Originální název: Ellinskij sekret
Originál vyšel: 1943
Miroslava Genčiová
sb. „Chlapík z pekla“
Albatros — 1986
Jsem vám velmi vděčen, tiše řekl k shromážděným profesor Izrail Abramovič Feinzimmer a jeho veliké tmavé oči zazářily. V tyto těžké dny jste nezapomněli na mé narozeniny. Z vděčnosti vám budu vyprávět překrásný příběh, který se stal nedávno. My vědci jen velmi neradi sdělujeme jiným výsledky svých pozorování, která ještě nejsou potvrzena mnoha fakty, proto přijměte toto vyprávění jako výraz mého přátelství a úcty k vám.
Víte, že jsem věnoval celý svůj život výzkumu lidského mozku a činnosti lidské psychiky. Nepřistupoval jsem k problému jednostranně, jen v rámci úzké specializace odvětví lékařské vědy, snažil jsem se zahrnout do tohoto zajímavého výzkumu činnost a stavbu lidského mozku ve vší složitosti jakožto aparátu myšlení. Byl jsem anatom, fyziolog, psychiatr a ještě mnoho dalšího, než jsem si určil správný směr — psychofyziologii mozku. Poslední roky jsem intenzívně pracoval na objasnění funkce lidské paměti a musím bohužel přiznat, že pro vyřešení této otázky jsem zatím ještě málo udělal. Je to příliš těžký úkol. Jako slepec jsem se prokousával chaosem nevysvětlených faktů, bloudil jsem v temnotách nejsložitějších spojitostí mezi nervovými buňkami mozku, sbíral jsem jednotlivé poznatky, které již byly vysvětleny, jako korálky a snažil jsem se postavit z nich věrohodnou a fakty podepřenou základnu pro nauku o lidské paměti. Ale o tom jsem teď nechtěl hovořit. Chci mluvit o tom, jak jsem při výzkumu narazil na řadu zvláštních jevů, které jsou dosud zcela nejasné, a já jsem proto neměl odvahu je zveřejnit. Tyto jevy jsem nazval „pamětí generací“ nebo též „genovou pamětí“. Nebudu nyní uvádět vědecké důkazy, jen vám řeknu, že mnoho dosti složitých podvědomých a někdy plně automatizovaných činností nervového mechanismu živočicha se dědí. Podle mne nemohou být složité reflexy a instinkty umístěny jen v nižších centrech mozku, pod kůrou. Mozková kůra zde musí být nějak účastná, a jde tudíž o mechanismus daleko složitější, než se dosud předpokládalo. Současná fyziologie dělá velkou chybu, když zjednodušuje mechanismus instinktů. Ale ty nepředstavují paměť. Paměť je mnohem výše v řetězu velmi složitých mozkových organizací, které řídí vnímání a uvědomování si okolního světa. Jak učí současná věda, paměť není dědičná, to znamená, že ty odrazy vnějšího světa, které mozek uchovává a které hromadí za celý život individua, navždy mizí s jeho smrtí a nic z nich nepřechází na jeho potomstvo.
Podstata mého objevu jev tom, že jsem našel fakta, která dokazují, že některé otisky paměti se odevzdávají potomstvu z generace na generaci.
Promiňte mi ten dlouhý úvod, ale otázka je tak složitá, že vás na ni musím nejdříve připravit, jinak si to neobyčejné, co vám chci sdělit, bez mystiky a účasti nějakých nadpřirozených sil nedokážete představit. Jen se neusmívejte. Taková je obecná vlastnost nebo aspoň slabost mnoha lidí, kterou jim dala příroda. Nebyli byste první ani poslední, kdo pokládá nevysvětlitelný fakt za něco nadpřirozeného.
