Racek se potápí do atmosféry Kvarty stále hlouběji. Obloha, to už není černé prázdno, protkané třpytivými hvězdami, ale kouzelný vějíř, který se zavírá a rozevírá pokaždé do jiné barvy. Indigo a safír a smaragd — barvy přecházejí stále do vyšších tónin. Měkká, korálově růžová záplava se šíří přes obzor. A světlo se stále změkčuje, až krouží kolem poutníků jako nadýchnutá duha. Opálový nadhlavník vsazený do zlatomodrého sametu.
Pod mračny probleskuje Stříbrný oceán. Jméno dostal už při prvním obletu a i teď oslepuje vířným rejem paprsků.
Posádka mlčí. Oči bloudí po tajuplných krajinách, světélkují úžasem, touhou, nadějí i obavami. Pouze Severson odvrací chvílemi zrak od planety a zpytuje tvář spoluplavců. Myšlenky se mu ženou hlavou jako zrychlený film. Všechno je tak neskutečné a přátelé jsou dnes tak noví, jiní, jako by před chvílí nadzvedl brýle mámení a díval se do těchto obličejů poprvé. Katastrofa rozrazila čarovný kruh. Je konec sebezpytování, nedůvěry a podezíravosti. Koupel v atmosféře neznámého světa mu jaksi rozjasnila zrak. Jak to, že nového člověka až dosud neviděl, že nezpozoroval ten velký rozdíl oproti lidem svého mládí? A co je vlastně na jeho přátelích nového? Jaký je rozdíl třeba mezi starým brachem Riiser-Larsenem a Madarászem, který právě řídí Racka? Riiser-Larsen byl kapitánem norské vojenské vzduchoplavby a druhým důstojníkem na výpravě Norge. Společně s nimi dobýval počátkem minulého století severní pól. Tedy člověk minulosti — a přece se mu Madarász, dobyvatel hvězdných říší, tolik podobá. I Jánoš připomíná sfingu před velkou pyramidou.
Mlčenlivost, až skoro kamenná lhostejnost, síla lva a rozum člověka, v očích nic neprozrazující klid a ve rtech laskavost, zkrocená smyslnost i asketická tvrdost. Muž, který sotva kdy zarmoutil svět a sotva byl někdy světem zarmoucen.
Teď svírá ve lví tlapě řízení letadla, klidně hledí před sebe — a ty marně pátráš, co se děje uvnitř. Nahlédnout do duše tohoto člověka by bylo stejným dobrodružstvím, jako ponořit se do neznámého světa. Madarászův klid se osvědčil i před týdnem, v onen tragický den katastrofy. Záhadné torpédo prorazilo Paprsek a vybuchlo po jeho boku. Navrátil ztratil hlavu, a Madarász bez zachvění dovedl Racka k mateřské lodi. Ten zoufalý let vrhl nové světlo i na McHardyho. Jim ostatním hrůza sevřela hrdla, a on nesmyslně opakoval: Já to říkal, já varoval! Zkáza Paprsku Johna zřejmě spíše vzrušila, než zdrtila. Oči mu vzplály takovou podivnou extází — ne, to nebyla škodolibost nebo lhostejnost, ale vášeň.
Pohled na zánik planety X ho fascinoval stejně. A přesto, jak se upřímně radoval, když dorazili k Paprsku a v zející ráně je uvítali všichni tři strážci mateřské lodi, Alena, Čan-su i Kraus. McHardy jediný pořád věří, že tu nezůstanou robinsony na věky nebo při nejmenším až do příchodu záchranné výpravy ze Země. Stále doufá, že Paprsek si časem opraví sami a vrátí se domů na vlastních křídlech. On také objevil klíč k záhadě bludného torpéda a zbavil je tak nejistoty. Kdoví, jak dlouho by bloudili kolem Kvarty, než by se odvážili dolů. Při zkoumání záznamu astrovizoru na zádi Paprsku McHardy zjistil, že obyvatelé planety X v posledních křečích vypustili samonaváděcí torpédo na jejich dráhu. Plížilo se v jejich stopách jako vyhládlý vlk ve známé Londonově povídce. Až do poslední chvíle se drželo v uctivé vzdálenosti od Paprsku; čert ví, jaká síla řídila jeho let. A oni byli příliš zakoukáni vpřed, do budoucnosti, torpédo jim proto proklouzlo za zády.
Jestliže jako člověk má McHardy nějakou tu chybičku, jako vědec je nepřekonatelný. Když Paprsek vrátili na pravidelnou oběžnou dráhu a zachránili, co se dalo, zase to byl McHardy, který myslel na problémy, s nimiž se setkají na Kvartě. „Ten tvůj pejsek a kočička jsou opravdu zábavná zvířátka,“ řekl Seversonovi, „ale mohla by pro nás udělat také něco užitečného. Co bys tomu řekl, kdybychom jim trochu pozměnili rejstřík a vzali je s sebou dolů.
