Dveře zakotveného letadla se pomalounku rozevíraly a z jejich prahu se současně vysouvaly schůdky. Severson mohl skoro přísahat, že cítí a vdechuje svěží vzduch, který vane do kabiny, ačkoliv ho lehký skafandr neprodyšně dělil od vnějšího světa. Seděl dosud nejblíže k východu; bez dlouhého rozmýšlení vyskočil rovnýma nohama z letadla. Tyrkysová voda se rozstříkla. Ztratil rovnováhu, hlava i ruce se mu zabořily do moučného písku. Zatřepal nohama, několikrát se překulil po dně a teprve potom se postavil. Jaký to pocit, po tolika letech stát na pevné, opravdu pevné půdě.
Vedle něho se máchal další — McHardy. Kdyby se tak člověk mohl svléknout, pořádně se nadechnout a zaplavat si! Zbývající členové posádky sestupovali po schůdcích; nejprve Nataša Orlovová, za ní Navrátil a jako poslední Madarász, starostlivý kapitán Racka. Severson chvátal ke schůdkům, aby pomohl Nataše; vzala s sebou dva kufříky s lékařskými potřebami a průzkumnými přístroji. Severson ji vzal se schůdků do náruče a držel ji těsně nad hladinou, jako by se bál, že její skafandr prosákne vodou. Kolik nocí proseděla u kolébky jeho nového života. Jak citlivě ho učila znovu chodit a pozorovat nový svět.
Pak přišla Alena, soucitná, vstoupila do jeho života a zaplnila ho celý. Nataša po celou vesmírnou cestu stála tiše v pozadí, hřejivá blízkost se proměnila ve zdvořilé přátelství, v kolegialitu vnucenou osudem. Z vůle téhož osudu vstupují teď na tajuplnou planetu společně a Alena zůstala tam nahoře, na rozvráceném Paprsku.
„Neboj se, Leife, naše Nataška se neutopí,“ vyrušil ho Navrátil.
„Zatracení kluci, copak jste hlavu zapomněli v otrubách? Takhle bezhlavě skákat do neznáma?“ Ale ani Navrátil se dlouho neudržel; rozdováděl se jako kluk, který po dlouhé zimě poprvé odvážně skočí do potoka.
Zlaté slunce stojí v nadhlavníku, oranžové se třpytí nad Centaurií a krvavá Proxima se koupe v průlivu na obzoru. Oblohu asi někdo polil olejem — tak podivně světélkuje duhovými barvami.
Nad Geosií se stahují zubatá ohryzaná mračna, lemovaná zlatými, oranžovými a rudými vlákny.
Hvězdoplavci vstoupili na břeh a posadili se do vlhkého písku.
Úkoly jsou rozděleny, postup průzkumu je dohodnut a do večera je daleko, tak jakýpak spěch. Kdo by po tolika letech nevychutnal krásy přírody, živelné, ale živé, na první pohled tolik podobné přírodě pozemské. A přece — každé zrníčko písku, každá kapka vody a každý lupínek je tu záhadou; a v domově nesmí být záhad. Je třeba především prozkoumat prales vroubící písčinu; zásoby potravin se tenčí. Paprsek byl zasažen do nejcitlivějšího místa; v elektrárně zůstaly pouze dva fungující reaktory a několik baterií, a co nejhoršího, „alchymista“ — automat na přeměnu sloučenin i prvků — je dokonale zničen. Také Čan-suův chuťostroj zmizel v mezihvězdném prostoru. Železné zásoby hotových jídel a surovin vydrží nejdéle rok, při nejvyšší skromnosti. A Kvarta je nepustí ani za deset let… Nejprve tedy vykládají vrtulník, bez něhož by se do vnitrozemí vrhali naslepo; Racek je pro lety v atmosféře příliš neohrabaný. Teď ještě zbývá kabinu letadla proměnit v laboratoř — a vzhůru na první výpravu. U beden s rozloženým vrtulníkem zůstane na stráži Madarász; dohlédne zároveň na Racka, a ostatní se vydají ve dvojicích na okraj pralesa. Jednu dvojici doprovodí kybernetický pejsek, druhou kočička.
Navrátil a McHardy zamířili k hadovitému křoví, Severson s Natašou vystoupili do vysokého divokého háje; pejsek hopsal kolem nich. Přeladili si vysílače na rozhovor ve dvou, ale mlčeli, ohromeni nezvyklou podívanou. Kmeny lesních velikánů byly šupinaté a slizké. Sporé světlo lapaly do širokých slunečníků — tlustých modrozelených listů, jejichž spodní část připomínala výtrusnici muchomůrky. Místo trávy ježily se pod nohama bezbarvé dužnaté tyčinky, jakási plíseň dorostlá do obřích rozměrů. Pudřenky na tyčinkách rozsévaly v závanu větříku smaragdový pel. Přímo ze země vyrůstaly veliké květy; otáčely se za kybernetickým pejskem jako slunečnice za sluncem. Když se jim dostal na dosah, pohladily ho svými šlahouny, ale hned ucukly, překvapeny nezvyklým dotekem.
Kybernetický Pepík — pochodující univerzální detektor — měřil cestou vlhkost a složení vzduchu a radioaktivitu; objektivy jeho očí zkoumaly mikrosvět v ovzduší a celou cestu zaznamenávaly na mikrofilm uložený v jeho mozku. Důmyslný stroj se pohyboval celkem samostatně; Severson pouze korigoval jeho dobrodružné výpady do houštin, aby se zbytečně nezatoulal.
