První den doma končí, slunce už padá k zeleně ozubeným kopcům. A Severson pořád ještě vypráví staříkovi o fantastickém výletu do pozemského ráje.
„Hleďme, moje borovice pořád ještě odolává severákům; ta má ale život!“ Ukázal po krátké pomlce na pahrbek, nad nímž se kroutil pokřivený strom. „Tam jsem sedával nejraději, je odtud nejkrásnější výhled na Hallingdal, zvláště večer a s hezkým děvčetem po boku.“
„Odtud už bys Hallingdal ani nepoznal,“ řekl stařík.
„Uvidíme,“ zvedl se Severson, vyšel z domu a rychle vystupoval po stráni. Olaf klusal za ním a stařecky se pochichtával: „Nejsem sice hezké děvče, ale sednout si snad vedle tebe mohu? Nerad bych si dal ujít, co tomu řekneš.“
Posadili se pod borovici a zády se opřeli o popraskaný kmen.
„Tak co, strýčku,“ zeptal se děda.
Za kopcem se rozkládalo pěkné moderní městečko. Několik výstavných budov, přizpůsobených horské architektuře, vytvářelo jakýsi střed.
„To je také Hallingdal, nový.“
Koruna stromu tiše šuměla a někde nedaleko se škádlili vrabci.
A Severson se pořád díval do údolí.
„Pěkně jste zbohatli za ta léta. Našli jste snad někde v horách zlato, nebo se o vás postaral nějaký mecenáš?“
„Koukej, támhle na Lesním rohu stojí nádherná hvězdárna. A na Jotunském vrchu, vidíš, to je pionýrský dům, a jak je zařízen,“
zvyšoval stařík napětí. „Máme tu také pěkný sportovní stadión, koupaliště a jiné vymoženosti velkoměsta. Hallingdalští jsou teď opravdu bohatí. Naším mecenášem byla jen a jen společná práce.
Spojili jsme se všichni a začali ve velkém vyrábět skvělý hallingdalský dobytek. Máme také továrnu na sýry a znovu jsme vzkřísili lidové umění, kterým se proslavili naši dědové. I já jsem teď bohatý, auto jsem si vysloužil na družstevní farmě. V poslední době se tu tak zlepšilo počasí, že můžeme pěstovat i obilí a dokonce i teplomilné ovoce.“
Ani Moskva nepůsobila na Seversona tak silně jako změny ve vlastním rodišti. Teprve tady začal chápat, že svět se tak nějak od základů změnil k lepšímu.
„Ukaž mi, kde bydlí doktor Halstrőm,“ řekl nečekaně.
„Odkud ho znáš?“ divil se Olaf. „Nebydlí tu dlouho.“
„Mám pro něj dopis od akademika Tarabkina, víš, od toho slavného učence, který mi vrátil život.“
„No, to musíme odevzdat hned, zavezu tě tam,“ rozhodl děda.
Když dorazili k lékařově domu, v městečku se rozžínala první světla.
Než stačil Severson zazvonit, otevřely se dveře a vstříc mu vyšel asi padesátiletý muž statné postavy.
„Vítám vás u nás, Leife, už vás čekám. Pojďte dál,“ zavedl hosta do své pracovny, přeplněné knihami.
„Co dělá starý Tarabkin, ještě šplhá po horách? Jak se vám líbila Moskva? A jak se cítíte doma?“ zaplavil ho otázkami. „Sedněte si přece,“ pobídl Seversona, který dosud nerozhodně stál u dveří.
„Mám teď pečovat o vaše zdraví, v dopise je pravděpodobně lékařská zpráva, ukažte… Výborně, všechno v pořádku. Jste zdravý jako řípa, moc starostí s vámi mít nebudu. Co teď chcete dělat?“
„Sám nevím,“ pokrčil Severson rameny. „Sotva mě dnes někdo vezme do práce. Všechno se tolik změnilo a já nic neznám, nic neumím. Letadla, která bych ještě dovedl řídit, rezaví po muzeích a na ta nová se ani neumím podívat. Z atomové energie znám jenom název a jaké jsou další vědní obory, nemám ani tušení. A bez znalosti vědy a techniky člověk dnes nemůže být ani čističem bot.“
„Tak zlé to s vámi snad není. Studoval jste přece a dostal jste dobrý základ, na kterém stojí i dnešní technika. Vždyť děti, které se rodí do této doby, nevědí vůbec nic. A přece všechno doženou a nakonec nás i překonají. Zatím můžete pracovat jako mechanik nebo údržbář na farmě, v tom se vyznáte, a mezitím studovat. Pracovní doba je dnes krátká, času na studium budete mít dost. Naše lidová universita vás ráda přijme za svého žáka. A tuhle příruční knihovnu máte také k dispozici, nemusíte pro každý svazek chodit do kulturního domu. Nahoře jsem pro vás připravil pokoj, chcete-li, můžete u mne zůstat. Udělal byste mi tím velkou radost. V hotelu přece trvale bydlet nebudete.“
Od tohoto dne přestal být Severson pouhým pozorovatelem.
