Dvě hlavy se tísní u kulatého okénka, čela na chladném skle. V křesle pro jednoho kosmonauta se našlo dost místa pro Seversona i Alenu; dálky sbližují.
Kráter Ciolkovského se už dávno změnil ve světélkující svatojánskou mušku; usedla na tvář Luny, zahalenou do smutečního závoje.
Kam se poděl sedmý světadíl? Vždyť to dole je veliký fosforový rohlík, který se rychle zmenšuje, aby se mohl dostat na scénu modrý srpek Země se zlatou čelenkou. Na chvíli jsou obě koule stejně veliké, ale Měsíc brzy mizí v náruči své matky.
Země ještě dlouho hledí za Paprskem. Dva páry zaslzených očí ukládají tento poslední pohled do nejtajnější skrýše srdce. Poslední?
Kdo ví — možná poslední… Proč je Navrátil vyhnal z řídicí kabiny, právě teď? Oč to mají lepší ti, kteří teď mají službu. Ano, je třeba přísně dodržovat denní pořádek. Čeká je těžký úsek posetý zákeřnými planetkami, služby je třeba střídat častěji. Lidé musí pravidelně odpočívat, aby nezakolísali, až sevřou kormidlo hvězdoletu. Ale proč zrovna na ně padl ten nešťastný los? Jak může člověk klidně spát, když se mu pod nohama ztrácí jeho planeta se svými jitry a večery, když mizí ten nádherný kvas života v nejkrásnějším koutku vesmíru.
Země se už scvrkla v malinkou modrou hvězdičku.
Alena se vzpamatovala první. Rázně zpřetrhala pavučinu nostalgie a zvedla se.
„Dobrou noc, Leife! Za necelých osm hodin nastupujeme službu a dva dny jsme už nespali. Nezdravá matematika! Určitě usneš i bez prášků. Spi spokojeně, ráno tě vzbudím.“ Políbila ho na tvář a tiše odešla do sousední kabiny. Severson sklopil opěradlo křesla a pohodlně si natáhl nohy. Ze sevřeného hrdla se těžce prodrala melodie staré norské písně, kterou kdysi tak miloval. „Brudeferden i Hardanger“ zpíval naposledy s námořníky v Tromső, když se připravoval na poslední let, na poslední tenkrát… Nálada písně o krásném dni v nejkrásnějším fjordu ho za chvíli ovládla úplně. Nejprve zpíval tiše, ale pak čím dál hlasitěji.
Najednou se zalekl vlastního hlasu. Ztichl a naslouchal.
Nevzbudil snad Alenu? Stěny jsou sice zvukotěsné, ale takový hlas musí probudit celý hvězdolet.
Lehl si do postele a pomalu se vracel do přítomnosti. Vzpomněl si na Watsona. Znovu mu zní v uších jeho rozhovor s Navrátilem těsně před startem. „Plujeme na jedné lodi, potáhneme spolu,“ řekl, když přijal nabídnutou ruku. „Ale to neznamená, že s vámi ve všem souhlasím,“ neodpustil si hned poznámku ten zavilý opozičník.
„Nevím, nevím, jaký užitek přineseme lidstvu. Nevěřím, že se na planetu X kdy dostaneme.“ Proč se tedy přihlásil do posádky Paprsku, když nevěří; co vůbec zamýšlí?
Vzpomínal na slavnostní rozlučku v klubu Ciolkovského.
Všichni se nutili do veselí. Wroclawski nakonec rozdal svým obětem karikatury, které nepozorovaně nakreslil během slavnosti.
Ani si tu svou ještě pořádně neprohlédl. Sáhl do kapsy kombinézy a vylovil kus složeného papíru. Co ho to napadlo kresbu překládat? Ale ta byla přece na tvrdším papíře. Co je tedy tohle?
Nepamatoval si, že by si něco podobného dal do kapsy. Rozložil list popsaný tiskacím písmem a v údivu četl: „Organizace síly a ducha je proti vaší účasti na letu. Varujeme vás, vraťte se, pokud je čas.“
Kdo mu tohle strčil do kapsy? Určitě Erikson, zase má vidiny.
A Severson usnul — i bez prášků.
Do první služby v řídicí kabině nastupoval Severson s divným pocitem: byla to směsice strachu, nejistoty, trémy, únavy a starostí.
Ještě štěstí, že v kabině není sám. U sousedního přístroje sedí Alena a hlavní pult hlídají další tři astronauti. Přístroje pracují samostatně, bez zásahu člověka; automaticky také korigují let a útočí na nepřítele Paprsku. Ale co když v gigantickém mozku praskne některý nerv?
