Mládež dnes miluje astronomii stejně vášnivě jako sport. Na každém větším domě je kopule lidové hvězdárny. Takovou malou observatoř má na střeše i dům, kde bydlí inženýr Vinogradov. Večer co večer — i za špatného počasí, kdy je obloha zahalena závojem mlhy nebo mračen — scházejí se tu astronomické kroužky.
Dnes, v předvečer smělého letu ke hvězdám, je observatoř zaplněna do posledního místečka. Obsadili ji pionýři. Ti starší zaostřují dalekohledy na vycházející Měsíc a ostatní děti trpělivě čekají, až na ně přijde řada.
Míťa je obklopen hloučkem chlapců a děvčat a se zápalem vypráví o hrdinech letu, se kterými se osobně zná. Chlubí se, že pohonné agregáty Paprsku vymyslel tatínek.
„A proč tedy místo tatínka letí Naděžda Molodinová?“ ptá se nedůvěřivě holčička.
„To všechno jsem zavinil já,“ říká tragicky Míťa. „Škoda, že mi už není osmnáct; Akademie neschválila nikoho, kdo má ještě nezletilé děti. Co by se stalo, kdyby let odložili o pět roků, mohli jsme letět oba — já i tatínek.“
„A zeptal ses už tatínka, jestli rozluštili signály z Proximy?“
„Tatínek říkal, že na tuhle záhadu nestačí ani nejchytřejší kybernetické stroje. Dřou se, až se jim zahřívají kolečka, ale pořád z nich lezou jenom nesmysly. Několik slov má jakýs takýs smysl, ale nedají se složit dohromady. Je to prý tím, že kybernetické stroje myslí stejným způsobem jako člověk a lidé na planetě X myslí docela jinak.“
Nejmenší pionýrky přitiskly vykulené oči na okuláry dalekohledů. Rozhovor ztichl; pozorování vesmíru je vážná práce a potřebuje naprostý klid. Širokým otvorem v kopuli přináší větřík vůni letního večera.
Míťa chvíli sleduje, jak se zvědavé děti střídají u dalekohledu.
Zdá se mu, že okrouhlá místnost se mění v kabinu Paprsku; pozvedá zrak a dívá se protáhlým oknem na blikající hvězdy. Start! Je třeba se ujmout řízení. Rychle přehazuje páky. Hvězdy se strašně rychle přibližují; než bys napočítal do pěti, jsou z nich oslnivá slunce. Na křídlech fantazie se létá daleko rychleji než v Paprsku! Uprostřed oblohy září červená Proxima. Velikánskou kouli olizují rudé plameny a kolem krouží několik planet. Pozor, na té nejhezčí planetě bliká nějaké světýlko; určitě jsou to signály, které nám posílají obyvatelé neznámého světa. Ano, jsou to telegrafické značky:.-./.-../.-/-././-/.-//-..- Planeta X! Jsme u cíle! Nedaleko velikého krásného města se rozsvěcují reflektory a ozařují letiště. Paprsek přistává. Hudba hraje veselý pochod a tisíce lidí volají radostně: Hurrrá! Ať žijí obyvatelé Země! Vítáme vás! Míťa vystupuje z letadla první. Davem zašumí údiv. Třináctiletý chlapec se neohroženě pustil ke hvězdám, Šeptají si všichni.
Pionýrky přinášejí veliké kytice a chlapci zas nádherné modely letadel a lodí.
Rozjásaní lidé nesou slavné cestovatele na ramenou do konferenčního paláce Akademie planety X. Nejprve malé občerstvení, říká Akademik hodně podobný Tarabkinovi. Na naší planetě nemusí chlapci jíst polévku, příteli Vinogradove, můžete začít hned zákuskem.
Pozor, právě přichází president Akademie! Míťa se podívá ke dveřím, a co nevidí: president je stejně mladý chlapec jako on sám.
Let jste řídil dobře, příteli, říká president, také u nás jsou chlapci na nejvyšších místech. Je vidět, že se dobře dohovoříme.
Musíme se brzy vrátit, čeká nás doma hodně práce, upozorňuje Míťa a rychle zakončuje besedu. Nastává dojemné loučení.
Obyvatelé planety X přinášejí dary; je jich tolik, že je musí do Paprsku nakládat pět silných jeřábů. Za chvíli je letadlo opět doma.
Míťu vítá na letišti celá škola. Všichni naslouchají jeho vyprávění se zatajeným dechem. Soudružka učitelka říká: „Poslouchejte dobře, budete o tom psát slohový úkol.“
„Ty se nechceš podívat na Měsíc?“ vytrhl Míťu ze snění pihatý kluk. „Malí už šli domů, můžeme se teď dívat, jak dlouho chceme.“
„Škoda, že start neuvidíme na vlastní oči,“ povzdychl si Míťa.
