Předseda astronomické sekce Chotěnkov vstoupil do pracovny presidenta Akademie s rozzářeným obličejem.
„Tak co, narodil se vám syn?“ uvítal ho president.
„Ještě — vlastně ano, soudruhu presidente, krásný, černovlasý —“
„To vám z celého srdce blahopřeji, dvojnásobný tatínku.“
„Syn se mi narodil, ale abych pravdu řekl, není můj.“
„To je pěkné; a čí by tedy byl?“
„Stejně tak by mohl být váš.“
„To snad ne,“ předstíral president překvapení.
„Rozhodně na tom máte vinu i vy, že syn není můj,“ pokračoval Chotěnkov. Sundal se stěny velké schéma sluneční soustavy, stočil je a dal do koše. „Ta mapa je špatná, divím se, že vám to nevadí,“
vysvětlil své neobvyklé jednání.
President nehnul ani brvou; klidně se zeptal: „A jak se daří vašemu synáčkovi? Je podobný matince nebo — nedej bože — vám?“
Chotěnkov vyndal z aktovky několik fotografií a rozložil je po stole.
„To je dobré, to je dobré! Říkáte syn, ale jak vidím, je to dcera.
Je to snad nově objevovaný měsíc u Pluta?“
„Omyl, vážený příteli; je to planeta, desátá planeta naší sluneční soustavy.“
„Žertujete ještě, nebo už mluvíte vážně?“ ptal se president nedůvěřivě. „Je to vůbec možné? Že by nám tak dlouho unikala?
Člověk by nevěřil, že ještě dnes je možno objevit černého pasažéra.“
„Černý pasažér, to je to správné slovo; Paprsek si o něj málem rozbil hlavu. Planeta je totiž skutečně a v pravém slova smyslu černá.
Je bez atmosféry jako nás Měsíc a přibližně stejně velká. Povrch planety má prý obdivuhodnou vlastnost, která ji dosud uchránila před zraky astronomů i astronautů: Absorbuje sluneční světlo.
Pravděpodobně je to velký uhlíkový balón s porézní strukturou.
Černý pasažér nám možná jednou poslouží jako přestupní stanice při letech ke hvězdám.“
„A možná že nám vyplní mezery v naší teorii o vzniku planetárních soustav,“ dodal president.
Desátá planeta Černý pasažér přinutila posádku Paprsku, aby citelně změnila původní plán cesty. Po tak nepříjemné zkušenosti se kolektiv dohodl, že rychlost letu bude zvyšována daleko pomaleji, než se předpokládalo. Průzkumné rakety sice prolétly tímto prostorem bez překážky, ale kdo může zaručit, že za toho půl roku se nám nevplížil do cesty další, o něco vzdálenější pasažér. Ještě několik světelných hodin je nutno postupovat opatrně, jinak by to mohlo špatně dopadnout.
Brzy se ukázalo, že opatrnost byla na místě. V necelých čtyřiadvaceti hodinách se Paprsek setkal s dalším neznámým obyvatelem vesmíru. Bloudil sám a sám nekonečnými prostory.
Tentokrát to nebyla planeta, ale kometa, která se objevila nečekaně.
Její lehounké, téměř nehmotné tělo zazářilo najednou na hvězdné obloze a ztratilo se z dohledu. Nezanechalo za sebou žádné jiné stopy, než několik nových otazníků.
Uplynulo několik dnů a průzkumné rakety i kosmovizory Paprsku hlásily pořád totéž: Volno! Prvních osm agregátů se teď rozohnilo naplno. A postupně se přidávaly další.
Rychlost letu narůstala teď znatelněji.
Sto kilometrů za vteřinu.
500 kilometrů za vteřinu.
1000 kilometrů za vteřinu.
5000 kilometrů.
10 000.
50 000.
75 000… Všichni si oddychli; kritický bod je překonán.
Let se už nezrychluje takovým tempem.
Zprávy ze Země se čím dál víc opožďují. Inženýr Fratev, který má teď společně s Cahénem a Seversonem na starosti spojení se Zemí, co chvíli se rozčiluje.
„Na mou duši, raději bych dělal dojičku na mléčné dráze. Ať děláš co děláš, s tou prokletou rychlostí světla nic nesvedeš; člověk by umřel, než se sem dovleče několik obyčejných elektromagnetických vln. Co myslíš, Marceli,“ trápil Cahéna pořád stejnou otázkou, „kdy tak asi skončí Zajac tu svou gravitační vysílačku?“ A Cahénovi nezbylo, než rovněž stále opakovat: „Jen trpělivě sleduj první astrogravimetr, dočkáš se.“
Paprsek je již dva roky na cestě; podle palubního kalendáře je to však necelý rok. Přesto už někteří členové posádky cítí na sobě únavu a někdy až malátnost. Nejtísnivěji působí na vědce jev, který sice předvídali, ale nicméně je nanejvýš nepříjemný: Čím rychleji se řítí Paprsek vesmírem, tím více se mění hvězdy před letadlem i za ním. Jejich žluté světlo se pomalounku mění v oranžové, pak v červené a temně fialové. Svítí stále slaběji, až při poloviční rychlosti světla pohasínají úplně. I naše Slunce se schovalo za černou clonu, přes kterou lidské oko nepronikne. Kam se ztratily hvězdy v obou směrech letu? Tato otázka naše hvězdoplavce netrápila. Věděli předem, že kmitočet světelných vln šířících se po dráze Paprsku se vlivem rychlosti tak změní, až je lidské oko přestane vnímat.
Astronauti ve službě byli proti tomuto neduhu mezihvězdného cestování vyzbrojeni. Byly to demodulátory, podobné divadelním kukátkům a připevněné na ochranné kukly, aby si je vědci nemuseli přidržovat rukama. Demodulátory bylo možno naladit buď na pohled vpřed nebo dozadu. Podobně musely být upraveny také ostatní pozorovací přístroje.
Dlouhý let rozdělil hvězdoplavce na dvě těžko oddělitelné skupiny: Ta větší vytvořila svorný kolektiv, držela se pohromadě a ve společné zábavě hledala rozptýlení i novou svěžest. Druhou skupinku vytvořili Erikson, Watson, Jones a tak trochu McHardy.
Vyhledávali samotu a plně se věnovali vlastní vědecké práci nebo svým koníčkům.
Většina vědců se proměnila v umělce. Z Navrátila se stal schopný klavírista, z Madarásze virtuos na housle a cymbál. Jedině tyto dva nástroje mohly rozehřát vážného, věčně zadumaného muže.
Wroclawski je zase pravým mistrem hereckého umění. Jeho partnerkou bývá buď Alena, nebo Naděžda Molodinová, ale třeba celou Shakespearovu komedii dokáže zahrát i sám. V tragických rolích vypomáhá McHardy; hraje trošku s patosem, ale dokáže strhnout nenáročné diváky. Čan-su zase svým výtvarným uměním obohacuje klubovou galerii a zdobí obytné kabiny i laboratoře.