Robota je třeba hlídat; vplouvají do nejtěžšího úseku cesty, do prostoru mezi drahami Marsu a Jupitera. Pronikají sice jakýmsi přirozeným tunelem — širokou mezerou v pásmu padesáti tisíc planetek, ale co kdyby?
Severson napjatě pozoruje velkou, indigově černou obrazovku.
Tu a tam blikne modrá jiskřička — poslední záblesk nad hrobem kosmického tělíska, které zbloudilo do spárů ochranné clony.
Světýlka monotónně měří čas a prázdná noc před hvězdoletem je tak nudná. Do myšlenek se vtírá pitomoučký lístek strčený do kapsy.
Počkej, drahý prasynovce, však já ti to spočítám! Škoda, že si na ten rozhovor musím ještě počkat; Erikson nastupuje službu po nás a tato záležitost se dá vyřídit jedině mezi čtyřma očima. Ale strach mu naženu hned, při střídání směn mu tajemně zašeptám do ucha: Bratře silné ruky, až dosloužíte, dostavte se hned do klubu, abychom mohli spolu zúčtovat.
Severson již v duchu prožívá toto setkání a netečně hledí na světlý bod, který vyplul z okraje obrazovky a pohybuje se teď ke středu temného kruhu. Nenápadně narůstá v nepravidelnou fosforeskující kaňku.
Pod obrazovkou se rozblikalo červené světlo, provázené bzukotem poplašné sirény.
Alena přistoupila k Seversonovi a podívala se na obrazovku. Už to nebyla skvrna, ale kostrbatý balvan; rychle se přibližoval a pomalu otáčel, jako by hledal nejostřejší bod, jímž napadne hvězdolet.
„Pěkný kousek, co,“ řekla klidně. „Vysokofrekvenční dělo jsi už také zapnul, výborně! Zatracený tulák, vběhl nám do dráhy a chce s námi asi závodit. Ale hned ho dohodíme a dostaneme na dostřel.“
Alenin hlas vzpamatoval Seversona z úleku. Napjatě očekával záblesk, kterým byla za několik vteřin rázem a navždy přeťata pouť asteroidu kolem Slunce.
Když služba skončila, Severson na Oddovo veselé „dobrý den, strýčku“ ani neodpověděl. Cestou do klubu zašeptal Aleně: „Musím se ti k něčemu přiznat; já — „Já vím; poplach i vysokofrekvenční dělo zapnul automat.
Trošíčku jsi zaspal a já to zase trošíčku před ostatními zamaskovala.
To nic, to je v kraji, to se vybrousí, jak říká Navrátil.“
Uplynulo několik dní a Seversonovi se stále ještě nepodařilo zastihnout Eriksona o samotě. Buď se zamkne ve své kabině — nikdo jiný se v kabině nezamyká — nebo je pořád v něčí společnosti, hlavně bývá s Watsonem — a to je zvlášť podezřelé.
Paprsek zatím šťastně proplul pohřebištěm planetek a směleji vyrazil do oblasti Saturna.
Jednoho dne zašel Severson jako obvykle do klubu, chvíli sledoval estrádní pásmo bez diváků, protože v něm postupně účinkovali všichni přítomní, a pak se ledabyle zeptal, zda neviděli Eriksona, který v tuhle dobu sedává v klubu.
„Je v kuchyni — Čan-su ho tam zasvěcuje do svých kouzel,“
řekl Jones, připravující se na zlatý hřeb programu — kosmickou akrobacii.
Kuchyň hvězdoletu připomíná čímsi kostelní varhany. Kuchař vyklepe na klávesnici automatu melodii jídelníčku, složenou z jednotlivých tónů — surovin, potřebných k vaření. Pro každou hudební větu určí tóninu a rytmus, čili způsob zpracování jídla.
Míchání, vaření, pečení a smažení děje se ve skrytu, v tajemném mechanismu automatu, a neuvěřitelně rychle.
Lekci vaření prodělával místo Eriksona McHardy.
