Dnes je patnáctého listopadu.
Vrátili jsme se s Alenou na Zemi, nahoře zůstal jen Navrátil.
Nesmírně veliký Paprsek už stojí na kosmodromu Ciolkovského, dokončuje se vnitřní zařízení. Ani se mi nechce věřit, že se ta obluda jednou odlepí od měsíčního povrchu.
Do Prahy jsem se už zamiloval nevyléčitelně. Podzim je teplý a slunný a zdá se, že bude trvat až do jara.
18. listopadu. — Do výpravy k Proximě se zatím přihlásili: Watson, Navrátil, Burman, Čan-su, Molodinová, Cahén, McHardy, Wroclawski, Madarász a Gruber.
Před okamžikem oznámila Světová akademie, že také Nataša Orlovová, Vinogradov a Jones žádají o přijetí do posádky Paprsku.
Mám takové divné tušení, že se chce přihlásit také Alena.
28. listopadu. — Má předtucha se splnila, Navrátil při našem posledním rozhovoru mi řekl, že s ním na Proximu poletí i Alena.
Start Paprsku nás tedy rozloučí. Na sedmnáct let nebo navždycky?
Tak rád bych se připojil, ale cožpak by mě vzali? Alena se tedy vydá na úchvatnou cestu. A já?
3. prosince. — Dnes večer se mi Alena konečně přiznala, že chce letět s Navrátilem, a že jen čeká na souhlas Akademie. Říká mi to prý až dnes jenom proto, že dosud nebyla rozhodnuta. Proč je tak pokrytecká? Doufám, že na mně nepoznala, jak mne tím vším ranila.
Zítra se vrací na Měsíc. Možná, že ji už neuvidím…
31. prosince. — Před chvílí jsem se vrátil domů. Nevyčkal jsem ani půlnoci, nechtěl jsem ostatním kazit radost — Alena je pořád ještě na Měsíci. Snad ji zdržel Bengt; ovšem, Burman je daleko zábavnější než já.
3. ledna. — Alena se vrátila. Práce na Paprsku pokračuje rychleji, než se předpokládalo.
5. ledna. — Astronomický ústav mi na návrh akademika Navrátila věnoval nádherný vrtulník. Prý je to odměna za obětavou práci, ale já vím, že mi chtěl Navrátil udělat radost. Za mnoho ta má práce nestála. Teprve dnes poznávám, jaký je to vzácný člověk.
15. února. — Na dnes odpoledne jsme měli s Alenou smluvený výlet do okolí Prahy. Hned u hangáru jsem na Aleně poznal, že něco není v pořádku. Vymlouvala se, že málo spala, že měla moc práce a podobně. Snažil jsem se ji trochu rozveselit a oplatit jí tak službu, kterou ona často prokázala mně, ale nějak jsem lety ztratil smysl pro humor.
Sledovali jsme tok Vltavy a potom Labe, letěli jsme přímo k severu. Na přání Aleny jsem přistál na vysokém břehu řeky nedaleko nějakého hradu.
„Sníh je tu tak vzácný, pojďme se trochu projít,“ navrhla, „na hradním nádvoří je restaurace, můžeme se dnes navečeřet docela romanticky.“
Po večeři mi sdělila: „Pohádala jsem se s Navrátilem, myslím, že se definitivně rozejdeme. Řekla jsem mu totiž, že na Proximu nepoletím. Zlobil se na mne, že prý jsem zbabělec, sentimentální husa a bůhví co ještě.“ Byl jsem ohromen a zpitý nadšením. V pomatenosti jsem ji políbil na tvář — a smál jsem se a smál. Hned ožila. „Vy máte z toho radost?“
Brzy jsem si však uvědomil, že jsem asi provedl hloupost.
Nemám přece právo brát jí tak skvělou příležitost, strhovat ji z cesty, a to všecko jenom proto, že sám nejsem nic.
6. března. — Jaro v Praze je nádherné. Dříve prý přicházelo daleko později, ale mně se tomu ani věřit nechce, vždyť kolem tak všecko krásně kvete. A Alena stále trvá na svém rozhodnutí. Já tvrdošíjně mlčím, nemám v sobě tolik síly, abych ji přemlouval.
