ztráceli z dohledu. Věřte nebo ne, Pepík toho využil a zmizel — i s Leifovou přilbou. A stopy přitom nezanechal žádné.“ McHardy ji přerušil.
„Nač by mu byla přilba? Jeho mozek není tak dokonalý; neutekl z vlastní vůle. Někdo ho buď odlákal, nebo prostě odnesl. Zařídili jsme se tu už jako doma a zatím nás možná Kvarťané pozorují zpovzdálí a sledují každý náš krok. Vegetace je tu dostatečně bujná, aby ukryla jejich sídla. Co nám zatím přinesl letecký průzkum ze stratosféry? V podstatě jenom hrubé obrysy světadílů; detaily nám dosud unikaly pro neobvykle vysokou oblačnost a mlžnost, a pro ten bujný porost. Jánoš to řekl správně: žádné překvapení není dost velké…“
„Na myslící Kvarťany sice příliš nevěřím,“ řekl Navrátil, „ale opatrnosti nikdy nezbývá. Proto rychle z vody a na vrtulník, všechno ostatní si necháme na později. Pomoc ze Země nám nepřijde dřív než za patnáct let, na prohlídku zdejší přírody máme tedy času víc než dost.“
Díky lehkému pojízdnému jeřábu a důmyslným nástrojům montáž helikoptéry postupovala rychle i když posádka Racka pracovala opět ve skafandrech. Když Áčko — největší ze tří sluncí — zapadlo za obzor, osvětlili si pracoviště silnými reflektory Racka.
Oranžové Béčko zbarvilo sice pohádkově oblohu, moře i pobřeží, ale na složitou práci jeho svit nestačil. Uslzená Proxima už dávno zmizela v temných mračnech, která se přihnala od Geosie a pohltila nakonec i plápolající Béčko. Zvedl se vítr a rychle se proměnil v horkou vichřici. Moře se z vlnilo a vzdulo, do zátočiny se přivalil vzteklý příboj. Letící vodní stěna rozkymácela letadlo a hvězdoplavce srazila do písku. Nad jejich hlavami se ozvala prudká rána, provázená fialovým zábleskem. Zvedli se a utíkali k letadlu, aby unikli dalšímu úderu moře.
Prostorem prolétla ohnivě fialová koule a ohlušivě vybuchla. A hned se objevila další a další. Rej kulových blesků a burácející moře rázem proměnily poklidnou zátoku v peklo, kterému neodolal ani mohutný Racek. Zběsilé moře a uragán spojenými silami ho nadzvedly a posadily na břeh, málem rovnou na rozestavěný vrtulník.
Co nejrychleji uniknout… Madarász zapnul řízení; pohonné agregáty zůstaly němé. Hladký povrch kolosu sršel plamínky elektrických výbojů. Racek, smělý pták vesmíru, v objetí Kvarty zůstal najednou bezmocný.
Přikrčen k zemi chvěl se pod ranami. Jejich síla přece jen nestačila na to, aby s ním pohnula i na břehu. A uhelnou tmou křižovaly ohnivé míče.
Bouře odešla stejně jako přišla. Moře se ještě vztekalo, ale z obrovitého mraku zůstaly jenom cáry vlekoucí se po nachové obloze.
Vrtulník zmizel i s bednami. V místech, kde stál, světélkovaly pouze slizké oranžové chaluhy. Snad ani nejsou oranžové, barvu si pouze vypůjčily od pohasínajícího Béčka, které se už nemohlo dívat na tu zkázu a raději prchalo za obzor.
Porucha na elektrickém vedení vyřadila i reflektory. Podle kalendáře, který Čan-su sestavil na Paprsku, zde, na nultém poledníku, vyjde Áčko až za sedm hodin a Béčko dokonce za devět.
Při nouzovém osvětlení by byla prohlídka pobřeží příliš nebezpečná.
Nezbývá, než ji odložit až na ráno.