Zbožně naslouchal vábivě vonícímu výkladu kouzelného kuchaře Čan-sua. (Mc Hardy vedle Krause je nejznámějším vyznavačem štědré kuchyně Annony.) „Velcí hudební skladatelé nekomponovali u piana; všechny vůně a chutě musíš mít v hlavě, ochutnávání ti nepomůže. Já vždycky jídla připravoval bez ochutnávání, na Měsíci i na Zemi.“ — Čan-su přejel prsty po klávesách, jako by chtěl efektně ukončit koncert a vzrušeně povstal. „Poslouchej, Johne, teď mi napadá — ty bys mi mohl pomoci. Jsi taková chytrá kybernetická hlava. Tenhle orchestrion je dobrá věc, ale na můj vkus je moc zastaralý, času máme dost, mohli bychom jej zdokonalit.“
„Co chceš zdokonalovat?“ divil se McHardy.
„Ty mi nerozumíš; je vidět, že nemáš dobře vyvinutý chuťový sluch. Automat by měl pracovat na jiném principu; klaviaturou bychom neměli určovat materiály, ale rovnou chutě.“
McHardy se rozesmál: „To by sis na sebe upletl pěkný bič! Kdo jiný by mohl na takový orchestrion zahrát než ty? Copak má někdo takovou chuťovou fantazii jako ty a celé to nepřeberné množství tónů nosí v hlavě?“
Čan-su zavrtěl hlavou: „Ne, mýlíš se, je to právě naopak. Každý by si tu zahrál podle své chuti nebo by kuchaři poslal noty. Automat by mu pak skladbičku přehrál podle všech pravidel správné výživy.“
McHardy chvíli přemýšlel: „Dobrá, pustíme se do toho; ale musíš mi slíbit, že i potom budeš pro nás komponovat své speciality.
Bojím se, že podle vlastní chutě bychom často hráli falešně. Stačí, když nám každý den nahodíš několik taktů. A starý automat necháme, jak je. Postavíme nový, a když nebude k ničemu, hodíme ho do atomové pece, alespoň nás požene vesmírem.“
Čan-suova myšlenka Seversona nesmírně zaujala; cestou na Proximu studoval kybernetiku. „Doufám, že mne vezmete mezi sebe, abych se něčemu přiučil.“
„Pomoc vítána,“ souhlasil McHardy, „snad nám z toho neuděláte svou disertační práci.“
„Nebojte se, těžko vám mohu fušovat do řemesla.“
„Ani skromnost se nesmí přehánět, příteli, čas letí rychleji než Paprsek: než se nadějete, disertaci máte přede dveřmi. Už jste o ní přemýšlel?“
„Tak trochu, ale ještě nejsem rozhodnut.“ (S Alenou dlouho hovořili o tom, jaký námět zvolit.) Severson už skoro usínal, když Alena vešla do jeho kabiny.
„Už to mám,“ zamávala knihou a rozevřela ji. „Poradil mi to Josef Čapek; oživíme jeho roztomilá zvířátka, kočičku a pejska.
Podívej se — nebude to rozkošné, až tihle kybernetičtí tvorečkové nás budou doprovázet na procházce po planetě X?“
„Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ počítal Severson planety na prstech, „Mars a Jupiter jsme vynechali; škoda, mohli jsme si je prohlédnout zblízka.“
Alena si hrála s rozčepýřeným jehličím zakrslé borovice, která se podivně kroutila nad osamělými křesly v koutě klubovny.
„,O nic jsi nepřišel, můj zvědavý rytíři; obě planety máme v konzervě. Pojď, otevřeme si ji.“
V knihovně vytočila u promítače číslo dokumentu. Za pár vteřin projekční plocha ožila: Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni.
Obloha je žlutě oranžová jako před tornádem. Z letadla vystupují lidé ve skafandrech. „Po Venuši přišel na řadu Mars,“ říká komentátor filmu. „Existuje na Marsu život? Na tuto otázku nám teď odpoví skupina vědců — kosmonautů. Všechno je zajímá, sebemenší drobnost jim nesmí uniknout. A takhle vypadají pod mikroskopem ledové hvězdičky marťanského sněhu.“ Objevují se tmavomodré rostliny podobné našim lišejníkům.
„Děti, pojďte honem, Saturn je v dohledu,“ zavolal někdo do dveří.
Alena vypnula promítač a přistoupila k širokému oknu klubovny.
„Na Saturnu se něco děje,“ hlásil Wroclawski z řídicí kabiny.
„Přepínám na váš kosmovizor.“ Všichni běželi do kruhové místnosti uprostřed klubu, kde byl umístěn náhradní řídicí pult s kontrolními přístroji pro případ poruchy v hlavní pozorovatelně.
Snímek promítnutý na velkou obrazovku kosmovizoru byl skutečně překvapující. Jindy tak klidný a pochmurný Saturn zářil teď jako neonová trubice. Něco podobného nezpozoroval ještě žádný astronaut ani kosmonaut. Zdálo se, že planeta navždy usnula pod pruhovanou peřinou mračen. A teď se najednou probudila, rozsvítila si a jako vycházející slunce ozařuje svůj prstenec.
