Palubní kalendář dnes oznamuje, že hvězdoplavci strávili už v malém uzavřeném světě celý rok. Rodinná slavnost skončila, v klubu zůstala pouze Alena s Leifem. Sedí ve svém oblíbeném koutku pod zkroucenou borovicí.
„Vidíš to, Leife, báli jsme se kdysi, že se v Paprsku utrápíme nudou, a zatím tu čas utíká rychleji než na Zemi.“
„Rok je pryč a já ještě neprostudoval ani část toho, co jsem si naplánoval. Ještě štěstí, že mohu McHardymu asistovat při stavbě chuťostroje. Nevím, k čemu bude dobrý, ale pro mne je to výborná škola; řešíme tu problémy, se kterými se setkávám u našeho pejska a kočičky. Přišel jsem už na několik dobrých nápadů, jak ta naše zvířátka vybavit. Tak třeba čich…“ Zmkl v půli věty a oba se otočili ke dveřím, kde se ozval podivný šramot. Šel se podívat, co se děje, když se ve dveřích objevil Erikson. Oči mu horečnatě plály a rozcuchané vlasy se lepily na zpocené skráně.
Křečovitě se držel veřejí a nepřítomným zrakem tupě zíral do klubovny.
„Dál už nemohu, zachraňte mě,“ zašeptal a zhroutil se. Severson ho dopravil na ošetřovnu a Alena zatím sháněla Jonese nebo Natašu.
Výsledek lékařské prohlídky ohromil celou posádku: Prudký virový zánět mozkových blan! „Nakažlivá nemoc? Neuvěřitelné,“ kroutil hlavou Navrátil.
„Jak se mohla dostat až sem, do mezihvězdného prostoru, když i na Zemi je už tahle nemoc dávno vyhlazena?“ přemítala Molodinová.
„Zbývá tu jen jediná možnost,“ uvažoval Jones. „Eriksona napadly viry už na Zemi a tělo podlehlo teprve teď. Že se viry udržely ještě někde na Zemi, to mne tak neudivuje, ale jak nám mohly uniknout při důkladné zdravotní prohlídce před odletem, to prostě nechápu.“
„Já myslím, že tímhle je také vysvětlena záhada jeho samotářství i divného chování, které nás v poslední době tak překvapovalo,“ mínila Alena.
„Snad tím nechcete říci,“ trhl sebou Watson, „že také já nosím v hlavě celou kolonii virů. Jerry, bud tak laskav a pro jistotu mě hned prohlédni, abyste přede mnou všichni neutíkali jako před bacilonosičem.“
„Prohlédnuti musí být všichni,“ řekla rozhodně Nataša. „A nejenom my, ale celý Paprsek.“
„Erikson vás často navštěvoval, Fernáne; také včera u vás byl,“
řekl rozčileně Severson.
„Prosím vás, Nataško, prohlédněte mě hned, aby se Leif nemusel dlouho třást strachy, že ho nakazím,“ zvolal Watson podrážděně. „Odd za mnou chodíval často, to je pravda; domnívá se, že objevil způsob, jak ovládnout gravitační pole, a svěřoval mi své domněnky. Včera přišel za mnou, zda bych za něho nevzal službu, že si musí trochu odpočinout. Odmítl jsem ho, netušil jsem, že je nemocen. I já si v poslední době lámu hlavu s nějakým problémem a každá volná minuta je mi drahá. Ale proč vám to vlastně vyprávím; účty ze své samoty složím později. A tobě, Leife, se divím. Měls více příležitostí nakazit se od Eriksona než já.“
Severson zrudl. „Promiňte, Fernáne, jsem hlupák,“ řekl tiše a zahanbeně odešel do své kabiny.
„Copak nás už všechny napadl mozkový virus? Proč jsme všichni najednou tak jízliví a podezíraví?“ Alena odešla za Seversonem.
Navrátil pozorně sledoval vzrušený rozhovor a zpočátku nechtěl zasahovat, ale spor už hrozil bouří.
„Nezapomínejte,“ řekl mírným, ale pevným hlasem, „že se vrháme do neznámého prostoru, kde na nás čeká mnohé překvapení.
Musíme držet pohromadě. Trhliny mezi námi by mohly skončit trhlinou v Paprsku.“
„Neztrácejme hlavu,“ souhlasil Jones, „nemoc není tak nakažlivá, jak se domníváte. Je vidět, že jsme už dávno odvykli nebezpečí nákazy a při prvním závanu větříku si hned zoufáme.
Asanaci provedeme nejdříve v klubovně; tam se pak soustředí všichni prohlédnutí a počkají, až skončí asanace celého Paprsku.“
Zatím co Jones s Natašou mobilizují hvězdolet do boje s virem, Alena uklidňuje Seversona svým osobitým způsobem: „Nechápu, proč tě Watson tak napadl; taková hrubost! Vůbec se mi poslední dobou zdá nedůtklivý a nesnášenlivý. To má z toho věčného samotářství. Vždyť jsi mu nic zlého neřekl.“
„Ba, řekl,“ odporoval Severson. „Watson dobře pochopil, kam mířím. Já hlupák, ignorant! Nakonec možná urážím nevinného člověka.“
„Co to povídáš, o čem to mluvíš, drahý?“ žasla Alena. „Snad jsi už také neonemocněl; nemocného Oddá jsi nesl v náručí.“
Severson ztrácel půdu pod nohama; příliš se zamotal do svých pochybností a teď mu nezbývalo než s pravdou ven. Ale jak přitom uchránit těžce nemocného? Udat ho právě teď, když má možná smrt na jazyku, to by bylo podlé. Vždyť je to možná, nedej bože, Watsonova oběť.