Na spánek není ani pomyšlení; porucha letadla musí být odstraněna co nejrychleji. A strážci mateřské lodi netrpělivě čekají na zprávy.
Ráno bylo neradostné. Vrtulník zmizel buď v naplavených kopcích písku a chaluh, nebo někde v pralese. Podivnou náhodou unikl pohromě pouze pojízdný jeřáb. Áčko vesele zářilo z temně azurové oblohy, jako by se vůbec nic nestalo.
Severson se bezhlavě vrhl na mokrý písek a hrabal v něm v naději, že objeví alespoň součást helikoptéry.
„Tohle nikam nevede,“ řekl Navrátil. „Musíme se rozhodnout: bud tu zbytečně promarníme několik dní, než přiletí Vlaštovka s dalším vrtulníkem, nebo se pustíme do vnitrozemí i bez něho a pokusíme se najít bezpečnější úkryt před nepohodou. Ve dne se bouře bát nemusíme; naši meteorologové na Paprsku ji snad zpozorují dřív, než nás dostihne.“
„Pokud tu ovšem nevznikají nenadálé místní bouřky,“ poznamenal Madarász.
„Tož tedy: Dolce far niente — nebo útok na Hic sunt leones?“
„Pustíme se do lvů,“ rozhodl za všechny McHardy. Rozložil po podlaze letecké snímky, znehodnocené vysokou oblačností.
„Prozrazují nám aspoň tolik, že asi osm kilometrů odtud ústí do moře větší řeka. Dáme-li se přes pahorkatinu na jihozápad, bezpečně se dostaneme k jejímu břehu a přitom prozkoumáme pěkný kousek vnitrozemí.“ Ukázal na místo, kde se řeka na snímku ztrácela pod mračnou peřinou. „Tady někde se setkáme s Madarászem, který sem zatím dopraví Racka po vodě.“
.,A bez skafandru ani krok,“ řekla rozhodně Nataša, lékařka výpravy. Kyanovodík u potoka byl dostatečným poučením.
Potřebná výzbroj byla rozdělena na čtyři díly a výprava se dala na pochod. Pozemský kompas nefungoval, magnetický pól byl příliš blízko, a tak orientace závisela pouze na Áčku, které pomaloučku šplhalo k zenitu. Pokud to šlo, postupovali v přímce, bez ohledu na překážky. Neprostupnými houštinami se prokousali pomocí ultrazvukové pilky až k potoku.
Nebezpečné bažiny v úžlabině za potokem je donutily k první oklice. Na pokraji rašeliniště se kolébaly na tenounkých stvolech veliké průsvitné květy. Zřejmě byly lehčí než vzduch; doslova plavaly v prostoru. Nataša uřízla jeden z baňatých květů, ale celá nádhera rázem splaskla jako prostřelený balónek.
Z údolí vystoupili po kamenitém úbočí na vrcholek nevysokého kopce. Široko kolem se vlnila kupovitá horská krajina. Reka ještě nebyla v dohledu, skrývala se tam někde v záhybech pahorkatiny za skupinou kopců. Vzadu stoupal k obloze plazivý dým nebo pára. Na západním obzoru se zdvíhala mohutná tabulová hora, držící jako v háčcích kupu mračen. Prošli dalším údolím, jakoby provrtaným nespočetnými roklemi a po terasovitém svahu se vyšplhali na skalnatou korunu mohutné horské kupy. Vnitrozemí se před nimi otevřelo dlouhým hadovitým údolím, na jehož dně místy blikotala hladina řeky. Z kotliny pod vrcholem hory vyrážel mohutný gejzír.
Mezi zakulacenými kloboukovitými kopci za řekou podivně se vyjímal vysoký kouřící kužel.
Sestup k řece byl obtížnější, než napovídal pohled s vrcholu.
Praskliny, průrvy a srázy, — a nakonec sestup do hlubokého kaňonu, který donutil poutníky k horolezeckým výkonům.