Užaslý Navrátil zapnul infralokátor. Pohled na planetu svlečenou z mračného hávu byl zdrcující. Povrch Saturna byl popraskán v žhavou pavučinu a z jeho nitra šlehaly a plápolaly ohnivé biče.
„Sopečná činnost, jakou Země naštěstí nikdy nepoznala,“
poznamenal věcně Gruber.
„Kapitáne, hlášení a snímky odesílám na Zemi,“ ozval se opět hlas Wroclawského. „Je to smůla, že se tu nemůžeme na chviličku zastavit. Tak tučné sousto nechat jiným…“
Severson se vypravil na další, snad dvacátou pouť za věčně unikajícím Eriksonem. V úzké chodbičce nedaleko jeho kabiny potkal Frateva.
„Tisíc rozpálených mlhovin a popraskaných Saturnů,“ láteřil tento širokoplecí chlapík. „Co je tohle za let? Za chvíli nás předhoní eskadra tryskových slimáků. Už bych se rád viděl za hranicemi sluneční soustavy. Mám rád rychlost, rozumíš.“
„A to ti šedesát kilometrů za vteřinu nestačí? Já, člověče, létal za hodinu dvě stě padesát a jak jsem byl na to pyšný. A kam tak pospícháš?“
Fratev beznadějně mávl rukou a šel dál svou cestou. Severson počkal, až zmizí v ohybu chodby, pak přistoupil k Eriksonově kabině a opatrně zkoušel závěr. Kupodivu dveře povolily, Erikson se výjimečně nezamkl. Na vstupujícího Seversona se díval udiveně.
Velkou plechovou krabici, která ležela před ním na podlaze, nenápadně sunul nohou pod křeslo.
„Nechte si toho strýčka, bratře silné ruky. Raději mi vysvětlete, co má znamenat tohle,“ podal mu lístek, který vytáhl z kapsy.
Erikson se tvářil udiveně.
„Já to nepsal, věřte mi, Leife. Nemám rád hloupé žerty.
Zažertoval jsem si jen jednou, tenkrát v Praze — a to jsem byl ještě opilý.“
„Tak to celé vaše bratrstvo byl jenom žert?“ zeptal se chladně Severson. „A tohle jste psal asi také v opici…“
„Možná,“ řekl Erikson nejistě, zmuchlal papírek a odhodil jej do kouta. Sotva se za Seversonem zavřely dveře, znovu jej zvedl a dlouze zkoumal.
Paprsek plul k oběžné dráze Pluta. Opuštěný sirotek mezi planetami se blížil k hvězdoletu, jako by se s ním chtěl na hranici rozloučit jménem celé sluneční říše.
Erikson ležel ve své kabině s hlavou zvrácenou k oknu. Při pohledu na hvězdnatou oblohu mu přebíhal mráz po zádech. Slunce už dávno ztratilo svou svatozář, už jim nebude vesele nahlížet do oken. Posadilo se jako démant — o nic větší než jitřenka na pozemském nebi — mezi ostatní hvězdy do souhvězdí Andromedy.
Paprsky, které vyslalo na rozloučenou, zestárly cestou o plných pět hodin. Mdlé světlo Země zaniklo jako pětiwattová žárovka mezi zářivkami.
Při posledním kroku přes hranici světů chtěl být Erikson sám.
Ale v těchto místech je samota nesnesitelná. Znásobena opuštěností prostoru pálí v hrdle a svírá srdce. Člověk nemůže být osamělým bloudícím atomem vesmírné plazmy. Chce-li žít, musí se spojit v molekulu, ve velké živoucí těleso.
Zapojil informativní televizor na automatický přenos z klubu.
Toto zařízení umožňuje všem členům posádky — i těm mimo službu — kdykoliv sledovat život v mezihvězdném letadle, jeho osudy i prostor kolem. Až na Eriksona sešli se v klubu všichni, kteří mají právě volno, nikdo nechce zaspat velikou chvíli. Sledují televizní program vysílaný všemi stanicemi na Zemi i na Měsíci, program na rozloučenou odvážným hvězdoplavcům. Také vědecké stanice na Venuši a na Marsu přejí dobrý vítr do plachet a šťastný návrat.
Erikson přepíná na řídicí kabinu. Kapitánem lodi je právě Naděžda Molodinová. „Pozor, pozor, zapínám první až osmý agregát našeho Paprsku. Od této chvíle poletíme na vlastních křídlech.
