„Schváleno, podepsáno,“ oznamovala Alena Seversonovi, když nastoupili do vrtulníku.
Severson neodpovídal; díval se na město mizející v modravém oparu podzimního rána. Nesdílel její radost; přijetí Navrátilova smělého návrhu vyvolalo v něm spíše pocit ohromení. Měl dojem, že stojí těsně u kolejí a čeká na rychlík, který ho má odvézt někam daleko. Ocelový obr projíždí šílenou rychlosti před obličejem, proudem vzduchu mu strhává šaty, ale nezastavuje, řítí se dál. Úzkost z této představy ustoupila jen na chvíli, kdy na historické sekci Akademie hovořil o Amundsenovi a o životě na Severu ve dvacátých letech minulého století. Proto vlastně byl pozván do akademického města; stal se tak spolupracovníkem Akademie, a to je velká čest.
„Vy z toho nemáte radost?“ Alena si sedla do křesla proti němu.
„Mám, Alenko, mám; přeju vám úspěch z celého srdce — a tak trošku vám závidím. Znám to příjemné vzrušení; prožil jsem je několikrát, a to před námi nebyl let ke hvězdám, jenom kousek ledových polí, která už ani neexistují.“
„Rozumím vám. Byl jste zvyklý vzlétat do neprobádaných končin světa a teď vaše křídla hnijí někde na dně oceánu. Nová doba vás přinutila vrátit se do školních lavic a sedět na hallingdalské farmě a opravovat stroje. Chápu, to není nic pro vás, ale vy sám jste si zvolil tento způsob života. Máte přece před sebou tisíce jiných, lepších možností. Zná vás celý svět, můžete se uplatnit, kdekoliv budete chtít.“
„Vím, ale nemohu přece využívat své pochybené slávy a dělat věci, na které nestačím. Učím se sice poctivě, ale zaspal jsem příliš mnoho. Rád bych létal, ale místo křídel mám na zádech jenom několik peříček nedoživeného písklete,“ zasmál se hořce.
„Ani my ještě nemáme křídla, teprve si je postavíme,“ utěšovala ho Alena. „Víte co? Přestěhujte se k nám do Prahy. Bude vám tu veseleji, v učení můžete pokračovat a také nám trošku pomůžete připravit stavbu hvězdoletu; organizátor jste přece dobrý.“
Severson si rozpačitě třel zátylek.
„Jste moc hodná, Aleno, vím, že mi chcete pomoci nebo mě aspoň potěšit, ale sám vím nejlépe, na co stačím a na co ne. Až prostuduji, co jsem si naplánoval, možná, snad.“
„Do té doby bude hvězdolet postaven,“ nechtěně uklouzla Aleně netaktnost. „Ověříte si v praxi své znalosti a půjde vám to pak líp.
Vždyť my také ještě stále studujeme, učíme se. Žádný člověk na světě nemůže říci dost, už vím všecko; okamžitě by šel nazpátek místo vpřed.“
„Akademik Navrátil váš návrh nepřijme, o tom nepochybuju.
Schopných lidí má kolem sebe víc, než potřebuje. A mě to ani nemrzí,“ pokoušel se o úsměv, „na svou práci tam jsem si za ten čas už zvykl. Teď už se nedivím, že pro sídlo Světové akademie věd bylo zvoleno Československo,“ otočil najednou řeč. „Je to překrásná země.“
„Letíme schválně obloukem, abyste si ji mohl lépe prohlédnout,“ přisvědčila Alena. „Až budete v Praze — nepochybuju o tom, že si to nakonec všecko rozmyslíte — ukážu vám svou vlast více zblízka. Podíváme se do Tater, na Beskydy, do jižních Čech a na Šumavu a Navrátil vás rozhodně zavede na své rodné Slovácko; je na ně také patřičně hrdý. V jeho kraji se přece narodil Jan Ámos Komenský, který jako první toužil po organizaci, podobné dnešní Světové akademii věd.“
Severson se naklonil k oknu a sledoval měnící se krajinu pod vrtulníkem. Alena se zatím v duchu přela s Navrátilem. Návrh byl přece jen neuvážený, uvědomovala si. O zapojení Seversona do přípravných prací nebude chtít Navrátil ani slyšet, o tom není sporu.
