Paprsek teď stíhají dvě zprávy: Jedna hojen pomalounku dohání; chce mu oznámit totéž, co už zjistil Watson. Vědci na Zemi při luštění signálů dospěli ke stejným závěrům.
Druhá zpráva letí hvězdoletu vstříc, aby ho zadržela v jeho odvážném skoku do tmy. Špatné zprávy přicházejí často mlčky a nejhorší zpráva je žádná zpráva. Tak oznamuje svůj konec srdce, které navždy utichlo.
Tři z průzkumných raket zmlkly, jejich pravidelná hlášení byla rázem přeťata. Astronauti vědí, co to znamená, a hlášení zbývajících sedmi raket to jen potvrzuje: Tři automatičtí průzkumnicí hvězdoplavců narazili na temné těleso. Je nesporně obrovské, protože rakety letěly ve velkém rozestupu. O mohutnosti hmoty hovoří také gravimetry umístěné na raketách, které proklouzly, a ohyb jejich drah.
Poplach zburcoval celou posádku. Molodinová, která byla právě kapitánem, dala okamžitě příkaz k zastavení všech pohonných agregátů. Paprsek musí být otočen; složitého manévrování se účastnili všichni. Jícny hlavních trysek zamířily jako děla k souhvězdí Centaura a znovu začaly chrlit ohnivé atomové krupobití.
Astronauti pevně přitáhli opratě splašeného oře a pomalounku ho vychylovali z dráhy, po které až dosud slepě pádil.
Neštěstí nechodí nikdy samo, ani po kosmických pustinách.
Času nebylo nazbyt a jako z udělání začalo vynechávat několik atomových reaktorů. Tři nerozluční mušketýři propadli panice a pod jejich vlivem zachvátila hrůza téměř celou posádku. Paprsek nebyl nikdy blíž katastrofě jako teď. Klidné nervy zachovali jedině Molodinová, Navrátil a Watson — a Severson, který se — kupodivu — snad poprvé od svého probuzení, cítil ve své kůži.
„Zůstaňte u řízení, soudruzi, na ostatní není spolehnutí, a já půjdu reaktory opravit,“ navrhl astronautům, kteří jediní teď drželi osud Paprsku ve svých rukou. Při obrovském přetížení v brzdícím hvězdoletu to byl téměř nadlidský úkol. Několikanásobně zvětšená váha těla ztěžovala i službu v řídicí kabině, a tady to znamenalo sešplhat nouzovou šachtou do elektrárny a pracovat za nejtěžších podmínek. Severson shodil se sebe všechno zbytečné — ochranný skafandr proti radioaktivnímu záření si navlékne až dole — těžce se sesul z křesla na podlahu a plazil se k ústí šachty. Jeho hrdinství strhlo nejprve Čan-sua a pak Madarásze. Spouštěli se pomalounku šachtou za ním. Celá posádka pookřála, vzpamatovala se. Jakoby ji tento, čin zelektrizoval.
Temné těleso se dostalo na dosah ohmatávacích přístrojů hvězdoletu. Hlášení kybernetických robotů trošinku rozehnalo chmury; nebezpečí není tak velké, jak se zdálo zpočátku.
Molodinová zmírnila brzdící ohňostroj, aby ty dole osvobodila od pekelné tíže a vytvořila tak lepší podmínky pro jejich i tak obtížnou práci. Teď už je to možné; těleso o poloviční hmotě našeho Slunce neleží přímo ve směru letu Paprsku. Nehrozí tu už nebezpečí srážky, ale přístroje dosud neodpovídají na otázku, zda temné slunce nevleče s sebou planetární systém.
Všechny reaktory už zase vesele běží a veseleji je i na palubě Paprsku; bystrozraké oči hvězdoletu objevily zatím jedinou planetu, a ta teď bloudí daleko od průletové dráhy.
Na obrazovkách infravizorů vyvstává stále zřetelněji tvář zákeřné hvězdy. Ani zdaleka se nepodobá usměvavému zkamenělému Měsíci. Přístroje strhly její masku; objevil se brunátný obličej zvrásněný žhavými žilkami. Mračil se a křivil, protahoval a rozšiřoval, nadouval a splaskával.
„Úchvatná podívaná,“ řekl zasněně Cahén. „Škoda, že se tu nemůžeme zastavit a počkat si, až bude hvězda explodovat. Jen se podívejte, jak se její vnitřní žár dere přes tuhou slupku! Ať už naše výprava skončí jakkoli, už za tuto podívanou to stálo zato. Kdo z lidí měl dosud možnost dívat se tak zblízka na vznik budoucí novy?
Možná, že nám ještě posvítí na cestu, a za čtyři roky, až záblesk dorazí na Zemi, řeknou si tam: „Podívejte se na ty odvážlivce, rozžehují už hvězdy na nebi.“
Hrozba zakuklené hvězdy minula. Paprsek však brzdí dál.