Tak tedy pokračuji. Jistě jste si už všimli, ale s ničím jste dosud nespojovali fakt, že krása formy, ať již jde o architekturu nebo krajinu či lidské tělo, působí stejně na lidi nejrůznějších kategorií, vzdělání i výchovy. Zkuste dát tuto krásu analyzovat nějakému odborníkovi: budovu architektovi, krajinu zeměpisci, lidské tělo anatomovi. Ti vám bez rozmýšlení řeknou, že krása je dokonalost a účelnost, hospodárné využití k největšímu efektu, k pevnosti, síle, rychlosti atd. Myslím si, že zkušenost nesčíslných generací v nás vypěstovala podvědomé chápání dokonalosti, kterou vnímáme jako krásu — a tento vjem se otiskuje do paměti, která jej předává z generace na generaci. Jsou i další příklady podvědomé paměti generací, ale o těch teď nebudu mluvit. I tak je problém paměti jeden z nejméně vysvětlených.
V představách současné vědy je paměť umístěna v složitých buňkách, tvořených velmi složitými propletenci výrůstků nervových buněk mozku, které vznikají po dobu individuálního života, života lidského jedince. Dodávám, že některé z těchto buněk, vzhledem k tomu, že okolní příroda se během staletí ve svých základních rysech neměnila, vznikaly u všech lidí stejně po celé generace a nakonec se začaly dědit. Tato nevědomá nebo podvědomá paměť generací tvoří všem nám společnou osnovu našeho myšlení, nezávisle na vzdělání a na výchově. Výzkumy v tomto směru jsou neobyčejně těžké a já ještě nemám ani jediný fakt bezpečně dokázaný zkušeností.
Přesto jdu ještě dál a připouštím, že ve vzácných případech náhodných kombinací paměťových buněk ze zvláštních spojů nervových buněk se mohou dědit i některé úseky vědomé paměti minulých generací — paměti, která se realizuje vědomým myšlením.
Jsou to například ona známá fakta, obyčejně však pokládaná za nedůvěryhodná, že lidé dokáží popsat místa, kde nikdy nebyli. Sny revokují přesnou situaci minulých událostí, jejichž účastníkem člověk nebyl, neviděl je a neslyšel o nich — a mnoho podobného. Všechny podobné jevy bývají prohlašovány mystiky a jinými podivíny za důkaz stěhování duší. Vědci jen krčí rameny, naznačují, že se jich to netýká. Patrně existují lidé se zaostřenou pamětí generací a naopak zase takoví, kteří ji vůbec nemají.
Tak tedy, moji milí, nedávno, v těžkých dnech války, jsem nečekaně dostal nové důkazy skutečné existence paměti generací, a právě z oblasti vědomé paměti. Válka mi vzala možnost věnovat se vědeckému výzkumu. Pracoval jsem jako lékař v několika velkých nemocnicích, kde se léčili ranění vojáci po šoku, po mozkových otřesech, po psychózách a traumatech mozku. Tam se moje zkušenosti a znalosti uplatnily.
Domů jsem se vracíval až v noci. Ve svém bytě ve Sretenské ulici jsem obyčejně proseděl dvě hodiny u psacího stolu, odpočíval jsem a zároveň jsem přemýšlel o tom, jak léčit zvláště složité případy. Někdy jsem si zapisoval důležitá fakta, anebo se přehraboval v literatuře a hledal popis léčení podobných případů.