S realizací projektu spěchá — v akademickém městě zůstal jen proto, aby zmobilizoval odborníky celého světa a přípravy urychlil — a ona teď najednou přijde se Seversonem.
Severson se zdržel v Praze ještě dva dny. Alena ho vodila po městě i po okolí a dělala všecko možné, aby si Prahu ještě více zamiloval. Navrátil ještě jako potulný rytíř s projektem na žerdi putoval po světě, a tak času bylo zatím dost. Na hradním nádvoří vyprávěla Alena svému hostu o historii českého národa, při projížďce na motorovém člunu k orlické přehradě líčila mu zápas člověka o dobytí vesmíru, který začal čtvrtého října 1957 vypuštěním prvního sovětského sputnika, hovořila o prvních astronautech — Gagarinovi a Titovovi — a o sovětských lidech, kteří jako první stanuli na Měsíci.
„Soudíc podle vašich dopisů, máte docela hezký sloh a umíte se vtipně a pohotově vyjadřovat; určitě byste mohl být dobrým reportérem. A to mě přivedlo na myšlenku, že byste mohl být naším zvláštním zpravodajem, který by informoval svět o přípravných pracích a průběhu stavby hvězdoletu,“ zoufale hledala možnost, jak ho dostat do Prahy. „Neříkejte, že byste na to nestačil, ráda vám zpočátku pomohu.“
Severson byl již na vahách, ale i pak, při loučení na letišti, opakoval již několikrát vyslovené: „Nechám si to projít hlavou — rozmyslím si to — brzy vám napíšu.“ Věděl už, že se s Prahou neloučí na dlouho. Přitahovala ho zpátky jako magnet.
V kupě odborných časopisů, které se nahromadily na pracovním stole za několik dnů nepřítomnosti, objevila Alena článek známého fyziologa N. A. Pokrovského. Zaujal ji už titulek: „Kosmické lety jako léčebná metoda“.
Obsah článku nebyl pro ni převratným objevem; znala sanatoria na Měsíci a věděla o blahodárném vlivu kosmických letů na lidské zdraví. Vždyť člověk teprve ve vesmíru našel zbraň proti zhoubné rakovině. Přesto ji práce Pokrovského nesmírně zaujala. Psal o vlivu kosmických letů na upevnění nervové soustavy a na celkové posilnění organismu rekonvalescentů. Že ji to nenapadlo dřív! Seversona dostane nejen do Prahy, ale i na Měsíc. Je přece rekonvalescentem po nejtěžší nemoci — klinické smrti.
Okamžitě se rozjela za Pokrovským. Učenec s léčbou v kosmu souhlasil a sám ji navrhl Tarabkinovi.
Jak správně Alena předpokládala, Navrátil nechtěl Seversona do pracovního kolektivu přijmout, i když rozvinula celé své strategické umění.
„Severson není ani pacient, ani rekonvalescent. Musí se pouze přizpůsobit novému životu v novém prostředí, a na to potřebuje čas a hlavně klid. Domov je teď pro něj nejlepší prostředí; až přijde čas, ozve se sám. Nemám nejmenší chuti vtahovat ho do toho našeho bláznivého kolotoče. Teď nejde jenom o práci, ale také o nervy.
Nezapomínej, že náš projekt má ještě ve vědeckém světě mnoho odpůrců, kteří čekají, až klopýtneme. Souhlasem Akademie jejich námitky nevymřely. Jen ho nech tam, kde je, ještě bys mu mohla ze samé lásky — k bližnímu — ublížit.“
Navrátilovy důvody pořádně otřásly Aleniným stanoviskem.
Přemýšlela teď, co říci Seversonovi, jestliže se rozhodne pro odjezd do Prahy. Své obavy sdělila Navrátilovi.
„Nic se nestane, studovat může i v Praze, i když tu nebude mít tolik klidu jako doma,“ utěšoval ji. „Však ty se o něj postaráš, chůvičko ztracených dětí.“
„Styk s námi mu jenom prospěje,“ řekla neuváženě. „Je to nakonec přece jen člověk minulosti se všemi důsledky. Z každého jeho slova je cítit, že dnešním lidem nedůvěřuje a určitě není mezi námi příliš šťasten.“
Alenin návrh vnesl do Seversonova života nový neklid; vždyť prožil už v Hallingdalu půl druhého roku, sžil se s jeho novými obyvateli. Hlodavý červ, který nedá pokoj ani v noci. Stokrát Aleninu myšlenku zavrhl a stokrát se mu znovu vloudila do mozku.
