Dopisy už Severson nepsal, nebylo komu. A tolik bylo třeba někomu se svěřit — alespoň papíru. Začal psát deník.
„…Je mi těžko a trapně. Žiju tu jako trpaslík mezi obry. Obři jsou ke mně milí a ohleduplní, ale já se jich bojím. Mají tak strašnou sílu, že by mě mohli kdykoliv rozmáčknout mezi prsty. Není pro ně překážek, mohou všechno, umí všechno — a já… Kdysi jsem patřil mezi první, mezi průkopníky, a teď jsem poslední z posledních, ubožejší a hloupější než desetiletý chlapec.
Nechci žít jako žebrák, z milosti! Vrátím se domů — a začnu znova! Buď dnešního člověka dohoním, nebo…“ Pod rukou ucítil najednou chladivý kus papíru. Dopis! Kdo mu píše?
„Nezlobte se na mne, příteli, že jsem nepočkala, až se vrátíte od Vinogradovových. Slíbila jsem Vám to, ale před chvíli nám přivezli chlapce zabitého elektrickým proudem. Na shledanou zítra. Nataša.“
Severson se posadil na okraj postele a pomalu si v hlavě srovnával myšlenky. Nataša tedy ještě nespí. A Tarabkin asi také ne.
Ne, nebude čekat až do rána, všechno jim řekne ještě dnes.
Vyběhl na chodbu a nerozhodně se zastavil. Najde je? Operační sály jsou v každém poschodí.
Seběhl po schodech o několik poschodí níže a rozhlédl se. Až skoro na konci dlouhé chodby svítilo nade dveřmi červené světlo. To znamená, že se tam operuje. Po špičkách se připlížil ke dveřím a lehce zaklepal. Když se nikdo neozýval, opatrně vzal za kliku. Dveře nebyly zamčeny.
Ještě jedno zaklepání a vstoupil dovnitř. Sál byl ještě ozářen, ale operační stůl byl už prázdný. Snad budou ve vedlejším sále. Za dalšími dveřmi však nebyl sál, ale spletitá laboratoř s nádržemi, velkými mikroskopy a složitými přístroji. V další místnosti to vypadalo podobně. Na chvíli se zastavil u velkého skleněného hranolu a se zájmem si prohlížel jeho složité zařízení. Netušil, že právě v těchto místech mu po osmdesáti letech znovu začalo bít srdce. Že v tomtéž termostatu malá bublina vzduchu udusila sotva se probouzející život neandertálce.
Samota mezi neznámými přístroji je mučivá. Stěny laboratoře svírají mozek a z hrudníku vyrážejí dech. Pryč, pryč odtud! Severson přiskočil k oknu, které vedlo na širokou terasu, uchopil těžký mikroskop a udeřil jím do skleněné tabule. Přístroj prudce odskočil od pružného skla a užaslému muži vypadl z rukou.
„Chci mluvit s živým člověkem — chci domů,“ vykřikl.
Vstoupil do prvních dveří, které objevil, proběhl místností a další.
Pádil labyrintem ústavu jako štvaný. Konečně zaslechl lidské hlasy.
Zastavil se a naslouchal, odkud přicházejí. Jedny z dveří byly pootevřeny. Trošku se uklidnil a tiše vstoupil dovnitř. Nad operačním stolem bylo skloněno několik lékařů. Pracovali mlčky; schoval se za skříň s nástroji a chvíli je pozoroval. Snažil se poznat aspoň některý z obličejů. Měl dojem, že mezi lékaři je také Tarabkin, ale nebyl si jist.
Operace skončila.
„Chlapče drahý, tys nám ale dal. Pustit se do takových pokusů,“
ozval se Tarabkinův hlas. „Srdce transfúzi sneslo, a to je to hlavní. S popáleninami si už poradíme. Děti, běžte klidně spát. U Serjoži zůstane se mnou jenom Nataša, ráno ve čtyři nás může vystřídat Jones s Andrzejem.“
„Zastoupím vás, soudruhu Tarabkine. Nespal jste už dvě noci,“
nabízel se Jones, ale akademik odmítavě potřásl hlavou.