Rychlost klesá pomalounku, jako voda po povodni, ale vytrvale; astronauti už nechtějí riskovat. Trojhvězdí Centaura se blíží, kdo ví, čím uvítají návštěvu z dálek. Vysílání z planety X má stále více trhlin, sousedé se teď často odmlčují a posádka je tím znepokojena.
Watson měl asi pravdu, něco se u Proximy děje, ale nedá se nic dělat.
Paprsek už nesmí být nesmyslně štván do neznáma. Ztratil své průzkumníky, kvasící hvězda je svedla z cesty, a tak se teď probíjejí vpřed na vlastní pěst. Rychlost letu určuje dosah palubních přístrojů.
„Jestliže má Watson pravdu a planeta X je opravdu ve válečném stavu, pak nás může klidně uvítat ohnivou sprchou,“ uvažoval McHardy na poradě posádky. „Na tu sprchu bychom se měli řádně připravit. Myslím, že bychom udělali nejlépe, kdybychom si včas vyrobili armádu kybernetických válečníků, která by byla schopna odrazit případný útok. Takoví roboti by nám byli prospěšnější než Seversonův pes a kočička; ty pak můžeme věnovat proximským dětem, aby viděly, že to s nimi myslíme dobře.“
Návrh McHardyho našel zastánce jedině v Gruberovi a Krausovi; v ostatních vzbudil nevoli. Dokonce i Erikson protestoval.
„Přicházíme jako přátelé a nějako dobyvatelé,“ uzavřel diskusi o návrhu Watson. „Raději bychom měli přemýšlet, jakou formou Proximským oznámit, že k nim přicházíme. V tom teď vidím nejvážnější úkol; sám ho už řeším, ale prosím ostatní, aby mi pomohli.“
Poznámka McHardyho o pejskovi a kočičce se nepříjemně dotkla Seversona i Aleny. Ještě štěstí, že kočička byla již téměř hotova, jinak by ji asi nikdy nedokončil. Od rušné porady se McHardyově trojici vyhýbal.
Dny už neběží, ale vlekou se jako hlemýžď, černé díry v hvězdné obloze už dávno zmizely, v souhvězdí Andromedy bliká opět sotva viditelné Slunce a před Paprskem září stále jasněji růžová Proxima Centauri. Vzrostly také obě Alfy Centaura, bílá a žlutá. Záře tří sluncí proniká už do kabin jako slabounký svit srpku Měsíce.
Planetu X ještě oči Paprsku nevidí, ale její zoufalé volání umožnilo astronautům přesně určit polohu neznámého světa ve vesmírném prostoru.
Paprsek se blíží k planetě X rychlostí běžných meziplanetárních letadel. Postupuje opatrně, aby mohl manévrovat podle potřeby.
Posádka vysílá zprávu, kterou na základě návrhů kolektivu sestavil Watson. Zpráva je pro jistotu proložena hudbou neznámých komponistů od Proximy; obyvatelé planety tak snáze pochopí, že přichází odpověď na jejich volání.
Planeta X zmlkla; zdá se, že Proximští zachytili depeši z Paprsku a pravděpodobně ji luští. Ale čas plyne, planeta už narůstá na obrazovkách palubních dalekohledů — a její obyvatelé stále mlčí.
Snad zprávu nezachytili, snad ji nepochopili, nebo je z neznámých příčin vylekala.
Zatím co Kraus načrtává první mapu blížícího se tělesa a další vědci je měří, váží a zkoumají jeho atmosféru, Watson se znovu a znovu pokouší navázat spojení s neznámými lidmi.
Planeta je už viditelná pouhým okem, už dorostla do velikosti Měsíce viděného ze Země — a stále žádná odpověď. Watson se snaží zachytit alespoň některou z místních stanic, ale marně.
Paprsek velkým obloukem oblétává planetu a astronauti vlastníma očima i očima přístrojů snaží se proniknout mlžným a mračným obalem na její povrch. Není tu velkých kontinentů jako na Zemi, ale několik skupin ostrovů různých velikostí, které jsou rozsety po oceánu. Silné dalekohledy už objevily výstavná města, jsou však liduprázdná, jako by tam život vymřel.
Na obrazovce průzkumného kosmovizoru spatřil Severson svítící bod, přibližující se k Paprsku. Pomalu se měnil v zeleně zářící tyčinku. Vypadalo to jako raketa.
„Proximští nám jdou naproti, podívejte se!“ Všichni ti, kteří zrovna nebyli zaměstnáni řízením hvězdoletu, shlukli se u obrazovky kosmovizoru.
„Divný letoun,“ řekl Gruber, „kroutí se jako housenka s žabíma očima; podle jeho velikosti bych soudil, že planeta je osídlena trpaslíky.“ McHardy chtěl ke Gruberově poznámce něco dodat, ale slova mu uvízla v hrdle. Kabinou šlehl oslepující záblesk a vzápětí astronauti u řídicího pultu zděšeně vykřikli. Nad jedním z ostrovů se vznášela žhavá koule; rostla, chvěla se a plápolala. Jako trnitá koruna vyrazil z ní fialový dým. Víří, kroutí se a převaluje, obludně se rozpíná. Z planety vyrůstá houbovité atomové mračno smrti.