Otvírala tak úchvatné perspektivy, dávala nový smysl jeho životu.
Jen kdyby měl tolik síly, aby s ostatními udržel krok. Proklatý osud, proklatá Arktida, zamrzla tam síla i odvaha a on tu teď zimomřivě stojí a bezmocně kouká, jak dějiny jdou kolem něho a přes něho.
Z takovéto nálady ho vyrušil doktor Halstrőm.
„Další dopis z Prahy,“ hlásil vesele. „Mám dojem, že ta vaše Alena nedělá nic jiného, než píše dopisy.“
Dopis však nebyl od Aleny. Navrátil zval Seversona do Prahy.
Bylo to pozvání, jaké se nedá odmítnout. „Potřebujeme Vaší pomoci a doufám, že nás nezklamete.“ Tak končil dopis.
Alena o pozvání nevěděla. Nedoufala, že by se mohl Navrátil tak nečekaně rozhodnout. Hovorům o Seversonovi se již delší dobu vyhýbá. Tím víc byla překvapena, když jí jednoho dne řekl: „Pospěš si na letiště. Letadlo přiletí za třicet minut. Máš nejvyšší čas.“
„Jaké letadlo?“ divila se.
„No přece z Oslo. Na nic se neptej a běž, ať nezmeškáš. — Pěkná chůva,“ dodal, když už vyběhla z místnosti.
Za hodinu volala z letiště: „Vašíčku, líbám vás na čelo — za to všechno. Udělal jste mi takovou radost. Co vás to tak najednou napadlo? Nikdy bych nevěřila, že právě vy… Vašíčku. Zůstane u nás na trvalo?“
„To nevím, ale do kolektivu byl přijat, souhlasili všichni.
Severson je letec a mechanik; doktor Halstrőm mi nedávno napsal, jak úžasné pokroky udělal ve studiu moderní techniky. Na farmě si ho prý nemohou vynachválit, jak mistrně ovládá automaty a jak je vzorně udržuje v pořádku. Je to nápaditý chlapík a do všeho se vrhá s nadšením. Takové lidi potřebujeme. Realizace projektu, to je přece mnoho drobných technických problémů, které se musí vtipně vyřešit, jinak bychom pořádný hvězdolet nepostavili. Tobě přece nemusím připomínat, že hvězdolet bude pro posádku jakýmsi malým světem, ve kterém prožije mnoho let.“
„Nic mi nemusíte připomínat, Vašíčku, jste prostě kouzelný. Ale pořád mám obavy, že mu ta náhlá změna ublíží. A co když se mu něco stane — třeba mu selžou nervy — co potom? Můžeme si to vzít na svědomí?“
„Jen buď klidná, za jeho zdraví teď zodpovídám já. To je hlavní důvod, proč mě voláš? Kde jsi ho nechala? Myslel jsem, že se mě zeptáš, kde má připravený byt. Zmizela jsi tak rychle, že jsem ti to nestačil říci.“
„Ano, na to jsem se vás také chtěla zeptat, ale postarala bych se o něho i sama. Čeká na mě v kavárně. Promiňte, Vašíčku, už musím běžet, aby si nemyslel, že jsem mu utekla,“ a přerušila rozhovor dřív, než Navrátil stačil říci adresu.
Do vysoké budovy astronautického ústavu vstupoval Severson se smíšenými pocity. Přijali ho mezi sebe jenom z milosti, aby ho potěšili? Výtah ho vynášel kamsi do oblak. Copak by za normálních okolností snesli mezi sebou člověka jeho úrovně? Alena se pořád tak nějak divně usmívá; to asi ona přemluvila Navrátila, aby se nad ním slitoval. Bože, jak je to trapné; že raději nezůstal v Hallingdalu! Navrátil rychle potlačil pocity méněcennosti nového spolupracovníka. Dobrou náladu ztrácí jenom člověk nemoudrý — to bylo heslem mladého akademika; svůj optimismus dovedl naočkovat všem kolem sebe. Někdy mu byl pouze ulitou, do které zalézal se svými pochybnostmi a depresemi, a domníval se, že o tom nikdo nemá ani tušení. Promyšleně vyhledával pro Seversona takovou práci, na kterou mohl nováček stačit, a přitom ho snadno přesvědčil, že třeba takový obyčejný technický výkres detailu zařízení je pro stavbu hvězdoplánu nesmírně důležitý.