Brašna se pomalu plnila květy a řízky listů a mléčnatými dužinami šupinatých kmenů. A fauna žádná, ani brouček, ani sebenepatrnější muška. Až tu najednou se ve vzduchu něco zatřepetalo. Bzučelo to, kmitalo a vrtělo se takovou rychlostí, že se dalo těžko odhadnout, zda létající skvrna je hmyz nebo vyšší tvor, pták. Nataša se ohnala po bzučáku síťkou, ale ten včas unikl nebezpečí hlouběji do pralesa. Pustili se za ním a v lovecké horečce zapomněli na úmluvu, že se od tábořiště nevzdálí hlouběji než kilometr. Skafandry je sice chránily před drobnou havětí a menšími dravci, ale nikdo neví, zda se tu po pralese nepotulují také obří zvířata, nebezpečná již svou vahou.
Létající tvor vlákal návštěvníky až k potoku, který se vinul mezi balvany pod střechou z tlustých listů. Posadil se na hladinu, a to byl také konec jeho svobody. Podivné opeřené stvořeníčko se octlo v krabičce na dně brašny.
„Tak — a teď jsme zabloudili,“ uvědomila si najednou Nataša, když si trochu oddechla.
„Bojíš se?“ zeptal se Severson tiše.
„S tebou ne.“
„Zlobíš se na mne?“
„Nerozumím ti —“
„Od prvního okamžiku, když jsem otevřel oči a spatřil tě nad svým lůžkem, měl jsem blažený pocit bezpečí v tvé přítomnosti — potom přišla Alena. Svým mládím, živelnou radostí ze života a starostlivostí o můj osud celého mě zajala. U ní to byl často soucit a pěstitelská vášeň pedagoga — člověk starého světa, zatížený minulostí — jaké to nádherné pole působnosti. Uvykli jsme sobě, a já pro ni už skoro přestával vidět život kolem sebe. Cítil jsem, že to není láska, ale smířil jsem se s tím; ledový spánek dokáže člověku vzít víc — Až teď najednou… čekalo to asi na mě — na nás, Natašo…“
Nechala se obejmout. Severson ji přitiskl tak prudce, až průhledné přilby o sebe zazvonily jak poháry při přípitku.
„Pejsek se na nás dívá,“ řekla rozpačitě a vyvinula se mu z náruče.
Severson nevnímal. Nepřítomně se na ni díval, hlava se mu točila. A najednou pocítil mrazivý chlad.
„Příliš dlouho jsme žili jako larvy!“ vykřikl, a než se Nataša vzpamatovala, stiskl závěr a strhl si přilbu. Zvedl paže a zhluboka vdechl vlhký vzduch. Chutnal po hořkých mandlích a skořici.
Nataša jenom bezmocně pozorovala, jak jeho obličej zesinal a při pádu se zabořil do tlejícího koberce pralesa.
Pomalu se probíral z mrákot. Voda mu šplouchala na přilbu; cítil, že je vlečen. Nohy mu bezvládně drkotaly po hrbolatém dně.
Podíval se vzhůru. Nataša se ohlédla; usmála se.
„Právě ses narodil po třetí.“
Vymanil se z jejího objetí a vyškrábal se na břeh. Nataša se usadila vedle něho.
„Nic mi nemusíš vysvětlovat; studem bych se propadl do horoucích pekel. Jsem prostě hlupák. A co horšího, zdejší atmosféra je nedýchatelná; skafandrů se už nezbavíme.“
„Naopak, domnívám se, že se nám v ní bude dýchat stejně volně jako u nás doma. Když jsem ti znovu nasadila přilbu a trošku se vzpamatovala, vzala jsem na potaz pejska a v jeho záznamech hledala plyn, který tě přiotrávil. Po celou cestu přes prales — až po potok — hlásil detektor dýchatelný vzduch bez jakýchkoliv závad.
Teprve v korytě potoka se objevil opar kyanovodíku. Obávala jsem se, že to dopadne hůř. Volat o pomoc jsem nechtěla, stejně by nás tak hned nenašli — a nač zbytečně vysvětlovat. Nejbezpečnější cesta k moři je po potoce, a doprava nákladu po vodě je vždycky snazší,“
usmála se.
„Až se tě bude McHardy nebo Navrátil ptát, proč je Pepíkův dokumentární mikrofilm přestřižen a zkrácen, tak to byla prostě porucha, rozumíš?“
K moři se po potoce dostali dřív, než očekávali. Zřejmě se v honbě za bzučákem motali v nevelikém kruhu. Výhled na Racka v zátočině jim zastiňoval řetěz skalních útesů zabíhajících hluboko do moře. Severson vylezl na skálu a průhledem mezi balvany chvíli pozoroval, jak Madarász tahá z beden součásti vrtulníku. Navrátil s McHardym se ještě nevrátili, on i Nataša mají tedy čas.
Severson se obrátil k Nataše, aby jí oznámil, co jako rozvědčík zjistil — a ustrnul; na rudém písku ležela přilba a prázdný skafandr, u kterého nehybně seděl věrný pejsek. Nataša zmizela. Za okamžik se vynořila nad hladinu. Z kombinézy jí stékala voda drobnými praménky.
„Někdo přece musí ukázat cestu,“ odpověděla na němý údiv.
„Já vím, nás nedělí jenom skafandry,“ povzdychl Severson a po druhé sejmul přilbu.