Taková činnost se mi stala zvykem. Se svými odbornými kolegy jsem se vídal jen zřídka. Pozdní příchody domů způsobovaly, že jsem vůbec neměl čas, a telefonické rozhovory nemám rád, utíkám se k nim jen v krajní nutnosti. Moje neobyčejné přišlo ke mně nepozorovaně ve všedním tichém večeru. V tichu, přerušovaném jen obvyklým nepříjemným řinčením tramvaje, šly myšlenky jedna za druhou, přesné a jasné. Přemýšlel jsem o jednom poručíkovi, který ztratil řeč po zásahu miny. Právě se mi začalo formovat v hlavě řešení, když zazvonil telefon. Nečekal jsem nikoho, a proto se mi zvonek zdál v tichu a soustředění strašně hlučný a já jsem rychle a rozhněvaně strhl sluchátko. Můj lékařský sluch ihned zachytil krajní vzrušení v hlase, který se ptal, je-li to byt profesora Feinzimmera. Rozhovor pokračoval asi takto:
„Jste profesor Feinzimmer?“
„Ano.“
„Promiňte mi prosím, že volám tak pozdě. Telefonoval jsem vám během dne pětkrát, ale pak mi kdosi řekl, že dříve než v jedenáct nepřijdete.“
„To nevadí, já stejně nechodím spát před jednou.“
„Poslal mě k vám profesor Novgorodcev. Řekl, že jste jediný člověk, který mi může pomoct. Také mi řekl, že pro vás budu velmi zajímavým případem. Tak jsem si myslel…“
„Dobře, a kdo jste?“
„Jsem poručík, raněný, nedávno mě propustili z nemocnice a chtěl bych…“
„Chtěl byste se mnou mluvit. Tak tedy zítra ve dvě hodiny na prvním oddělení Druhé chirurgické kliniky Zvláštní nemocnice. Adresu, jak vidím, znáte … Dobře, ptejte se na mě, zavedou vás ke mně.“
Nesmělý hlas, opakující slova vděčnosti, pohasl ve sluchátku. Jméno mého přítele chirurga, který mi nejednou přihrál důležité případy onemocnění, bylo zárukou, že se jedná o něco zajímavého. Snažil jsem se uhodnout, o co může jít, potom jsem si zapálil cigaretu a vrátil se ke svým dřívějším úvahám.
Zvláštní nemocnice byla ve velmi pěkné budově a já jsem měl pro své důležité konzultace k dispozici pracovnu hlavního chirurga. Ve dvě hodiny jsem procházel širokou chodbou kliniky podél obrovských oken po měkkém koberci, který tlumil zvuk
kroků. Na konci chodby u okna stál člověk s rukou na pásce. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem hezký, ale utrápený mladý obličej. Vojenská blůza se stopami nedávno odpáraných distinkcí mu velmi slušela. Měl urostlou atletickou postavu. Raněný ke mně rychle přistoupil a řekl:
„Vy jste profesor Feinzimmer. Poznal jsem hned, že jste to vy. A já jsem ten, co vám včera telefonoval.“
„Výborně. Tak půjdeme…“
Otevřel jsem dveře a zavedl ho do pracovny.
„Tak se tedy seznámíme, mladý muži,“ a podle svého zvyku jsem mu podal ruku.
Raněný poručík mi v rozpacích podal levičku, pravá mu bezvládně visela na široké pásce vojenské barvy. Řekl, že se jmenuje Viktor Filipovič Leonťjev.
Zapálil jsem si a nabídl mu také cigaretu. On však odmítl. Seděl nahnutý kupředu a přitom dlouhé a hbité prsty jeho zdravé ruky nervózně ohmatávaly vyřezávané ozdoby stolu. Studoval jsem jeho zevnějšek s profesionální pečlivostí. Velmi hezká tvář, pravidelná, s jemným nosem, hustým a výrazným obočím a malýma ušima. Příjemná kresba úst, tmavé vlasy a temně hnědé oči.
Vnímavá a vášnivá povaha, znamenal jsem si v duchu pro sebe a všiml jsem si jeho rozpačitého výrazu, charakteristického pro velmi nervní nebo nemocné lidi. Pokud jsem na něho hleděl a čekal, podíval se mi dvakrát do očí a hned sklopil zrak a naprázdno polkl.
Vagotonik — proletělo mi hlavou.
Raněný poručík začal mluvit se zřetelným rozčilením, tiše, občas se trochu zadýchával. Usmál se a já jsem byl okouzlen jeho prchavým, ale jaksi zvláště radostným a jasným úsměvem, který naprosto odstranil z jeho mladého obličeje zachmuřenost a stopy utrpení.