Severson se do každého úkolu pouštěl se zápalem a strhával s sebou i ty, kteří po dlouhé namáhavé práci ochabovali. Teď začala žárlit Alena. Od té doby, co pracoval u Navrátila, zdálo se jí, že ji přehlíží; vždyť o ničem jiném nemluvil než o Paprsku a o „skvělém šéfovi“.
Navrátilovi se ani slovem nezmínila o tom, že by měli Seversona pozvat i na Měsíc a uskutečnit tak při montáži Pokrovského kosmickou léčbu.
Ale jednoho dne, když už téměř všechny součásti mezihvězdného letadla byly vyrobeny v nejrůznějších závodech světa i v měsíčních továrnách, a v halách mezi krátery se připravovali na konečnou montáž, řekl Navrátil jako mimochodem: „Chtěl byste se zúčastnit malého výletu na Měsíc? Nebojte se. Lety na sedmý světadíl jsou dnes pouhou zdravotní procházkou. Musíme přece dohlédnout, zda je tam nahoře všechno v pořádku a zároveň našim Selenitům pomůžeme při montáži.“
„A vy byste mne vzal s sebou?“ zeptal se Severson nedůvěřivě.
„Nebojíte se, že vám přinesu smůlu jako kdysi Amundsenovi?“
„Hlouposti, snad byste nebyl pověrčivý. Přece necouvnete v půli cesty; říkám vám, že lety do vesmíru už dávno nejsou riskantní,“
opáčil Navrátil. „Jsem naopak přesvědčen, a se mnou celý kolektiv, že jste nám přinesl štěstí a teď byste nás chtěl nechat na holičkách?“
„Probůh, to ne, ani se nebojím, já jenom…“
„Vidím, že jsme se ve vás nezklamali, Seversone,“ poplácal mu bodře po zádech. „Tarabkin s vaší cestou na Měsíc souhlasí, nedávno jsem s ním o vás mluvil. Zítra ha máte navštívit, aby mohl překontrolovat váš zdravotní stav; nepochybuji, že jste zdravý a za týden na shledanou v kráteru Ciolkovského, tam nahoře,“ ukázal na srpek měsíce.
„S tím Měsícem to šéf myslí vážně?“ zeptal se Severson Aleny, když spolu večeřeli na Nebozízku. Severson chodil do této zahradní restaurace rád; s petřínské stráně je krásný výhled na historickou část města.
„Všichni to myslíme vážně,“ dala zvláštní důraz na první slovo.
„Jak bychom mohli Paprsek dokončit bez vás?
Bylo by to nevděčné. Tolik jste nám pomohl dostat ho na svět.“
„Nepřehánějte, vím co vím; snažil jsem se a hlavně jste mě mnohému naučili, ale to je také všechno. Ani na Měsíci díru do vesmíru neudělám.“
Alena převedla hovor na jiné pole.
„Z letu si těžkou hlavu nedělejte, Měsíc je na dosah ruky, létají tam stovky lidí, i děti. Vozíme je tam na rekreaci nebo na léčení.
Cesta bude docela příjemná; vybrala jsem kabinu pro dva, abyste mě měl po ruce, kdybyste něco potřeboval. V hlavní kabině bývá společnost až příliš upovídaná.“
„Proč bych měl mít pořád nějaké výhody,“ bránil se Severson.
„Ve společné kabině nám bude veseleji. Ani za stará jsem nejezdil první třídou.“
„Jen to nechtě na mně, vím, co dělám, prodělala jsem tuto cestu vícekrát a mám své zkušenosti. A k Tarabkinovi vás také doprovodím, náhodou tam mám cestu. V Moskvě máme počkat na Navrátila. Zítra odjíždí na dovolenou a náš luník stejně startuje z moskevského kosmodromu.“
„Ještě se bojíte, že z velkého vzrušení dostanu nervový šok? Čtu vám to na očích. Můžete být klidná, Alenko, ujišťuji vás.“
„Nic takového jsem vám přece nikdy neřekla, jste špatný čtenář myšlenek, milý Seversone,“ nápadně zavrtěla hlavou, aby tak zakryla, že její obavy byly odhaleny.