Pracujeme teď společně na jednom úseku, ale přesto se mi zdá, že mezi námi a šéfem leží nějaký stín. Navrátil se ke mně chová stále stejně dobře a možná ještě laskavěji než dřív, ale já cítím, že ve mně vidí příčinu Alenina ústupu. Ani Alena už není ta věčně veselá dívka jako dříve. Do týdne má být Paprsek definitivně ukončen.
8. března. — Dostal jsem se do situace, ze které těžko uniknu se zdravou kůží a čistým svědomím. Musím se rozhodnout: buď se stanu zrádcem nebo udavačem.
Alenu volal včera Bengt, že ji na Měsíci nutně potřebují, a tak jsem zůstal sám. A to byl začátek všeho neštěstí. K večeru jsem bloudil uličkami historické Prahy. Brzo jsem si všiml, že za mnou chodí nějaký muž. Přes Karlův most jsem přešel na Malou Stranu a on je mi pořád v patách. Vystoupil jsem asi do poloviny zámeckých schodů, nečekaně se otočil a sestupoval opět dolů. On na okamžik zaváhal, ale pak se rovněž otočil a znovu se mi drze pověsil na paty.
To mě rozčililo. Skočil jsem k němu a chytil ho za kabát. „Co je na mně tak zajímavého, že mě pořád pronásledujete?“ zařval jsem mu do tváře. A on mírně: „Jste pan Severson, není-liž pravda?“ „Proč se ptáte, když to víte stejně dobře jako já, kdo vám nařídil, abyste mě sledoval? Není to snad Navrátil?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdo mne neposlal. Již delší dobu se pokouším seznámit se s vámi, ale dosud jsem nevěděl, jak na to. Jsme totiž krajané a dokonce v určitém smyslu příbuzní,“ začal mluvit norsky. „Jsem Odd Erikson, váš prasynovec. Maminka mého tatínka byla sestra vaší tety,“ říkal něco v tomto smyslu, nevím, jestli jsem si to přesně zapamatoval.
Připadalo mi to komické, že mohu být prastrýcem o několik let staršího prasynovce. Ale dlouho mi to k smíchu nebylo. Erikson šel vedle mě, vyprávěl mi nějaké nudné historky o našich předcích; pak začalo pršet. Odd zná Prahu lépe než já; zatáhl mě do nějaké hospůdky v zapadlé uličce, abychom si prý mohli pohovořit v klidu.
Klenutý strop podepřený kulatými sloupy, stěny do výše ramen obloženy dřevem a těžké dubové stoly a židle. Trochu mi to připomnělo starou hospodu v Hallingdalu. Erikson se rozpovídal o minulosti, vzpomínal na staré zlaté časy, které znal jenom z doslechu, a proto si je kreslil růžovými barvami. Přesvědčoval jsem ho, že si minulost zbytečně idealizuje, že jsem v ní žil vlastně před několika lety — když odpočítám ten spánek v ledu — a všecko mám v tak živé paměti, jako by to bylo včera. Později jsem pochopil, proč zavedl rozhovor právě tímto směrem.
„Jak se vám líbí dnešní život, strýčku? Jste spokojen s nynějším uspořádáním světa?“ Pokrčil jsem rameny, a to ho povzbudilo. „Jste přece pro dnešní společnost člověk minulosti, zatížený vším špatným, co prý lidstvo prožívalo. Nic vám sice dnes nechybí, ale nevěřím, že byste byl šťasten. Cítíte se tu mezi námi jako cizinec.“
Nevědomky jsem přikývl; takové pocity mě donedávna přepadaly často.
„Ale teď už začínám vaší době rozumět,“ dodal jsem rychle, aby si nemyslel, že se k současnosti chovám nepřátelsky. „Na každém kroku poznávám, že lidé teď žijí daleko šťastněji a tak nějak plněji než za mého mládí.“ K mému velkému překvapení odmítavě zavrtěl hlavou. „Nevěřte tomu,“ řekl, „to je jenom váš první povrchní dojem.