Ani cesta kaňonem nebyla snadná. Nafukovací člun, který je odnášel dolů k řece, unikl často jen o vlas balvanům, které pročesávaly bystřinu v soutěsce.
Bystřina unikala z kaňonu vysokým vodopádem, který se řítil dolů podél nedostupné skalní stěny. Pohodlnější sestup k řece našli teprve o několik kilometrů dál, hlouběji ve vnitrozemí. Líná kalná řeka se z nepochopitelných důvodů vlekla doleva místo doprava, k moři. Domnívali se z počátku, že je to způsobeno prudkým ohybem toku, nastoupili do člunu a hnáni lehounkým motorkem pluli proti proudu. Ale brzy zjistili, že místo, aby se vzdalovali od moře, blíží se k jeho břehům. Řeka tedy proti všem pozemským zvyklostem neústí do moře, ale vytéká z něho a odnáší jeho vodu kamsi do nížin vnitrozemí.
Vypnuli motorek a nechali se volně unášet proudem. Skalní stěna ustoupila od levého břehu a zmizela ve fantastických pralesích.
Údolí se rozevřelo a volně vdechovalo namodralý vzduch protkaný pestrými paprsky všech tří sluncí. Břehy tu byly pusté, bez života.
Teprve na náhorní rovině nad mírným svahem se jedovatě zelenal nízký porost.
„Že jsme si raději nepočkali na Vlaštovku a na nový vrtulník,“
bědoval udýchaný McHardy, když se po dlouhém trmácení konečně posadili na balvany rozseté v porostu. Zelený koberec rozprostřený po rovině zpestřovaly ostrůvky ohnivě rudých květů. Ze tří stran uzavíraly rovinu strmé skály.
„Nevím proč, ale pořád se mi vnucuje dojem, že jsme se tu posadili k prostřenému stolu,“ řekla Nataša.
„Prostřený stůl,“ zanesl si Navrátil nový název do mapy, kterou si načrtával cestou. „A řeka, toť přece naše Naděje,“ pojmenoval kalný tok právem objevitele. „Leife, zeptej se na Paprsku, co tam mají nového, ať o nás nemají strach. Já se zatím spojím s Jánošem.
Buď někde s Rackem uvízl, nebo přejel o stanici dál, jinak bychom ho už museli zahlédnout.“
Z Paprsku se ozvala Alena. Seversonovi se zdá, že vystupuje z temných dálek jako světlý boj, je větší a větší, až přerůstá i Natašu, která sedí proti němu na balvanu a usmívá se.
Alena mluví a mluví, Severson zmateně odpovídá.
A Nataša se dívá a usmívá.
Zatím se mezi Navrátilem a Madarászem rozvíjel tento rozhovor: „Kam ses nám zatoulal, Jánoši? Potkalo tě snad cestou něco nepříjemného?“
„Hladina moře se nepatrně zpěnila.“
„Zpěnila se hladina? A proč?“
„Vlastně ne; nejprve se z hladiny vynořila hlava. Taková trochu větší, něco jako brachiokvartus. Potvora stála na dně a já naměřil hloubku 28 metrů.“
„Zaútočila snad na Racka?“
„Ten brachiokvartus ne, to spíše ta druhá, ale až později. Tak tedy — ta hlava koukala na Racka celkem netečně pitomoučce.
Připlul jsem k ní skoro na dosah, ale ani se nehnula. Až se hladina zpěnila. Obluda se začala vrtět a vzpínat nad vodou. Považoval jsem to za zahájení útoku a několika výboji jsem ji trochu omráčil. To jsem neměl dělat, protože brachiokvartus neútočil, ale bránil se. Pod vodou ho napadl jakýsi mesokvartus; jeho hlava připomíná mesosaura, ale je to spíše had než ještěr. Jak jsem stačil vypozorovat, zespodu má dvě řady žeberních výrůstků, něco jako tlusté nízké nožičky. Když dlouhokrká obluda klesla ke dnu, pustil se do Racka jako pominutý. Několik dlouhých zubů si vylámal na plovácích a ostatní na Rackově zobáku. A tak jsem ho ze studijních důvodů zabil.