„V televizi to už není takové. Snad Severson nezapomene na svůj slib, že mi z planety X pošle pozdrav…“
Kremelský orloj ukazuje půl sedmé večer. Ve dvacet hodin moskevského času vzlétne Paprsek do věčné noci kosmu.
Celý svět sedí u televizorů. Rodina inženýra Vinogradova sleduje televizní přenos z Měsíce společně s Tarabkinem; pozval ho Míťa, aby prý při tak bolestném loučení nezůstal sám. Hned ve dveřích odevzdal akademikovi dárek vlastní výroby: model Paprsku upravený jako těžítko na stůl.
„Bude se vám lépe vzpomínat,“ vysvětloval, „můj Paprsek vás zanese za našimi přáteli, kdy budete chtít.“
O něco větší model hvězdoletu — dokonce létající — dostal od malého Vinogradova také Severson; má ho odevzdat pionýrům na planetě X.
Končí dokumentární film o přípravách na první let ke hvězdám a o stavbě Paprsku.
Přímý přenos začíná.
„Máme tu teď měsíční půlnoc,“ mluví televizní hlasatel, zatímco na promítací ploše vyvstává záběr divoké krajiny. „Kráter Ciolkovskij je prosvětlen reflektory. Měsíc, Země i Slunce jsou teď takřka v jediné linii; je to nejvhodnější konstelace pro start.“
Dálkozřivé oko kamery klouže po horském prstenci, který jako podkova svírá oválnou rovinu poloostrova. Kamenná krása hoří v křížové palbě světlometů skrytých v rozervaných skaliskách.
Osamělé balvany a jehlany rozprostírají kolem sebe vějíře stínů.
Obraz se mění. Objevuje se Paprsek. Při pohledu z dálky se mnoho neliší od Míťova těžítka. Startovací věž tiskne hvězdolet v objetí; poslední polibek před rozloučením. Mezihvězdné letadlo opravdu připomíná naparáděnou princeznu z maňáskového divadla.
Koule se složitým vzorem průhledů připomíná hlavu loutky, pomocná letadla přitisknutá k trupu vytvářejí jakousi sukýnku.
Kolem princezny stojí na stráži dvanáct trpaslíků — rozestavených do kruhu. Jsou to výkonné rakety, které vynesou Paprsek na svých ramenou do hvězdných výšin a doprovodí jej až za hranice sluneční soustavy; teprve v mezihvězdném prostoru zapne kolos vlastní agregáty.
Detailní záběr prozradí, že tečky, pohybující se pod kolosem, nejsou snad mravenci, ale lidé ve skafandrech.
„Než se za nimi na dlouhou dobu zavřou vrata Paprsku, ještě jednou se podívejme do tváří statečným plavcům: akademik Václav Navrátil, vedoucí výpravy, jeho zástupci akademik Fernán Watson, inženýrka Naděžda Molodinová, akademik Čan-su a akademik Marcel Cahén. Členové posádky — Alexander Fratev, Max Gruber, John McHardy, Friedrich Kraus, Zbygniew Wroclawski, Odd Erikson, Bengt Burman, Leif Severson, Jánoš Madarász, Alena Svozilová a lékaři expedice Nataša Orlovová a Jerry Jones.“
Televizní kamera ještě naposledy provází diváky po Paprsku. V kouli na vrcholu je mozek celého kolosu. Trup je rozdělen na několik poschodí jako dům. V horní části jsou kabiny posádky, společenské místnosti a kuchyň. V dalším patře jsou uskladněny potraviny a vše, co je třeba k mnohaletému pobytu ve vesmíru. Dolní polovinu vyplňují pohonné hmoty, atomová elektrárna a pohonný systém.
Na vysoké věži bliklo několikrát modré světlo a hned se rozzářilo červené. Akademik Navrátil dává znamení, že posádka je připravena.
Kremelský orloj odbíjí osm.
Věž už opustila hvězdolet a rychle couvá ke skalní stěně. Pod prstem raket vyšlehly plameny. Žloutnou, až se mění v bílou záři.
Kolos se sotva znatelně nadzvedl, ale zdá se, že zůstal stát na místě. Ne, stoupá. A už se vznáší zalitý jasem a protkaný stíny.
Reflektory ho ještě něžně hladí, ale už jim uniká z dosahu.
„Šťastnou cestu, stateční plavci! Pozdravujte naše hvězdné sousedy, pozdravujte planetu X!“