Lidé mají všecko co potřebují, to je pravda, ale co záleží na miliónech průměrných jedinců, když silná individua nemají možnost rozvoje?“ Namítal jsem: „Mám dojem, že všichni, s kterými jsem se až dosud setkal, jsou silná individua. Jejich rozvoj přece nikdo neomezuje. Mohou se rozvíjet třeba až za hranice vesmíru. Tak třeba můj šéf, akademik Navrátil, má skvělý nápad, skvělou myšlenku, v minulosti by určitě zapadla — a dnes mu celý svět pomáhá, aby ji mohl realizovat.“ Erikson zřejmě na tohle čekal: „Co z toho všeho má? Vymkne sice ve vědecké práci, ale jeho myšlenka se rozplyne, vstřebá ji do sebe nevděčná lidská společnost.“ Žasl jsem čím dál víc: „Ale to je přece správné, co se vám na tom nelíbí? Amundsen přece také nedobýval severní pól pro sebe, ale pro lidstvo.“ „To nemůžete s naprostou jistotou tvrdit,“ trval na svém, „vzpomeňte si jen na staré anglické cestovatele, kteří vnikli jako první bílí lidé do temných částí Afriky, nebo do jiných neznámých koutů světa.
Pracovali snad pro lidstvo? Spíše byli prvními hlídkami anglické armády, která jim šla v patách a hned ovládla každé nově objevené území. Každou novou kolonií sílilo anglické impérium, a tím rostla i moc objevitele. A bylo to tak správné, člověk nemá vrozenu jenom vůli k životu, daleko silnější je vůle k moci. Touží nejen žít, ale vládnout ostatním. I dnes se rodí silní vyvolení jedinci, kteří jsou předurčeni vládnout lidem, ale dnešní společnost v zárodku udupe jejich vůli a zlomí jejich schopnosti. Přitom takovýto silný jedinec má větší cenu než celé stádo průměrných. Dějiny vytvářely velké osobnosti a ne průměrný dav, který se hrne tam, kam se napře síla.“
Zakolísal jsem. Přiznám se, že jsem mu v první chvíli i trochu věřil.
Ale cosi ve mně se bouřilo proti jeho slovům. Já sám přece nikdy netoužil po tom, abych vládl lidem. Toužil jsem po zkrocení pyšné přírody, to je pravda, ale v boji s nelítostnou přírodou je spíše třeba se s lidmi spojit a bojovat společně, svorně. Vládnout lidem dokázali i otrokáři, to není žádné umění. Vládnout přírodě se naučil teprve člověk svobodný.
Erikson pořád útočil jako sršeň. „Patříte také mezi aristokraty ducha, strýčku. Naší rase je předurčeno vládnout.“ To mne už rozčililo. „Komu a proč?“
„Musíte si vybrat: buď zůstanete posledním kolem u vozu v Navrátilově kolektivu, nebo se dáte jinou cestou. Umíte držet jazyk za zuby? Pevně věřím, že slavný spolubojovník Amundsena se nestane denunciantem. Mohu vám tedy svěřit velké tajemství?“
Mlčel jsem. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že Erikson nemá v hlavě všechno v pořádku. Tajemství začínalo divně: „Lidé se dnes domnívají, že pokrok je základním zákonem historie, že lidstvo musí jít stále vpřed. To vůbec není pravda.
Dějinám je to úplně lhostejné, jdou-li dozadu nebo dopředu. Naopak: dnes nastává doba velikého návratu. Musíme se vrátit o veliký kus zpátky, abychom nastolili starý dobrý pořádek, který nejlépe odpovídá přírodním zákonům. Nechceme se vrátit jenom do minulého století, ale ještě dál, na počátky středověku. Ani potom veliký návrat neskončí. S klidným svědomím obětujeme milióny životů, abychom na této planetě vypěstovali nadlidi neomezené vůle, neomezené moci a možností bez hranic.“
Zraky mu plály jako kazateli fanatických sekt. Bylo mi z něho nedobře. „Koho myslíte pod tím my?“ zeptal jsem se.
„Nejsem sám, vyznavačů velikého návratu je víc. Víc, než kdo tuší. Spojili jsme se v tajnou společnost aristokratů ducha a říkáme si Organizace síly a ducha. Lidská společnost je dnes slabá, bez pevného vedení. A svět chce být klamán, svět chce být ovládán železnou rukou. Proto nám také říkají Bratrstvo silné ruky. Cekáme jen na vhodnou příležitost, abychom se chopili moci a zavedli na světě nový pořádek. Méněcenným rasám vykážeme místo, jaké jim náleží.“
„Proč je vaše společnost tajná?“ namítal jsem. „Pokud jsem pozoroval, nikdo nikoho neomezuje, každý může svobodně říci, co si myslí.“
„S velkou pravdou se nedá jít hned na světlo, ani dnes. Víme, jak by to dopadlo.“
„Ale proč mi to všechno vyprávíte? Co po mně vlastně chcete?“
„Velice si vás vážím, rád bych vás získal pro Organizaci, konspirativně ODS, prosím. Až si vybojujeme moc, budete mi vděčný, že jsem vám otevřel oči včas.“
„A jak si chcete vybojovat moc?“ pochyboval jsem o jeho slovech.