„Potřebuji méně spánku než vy mladí a mám v tom větší cvik.
Jen si běžte klidně na pár hodin odpočinout, Jonesi, ráno mě budete stejně zastupovat.“
Lékaři odešli.
„Jste dnes nějak zamlklá, Natašo. Severson vám dělá starosti?“
zeptal se Tarabkin, když osaměli.
„Máte pravdu, trochu se bojím, že do nového života vstoupil příliš rychle. Příprava pomocí televize, myslím, mnoho nepomohla.
Pozorovala jsem ho z okna, když před hodinou přicházel. Moc se mi nelíbil, mám takový divný pocit…“
„Je to voják a otužilý chlapík,“ utěšoval mladou lékařku Tarabkin. „Musíme udělat všechno, aby se mezi námi cítil šťastný.
Doma už stejně nikoho nemá. Běžte se tedy podívat, zda spí klidně — když máte to tušení,“ usmál se.
Severson počkal, až Nataša odejde, a pak hlučně zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekl Tarabkin nevrle. Byl překvapen, když spatřil Seversona.
„Kde se tu berete? Právě jsme o vás mluvili. Trápí vás snad nespavost?“
Severson chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl. „Promiňte, že přicházím v tak nevhodnou dobu. Před chvílí jste vrátili život dítěti, viděl jsem to. Velice si vás vážím, a za všechno vám budu nadosmrti vděčen. Asi vám nikdy nesplatím, čím jsem vám povinen. Nemějte to za nevděk, líbí se mi u vás, jste na mně velice, velice hodní, ale…“
„Ale doma je doma, čtu vám v obličeji, co mi chcete říci,“ nenechal ho Tarabkin domluvit. „Vlastně mi přicházíte jako na zavolanou. Ráno jsem vás chtěl navštívit a oznámit vám, že léčení skončilo dříve, než jsme očekávali. Největší podíl na tom máte vy sám, jste žulový chlap. Nu, neradi vás ztrácíme, už jsme si na vás zvykli, ale co se dá dělat. Doufám, že se občas přijdete na nás podívat a také já vás o dovolené navštívím v tom vašem rodném Ha-Ha…“
„Hallingdalu, soudruhu akademiku, moc vás zvu,“ ožil Severson.
Rozhovor přerušila Nataša. Volala z jeho pokoje celá zoufalá, že Severson zmizel.
„Uklidněte se, Nataško, je tady u mne. Čeká tu na vás; chce vás totiž požádat, abyste mu pomohla v přípravách na cestu. Zítra odjíždí domů.“
Na letiště se přišli se Seversonem rozloučit všichni jeho „staří“ známí. Dárků bylo tolik, že málem zaplnily celý prostor pro zavazadla. „Až vám bude smutno, přijeďte k nám do Prahy. Budu tam teď delší dobu pracovat,“ řekla mu Alena.
Míťa by byl nejraději vlezl tajně do letadla a odletěl s ním.
„Ztrácím v tobě svého syna, Leife,“ Tarabkin byl dojat.
„Kdykoliv se můžeš k nám vrátit, jsi náš a bude ti mezi námi dobře.
A tenhle dopis odevzdej u vás doma mému příteli. Studovali jsme spolu. Adresa je na obálce.“
Start se blížil. Ještě poslední pozdravy a Nataša zavedla Seversona do letadla. Sedla si do křesla vedle něho a mávali ještě dlouho potom, kdy už se letiště ztratilo z dohledu.
Město se rychle zmenšovalo, až ho zastřela clona mraků.
Letadlo se brzy dostalo do velké výše. Ačkoliv bylo poledne, obloha ztemněla do indigové modře. Zanedlouho se letadlo opět ponořilo do mraků a pod užaslým Seversonem se objevil Bergen. Poznal ho i z takové dálky. Znal tu každý záhyb fjordu, každý ostrůvek. Kolikrát už přelétl tento malebný kraj, kdysi, tenkrát… V Bergenu přestoupili do vrtulníku.