Astronauti zkameněli hrůzou. Zděšeně zírají na ničivou smršť a mlčí.
Raketa se mezitím nebezpečně přiblížila k Paprsku.
„Takhle nás tedy chtějí uvítat?“ McHardy skočil k řídicímu pultu a v několika okamžicích zapnul všechna vysokofrekvenční děla hvězdoletu.
„Člověče! Co to děláte?“ zvolala Molodinová. Odpovědí byl nový oslepující záblesk. V místech, kde letěla raketa, vyskočila stejná koule, jako tam dole nad ostrovem. „Pěkné letadlo,“ zasmál se McHardy hystericky, „což nevidíte, samonaváděcí střela s atomovou náloží to byla.“ Navrátil chtěl protestovat, ale na spory teď není čas.
Atomová smršť přeskočila na další ostrovy, planeta se roztřásla atomovým peklem. Její obyvatelé se rojili z úkrytů a nesmyslně pobíhali ulicemi měst, pokud je neskosil atomový blesk. Jako vzteklé vosy křižovaly atmosféru smrtonosné střely; rozsévaly po ostrovech hrůzné stromy a měnily je v pouště pokryté světélkujícím popelem.
Některé nálože sice vybuchovaly, ale neničily, nezanechávaly za sebou ohnivé stromy; mohutnými záblesky vysávaly z atmosféry kyslík a dávily tak všechno živé v neporušených prostorech. Již skoro celá planeta svítí děsivou svatozáří smrti. „Přišli jsme pozdě! Šílenci! Na tohle jim dala příroda mozek?“
„Stalo se, co jsem čekal, tak nesmírně dlouhá pouť — a na jejím konci Dantovo peklo.“ Watson je zdrcen.
Severson se třásl a potil jako v horečce. Chytil se za hrudník a těžce popadal dech. V kapse kombinézy nahmatal ampulku. „Lidstvo lehce srazíme na kolena, stačí několik atomových pum,“ vzpomněl si najednou na Eriksonovy vyhrůžky. Takovéto peklo chtěla tedy rozpoutat Organizace ducha a síly i na Zemi! Erikson zpozoroval jeho pohled. Z očí mu rázem vyčetl všechno. „Já tohle přece nechtěl!“ Chytil se za hlavu, křídově bledý obličej drásal hrůzou zkřivenými prsty, a než se kdo vzpamatoval, vyběhl z řídicí kabiny.
„Nepouštějte ho, je to vrah!“ Severson utíkal za ním.
„Šílíte?!“ volal na ně Navrátil. „Copak jste se zbláznili jako tamti dole?“
Nikdo nic nechápal, posádka ztrácela rozvahu. Několik astronautů se pustilo za uprchlíky.
Erikson zmizel ve spleti chodeb; zmateného Seversona dohnala skupina pronásledovatelů.
„Pozor, pozor,“ ozval se varovný hlas z řídicí kabiny. „Někdo pronikl do přečerpávací komory hlavního východu!“
Když dorazili ke komoře, bylo už pozdě; dveře byly zajištěny zevnitř. Erikson stál opřen čelem o okno hlavního východu a pomalu si rozpínal blůzu i košili. Vtom stiskl uzávěr; masivní dveře se rozestoupily a on vypadl do prázdna.
Proxima ronila do atmosféry planety těžké rudé slzy.
„Já ho nevyštval,“ bránil se Severson před němou výčitkou.
„Tady je jeden z důkazů,“ vytáhl z kapsy ampulku. „Teprve dnes jsem pochopil, co znamená tenhle nápis: Encefalitida! Její viry si Erikson vezl s sebou a sám se jimi nakazil. Přečtěte si jen můj deník, všechno pochopíte bez dlouhého vysvětlování.“
Jones s Natašou prozkoumali hned obsah ampulky; Severson měl pravdu, roztok byl nasycen původci zánětu mozkových blan.
Viry byly naštěstí při asanaci hvězdoletu usmrceny.
„Proč je bral s sebou?“ žasla Nataša. „Snad nechtěl ve vesmíru rozpoutat bakteriologickou válku?“
Zkáza planety a tragédie na palubě podlomily celou posádku. I Navrátil už ztrácel nervy.
„Pryč, pryč odtud!“ rozzuřil se. „Pryč z tohoto děsivého pohřebiště. Co tu máme ještě pohledávat? Nejsme přece hrobaři! Zkoumat zničený svět bláznů už nemá smysl, a neznáme ani poločas radioaktivity jejich atomových zbraní.
Astronauti! Směr Alfa Centauri A — vpřed!“
„Zprávu na Zemi jsem odeslal,“ hlásí McHardy, „doufám, že za ty čtyři roky, než tam doletí, neprovede to bezhlavé bratrstvo nic zlého.“
„Dobrý den, jak se máte? To je dnes hezké počasí,“ uvítala kybernetická kočička Seversona v pokojíku tak dlouho opuštěném.
„Můj otec je starší než já,“ dodal moudře pejsek školskou angličtinou a podal Aleně studenou packu.