„Máme své lidi na rozhodujících úsecích. A máme také dost zbraní velké ničivé síly. V příhodný okamžik lehce postavíme celý svět do šachu, už proto, že nikdo o nás nic neví. Využijeme moment překvapení a pomocí několika atomových bomb snadno srazíme všechny na kolena.“
Vzpomněl jsem si na snímky Hirošimy a Nagasaki. Krev mi stoupla do hlavy.
„Snad nechcete znovu vraždit matky a děti?“ křičel jsem.
Erikson mi sevřel ruku a bolestivě tiskl. Nikdy bych neřekl, že má takovou fyzickou sílu.
„Mluvte tišeji, proboha, ještě nás někdo zaslechne,“ šeptal mi do obličeje. „Co blázníte? Atomové pumy možná vůbec nepoužijeme, postačí, když s nimi trochu zamáváme a své nepřátele zastrašíme.“
„K čertu, co tedy po mně chcete?“ pořád ještě mi svíral ruku.
„Potřebujeme od vás malou pomoc. Jsem zkušený pracovník výzkumného nukleárního ústavu při Akademii. Rád bych se dostal do výpravy na Proximu. Přimluvte se za mne u Navrátila, má na Akademii velký vliv, a pokud vám mohu radit, snažte se tam dostat také, i se svou snoubenkou.“
„To neudělám, s tím nepočítejte,“ odrazil jsem ho vztekle.
„Varuji vás. Jestliže nebudu zařazen do posádky Paprsku, neručím za bezpečnost vaší snoubenky. Rozmyslete si to, ve vhodný okamžik se zase přihlásím.“ Dvěma prsty mávl k čelu, jako by ledabyle salutoval, a odešel.
Teď marně přemítám, co mám dělat. Proč se vůbec chce dostat do Paprsku, když chce vládnout lidem na Zemi. A proč má zájem na tom, abych se letu zúčastnil také já a Alena?
9. března. — Dnes jsem se zeptal Navrátila, zda zná Eriksona, že jsem o něm někde něco četl. Je to zřejmě můj vzdálený příbuzný, řekl jsem jen tak mimochodem. Navrátil Eriksona chválil. Je to prý velice schopný badatel a má za sebou i nějaký objev a zlepšení pracovních postupů ve výzkumu. Je znalcem plazmy, kterou se zabývá také náš projekt; Eriksonovy práce byly dokonce použity při jeho vypracování. Je prý trochu podivín, fanatický vyznavač Nietzschovy filosofie, ale to jsou pouze neškodné libůstky. „Vzal byste ho do posádky, kdyby se přihlásil?“ zeptal jsem se jakoby ze zvědavosti. Navrátil odpověděl, že vzal.
10. března. — Erikson byl přijat do posádky, řekl mi to sám Navrátil. Snad jsem měl Navrátilovi prozradit, jak šílenými plány se Odd zabývá.
11. března. — Ráno mi Navrátil přímo navrhl, abych se připojil k výpravě na Proximu. Nebyl jsem schopen slova. Vysvětloval si to jako strach a povzbuzoval mě. „Vím, že je to riskantní podnik, ale já sám bych dal zbytek života za dva roky prožité v mezihvězdném prostoru. Nemusím vám vyprávět, co pro člověka znamená pronikat do neznámého prostoru; na Severu jste to prožil víckrát. A nebojte se, že v Paprsku nebude pro vás práce; cestou můžete také studovat, příležitostí tam bude dost. Nebojte se, Alena poletí s námi také, dobře vím, že svoji účast odřekla jen kvůli vám. Myslela si, že vás necháme tady na Zemi. Vás, rozeného objevitele.“
Zítra ráno odlétáme s Navrátilem na Měsíc. Hned po našem příjezdu budou vypuštěny na dráhu k planetě X průzkumné rakety.
Čtvrtého srpna odlétáme za nimi…