„To mne chcete zavézt až do Hallingdalu?“ zeptal se Severson, když vrtule zakroužila nad Bergenem.
„Jak jinak?“ divila se Nataša.
„Rád bych přijel nepozorovaně. Mohl by nás pilot vysadit kousek pod vesnicí, u tamhletoho fjordu?“ ukázal dolů. „Zavazadla jsme zatím stejně nechali v Bergenu, já už je domů nějak dopravím.“
„O zavazadla nemějte strach. Dopraví vám je až do hotelu v Hallingdalu, všechno je zařízeno. Sedněte si k pilotovi a ukažte mu místo, kde chcete přistát.“
Severson se zvedl, ale u dveří do pilotovy kabiny zůstal stát. „V Hallingdalu přece není hotel?“ obrátil se k Nataše.
„Ovšemže je a máte tam už připraveno ubytování.“
Vrtulník přistál na břehu pod žulovými skalami porostlými borovicemi.
„Tak — a teď se s vámi rozloučím i já,“ selhal Nataše hlas.
„Vracíte se domů, byla bych vám už jenom na obtíž. Vůni domova musíte vychutnat sám, znám to.“ Loučení bylo bolestnější než na moskevském letišti. S Natašou se Severson stýkal nejčastěji a nesmírně si jí vážil. Ale city byly něčím víc, než si sama dovedla přiznat… Vrtulník zmizel za skalnatými pahrbky a Severson osaměl. Sedl si na balvan porostlý mechem, díval se na zčeřenou hladinu fjordu a s pocitem úlevy vdechoval slanou vůni moře. Jak dávno tu nebyl, a přece to bylo včera. Vilky na protějším ostrůvku, ty přece musely vyrůst přes noc. Smetly asi z ostrova dřevěné chatrče rybářů. Není jich škoda, život v nich byl stejně nevešlý.
Obrátil se k domovu. Jen co noha nohu mine, zvolna kráčel soutěskou mezi skalami. Je stejně krásná jako tenkrát, když tu s kamarády vedl klukovské války. Za prvním zákrutem se objeví Trpasličí skály. Ano, jsou na starém místě, nijak se nezměnily.
Hodokvas pidimužíků dodnes ještě neskončil. Ten nejmenší trpaslík se pořád ještě mrzutě dívá k moři, kde mu prý staří Vikingové ukradli člun.
Cesta, dnes vyspravená, vine se nahoru strmým údolím. Po obou stranách se kroutí jako had a poskakuje šumící potok. Bublá a víří, zuřivě bije do ohlazených balvanů a horempádem se řítí k moři.
Ještě jeden zákrut a bude u prvního stavení Hallingdalu, u dřevěné chatrče „na kuří nožce“. Jak asi skončil nešťastný Abilgaard?! Dodnes ho vidí, jak pobíhá po okolí a šetrným horalům nabízí své obrazy. Nikdo nekupuje, ale sem tam někdo mu dá aspoň almužnu jako žebrákovi. Už si na to, chudák, zvykl. Děkuju, děkuju, volá radostně, teď mám konečně peníze na barvy. Všichni vědí, že už dávno nemaluje, že za těch pár grošů kupuje chléb, sůl a slaninu, jedinou svou stravu.
V průhledu mezi staletými sosnami se neobjevila chatrč na kuří nožce; na jejím místě stojí moderní vila se zasklenou verandou. Z okna vyhlédl stařík s kozí bradkou.
„Mohu vás pozvat na malé občerstvení? Do vsi je ještě daleko,“ volal na chodce. Nebyl to starý Abilgaard, ale někdo docela cizí.
Nový obyvatel samoty v údolí. Severson zmateně sklopil zrak.
„Děkuji, jste hodný, ale moc pospíchám,“ odmítl pozvání a přidal do kroku.
Vracím se domů vlastně jako poražený, ještě dobře, že nepřicházím oficiálně.