Odesílám pozdrav lidstvu.“
„Podívej se, Naděždo,“ říká Cahén, „jak Péťa Vinogradov dokonale propočítal zásoby paliva v našich tahounech. Sotva jsme se dotkli dráhy Pluta, uhasly jako na povel.“
„Propustíme je ze služeb?“ zeptal se Bengt Burman.
Molodinová přikývla. Burman sáhl na jednu z pák.
Erikson se rychle obrátil k oknu. Z ocelových rukou, které svíraly dosud prstenec rakety, vyšlehly blesky. Špičaté nosy tahounů se odklonily od gigantického hvězdoletu. Rakety, jako by se nechtěly nechat odehnat, ještě kus cesty doprovázely Paprsek; vějířovitě se vzdalovaly a možná se závistí hleděly na bujného oře, který vyrazil vpřed, o závod s bleskem. Až zapadly do temné propasti vesmíru.
Eriksona přepadla tíseň. Televizor přepojil znovu na klub, ale nikoho tam už nenašel. Leif je už tedy ve své kabině, navštívím ho, ve dvou nám bude veseleji. Svozilová má výjimečně službu, alespoň si můžeme promluvit v klidu.
„Také se vám nechce spát, viďte,“ uvítal ho Severson.
„Nechce,“ přisvědčil Erikson, „starý svět máme za zády, musím se pomalu připravovat na nový.“
„Jak se chcete na něj připravit, vždyť o něm nic nevíte.“
„Na tom nezáleží. Jedu tam s vážným posláním, a to musím splnit; přece nezklamu svoji Organizaci.“
„Zase to vaše Bratrstvo silné ruky! Myslel jsem, že už jste se z toho vyléčil. Zdá se mi, drahý prasynovce, že v poslední době nějak moc pijete; měli by vám to zakázat. Co s vámi, až se nám tu pomatete úplně, na blázinec se v konstrukci zapomnělo.“
Erikson zůstal klidný.
„Nepiju, to všechno byla jenom konspirativní lež, účel světí prostředky. Teď už vám to mohu prozradit, protože jsem skálopevně přesvědčen, že vás dřív nebo později získám pro naši velkou myšlenku.“ Zmlkl, jako by hledal slova.
„Jen pokračujte,“ pobízel ho Severson a pohodlně se natáhl na posteli. „Dávám slovo, že vás už nebudu rušit ve vašem výkladu.“
„Nezdá se vám divné, že Organizace posílá své nejvěrnější na planetu X? Ptáte se asi, co tam chceme dělat, když naším cílem je přece ovládnout Zemi. Odpověď je docela prostá. Obyvatelé planety X nás dosud nenavštívili. To nasvědčuje tomu, že nemají tak vyspělou techniku jako my, že jsou dosud daleko za námi. I kulturně jsou určitě níž než my. Úplní nevzdělanci to ovsem také nejsou, jinak by neznali rádio. A to je dobré, pro nás přímo výborné. Budou to schopní služebníci i válečníci. Jsou na dost vysokém stupni vývoje, aby se dali rozdělit a ovládnout. Dovedete si představit, co všechno se dá vykonat s takovou silou? Náš program je jasný: nejdříve ovládneme planetu X a pomocí ní pak i Zemi; sám osud nám nabídl takovou možnost.“
„A kolik vás je, myslím tady, na palubě Paprsku?“ zeptal se ho Severson.
„Nemám tušení, pracujeme v přísné konspiraci a do určité doby nevíme jeden o druhém. Však my se v rozhodující chvíli poznáme.
Možná víc jak polovina našich kolegů je spojena s Organizací. Že nejsem daleko od pravdy, dokazuje i varování, strčené do vaší kapsy.
Přísahám při všem, co je mi svaté, že já je nepsal.“
Severson se posadil na posteli a s opovržením změřil Eriksona.
„Tak nevím, Odde; buď jste šílenec anebo prachsprostý zločinec. Měl bych na vás upozornit Navrátila, ale nejsem udavač. V každém případě vás varuju — neopovažujte se někomu ublížit. A teď se seberte a běžte za Jonesem. Dejte si prohlédnout nervy a požádejte o léčení; dnešní lékařství má na všechno lék.“
Erikson se zvedl, ale sotva udělal krok, vznesl se ke stropu a s ním i Severson.
„Agregáty jsou zničeny, já to tušil, je konec,“ křičel zděšený Erikson.