Vzal jsem ho do vleku, možná, že je ta potvůrka jedlá, ale právě tohle mne zdrželo. Brachiokvartus se probral z mrákot a bezmocného nepřítele pronásledoval až do vnitrozemí. Střílet jsem ho nechtěl a za živého byste se mi asi poděkovali. Nezbývalo, než se vrátit na moře, odlákat ho daleko od ústí řeky a pak se nenápadně a hodně rychle ztratit. Doufám, že jsem se ho už zbavil, za půl hodiny jsem u vás; vlek je trošku nepohodlný, musíme plout opatrně.“
Opálová obloha hrála barevnými záblesky jako by někdo na ní pouštěl prasátka pomocí obrovského krystalu.
Z ohybu Naděje vyplul Racek. Rozvířená hladina prozrazovala, že svírá ve svých spárech a táhne za sebou něco opravdu velkého.
Pod ocelovým ramenem teleskopického jeřábu vyčnívala z vody pouze ozubená tlama obludy. Její délka se nedala odhadnout ani potom, kdy chapadla Racka povytáhla zvíře na břeh.
„Zásoba masa nejméně na rok,“ žertoval McHardy.
„Tak vám přeju dobrou chuť, ale já raději umřu hlady,“ řekla znechuceně Nataša.
„Čan-su a hlad jsou tak dobrými kuchaři,“ smál se Navrátil.
„Horší to bude s ledničkou; nevím, kde v těchto parnech seženeme tak velkou chladírnu. Na vzduchu ani ve vodě nám dlouho nevydrží.“
„Možná, že to není k jídlu, podívejte se, jaké to má jedovaté barvy,“ utěšovala se Nataša.
„Uvidíme.“ McHardy vytáhl ultrazvukovou pilku a z válcovitého těla obludy vyřízl kus masa. Za okamžik nato se rozstříkla voda a tlama obrovského hada scvakla, až čelisti zapraskaly. Zvlněné tělo sebou několikrát škublo, podlouhlá ploská hlava se nadzvedla. Lidé uskočili, aby je zvíře v poslední křeči nesmetlo do řeky.
Ale najednou žeberní výrůstky se daly do pohybu; had se vzepřel na svých drobných nožičkách a těžkopádně se vyšplhal na stráň. Tělo se vlnilo čím dál rychleji a nožičky se rozkmitaly. Strach překonal zvědavost; lidé zanechali pozorování a dali se na útěk. U skupiny balvanů uprostřed náhorní roviny se zastavili a ohlédli.
Zdvižená hlava hada se již kymácela mezi keříky nízkého porostu.
Těžce vysouval tělo z vody a táhl je strání nahoru, ale plazil se stále rychleji. Lidé utíkali dál, ke skalní stěně, která — aniž si to včas uvědomili — ze tří stran je sevřela do pasti. Ale štěstí jim přece trochu přálo; našli otvor ve skále, který je zavedl do jeskyně.
Kameny rozházené po jeskyni rychle vršili do vchodu. Brzy objevili chodbu, která vedla někam do nitra skal. A byl už nejvyšší čas, protože obluda se zatím doplazila až k jeskyni a chatrnou překážku rozmetala jako dětskou stavebnici.
Podzemím se rozléhal dvojí hlomoz; chaotický dusot pěti párů nohou a sípavý zvuk smirkovaného dřeva.
Chodba se zatáčela hned vlevo, hned vpravo, ale nezužovala se; místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, jejichž vlhké stěny odrážely svit reflektorů tisíci plamínky.
Lidé už úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do skalního masívu. Konečně objevili ve stěně širokou trhlinu a bez rozmýšlení do ní vlezli. Šelest a funění netvora za chvíli utichlo.
Možná, že ztratil ve tmě orientaci, nebo číhá, až se budou vracet.