Bůhví, co všechno nás tam čeká — a je pořád lepší, když si za nás popálí prsty stroj.“
Jsou to sice stroje, ale člověk má někdy dojem, jako kdyby byli živí. Ani Aleně nebylo lhostejné, když McHardy měnil hravá stvořeníčka v chladnokrevné průzkumníky, v jakési pochodující přístroje… Seversona stále ještě vzrušovali lidé, kteří ho zanesli na svých křídlech až sem, o mnoho více než tajuplná planeta. Pozoroval Madarásze, jak stáčí letadlo nad dlouhý průliv oddělující největší kontinenty Kvarty, a najednou si vzpomněl na zoufalou situaci, kdy Paprsek se řítil do smrtící náruče temné hvězdy; atomová elektrárna byla porouchána a všichni ztratili nervy, i Madarász. Žulová sfinga má tedy přece jen trhliny; ani Jánoš není ještě dokonalým novým člověkem. A co Navrátil, nevyčerpatelná studnice lidového humoru, přísloví, úsloví, pořekadel, průpovídek, říkadel, rčení, pranostiky a písniček? Je příliš lidský, aby mohl být dokonalý… Racek klesá klouzavým letem, Madarász vysunuje plováky.
Průliv hoří sluncem.
Teď se plováky dotkly hladiny. Poutníky vítají dvě fontány rozčísnuté modrozelené vody. Racek uhání k břehům Centaurie, jak byl nazván jeden ze světadílů planety. Břehy protějšího kontinentu — Geosie — nejsou už k dohlédnutí. Motory letadla zmlkly. Racek se mírně pohoupává nedaleko břehu. Nad moře se sklánějí divoké skály. Svítí novotou, jako by tu vyvřely teprve nedávno. Ale nejsou tak nové; na jejich zádech bují křovitá vegetace s šupinatými kmeny a velkými listy.
„Zatím to dopadlo dobře,“ řekl konečně McHardy s ulehčením.
„Kvarťané nám povolili otevřené nebe.“
„Jsou-li jací,“ poznamenal Madarász.
„Čert tomu věř,“ trval na svém McHardy. „Představte si, jak by nás asi Kvarta uvítala, kdyby tu vládly podobné poměry jako na Zemi před padesáti lety, v době studené války. Nějaký pitomoučký seržant by nás určitě považoval za nepřátelský útočící letoun a neštěstí by bylo hotové, a nejen pro nás.“
První výsledky průzkumu ovzduší a mořské vody byly velmi příznivé; na Kvartě jsou podobné podmínky k životu jako na Zemi.
Vzduch obsahuje o něco více kyslíku a malé procento helia; ve vodě jsou soli, sírany a chloridy stejně jako v mořské vodě pozemské.
Specifickou váhu má o něco vyšší — 1,2; pravděpodobně obsahuje těžký vodík. Teplota ovzduší 38 stupňů Celsia, jako u nás v rovníkovém pásmu.
„Kvarta nám bude docela příjemným domovem, přivítala nás zatím jako své děti,“ oznamoval Navrátil strážcům mateřské lodi.
Šipka a Vlaštovka se už vracely z průzkumných letů; výpravy zjistily, že sousední planety — Tertia ani Kvinta — nejsou obyvatelné. Tertia prožívá své starohory — huron a lagonkium. V jedovatém oparu se tam rodí první houby, láčkovci a červi.
Burmanova skupina získala tam nesmírně cenný vědecký materiál, který pomůže dořešit problém vzniku života na Zemi; ale žít se prostě na Tertii nedá. Na Kvintě je živo, i když tam po životě v našem smyslu slova není ani stopy. Přes noc vyrůstají tam z krystalizujících látek celé krystalové pralesy, mrtvá vegetace se přímo před očima rozvětvuje a houstne a ve dne v záři největšího slunce zase taje nebo vybuchuje vnitřním přepětím.
Racek se kolébá na plovácích a pomalounku a opatrně pluje podél nedostupného břehu. Hledá klidný přístav. Počasí se na Kvartě překvapivě rychle mění; to bylo zjištěno již při zkoumání planety z dálky. A moře nehrozí jenom neočekávanou bouří; několik desítek metrů před letadlem se vynořil oválný ostrůvek, lesklý a hlaďoučký jak vyleštěná žula. Když se Racek přiblížil, ostrůvek zmizel a objevil se opět za letadlem, pak po pravici a hned zas vlevo. Cosi podivného obeplouvalo návštěvníky a očichávalo je — a uprchlo dřív, než mohlo být prozkoumáno.
Skalnaté pobřeží ustoupilo již volné písečné pláni. U malé zátočiny se Racek zastavil.
„Přistaneme?“ zeptal se Madarász. Navrátil přikývl a ostatní také. Navlékli si skafandry a trpělivě čekali, až letadlo dorazí ke břehu. Plováky uvízly v písku v plytké vodě, pár kroků do cihlově červené písčiny.