Údolí se rozevřelo jako opona. Na sluncem prozářené stráni jsou rozsety hnědé hříbky — bytelné srubové domky z mohutných klád.
Vyřezávaná okna vyhlížejí na všechny strany, protože každým směrem je výhled stejně pěkný. Domky se táhnou až nahoru do vysokých kopců, k žulové hoře, které se říká Lesní roh. Na lukách namodralých rozkvetlými zvonky stojí osamělé smrčky. Na sametové trávě se popásají stáda hnědých krav. Věžovitý dřevěný kostelík se krčí mezi rozložitými duby.
Hallingdal! Vůbec se nezměnil. Na těchhle sosnách vybírali jako kluci soví hnízda. Odbočil z hlavní cesty a dal se křovinatým úvozem k háječku mezi skalami. Zná tu každý kámen. Jeho rodný dům stojí na pokraji údolí mezi dvěma žulovými báněmi, z kterých jedlový les vytvořil dva velké ježky. Srubový dvorec postavený opravdu solidně, jak ani jinak staří obyvatelé Hallingdalu nedovedli, sedí na kamenné podezdívce s podloubími. Dokonalý ráj pro dětské hry! Dívá se na rodné stavení, a nechce se mu věřit, že tu byl naposledy před osmdesáti lety. Je přece navlas stejné jako tenkrát, když je opouštěl. Vrátka do zahrádky vrzají stejně jako tenkrát. I záhonky jsou pořád pečlivě učesány. Kdo tu teď bydlí?
Teď teprve si všiml, že u vchodu je připevněna žulová deska.
Zlatým písmem oznamuje, že v tomto domě se narodil a prožil své mládí věrný druh Amundsenův, statečný bojovník s ledovými pláněmi, který při záchraně druhých položil život vlastní. A čerstvě je připsáno: „…a který byl zázrakem moderní vědy opět vrácen životu a lidstvu.“
Znovu a znovu čte stručný nápis. Přece jen to nebyl všechno sen… Nesměle zaklepal na těžké dubové dveře.
„Už jdu, už jdu,“ ozval se zevnitř stařecký hlas. Na prahu se objevila postava jako vystřižená ze Starého zákona. Dlouhý šedivý plnovous, dobrácká tvář s živýma očima, přihrblá záda, jednoduchá bílá košile a režné nohavice.
„Hochu drahý,“ objímal stařec návštěvníka. „Konečně přicházíš! Pojď dál, pojď jen dál, Leife, čekám tě už dlouho.“ Vzal Seversona za ruku a zavedl ho dovnitř. „Vše zůstalo při starém, jen se podívej, tvůj pokojík.“
„Kdo vám oznámil, že přijedu?“
„I nikdo, nikdo. Kam jinam by vedla tvá první cesta než domů?
Odpočiň si po cestě a já zatím skočím dolů do městečka pro něco k snědku. Na botách vidím, žes přišel pěšky.“
„Ale nikomu se o mém příchodu nezmiňujte,“ volal za starcem z okna. Rozhlédl se po místnosti. Všechno zůstalo na svém místě, i starý příborník. Jen tátovy a dědovy řezbářské práce jsou na něm seřazeny poněkud jinak. A fotografie rodičů a malého Leifa pořádně zežloutly.
Stařec přijel z městečka v malém autu. Vyjelo k chalupě tak tichounce, že Severson je zpozoroval, až zastavilo pod okny.
„Kde jste to tak najednou sebral, dědo?“
„To je můj koníček, můj vlastní,“ řekl stařec. „A neříkej mi dědo; copak mě nepoznáváš? Jsem přece Olaf, tvůj synovec.
Vzpomínáš si, jak jsem tě tenkrát doprovázel na nádraží, když jsi odjížděl s Amudsenem, abyste zachránili Nobileho? Jak jsem mohl tenkrát tušit, že se osmdesát let neuvidíme. A vidíš, počkal jsem na tebe. Ale zanechme vzpomínání a pojď se najíst.“