Signály z vesmíru rozdělily astronomy i ostatní vědce do několika skupin. Jednu z nich představoval akademik Navrátil, známý konstruktér kosmických lodí. Zastával názor, že signály k nám vysílají myslící tvorové ze sluneční soustavy Proximy Centauri; je tedy nejvyšší čas postavit hvězdolet, který by byl schopen v relativně krátkém čase dorazit k nejbližší hvězdě a umožnit tak lidstvu přímé spojení s jeho sousedy.
Druhá skupina hlásala domněnku akademika Watsona, který v signálech viděl přírodní úkaz a všemožně se to snažil prokázat. Třetí, nejpočetnější, opatrně vyčkávala, jak spor dopadne. Všechno jsou to domněnky, říkali neutrální vědci, nejprve důkazy a potom rozhodneme, zda dozrála doba vypravit se ke hvězdám. Tímto názorem ovšem nahrávali konzervativnímu Watsonovi.
Navrátil nečekal, až se tajemství signálů rozluští; do projektu hvězdoletu se pustil se svým kolektivem hned. Tento projekt připravovali už mnoho let a mnohé měli již vyřešeno.
Nejvášnivějším zastáncem Navrátilovy myšlenky byla jeho asistentka Alena Svozilová. Jednoho dne vstoupila do jeho pracovny celá udýchaná.
„Péťa dodržel slovo, je to chlapík!“
„Jaký Péťa?“ nechápal akademik.
„No přece Vinogradov. Určitě nám poslal projekt pohonného systému,“ podala Navrátilovi lepenkovou roli. Zatím co akademik si prohlížel projekt, Alena četla přiložený dopis.
„Poslouchejte,“ vykřikla pojednou. „Přečtu vám závěr:… „A z toho tedy vyplývá, že váš návrh je uskutečnitelný. Projekt pohonu o několika systémech využití atomové energie jsem podložil mnoha zkouškami v našich laboratořích. Kombinace systémů usnadní složité manévrování hvězdoletu. V případě, že Akademie schválí váš návrh, rád se účastním stavby letadla i zatěžkávacích zkoušek. Počítejte se mnou také při realizaci vašeho skvělého návrhu. Váš Petr Ivanovic Vinogradov.“ “
„Je to opravdu dokonale promyšleno,“ řekl akademik. „Dokonce tu uplatnil několik naprosto nových myšlenek. Jen si představ, Alenko, počítá s průměrnou rychlostí 160 000 kilometrů za vteřinu.
To znamená, že na Proximu dorazíme za osm pozemských let.“
Vinogradovův projekt studovali celou noc a na spánek si ani nevzpomněli. Slunce už dávno svítilo do oken pražského astronautického ústavu, když se konečně Navrátil narovnal. Protáhl se a dlouze si protíral unavené oči.
„Kolikátého dnes máme?“ zeptal se.
„Čtvrtého října, výroční den prvního sputnika.“
„Aby to parom spral, jak ten čas letí. Za tři dny je zasedání a před námi ještě spousta práce. Bez prášků proti spaní už asi ty dvě noci nevydržíme.“
Konferenční palác Světové akademie je zaplněn do posledního místa. A další milióny lidí sledují průběh výročního zasedání na svých televizorech.
Právě mluví akademik Navrátil.
„Pochybuji, že se spor o signály z vesmíru rozhodne na tomto zasedání. Máme před sebou jedinou možnost: Navštívit sluneční soustavu Proximy Centauri a zdroj signálů prozkoumat na místě. Ať už je vysílají myslící tvorové, nebo nějaké bouřící se mlhoviny, v každém případě přinese tato první cesta ke hvězdám nesmírný užitek naší vědě.“
Watson vyskočil ze svého křesla: „Nesmysl, směšná utopie, je zbytečné s takovým návrhem ztrácet čas. Nepopírám, že jednou se ke hvězdám dostaneme, ale zdaleka ještě nedozrál na to čas. Za takového letu by se na raketě vystřídalo několik generací. Jaký by to mělo význam pro vědu? Vědecká fakta z tohoto letu bychom dostali nejdříve za dvě stě let. A je tu ještě další řada problémů, které si zřejmě kolega Navrátil dosud nepromyslil“
„Chápu námitky soudruha Watsona a přiznám se, že jsem je čekal. Tlumočil je už v odborném tisku. Náš kolektiv proto s velkou péčí vypracoval celkem podrobný projekt hvězdoletu, který by byl schopen navštívit planetu X a vrátit se v poměrně krátkém čase.