„Profesor Novgorodcev mi řekl, že jste dlouho studoval různé těžko vysvětlitelné nemoci mozku. Je to velmi citlivý člověk, celý život mu budu vděčný … Jsem teď ve špatném stavu — pronásledují mě halucinace a narůstá ve mně jakési napětí. Připadá mi to, jako bych měl zešílet. Navíc nemohu spát, často mě bolí hlava — tady,“ ukázal na horní část zátylku. „Různí lékaři už se pokoušeli všelijak mě léčit, ale nic nepomohlo.“
„Řekněte mi, jak jste byl raněn,“ požádal jsem ho a kouzelný úsměv znovu změnil jeho tvář.
„To sotva bude mít nějaký vztah k mé nemoci. Byl jsem raněn střepinou miny do pravé ruky, ale ztráta vědomí ani vnitřní zranění nebylo žádné. Střepina mi rozdrtila kost, tu mi vyjmuli, později mi budou dělat transplantaci kosti, a zatím se mi ruka plandá jako hadr.“
„To znamená, že ani při zranění, ani později u vás nezpozorovali příznaky poruchy mozku.“
„Ne.“
„A jak dlouho cítíte ten zvláštní psychický stav?“
„Ne dlouho, asi tak půl druhého měsíce … Vlastně ještě v nemocnici, kde jsem ležel, zároveň s uzdravováním ve mně rostl jakýsi pocit neklidu, potom to přešlo a teď se to objevilo znovu. Už je to víc než dva měsíce, co jsem z nemocnice venku.“
„A teď mi řekněte, proč, podle vašeho názoru, vznikla vaše nemoc? Jaké máte pocity a v čem spočívají vaše halucinace?“
Poručík bojoval s rostoucími rozpaky. Snažil jsem se mu pomoci. Přísně jsem mu řekl, že chce-li ode mne pomoc, musí mi dát co nejvíce údajů. Nejsem prorok, ani věštec, nýbrž vědec, který při řešení jakékoliv otázky nutně potřebuje určitou faktickou základnu. Ať se nerozpakuje, mám dnes čas, ať mi všechno vypráví co nejpodrobněji. Raněný se postupně vyrovnal se svými rozpaky a začal vyprávět. Zpočátku hledal slova se zřejmou námahou, ale potom přestal vnímat mou klidnou pozornost a vyložil mi svůj příběh, řekl bych, že dokonce s jakýmsi uměleckým talentem.
Před válkou byl poručík Leonťjev sochařem. Skutečně jsem si vzpomněl, že jsem viděl nějaké jeho práce ve výstavní síni na Kuzněckém mostu. Byly to převážně nevelké sošky sportovců, tanečnic a dětí, prosté, ale prozrazující hlubokou znalost pohybů lidského těla, s jakou se setkáváme jen u skutečných talentů.
Sám sochař byl také sportovec — plavec. Na jednom plaveckém závodě se seznámil s Irinou, s dívkou, která ho zaujala dokonalostí a krásou své postavy. Láska byla vzájemná. Přes všechnu svou krásu byla Irina prostá a citlivá. Když o ní poručík vyprávěl, oči mu zazářily hlubokým vnitřním ohněm a nadšením a já jsem si živě, dokonce s jistou závistí představoval ten krásný mladý pár. K tomu, aby člověk tak živě, skromně a krátce pověděl všechno o milované dívce a vyjádřil prostotu a krásu svého citu, je třeba mít srdce plné lásky a duši umělce. Zkrátka, poručík si mě získal, a dokonce mě okouzlila i jeho Irina, kterou jsem vůbec neznal.
Zároveň s láskou, v níž harmonicky splývalo umělcovo nadšení s radostí zamilovaného, vznikla u Leonťeva neodbytná touha pracovat — sdělit všem lidem překrásný cit, který vznikl mezi ním a Irinou. Rozhodl se udělat sochu své milované a vyjádřit v ní své okouzlení plamen kypícího života, stvořit živou sochu, nepodobnou chladným kamenným postavám klasického sochařství. Tato touha dostávala stále zřetelnější podobu a umělec byl svou myšlenkou nakonec zcela uchvácen.
„Rozumíte, profesore,“ řekl a naklonil se ke mně, „v té soše měla být nejen myšlenka a má snaha sloužit světu uměním, ale i můj vděk Irině.“