„Nic mi není, Alenko, cítím se docela zdráv,“ začal zvolna.
„Trápí mě docela něco jiného. Od počátku letu sleduji velice pozorně život v Paprsku. A pořád mám dojem, že tu není všechno v nejlepším pořádku.“
Alenina němá otázka v udiveném pohledu ho povzbudila.
„Ano, něco tu neklape; především se mi nelíbí Watson. Mnoho jsem se o něm napřemýšlel. Vzpomeň si jen, jak ostře vystoupil proti Navrátilovi na zasedání Akademie. Namítneš, že svůj omyl přiznal, a že se pak dokonce sám dobrovolně přihlásil do riskantní výpravy jako první. Vidíš, tohle se mi zdá nejvíc podezřelé; nerad bych Watsonovi křivdil, je to skvělý vědec, ale k nám se přidal jenom proto, aby celou výpravu znemožnil a nám dokázal, že pravdu měl on.“
„Leife, vzpamatuj se, víš ty vůbec, co říkáš?“ zděsila se Alena.
„Watson má své chyby — jako každý z nás. Je trochu zkostnatělý, jaksi zatrpklý a mnoha lidem není sympatický. Chceš-li mu porozumět, musíš nejprve překonat nepříjemný dojem z prvního setkání. A Watson vykonal pro vědu mnoho dobrého. Musím to uznat, i když je mi také nesympatický; mám raději lidi zanícené pro věc než chladnokrevné rozumáře. Až všechno v klidu promyslíš, sám uznáš, že nikdo, nikdo dnes by nebyl schopen takového podlého zločinu. Rozpory mezi lidmi jsou i dnes, ale mají své hranice, které nelze překročit. Jak by to vypadalo, kdyby si vzájemně nevěřili?“
Seversonovi vystoupila na čele brunátná žíla.
„Nejprve mě lituješ a teď najednou jsi zase pedagog a dáváš morální lekce člověku starého světa. I vy, noví lidé, můžete se mýlit, dokazuje to hned Oddovo onemocnění. Domýšleli jste se, že nakažlivé nemoci jsou sprovozeny ze světa — a hle! A teď zase spoléháš na to, že všichni lidé jsou už dobří, úplní andělé. Já tomu nevěřím.“
Alena byla zmatena; otevřela se stará rána, která kdysi bránila jejich sblížení. Rozhovor se dostal tam, kam nechtěla, a sama to zavinila.
„Asi máš pravdu,“ přikývla nesměle. „Díváš se na dnešek s větším odstupem, než to dokážeme my. Ale pro tak vážné podezření musíš mít vážnější důvody. Zpozoroval jsi snad něco?“
Teď byl v koncích zase on. Stačilo by, kdyby Aleně vylíčil pražské setkání s Eriksonem, jeho řeči o Organizace síly a ducha a záhadnou příhodu s podstrčeným lístkem. Proč si jen jejich varování neschoval? I kdyby chtěl teď prozradit vlastního příbuzného, nikdo mu nebude věřit, prohlásí ho za blázna.
„Důvodů k podezření mám víc, Alenko,“ řekl už klidným hlasem. „Watsona pozoruju už dlouho. Zajímalo mne, proč se před ostatními skrývá, co vlastně dělá. Zašel jsem jednou do jeho kabiny, abych ho navštívil, ale zrovna někam odskočil. Nahlédl jsem do desek, které ležely na stolku. Bylo v nich plno archů popsaných nesmyslnými nápisy a značkami; na první pohled mi to připomnělo šifrované tajné zprávy. Už při povrchní prohlídce jeho kabiny jsem našel astrogravimetr, o kterém pravděpodobně Navrátil neví. Příruční skříňka je nacpána kotouči s nejrůznějšími záznamy. Tak mi vysvětli, nač to všechno Watson potřebuje, nač ty věci tahá do kabiny, když je má kdykoliv k dispozici v řídicím centru nebo v archívu.“
Alena chtěla již odporovat, ale včas si to rozmyslela a namítla docela mírně: „Watson pluje společně s námi na jedné lodi; není přece šílenec, aby nechápal, že nezdar naší výpravy by znamenal konec také pro něho. A na sebevraha nevypadá. V každém případě musíme informovat Navrátila.“
„Ne, ne,“ rozhodně odporoval Severson, „nemáme ještě tolik důkazů, abychom s podezřením — a je to pořád ještě jenom podezření — mohli vystoupit na veřejnost. Nejprve musíme sami vypátrat, co vlastně dělá o samotě.“
„Nejsem sice přesvědčena, že je to tak správné, ale možná, že to tak bude lepší, než hned celou záležitost předat kolektivu. Jestliže se ale ukáže, že Watsonovi křivdíme, doznám se mu ke všemu a osobně se omluvím.“