Tento projekt vám předkládáme k posouzení. Uvedu vám jen několik hlavních fakt. Hvězdolet pochopitelně hodláme vyrobit a postavit na Měsíci; nepatrná tíže nám umožní zkonstruovat šestkrát větší kolos, než by to bylo možné v oblasti Země. V mnohém směru jsme přišli na nová, u kosmických lodí neobvyklá řešení. A co hlavního, vyřešili jsme problém pohonu. Inženýr Vinogradov nám nabídl projekt atomových agregátů s antiprotonovými bateriemi a s osmdesátiprocentním využitím hmoty, kterou navíc můžeme doplňovat během cesty. Podle našich propočtů dosáhne náš hvězdolet nejméně poloviční rychlosti světla.“
„Utopie,“ vykřikl opět Watson. „A celkem zbytečná. Domnívám se, že tento let nepřinese vědě takový užitek, aby stálo za to riskovat mnoho lidských životů.“
Navrátil se nedal vyrušit, klidně pokračoval: „Při poloviční rychlosti náš hvězdolet dorazí na Proximu za osm pozemských let; posádka prožije v letadle relativně necelé čtyři roky — a stejně tolik na cestě zpět.
Soudruh Watson má pravdu, riziko je tu veliké a nijak je nepodceňujeme. Vrháme se do málo probádaného prostoru; průzkumné rakety nemohly nám vykreslit úplný obraz mezihvězdného prostoru, i když jsme tak získali nedocenitelný vědecký materiál. Pro nesmírné vzdálenosti ještě k nám hlášení některých raket nedolétlo.
Riziku se tedy nevyhneme, zvláště ne při tak odvážném kroku.
Máme se snad proto zastavit na půl cesty? Nechceme zbytečně ztrácet lidské životy, a proto pravděpodobnost nezdaru zmenšujeme na minimum. Jaká jsme pro to udělali opatření v našem projektu?
Zaprvé: obsluha hvězdoletu je tak automatizována, že postačí desetičlenná posádka.
Za druhé: na trať Měsíc — Proxima vyšleme nejprve skupinu průzkumných raket. Až na hranice sluneční soustavy je budeme řídit bud z Měsíce nebo z Marsu; v mezihvězdném prostoru bude let raket korigován signály vysílanými z Proximy. Signály je neomylně povedou k cíli, stejně jako o něco později povedou náš hvězdolet, který vzlétne asi za půl roku po vypuštění raket, a poletí v jejich stopách. Hvězdolet bude za letu sbírat informace, které mu průzkumné rakety zanechají cestou, čekat osm plus čtyři roky na výsledek průzkumu by nemělo smysl. Jestliže průzkumné rakety vyhlásí poplach, hvězdoletu zbude dosti času, aby se mohl připravit na překážku, změnit kurs, nebo v krajním případě se vrátit.
Prosím, aby byl promítnut náčrtek konstrukčního řešení hvězdoletu.“
Konferenční palác se otřásl potleskem. Výborně promyšleno, dokonalé, skvělé, ozývalo se sálem. Nejvíce tleskalo osazenstvo prvního balkónu, kde se Severson po delší době setkal se všemi svými známými. Až na Míťu, který marně přemlouval tatínka, aby ho vzal s sebou. „Až něco pořádného dokážeš, prosím, ale tohle není zasedání pro děti. Copak ti nestačí dokonalý televizní přenos?“
neústupně odbyl chlapce Vinogradov.
Když se sál utišil, vystoupil opět Watson se svými námitkami: „Na Proximu se možná dostanete. Ale co když v oblasti Proximy z nějakého neznámého důvodu nebudete moci doplnit zásoby na zpáteční cestu, co potom?“
„Na tuto otázku mohu odpovědět já, žádám o slovo,“ ozval se akademik Čan-su který dosud mlčky sledoval průběh zasedání. Přišel k řečnickému pultu a předsedajícímu předal lesklou kulatou krabici.
Mluvil pomalu, rozvážně kladl slovo za slovem.
„Jsem nesmírně šťasten, že kolektiv akademika Navrátila připravil tak dokonalý projekt hvězdoletu. Naše výprava k Proximě se už nedá odkládat.“ Odmlčel se.
Sál zašuměl vzrušením.
„Považuji za prokázané, že na planetě X žijí tvorové podobní nám,“ Čan-su pokynul k předsednickému stolu.
Ozvalo se skřehotavé praskání, kterým se prodíral dutý trhavý zvuk. Praskání chvílemi utichalo a sálem jasně zazněl podivně intonovaný hlas, který rychle přeskakuje z tóniny do tóniny.
„Mluví k vám obyvatelé planety X. Až příjem zdokonalíme — má ještě mnoho mezer a nedostatků — můžeme záznam hlášení z Proximy předat kybernetickým mozkům k rozluštění. Nemůže však být pochyb o tom, že slyšíme hlas neznámého myslícího tvora, který k nám hovoří z vesmírných dálek.“